Písečná bouře 30

Neuběhlo ani dvacet minut a na domovní dveře někdo zaklepal.
Suki samozřejmě nevyvracela, že Temari něco zapomněla, ale ona by přece prostě vešla. Proto taky dívka přistoupila ke dveřím a s dávkou zvědavosti je otevřela.
„Ahoj.“ pozdravil ji Kankurou trochu váhavě.
„A...ahoj, Temari odešla do Konohy.“ řekla Suki trochu nejistě, zrovna s ním se bavit nechtěla a ani ho tu nečekala.
„Vážně?“ zeptal se překvapeně, ale hned to zase pustil z hlavy a řekl: „Já vlastně chtěl mluvit s tebou, můžu dál?“
Suki nasucho polkla, ale ustoupila stranou a nechala ho vejít.
„Jak už asi víš...“ začal váhavě, když si zul boty. „tak do Kamenné pojedu já.“
„Ano, Temari mi to řekla.“ přiznala Suki váhavě a v duchu doufala, že Kankurou neví, že ji vlastně navedla.
„Takže jsem se s tebou chtěl domluvit na obědě nebo...tak něčem.“ řekl ne moc sebejistě a rychle dodal: „Chtěl bych vědět všechno, co budu potřebovat vědět o Kamenné a tak.“
„Jo jasně.“ řekla Suki se znatelnou úlevou v hlase a dodala: „Můžeme to sfouknout hned jestli chceš.“
„To by bylo fajn, protože zítra bych se asi měl sbalit a další den vyrazit. Gaara sice dostal nějaký čas na rozmyšlenou koho poslat, ale něco mi zabere cesta a tak...prostě nechci ten termín přešvihnout, vypadalo by to blbě.“ řekl nervózně a Suki se nedokázala zbavit dojmu, že taky chce vypadnout z vesnice co nejdřív a pokud možno se už s nikým na tohle téma nebavit.
„Jasně to úplně chápu.“ prohlásila mile a vyrazila do obýváku.
„Díky.“ řekl Kankurou s dávkou upřímnosti, jak za ochotu tak, že se zbytečně nevyptává a posadil se do křesla.
„Dáš si čaj?“ nabídla dívka zdvořile.
„Rád.“ ujistil ji mladík a oběma tak dal chvilku na rozmyšlení.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se starší zdvořile, když ve svých dveřích uviděl Kazekageho.
„Rád bych se s vámi domluvil, co budeme projednávat na příštím zasedání rady.“ řekl Gaara stejně zdvořile a zavřel za sebou dveře.
„Příští schůzi už mám připravenou. Zrovna jsem se chystal poslat ostatním členům zprávu, ale abych byl upřímný, rád bych s vámi projednal ještě něco jiného, když už jste mě navštívil.“ prohlásil stařík trochu nejistě. Neměl rád, když nebyl připraven na vše, co může jeho společník říct a tohle byl přesně ten případ.
Starý muž jednoduše netušil, co přesně má jeho Kazakage na srdci a to ho znervózňovalo.
„Dobrá tak začněte. Má záležitost bude jistě trvat déle.“ řekl Gaara a pokusil se působit přívětivě. Snad když mu vyjde vstříc udělá stařík totéž, i když zkušenosti říkaly spíš pravý opak.
„Nesouhlasím s tím, že do Kamenné zamíří Kankurou-san.“ řekl muž zpříma. Hra na trpělivost se tedy pro tentokrát rozhodně zrušila.
Gaara se na chvíli zatvářil zmateně, než opět našel ztracenou půdu pod nohama. Nakonec tohle se nerozhodlo ani před hodinou a tenhle stařec už to věděl.
„Stále mě překvapuje jak dobře jste informován, chtěl jsem to oznámit radě na zítřejším zasedání, ale zdá se, že už nemusím.“
Starší Gaarovu narážku na fakt, že ho starší muž nejspíš sleduje, nijak nekomentoval, jen řekl: „Není možné, aby se ke mně něco takového nedostalo, když vaši hádku s bratrem slyšela snad celá budova.“
„Jistě.“ řekl Gaara s dávkou nespokojenosti, ale musel uznat, že Kankurův projev nespokojenosti byl docela hlasitý.
„Je to něco, co budeme projednávat na zasedání, nebo to chcete probrat jen se mnou?“ pokračoval mladík s dávkou potlačené zlosti. Nesnášel, když se nad ním radní snažil mít navrch.
„Ano je to něco, co by jsme tam probrat měli, ale hlavní téma zůstává ta dívka.“ řekl muž klidně, ale byla tam slyšet i zadostiučinění.
„Obávám se, že na změnu už je pozdě, ale můžete mi i tak prozradit, proč je můj bratr špatná volba, abych nebyl na zasedání rady úplně nepřipraven?“ zeptal se Gaara s jistou dobře ukrytou nelibostí.
„Proto, že je vaším bratrem a členem rady, jednoduše se nabízí, jako skvělé rukojmí...“
„To i Temari.“ přerušil ho Gaara a už nedokázal ukrýt všechen vztek.
„Jenže vaše sestra nezná tolik citlivých informací jako váš bratr.“ řekl muž klidně, čímž ještě umocnil Gaarův vztek.
Mladý Kazekage se na muže podíval shora a tím nejnebezpečnějším pohledem jakého byl schopný. Jeho snaha muže před sebou zastrašit byla zřejmá, ale jeho slova byla přesto překvapivě klidná: „Když pominu, že vám nezáleží na jejich životech, rád bych vám připomněl, že Kankurou by raději zemřel, než by prozradil cokoliv, co by ohrozilo bezpečí naší vesnice.“
Starší na to ovšem už nemohl nic říct, protože Kazekage bez dalších slov odešel.

„Je to všechno, co chceš vědět?“ zeptala se Suki po asi třech hodinách.
„No, vypadá to, že vím snad všechno, abych udělal dobrý dojem, nebo spíš abych neudělal špatný.“ řekl Kankurou zvesela.
Suki se tomu taky zasmála. Aby k sobě byla upřímná, tak si ještě pořád vyčítala, jak nezodpovědně se sem vydala, nezjistila si nic o Písečné, poušti a ani o mladém Kazakagem. Skutečně si ještě pořád vyčítala špatný prví dojem, který udělala.
„Myslím, že jsi určitě dostatečně připravený, nebo alespoň lépe než jsem byla já.“ řekla nakonec s úsměvem.
„No, rád bych se ještě zeptal na cestu do Kamenné, nerad bych se ztratil tak jako...“ řekl, ale nechal větu nedokončenou. Moc pozdě si uvědomil, že by jí to asi neměl připomínat, i když mu to vlastně sama připomněla a do téhle otázky ho navezla tím porovnáním. I když jemu nehrozilo, že zemře v poušti, hory měli jistě vlastní nástrahy.
„Jako já. Je mi to jasné, ale co už. Stalo se.“ řekla až překvapivě klidně, i když si přesto musela vzpomenout na své první nešťastné setkání s vůdcem této vesnice.
Než ovšem stihla pokračovat, přerušil je její nespokojený žaludek.
„A co pokračovat u oběda, je poledne a já mám upřímně hlad.“ navrhl Kankurou a ignoroval tak zvuk, který z její strany slyšel.
Suki mu za to byla vděčná a tak s úsměvem přikývla.