manga_preview
Boruto TBV 07

Dědictví III

Kapitola III – Sabaku

Koňská kopyta vířila narudlý písek a prach, plnila poušť dusotem připomínajícím krupobití, jaké tu zažívali jednou za deset let, zvířata se hnala vpřed a jejich ržání se mísilo s křikem a smíchem vojáků. V zimním vzduchu chutnajícím po železe se vznášel žlutý opar. Projížděli Rudými písky. Devátý oddíl, pět set jezdců, se vracel z Roranu domů a před nimi čekalo ještě pět dní cesty, než konečně spatří sunské hradby. Generál Gaara nesl dobré zprávy.

Spěchali. Od obzoru k obzoru se táhla jen studená pustina a modrá obloha bez mraků. Ze západu, z vnitrozemí daleko od mořských břehů, vál Shukakův dech.

V noci se poušť proměnila v ledové peklo, před kterým je chránily jen kůží potažené stěny jurt a hřejivá těla spolubojovníků. Ráno pohřbili jednoho koně a dva zajatce. Poušť chce jíst, zamumlal nad jejich hroby Gaara obřadní formuli, než vydal rozkaz k přesunu. Shukakův dech každým dnem sílil a s úsvitem vstalo vždy o pár lidí méně. Koně a mezci snášeli útrapy zimní pouště dobře. Vojáci též; Suňan písečnou pustinu znal důvěrněji než dítě matčin klín a mrazivé výkyvy její nálady snášela jeho schránka dobře. Zajatci z Roranu však padali jako mouchy, úrodným údolím zhýčkaní slaboši se lidu z pouště nemohli vyrovnat. Budou z nich mizerní otroci, prohodil Gaarův pobočník, zatímco spolu sledovali procesí roranských mladíků a dívek, jak vrávorají na nohou. Jedna ze zajatkyň se ohlédla jejich směrem, výraz zprvu vzpurný, pak vystrašený. Připomněla mu něčím Matsuri.

Nedokázal si vybavit, odkud jeho otrokyně pocházela. Možná z Kyrzinu, anebo z Hünty, či zda ztratila svobodu během jednoho z nájezdů na Roran. Nevěděl, jestli tam žil zbytek její rodiny – pokud někoho vůbec nechali vojáci naživu – ale to už raději zanechal úvah, po kterých mu zůstávala jen pachuť v ústech. Měli před sebou ještě dlouhou cestu a on se nemohl zaobírat hloupostmi.

Slunce viselo nízko nad horizontem, když pátého dne dorazili k branám Suny. Zajatce přenechal na starost svému pobočníkovi a sám zamířil do srdce města. Záležitosti armády pro tuto chvíli počkají. Nevracel se vrchní velitel, vracel se Gaara. A ten byl příliš unavený, než aby se hlásil u svého otce na oficiální slyšení před ostatními generály.

Skryté ve skalní soutěsce, město se topilo v hustém šeru jen tu a tam zpřetrhaném lucernou. Kolemjdoucí světlonoš se mu zhluboka uklonil, zatímco v hadrech omotaných rukách s vodnatými klouby svíral zápalnou hůl. Většina lidí se touto dobou ukrývala v teplech svých domovů. Večerem se poušť halila do mrazu, třebaže závětrná poloha Suny zajišťovala alespoň trochu příznivé klima. Gaara od starce odtrhl zrak. Pobídl koně. Chlad se mu zakusoval do kostí.

Brzy stál před vstupem do sídla Sabaku. Seskočil z koně a natáhl se po klepadlu. Několikrát to zadunělo, než se vynořili sluhové. Gaara vrazil podkonímu otěže do rukou a beze slova vešel dovnitř. Nozdry mu zaplnil jemný kouř vonného dřeva. Matka vždycky dávala hořet na chodby louče sobě a jemu pro radost. Vydal se do soukromého křídla paláce. Odehnal sluhy, kteří ho stačili obklopit. Přemýšlel, proč ho nepřišla přivítat už dřív, k hlavní bráně, jak měla ve zvyku. Snad neonemocněla, říkal si. Matka se mu zdála poslední dobou křehčí než kdy dřív. Zaslechl její kroky – ten rytmus by poznal kdekoli – než se objevila zpoza rohu.

„Gaaro!“

Nesla mu číši čisté vody na přivítanou. Vypil ji do dna. Ani nestačil poděkovat, přivinula si ho do náruče a on se na okamžik proměnil zpět v pětiletého kloučka, který se schovával za máminy sukně. Představovala bezpečí, místo skryté před bitvami a nepřízní pouště. Nikdy nedovedl pojmenovat to, co sálalo z matčiných dotyků a gest, co mu dokazovalo, že se doopravdy vrátil. Počechrala mu vlasy, políbila na tvář. Poodstoupila, jeho ruce držela ve svých.

„Vítej zpátky.“

„Rád vás vidím, matko.“

Přejela mu dlaní po líci. Okříval pod jejím dotekem. Usmála se.

„Doufám, že jsi měl dobrou cestu. Temari dorazila včera a prý letos vanou zimní větry silněji než dřív.“

„Nebylo to tak hrozné.“

„To říkáš vždycky... Vidím, že tě zdržuji.“ Palcem mu setřela neviditelnou šmouhu z tváře a sebrala mu prázdný pohár z ruky. „Jdi se osvěžit a umýt, ať s námi můžeš zasednout k jídlu.“

Přikývl. Chystal se do svých komnat, když se matka znovu ozvala.

„Tvůj otec pak s tebou chce něco důležitého probrat.“

„Jestli se to týká mé výpravy, předám mu zprávu zítra spolu s ostatními důstojníky.“

„Jde o Konohu.“

„Stalo se něco, zatímco jsem byl pryč?“

Pomalu přikývla.

„Jdi už. Musíš být unavený.“ Naposledy se dotkla jeho vlasů, než se odtáhla. „Řeknu sluhům, ať ti zatím připraví vodu.“

„Co se stalo, matko?“

„Později.“

Byla pryč. Nehnal se za ní. Každá rána utržená v bojích se ozývala, svaly měl stažené. Vydal se ke svým pokojům. Problémy se bude zabývat, až si odpočine. V ložnici už na něj čekaly Matsuri a Sari, hlavy pokorně sklopené, těla v pokleku. Mlčky k němu přistoupily a svlékly z něj vrstvy brnění a tunik. Do místnosti vklouzl další otrok s umyvadlem plným horké vody. Se zamumlanou omluvou opět zmizel v šeru palácových chodeb. Gaara ho ignoroval. Soustředil se víc na zkušené prsty svých dívek vtírající mu do ztuhlých údů teplo. Sari z něj žínkou smývala pot, prach a krev. Zavřel oči. Natáhl se po jejích vlasech. Měla je jemné a dlouhé.

„Přijďte sem večer.“

„Jak si pán přeje.“

Pomohly mu do roucha, přepásaly hedvábným pásem, do kůže na krku vetřely svěže vonící olej. Odstranily každou stopu do bitvě, jako kdyby něco tak fyzického mohlo být vymazáno. Ještě se zastavil ve dveřích a ohlédl se. Zůstaly v jeho pokojích jako příslib zapomenutí, které na něj čekalo, až se vrátí v noci a ponoří do nich.

Vypravil se zpět do vinoucích se chodeb plných stínoher. Tlumená hudba plnila uši. Rozhrnul závěsy. Sál zalévalo žluté světlo lamp a jeho sestra stála mezi přítomnými, vznosná, strašná, krásná. Do zlatých vlasů si vetkla černé stuhy. Pro tento večer i ona odložila svou roli vojáka. Matka s otcem seděli v čele nízkého stolu. Dorazil i Baki. Byli tu všichni Sabaku. Jediný Kankuro opět chyběl.

Proč, Gaara netušil a nepátral po tom. Posadil se vedle sestry. Temari se po něm lenivě ohlédla a věnovala mu slabý úsměv, než se obrátila zpět k otci, který hovořil s Bakim o stavbě nového opevnění nad miskou opečeného masa.

„Vidím, že jsi celý, bratře.“

„Očekávala jsi snad mrzáka?“

„Prý ses neohlásil s ostatními generály. Myslela jsem, že za tím bylo něco vážného. A ty-,“ zostra nasála vzduch, „ses prostě jen potřeboval navonět.“

Neodpověděl jí. Nabral si na talíř štědré množství masa a jáhel. Pustil se do jídla. Věděl, že ho matka sleduje ustaranýma očima. Nepotřebovala se o něj bát. Vložil kus masa do úst. Nikdy se nemusela bát. Sestřiny svalnaté paže se pohybovaly s nezvyklou ladností, když mu nalévala hořký kumys. Poděkoval jí. Ušklíbla se. Otec dovolil loutnistovi odejít. Místnost utichla.

Postupem večera se vytráceli sluhové. Rozhovor se nesl dál v duchu nudného plánování, z kterého Gaaru už bolela hlava. Matka se brzy zvedla a s omluvou, že je příliš unavená, se odebrala pryč. Následoval by jejího příkladu, ale otcův pohled mu napovídal, že musí zůstat.

Nakonec tu zůstali jen oni čtyři, vojáci navlečení v honosném hedvábí, jemné vlně a lnu.

„Když jsem se vrátil, zaslechl jsem jakési zvěsti o Konoze.“ Odložil mosaznou číši stranou. „Do Roranu žádný posel od vás nedorazil, aby mne zpravil o dění.“

„Roran leží příliš daleko, než aby mělo smysl posílat za tebou posla s tři týdny starou novinkou, synu,“ řekl otec. „Dorazil jsi dřív, než jsem předpokládal.“

„Co se stalo?“

„V horách na hranicích s Konohou narazili na zlaté žíly. A štěstí nám přálo i nadále, protože se tam našly i bohaté sluje černého uhlí.“

„To je dobrá zpráva.“

„Jistěže je,“ ozvala se Temari. „Chtěla bych vidět Sarutobiho výraz, když zjistil, co se schovávalo v zemi, kterou nám podstoupili v minulé válce.“

„To nemění nic na skutečnosti,“ přerušil ji otec, „že si Sarutobi hodlá nárokovat přinejmenším podíl na výnosech nově otevřených dolů. Pokud se nepokusí přímo získat celé území zpět.“

„Nemyslím si, že by se Sarutobi odvážil jít proti císařovu rozhodnutí,“ řekl Gaara. „Mírovou dohodu přeci stvrdil on.“

„Císař?“ Renji se rozesmál. „Ano, jeho císařské veličenstvo Rikudo Tobi by donutilo svého věrného psa sklapnout, kdyby neupadlo do horeček, protože v mládí šoustalo děvky v přístavech. Ne, synu, císař už nedrží v rukou žádnou moc a všichni to dobře, dobře ví.“ Zaklonil se, vlil si do úst celý obsah koflíku s kořalkou, jako kdyby chtěl spláchnout pachuť, kterou mu na jazyce zanechala zmínka o císaři. „Legitimitu smlouvy zaručovala státem nadřazená moc – moc, která už o sobě přestává vědět.“

Gaara se letmo zadíval na sestru. Oči měla úzké jako dravec číhající na kořist, rty semknuté. Nebýt společné krve, děsil by se jí. Protože Temari víc než kohokoli jiného z rodu Sabaku poháněla ctižádost.

„Sklonit svou hlavu před takovým vládcem odmítám já a odmítám to dovolit byť jedinému z mých vazalů.“ Kovový pohár zařinčel o podlahu. „Vkládal jsem naděje do jeho nástupce, ale toho zjevně také odpravili.“

„Naposledy jste se o dění na východě nezajímal, otče. Vaše slova zněla, že naší úlohou je střežit západní hranici a chránit říši.“

„Říši, kterou drží v rukou blekotající šílenec. Časy se mění, Gaaro. Neopovažuj se třeba jen naznačovat, že jsem věrolomný. Ne. To císař je zklamáním, to jeho dvůr kypí hady. Měl povinnost k říši a nesplnil ji. Až chcípne, zbude po něm moře rozhádaných šlechticů, které ani jeho hyuugský švagr nesvede zkrotit. A zatím, každé pouto na Sarutobiho rukou se jakoby kouzlem rozplyne.“

Otec nechal svá slova doznít, zapůsobit. A pak, když si mohl být jistý, že s ním jeho posluchači plně souhlasí, pokračoval.

„Musíme Sunu připravit na možnost, že se říše rozpadne. Válka je nevyhnutelná. Jestli se na nás pokusí zaútočit Sarutobi nebo jiný bláhovec, je pro tuto chvíli nepodstatné. Musíme si udržet všechny možné zdroje, které by nám v budoucnu mohly zajistit přežití.“

Zničehonic otec k němu natáhl paži. Gaara pod jeho dotekem ztuhl. Cítil, jak se mu Renjiho prsty vrývají do ramene v náhlém (a nevítaném) gestu rodičovské příchylnosti.

„Zítra ráno se vypravíš na východ. Sarutobi pořádá setkání s cílem vyjednat pro sebe co nejvýhodnější podmínky. Jdi a vzkaž mu, co si o jeho drzosti myslí Suna. Spoléhám se na tebe.“

Klesl očima na ruku, která ho svírala. Jsem jeho osel, pomyslel si. Vezme mi všechnu sílu, využije mě do poslední kapky, dokud nepadnu vyčerpaný do prachu.

„Cením si vaší důvěry, otče,“ řekl pomalu, „ale zastoupit by vás měl u Sarutobiho dvora váš dědic. Tím já nejsem.“

Temari se napřímila. I ona postrádala výsadní postavení v rodině, jaké mohl mít jen nejstarší syn, třebaže ona by si jej zasloužila nejvíc ze všech. Osud se vysmál rodu Sabaku do tváře, když to privilegium připadlo tomu jedinému z Renjiho potomků, který o to nikdy nestál. Než aby se ujal své vyhrazené pozice ve vojsku, Kankuro se raději opíjel v bordelech, léhal s muži a ženami bez rozdílu a vystupoval v divadlech jako nějaký komediant. Neznal vážnost, pohrdal občanskými ctnostmi. Nevynechal žádný způsob jak znectít sebe a tím svou rodinu. Nikdy se nekál. Nikdy nelitoval.

Tu sobeckou svobodu mu Gaara záviděl.

Dnes ho za ni nenáviděl.

„Ten úkol jsem dal tobě, Gaaro. Kankurovi bych něco tak důležitého v žádném případě nesvěřil.“

„Jsou to sotva tři hodiny, co se Gaara vrátil,“ ozvala se Temari. „Nemůžete ho přeci vzápětí poslat na další dva týdny do Konohy.“

„Musí jít on,“ odvětil otec. „Ačkoli tebe považuji za jednoho z mých nejschopnějších lidí, nemohu tě poslat místo něj.“

„Proč ne?“

„Nevyšlu ženu, aby jednala s muži, dcero.“

Temari ani nehnula brvou, zdála se lhostejná. Když ale promluvila, z hlasu jí odkapával jed.

„Jsem voják stejně jako vy, otče,“ řekla. „Krvácela jsem mezi svými muži z ran, které jsem nesla kvůli vám a pro vás. Bojovala jsem pro vaši slávu. A teď mi tvrdíte, že nesmím zasahovat do záležitostí země, kterou chráním stejnou měrou jako můj bratr?“

„Suna není Konoha, Temari,“ odsekl otec. „Tvé slovo má tady jinou váhu než tam.“

„Ach, jistě,“ ušklíbla se. „Chápu. Hodně štěstí, bratříčku.“

Oba prohráli. Chtěl se sestře omluvit, ale znal ji dost dobře na to, než aby se bláhově domníval, že by jeho omluvu přijala. Sourozenci opustili hodovní síň mlčky. Temari stále ještě soptila nad urážkou, Gaara byl příliš unavený, než aby se namáhal začínat rozhovor, o jaký ani jeden nestál. Měl sto chutí zakroutit bratrovi krkem.

„Kde je vůbec Kankuro?“

„Shukaku ví,“ zabručela Temari. „Matka říkala, že vyrazil do Kumo.“

„Co tam proboha dělá?“

„Ještě neprolezl tamní nevěstince, co já vím?“

Rozešli se každý opačným směrem. Dotrmácel se do svých komnat. Padl na lože. Nenamáhal se se svlékáním. Čekal jen na ně. Potřeboval odvést myšlenky někam jinam, někam daleko. O pár chvilek později za ním do přítmí pozlaceného plameny z krbu vklouzly Sari a Matsuri.

Té noci měl jejich horké klíny a vlhká ústa, uvolnil do nich svůj vztek a šílenství z boje. Poušť chce jíst. Matsuri pod ním sténala. Sariny vlasy, hebké a dlouhé. Válka je nevyhnutelná. Další válka, další oheň. Bude zabíjet.

Nazítří za úsvitu vyrazil směrem na východ.

Poznámky: 

Um... Tak, kdo čekal, že se z Gaary vyklube tohle?Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Isilmee
Vložil Isilmee, Po, 2020-04-20 20:41 | Ninja už: 4937 dní, Příspěvků: 135 | Autor je: Prostý občan

Napsala bych, že se mi to líbí. Že je to boží. Že jsi královna fanfikcí. Ale nenapíšu, protože tě sleduju už léta letoucí, Aife, a vím jaký problém máš s dopisováním vlastních věcí (a nejspíš i sama se sebou), a protože vím že dřív než stihneš něco dopsat se ti to zhnusí, tak jsem spíš zklamaná. A kdykoliv od tebe něco čtu, napadá mě-dokončí to někdy?
Nicméně, abych byla i pozitivní, jsem ráda že opět vkládáš. Piš dál, kočko. Protože ty JSI královna fanfikcí.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2020-04-17 20:09 | Ninja už: 2657 dní, Příspěvků: 2987 | Autor je: Gaarova tykev

Tak armáda sa vracia domov. Púšť nie je žiadna sranda. Fakt asi pouvažujem nad tou eko-jurtou Laughing out loud Vhodne si vymyslela: „Poušť chce jíst,“ každá kultúra má svoje formuly a obyčaje. A ten Šukakov dych je tiež všeličo vypovedajúci. Zajatci sú vždy chudáci, nečudo, že hynú ako muchy. Gára je svojský, ale na matke vždy visel aj v Narutovi. Karura je symbol bezpečia a bezhranične miluje svojho syna. Ohoo, tak Konoha je dôležitá, musí sa zísť rodinná rada. No dobre je mať také oddané duše ako Macuri a Sari, ktoré poslúžia zdatnému bojovníkovi vo všetkých ohľadoch. Temari je teda riadna sekera a ctižiadostivá šelma Ehh... jasně... hehe... Páni, cisár má otrasnú povesť, ale asi ho nemožno celkom podceňovať, ako bolo naznačené v Prológu. Gára sa mi zdá realistickejší politik než jeho otec, ale uvidíme... V strehu rozhodne treba byť a krajinu pripraviť na všetky možnosti vývoja, aj keď sa nedá všetko predvídať. Tak Gára má ísť vyjednávať so Saturobim: „Jdi a vzkaž mu, co si o jeho drzosti myslí Suna.“ Páni, otec má hlavu vysoko, ale aj takých sťali Hrr na to! Gára sa prieči, asi vie prečo. Jémine, Kankuró ako dedič sa moc nevydaril, opísala si ho drasticky, ale zas bojuje o svoju slobodu a zatiaľ sa mu darí. Nuž ženy, čo ako zdatné, sa do chlapských vecí nemajú starať. Údajne v Japonsku majú feministky zakázanú činnosť. Sex je vynikajúci energetiku a vibrácie vyrovanávajúci prostriedok, radšej sa nejdem rozpisovať Stydím, stydím, stydím! Gára môže ísť po uvoľnení na politickú rošádu Gaara HeHe Gára patrí medzi mojich obľúbencov, tiež je to veľmi zložitý charakter a má veľký potenciál, ale priznám sa, že ho mám radšej ako súčasť príbehu a nie ako hlavnú postavu. Prirovnala by som to k opere, kde sú nevyhnutné všetky farby hlasov a každá ária môže byť hviezdna a náročná. Veľmi sa mi páči, ako ladíš príbeh Ino ti gratuluje!