Tým 11 - I. Ta která neprohrává

Ta která neprohrává

Něco o FF

Ono to vypadá, že v poslední době píšu málo, ale je to naopak já píšu tuhle FF a mám jí už opravdu hodně, vydávám teď ví sérií a nechtěla jsem to původně vydávat tak brzo, ale zase chci vědět jestli to vůbec někdo bude číst, takže jsem se rozhodla nakonec vydat první díl a uvidím co vy na to, více dole. Co se týče žánru ten se jednoznačně určit nedá

Vlekli jsme se tím lesem už třetí den, ptáci nám vesele zpívali na cestu, ale stejně když nás sem Masao posílal měl se zmínit jak je to daleko, bohužel pro nás to neudělal.
„Sakra! Tady mají snad jen samé lesy!“ zaklel Yasuo, když se mu už podruhé od rána zachytily kalhoty o kořen.
„Nestěžuj si a přidej.“ napomenula jsem ho, jelikož i s Hanako na zádech jsem byla stále daleko rychlejší.
„Buď jsme se už dávno ztratili, nebo je to stejnak tak daleko, že tam nedojdem.“ řekl se svým obvyklým pesimismem, který mi za ta léta už přišel rutinou.
„Mám hlad.“ ozvala se po chvilce taky Hanako.
„Neměla si ho včera?!“ utrhl se na ni Yasuo, zřejmě pro to, že jí dal polovinu své večeře, kterou tvořil poslední krajíc chleba a když měl hlad, býval mrzutý.
„Nech ji!“ nemohla jsem si odpustit další výčitku. Nikomu z nás nebylo nejlíp, vlastně komu by bylo? Vždyť jsme úplně sami cestovali už týdny a čím víc jsme se blížili cíli o to jsme byli nervóznější, ale Hanako se za ta léta stala mou mladší sestrou a já si na ni nedala dopustit. To taky Yasuo moc dobře věděl, proto raději zmlknul a přidal.
Hanako, ta malá modrovláska kterou jsem nesla na zádech, ona byla důvodem naší cesty a možná proto měl na ni taky trochu vztek. Yasuo odmítal opustit náš domov, nechtěl vidět realitu, že je to všechno dávno pryč. Že už vlastně žádný nemáme.
Chápu to, on jediný z nás měl až do nedávna rodinu, která ho milovala. Rozumím tomu, protože já jsem jeho štěstí neměla, ale ať už do Listové nebo kamkoliv jinam, Masao by nás stejně poslal pryč. To jsem věděla jistě a i on to dobře věděl, možná ne tak daleko, ale museli bysme pryč, protože tam kde dřív bývala naše vesnice, už teď pro tři ninjovské děti nic nebylo.

Hanako na tom z nás byla nejlíp, nikdy nemusela přemýšlet o tom co bude, to na ní bylo skvělé, ve svých jedenácti letech si stále dokázala s ničím nelámat hlavu. Neměla už nic co by mohla ztratit a tak se naučila radovat z maličkostí.
Zatím co Yasuo měl v sobě strach a já nenávist, ona byla to co nás drželo pohromadě.
„Jsme blízko.“ řekla najednou.
Zprudka jsem se zarazila, dech se mi zatajil.
„Poznáváš to tu snad?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ne, ale tu vůni.“ odpověděla mi.
Tak to je to o čem od malička mluvila? Pomyslela si a vdechla zdejší vzduch. Byly to už roky, co si Hanako na nic nevzpomněla. Nevěděla kdo byla, kdo je její rodina a odkud se vzala v naší vesnici, jen stále mluvila o té vůni o tom jediném, co si pamatovala a proto nás poslali právě sem na naši poslední misi, protože to jediné co u sebe toho dne naše drahá Hanako měla, byla čelenka Listové.
Masao tu znal někoho jménem Hatake Kakashi. Podle vyprávění pěkný pošuk, ale rozkaz je nakonec rozkaz, takže ho musíme najít, aby pomohl naší malé Hanako najít paměť a nám na nějakou dobu zase nový domov.
Nejsem si jistá, jestli je to pro ni nejlepší řešení, protože aby člověk všechno zapomněl, musí utrpět velký šok a chtít mu ho v jedenácti připomínat, není nejlepší. Taky jsem proti tomu ostře protestovala, ale Masao měl argument na který jsem nemohla říct ne, a to ten, že ona jediná z nás má možná ještě někde milující rodinu.
Co bych za to dala ji mít, možná to znamená, že svou malou sestřičku ztratím, ale nemůžu jí odpírat štěstí, které jsem nikdy nepoznala.
Mimo jiné, zatím vyrůstala jen se mnou a Masaem, naším adoptivním otcem a je na mě zvyklá, takže mi ji přece nevezmou ze dne na den.

Yasuo dlouho nepromluvil, začínala jsem být z toho všeho nervózní. Najednou se před námi konečně objevila brána vesnice.
„Hanako, jestli si na něco vzpomeneš...“ proč jí to vůbec povídám, jen stěží si skutečně vybaví něco co se jí stalo před sedmi lety.
„Stát!“ ozval se vrátný a zamířil k nám.
„Kdo jste?“ zeptal se ostře.
„My jsme ninjové ze... ..z vesnice která byla zničena. Hledáme Hatake Kakashiho.“ vysvětlila jsem s ledovým klidem v hlase.
„Kakashiho?“ zopakoval, jako by ho to překvapovalo.
„Ano, měl by tu na nás už dneska čekat.“ pokračovala jsem a nechápala jeho náhlé pobavení.
„Tak říkáš, že si vás vyzvedne?“ zeptal se pobaveně a ukázal jakýsi pokyn, ať si klidně sedneme. Nechápala jsem.
Proč to udělal mi došlo po čtyřiceti minutách, kdy jsem už s únavou sundavala Hanako ze zad.
„Opravdu pro nás má přijít dnes?“ zeptal se mě Yasuo, jako bych se někdy pletla.
„Proč myslíš, že jsem tak pospíchala?“ zeptala jsem se dotčeně.

Asi za půl hodiny se objevil kouř a s ním milostivý pán. Měl přes půl hlavy kuklu jako lupič a cestou k nám nesundaval knížku z nosu, takže že je to on, jsme zjistili, až když se nás zeptal na jména.
„Co takhle se nejprve představit?“ vyjela jsem na něj, když jsem začínala mít dojem, že vím o koho jde.
„Hatake Kakashi.“ představil se a čekal naše jména.
„Jdete pozdě!“ bylo ale to jediné co se ode mě v takovou chvíli dozvěděl.
„Já vím, přes chodník mi totiž lezla želva a měla přednost.“ vymlouval se až to nebylo hezké.
„Co to mele? Buď je vyšinutý, nebo si ze mě dělá legraci.“ řekla jsem si rozhořčeně, ale neměla žádnou chuť v debatě pokračovat.
„Fajn. Tak teda tohle je...“
„Tadashi Yasuo z klanu Tadashi.“ skočil mi do řeči Yasuo, který byl na svůj původ patřičně hrdý.
„..jo, no a tohle je Hanako a já jsem...“ pokusila jsem dokončit po jeho proslovu větu, ale opět jsem byla zastavena.
„Sora.“ řekl ten Zakuklenec, jako by byl vědma.
„Copak mu o mě Masao asi pověděl?“
„Drzá, rázná a bojovná. Poznal jsem tě hned.“ řekl vzápětí.
„Aha, jak jinak, proč jen jsem čekala, že o mě jednou řekne něco milého.“ pomyslela jsem si se vztekem.
„A vaše příjmení?“ zeptal se.
„Žádná.“ odsekla jsem. Hanako si ho nepamatovala a já se jej dávno zřekla.
„Tak pojďte se mnou.“ řekl a mířil pryč.
„Pojďte.“ nařídila jsem, abychom ho dohnali.
„Přeslechla jsem, kam že to jdeme.“ řekla jsem, když se mi podařilo ho dohnat.
„Zakuklenče, mluvím s tebou!“ ozvala jsem se znovu, dokud se na mě nepodíval.
„Promiň četl jsem si a nejmenuji se Zakuklenec, ale Hatake Kakashi.“ zopakoval mi, nicméně odpověď jsem nedostala.
„Kam jdeme?“ zeptala jsem se neodbytně znovu a snažila se udržet krok.
„To je tajemství.“ řekl zjevně, aby mě namýchnul a znovu se zažral do té ošklivě oranžové knížky.
„Oranžová, nesnáším tu barvu. Sama chodím odjakživa v černé.“

Vedl nás podivnou chodbou, držela jsem se ho jako klíště, aby nám nezdrhnul a za sebou táhla Hanako. Yasuo šel s klidem dobré dva metry za námi a tvářil se, že bychom měli být vděční, že vůbec jde.
„Né a né a né!“ ozvalo se když jsme se blížili k velkým dveřím, ty se vzápětí rozletěly a ven vyběhlo něco – podotýkám NĚCO neurčitého původu v oranžové kombinéze, která byla to jediné co jsem zaznamenala, když se řítil kolem, jako by nás chtěl smést z povrchu zemského.
Jak já nenávidím oranžovou!
Zakuklenec vešel otevřenými dveřmi dovnitř, už mě bylo jasné kde jsme a tak jsem nekompromisně nabrala rychlost a mířila za ním.
Za stolem seděla od pohledu nepříjemná ženská, nepochybně zde zastávající úřad Hokage a prohlížela si nás jako pokusné opice.
„Co je to Kakashi?“ zeptala se, když si nás prohlédla.
„To jsou ty tři děti, přece jsem už o nich mluvil, jejich vesnice byla zničena, jde o tu super tajnou misi.“ odpověděl jí a na konci ztišil hlas.
„Jo ty děcka vím, ale jakou misi?“
„No však víte, musel jsem ji všude tajit.“
„Evidentně si ji utajil i přede mnou Kakashi.“ řekla žena.
„No vždyť víte to dítě bez paměti, které se před sedmi lety objevilo na hranicích s čelenkou Listové a našli ho tam vesničani.“ připomněl jí potichu.
„Už si vzpomínám!“ vyjekla Hokage a vstala. Došla až k nám. Hanako byla nervózní, poznám to na ní.
„To je ona?“ zeptala se žena a nečekala na odpověď. Povzdechla si a pak se k ní sklonila, my dva jako bychom byli neviditelní.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„Hanako.“ zazněla jednoduchá odpověď.
„Dobře.“ žena znovu vstala a podívala se na nás.
„A vy dva jste patrně její jediná rodina co?“ zeptala se, ale znovu vypadala, že neočekává ničí odpověď.
„Dobře, můžete tu zůstat, dokud si ta malá na něco nevzpomene. Do večera vám najdu bydlení, co se vás týče, jste genini, že?“ položila další otázku.
„Ano.“ odpověděla jsem rázně.
„Jak se jmenujete?“ podívala se na nás.
Samozřejmě ten hnědovlasej poděs Yasuo udělal několik kroků v před, uklonil se a předvedl to co tradičně.
„Tadashi Yasuo z klanu Tadashi, je mi ctí navštívit tuto vesnici.“ řekl zdvořile, on zkrátka nebyl schopen si připustit, že ta jeho reprezentace je každému na houby, když je poslední ze svého klanu.
„A ty?“ otočila se ke mně blondýna.
„Sora.“ řekla jsem stroze.
„Ty si taky ztratila paměť, nebo mi prostě své celé jméno neřekneš?“ zeptala se.
„Chiyotsu.“ kousla jsem se do rtu, hlavně kvůli Hanako, aby nás odsud nevyrazili hned první den, ale doufala jsem, že už to v životě nikdy nebudu muset vyslovit.
„Fajn.“ řekla stejně nespokojeně a sedla si opět za stůl.
„Kolik vám je?“ zeptala se stále stejně arogantním tónem, který mi hýbal žlučí. Mrkla jsem na Yasua ať jí odpoví on, nebo se neudržím.
„Třináct a Hanako jedenáct.“ řekl s klidem.
„No dobře teda. Tak ode dneška, jste Tým jedenáct.“ oznámila nám.
„Budete tu bydlet, Listová je zatím váš nový domov a tak tady můžete pokračovat v životech ninjů, samozřejmě s tím, že budete plnit svůj úkol, zároveň vám dnes představím ostatní geninské týmy.“ rozhodla a nám dvěma podala čelenky.
„Budeme dál ninjové? V jiné vesnici?“ bylo mi to celkem fuk, kde a jak, hlavně když spolu, jen jsem tušila, jak moc to v sobě bude dusit Yasuo, byl na svůj původ víc než hrdý.
„Je tu jediný problém, nemám tu teď žádného senseie, který by vás mohl trénovat, napadá mě jediné řešení. Kakashi?“
„Moje podmínky znáte.“ odpověděl jí a já doufala, že nemyslí na to na co jsem myslela já.
„Podmínky měj jaké chceš, jestli zvládneš dva týmy, jsou tvoji.“ odpověděla a vypakovala nás ven.
„A Kakashi zkroť Naruta.“ bylo poslední co řekla, než za námi zavřela dveře.
Zakuklenec neřekl ani ťuk a už zase někam šel.
„Stát! Kam to jdete?“ rozčílila jsem se.
„No v tuhle chvíli svolat geniny, abyste je poznali.“ odpověděl.
„Fajn, ale jak vás najdeme?“ zeptala jsem se.
„Já si najdu vás.“ oznámil a za pomoci dost pochybnýho jutsu se vypařil.
„Eh, mám hlad, jdeme se najíst!“ rozhodla jsem a všimla si, že Yasuo stojí jako zařezaný a zírá na čelenku.
Musela jsem polknout a zhluboka se nadechnout.
„Ber to jako příležitost reprezentovat tady svůj klan!“ povzbudila jsem ho a vyšlo mi to, usmál se a tu věc si přece jen uvázal. Vždycky jsem věděla jak na něj.
„Mimo jiné jsme mohli skončit i hůř, co kdyby nás rozdělili. Pořád jsme tým, tak to zvládnem.“ řekla jsem, ač jsem si už sama nebyla moc jistá.

Věřte nebo ne, ten šílenec se pro nás za dvě hodiny skutečně vrátil a i když se nám vůbec nechtělo, museli jsme s ním na jakousi malou louku, kde už čekalo lidí.
„Hej! Kakashi-sensei! Vy jste říkal ve dvě a je půl čtvrtý!“ křičel už z dálky nějaký kluk.
„Promiň, Naruto.“ zněla klidná odpověď, jak jsme se blížili. Zbystřila jsem, to byl ten Naruto, ten kluk v oranžový kombinéze, kterýho jsem dneska viděla.
„Jaký promiň? Vždycky je to takhle!“ rozčílil se Naruto.
„Já vím, tentokrát mi bohužel spadl do cesty zraněný pták...“
„Je to jasný, ten člověk je chronický lhář.“ pomyslela jsem si.
„No vážení tohle je naše nová posila, Tým jedenáct.“ oznámil a oni na nás začali zírat. Vážně jsem nevěřila, že jsou ninjové. Ten blonďák v kombinéze byl očividně vyšinutej, pak tam byl jeden co se furt cpal, druhej co si za tu chvíli kdy jsme tam tak stáli stihl asi osmkrát postěžovat jak ho to nebaví a stání na louce se mu zdálo “problematické“, o kousek dál zase nějací dva co očividně tahali sebou všude zoo, nebo bruneta ověšená zbraněma, jak jsem ještě nezažila a blondýna tvářící se, že jí všichni musí padnout k nohám.
„Nechcete nám o sobě něco říct?“ zeptal se Zakuklenec, Yasuo už se chystal otevřít pusu a tak jsem raději striktně prohlásila, že ne, abych byla ušetřena jeho proslovu a vznešeném klanu.
„Dobrá.“ povzdychl si ten chlap a podíval se na ostatní.
„Takže tohle jsou Sora, Hanako a Yasuo, ode dneška bydlí v Listové a jsou novým týmem.“
„Ale kdo je bude trénovat?“ zeptala se růžová holka která sice nevypadala jako ninja, za to se zatím zdála jako jedna z mála normálních tady.
„Já, pokud projdou mým testem.“ nemohla jsem si všimnout reakce na to co řekl.
„Chm.“ ozvalo se od černovlasého kluka vedle ní a pak vše totálně přehlušil smích toho toho oranžového.
„Naruto prosím uklidni se.“ řekl Zakuklenec jako by se nechumelilo.
„Ehm, dobře a teď vážně sensei, co s nima hodláte dělat?“ zeptal se ten prcek a viditelně potlačoval další vlnu smíchu. Znám toho kluka jeden den a už teď nemám problém ho zabít. Začínala jsem doufat, že Hanako si vzpomene brzy, abychom odtud mohli vypadnout než mi dojdou nervy, jenže v jeho přítomnosti jsem jí tím pádem dávala asi dvacet minut.
„Naruto prosím chovej se slušně, už jsem ti řekl co mám v plánu.“
„Vy fakt myslíte, že někdo jako oni to zvládnou? Jsme jediný tým který to kdy zvládl!“ pokřikoval blonďák jehož oslovovali Naruto.
„Někdo jako oni?“ utkvěla mi v hlavě slova a moje ruka se už připravovala mu jednu vrazit. Ale vlastně bysme pro ně asi byli celkem směšná parta. Holka co domov nikdy neměla, protože ji vlastní rodiče nenáviděli, druhá, která si ho nepamatovala a kluk z velké šťastné rodiny, kterému ho sebrali.
„Aby si se nedivil.“ odpověděl mu nakonec ten Zakuklenec a dal jim jakýsi povel k rozchodu. My tři tam zůstali stát a čekali, co po nás teda nakonec bude chtít.

„Tak na to se teda podíváme.“ řekl ten Naruto stále stejně pobaveně, jako bychom byli pouťová atrakce.
„Jsem zvědavá, jestli to zvládnou, ty taky Sasuke?“ zeptala se ta růžovka.
„Ani ne, vlastně mě to vůbec nezajímá.“ otočil se černovlasý a kamsi zmizel, takže tam zůstali jen ti dva.
„Nezvládnete to. Vaším úkolem bude sebrat..“ začal blonďák, ale náš nový sensei mu zacpal pusu.
„Naruto, já tady vysvětluju pravidla.“ usměrnil ho.
„Ale, po tak náročné cestě to pro ně bude příliš těžké.“ namítla ta holka, jako by o nás měla starost.
„V pohodě, zvládneme to.“ uklidnila jsem ji a toužila se konečně dozvědět, co po nás vlastně chce, jelikož zatím to připomínalo jen soutěž ve čtení.
„Vaším úkolem je sebrat mi tyhle rolničky.“ řekl a čekal na naši reakci. Nemusel čekat dlouho. Jelikož já zkameněla a přemýšlela, jestli je vážně tak skvělý ninja – na což nevypadal, jestli je někde nachystaná nějaká past, nebo jsou výsledky jejich ninjů tak mizerné, že se jim ta zkouška skutečně zdá těžká.
Jenže než se mi tohle stihlo pořádně prohnat hlavou, přerušil mě bujarý záchvat smíchu. Pomalu jsem otočila hlavu k Yasuovi, který se smál jen zřídka, zato jsem ho pak obvykle nedokázala zkrotit ani já, za několik vteřin se to hnědovlasý pako už válelo po zemi.
Dva přihlížející na něj koukali jako na šílence a Zakuklenec čekal, až přestane.
„Yasuo!“ okřikla jsem ho.
„Hahaha, promiň, haha já jen.. ..no není to dobrej vtip?“ zeptal se, když vstával, ale pak si všiml výrazu toho jounina.
„To – jako – vážně?“ zeptal se a tázavě přejel pohledem na mě.
„Eh, je to na čas?“ zeptal se když zjistil, že jsem stejně překvapená jako on, jen to nedávám tak hlasitě najevo.
„Máte čas do západu slunce.“ odpověděl muž. Teď už jsem musela vykulit oči i já. Byla jsem naprosto zmatená a v prvních chvílích už to taky začala považovat za vtip, jenže ti dva přihlížející za ním, se rozhodně nesmáli.
„No moment to jako vážně?“ ujistila jsem se pro jistotu, ale odpovědí mi byl jen cinkot.
„On vážně předpokládá, že tu budeme kvůli dvěma rolničkám šaškovat až do večera?“ pomyslela jsem si.
„Tak začneme.“ řekl a dal nám pokyn k útoku.
Yasuo se konečně zklidnil a my mohli začít, taky bylo ne čase, postávat tu ještě chvilku, musela bych ho zabít.
„Nemám chuť tady blbnout. Yasuo!“ odpovědí mi bylo přikývnutí, Yasuo skočil asi tři metry za mě.
„Hanako můžeš?“ zeptala jsem se. Hanako se jen mírně přikrčila. Základem pro mě bylo oťuknout si terén, jestli je v tom nějaký háček, musím na něj narazit. Přesto jsme si byla jistá, že ho prostě dostanu sama, protože je to prkotina.
Rozběhla jsem se proti němu a zaútočila. Vážně jsem čekala, že to bude hračka, ale on se úspěšně vyhýbal všem mým útokům.
„Fajn, je rychlý.“ pomyslela jsem si. Trochu mě překvapilo, když při jednom z mých útoků vytáhl knížku a dokonce se tvářil, že zvládá číst co je v ní napsané. Což mě celkem rozhodilo, kdo si myslel, že je?
„Soro!“ vyrušil mě Yasuo. Věděla jsem co jeho napomenutí zná. První háček jsme už znali a byl čas se stáhnout, ale tohle začínalo být osobní a já se rozhodla, že toho zabedněnce zvládnu sama.
„Jsi jediná kdo umí bojovat?“ zeptal se najednou a neotrhl oči od řádků. Nevím kdy a nevím jak, ale najednou mi držel ruku za zády.
„Nepodceňujte můj tým.“ odpověděla jsem mu, když jsem se ohlédla za naše záda a viděla Yasua skládat pečetě.
„Yasuo teď!“ vykřikla jsem, abych přesměrovala jeho pozornost a ve stejnou chvíli se na něj rozběhl zezadu Yasuo. Ten chlápek na moment zmírnil sevření, jak se chystal zřejmě zneškodnit i jeho, jenže v tu chvíli pravý Yasuo vyskočil ze země vedle mě a odtrhl jeho ruku od mojí. Jeho klon za chvíli po útoku na Kakashiho praskl. Šedovlasý se otočil, když ucítil škubnutí, jenže to už jsme já i Yasuo byli o několik centimetrů dál, než aby nás stihl chytit.
„Konec testování, zahajuju první fázi!“ zavolala jsem a všichni tři jsme se rázem ztratili, abychom se mohli ukrýt.
Jo byl hodně rychlej, vlastně víc než to, nikdy jsem neviděla nikoho tak se vyhýbat, ale to neznamenalo, že prohrajeme. Já totiž nikdy neprohrávám.
Seděli jsme v lese, ano zase jsme skončili tam a přemýšleli jak se k němu dostat, přiznejme si že do večera zbývaly tak dvě hodiny a už se nám to nezdálo zase jako tak dlouhá doba. Pořád jsem si byla jistá, že ty rolničky dostaneme, jen to chtělo plán.
„Měl bych použít...“
„Ne!“ zastavila jsem Yasua, jelikož jsem přesně věděla co chce říct.
„Nechci abyste do toho nějak vnitřně zasahovali, dostanu ho sama, jen mi pomůžete se k němu dostat.“ nařídila jsem, tohle sice nebylo skutečným důvodem toho, proč jsem nechtěla, aby používali náročnější techniky, ale za to jsem si byla jistá, že tomu uvěří.
Nám mohlo být vlastně jedno jestli bude náš sensei, minimálně já o to rozhodně nestála, byla to pro mě jen výzva jako každá jiná a za tohle nestála, oba jsem je už zažila na pokraji sil a zejména Yasuo nevěděl kdy přestat, jeho sebekontrola bývala minimální v osobních případech až daleko pod nulou a po cestě kterou jsme absolvovali jsem nemohla dopustit, aby si ublížili. Nedávali na sobě sice nic znát, ale já byla unavená, takže oni nepochybně taky.
Sledovali jsme ho až do večera, náš útok musel být pečlivě připravený, načasovaný a měli jsme jen jeden pokus.
„Fáze jedna aktivní.“ pomyslela jsem si z horní větve stromu a kývla na Hanako, která s krčila dole v keři.
Modrovláska vyskočila a začala po něm oběma rukama házet všechny naše zbraně, které jsme jí na její pozici nechali.
Zakuklenec se jim úspěšně vyhýbal, ale to bylo účelem. Postupovali přesně tím směrem kde jsem ho potřebovala. Sledovala jsem vše ze shora a doufala, že to vyjde, slunce se už lepilo na obzor.
Byl blízko, hodně blízko. Měla jsem strach, že se Hanako netrefí, přece jen ona nebyla typ na házení zbraní a mě povolily nervy příliš brzy.
„Fáze dva!“ vykřikla jsem a Yasuo ze svého úkrytu přesekl provazy. Hanako pro jistotu kousek ustoupila, protože si nebyla jistá, kam až se dostala, ale to já taky ne.
Zem se začala pod tím chlapem propadat, Hanako stála na štěstí kousek od okraje. Jenže on mu byl taky blízko a tak se s pomocí chakry stihl zachytit.
„Vsadím se, že tohle od nás nečekal.“ pomyslela jsem si škodolibě.
Yasuo vyrazil, aby se mu ho podařilo shodit dolů, kde bysme měli výhodu, jenže on byl silný a začal ho stahovat sebou, přesto, že se držel jen jednou rukou, ještě se zvládl druhou přetahovat s Yasuem, který se sotva dokázal přilepit k zemi. Už jsem nechtěla čekat, hrozilo, že ho Yasuo nepřepere.
„Tohle je situace v jaké jsme ho potřebovali, prostě mu jen vezmu ty rolničky a bude po všem.“ pomyslela jsem si, slunce už zapadalo a já skočila dolů.
„Fáze tři.“ řekla jsem triumfálně s přistáním a natáhla se směr rolničky. Neměl moc možnosti, jak mi uhýbat, ale stále byly hodně nízko. Pokusila jsem se co nejvíc natáhnout, v puse držela kunai, kdyby mi ten první upadl a snažila se jich dotknout. Taky že ano. Nakonec jsem se jim přiblížila.
„Tak dělej přece!“ znervózňoval mě Yasuo, jak jen to šlo.
Rozmáchla jsem se, kunai samozřejmě upustila a ty dvě mr**y tam držely dál. V duchu jsem zaklela a vzala ten druhý.
„Tentokrát se mi to povede.“ pomyslela jsem si, když v tom se ozval výkřik Hanako stále stojící na okraji pasti. Kus země se s ní sesunul a ona zůstala téměř vyset, stála na malém kousku, který se pomalu drolil.
„Rychle!“ ozvala se, abych sebou pohnula než spadne.
Snažila jsem se co nejvíc natáhnout.
„Pomoz Hanako!“ radil mi Yasuo.
„Ale už není čas, ty už se neudržíš a já už to skoro mám!“ namítala jsem a odmítala to v takovou chvíli vzdát.
„Soro!“ ozval se znovu, když viděl, že Hanako téměř nemá na čem stát.
„Ještě vteřinu, jsou skoro naše!“
„Zapomeň na ně! Už není čas!“ vykřikl a mě to konečně došlo.
„Hanako je pro mě jako sestra, kašlu na rolničky!“
Bleskově jsem vyskočila a hnala se k místu o pár metrů dál, kde byla.
„Pojď.“ vzala jsem ji za ruku a vytáhla opatrně, aby se neutrhl další kus.
Kakashi pustil Yasua, slunce zapadlo, bylo po všem a mi prohráli. Naruto a ta holka se museli náramně bavit, když nás sledovali.
„Pošuk jako on to zvládl a já ne? Jsem vážně tak slabá? Musím se vážně začít snažit, ještě mnohem mnohem víc!“ vyčetla jsem si v duchu, když v tom ke mně přišel ten Zakuklenec spolu s Yasuem a očividně mě chtěl začít poučovat.
„Prošli jste.“ řekl a já překvapeně zvedla hlavu.
„Ale...?“ otočila jsem se na ty dva co tam stáli, blonďák měl na tváři úsměv a dívka taky.
„Skutečným cílem nebylo vzít mi je, ale pracovat jako tým. To jste zvládli. Mohla si vyhrát, ale raději si zachránila kamarádku...“ podíval se na mě zcela vážným pohledem „..správný tah. Nikdy nesmíš opustit přátele.“ řekl pak a mě se trochu ulevilo. Musela jsem se drobně pousmát, tedy spíš mi jen zacukal koutek, ale stejně, byl tak trochu správnej borec – teda na senseie.
Ne že by pro mě byl názor někoho jako on důležitý a bez tak bysme to měli v kapse, kdyby někdo z nás použil svoje Kekkei Genkai, ale přece jen jsem za ně cítila vždycky jistou odpovědnost, protože jsem nejstarší a tak jsem je nenechala riskovat.
„Kéž bysme si taky tak rozuměli.“ ťukla ta s růžovými vlasy do Naruta.
„To je všechno Sasukeho vina.“ začal ječet blonďák, jak bylo jeho zvykem.
Byl to náročný den a už jsem se těšila, až si odpočinu.
„Tak tedy dobře, teď Sakuro, Soro, Yasuo a Hanako, pojďte se mnou za Hokage, vyřešíme tam kde strávíte noc a další detaily.“ oznámil, jako bychom toho už takhle neměli dost.
„Zapoměl jste na mě Kakashi-sensei.“ zubil se ten v oranžovém a už zase mi začínal lézt na nervy.
„Možná tě jen nezval.“ procedila jsem.
„Nezapomněl Naruto, ty nikam nejdeš, dnes si se už předvedl.“ řekl Zkuklenec a nechal tam nafouklého kluka stát.

Mířili jsme tou chodbou ke kanceláři Hokage už podruhé za den a upřímně mě to začínalo otravovat. Jediný dojem jaký jsem z tohohle místa zatím získala byl, že se tu všechno vyřizuje neskutečně pomalu.
Dovnitř šel jen on a růžovka, nás nechali čekat venku. Za nějakou dobu vylezl náš nový sensei ven.
„Tak běžte, všechno už se dozvíte uvnitř, my se uvidíme zítra v deset před akademií.“ řekl.
„Opravdu v deset?“ zvedla jsem obočí a přeměřila si ho.
Pak už jsme nakráčeli dovnitř. Před stolem stály tři z geninů.
„Výborně, takže vám to vysvětlím, našla jsem vám všem místo, kde budete bydlet. Dohodla jsem s rodiči některých vašich, ehm kolegů, abyste mohli zůstat u nich. Nemůžeme vás poslat všechny na jedno místo, ale s tím jste asi počítali.“ oznámila.
„Nemohli bychom třeba dostat vlastní byt?“ zeptala jsem se otráveně, přesto, že reakci jsem znala. Dneska mi zkrátka už nezbývalo dost chakry, abych se mohla pořád tvářit mile.
„Ne, už jsem řekla. Předpokládám, že už se znáte.“
Pečlivě jsem si prohlédla koho nám přidělili.
„Jasně,“ odpověděla jsem „Růžovka – Sakura, ten co si pořád jen stěžuje a ta co si myslí, že jí patří kus světa.“ řekla jsem nejzdvořileji jak dovedu.
„No tak se dohodněte, kdo u koho bude bydlet a hlavně ať je to rychle.“ ukázala nám rukou směr chodba.
Otráveně jsme vyšli ven.
„Co máš za problém?“ osopila se na mě blondýna.
„Nic, jen si...“ raději jsem nepokračovala, už to že je stačilo.
„No mluv, myslíš snad, že si lepší než já?“ začala ječet.
„Nemyslím, jsem si tím na sto procent jistá.“ odpověděla jsem klidně a podívala se schválně jiným směrem, abych jí dala najevo, že její hysterické výlevy jsou mi ukradené.
„Ženské, to je taková otrava.“ prohodil ten s culíkem.
„Ty jsi Hanako?“ přišla zatím přátelsky zelenoočka k sestře.
„Hm.“ pousmála se Hanako.
„Já se jmenuji Haruno Sakura. Chtěla bys jít se mnou?“ zeptala se.
Hanako se podívala na mě.
„Klidně běž.“ usmála jsem se jak jsem se odjakživa usmívala jen na ni.
Ty dvě si začali povídat cosi o dnešním odpoledni a mizely v už dosti husté tmě, zatím co já si všimla, že blondýna ještě stále cosi křičí.
„..jsi naprosto nemožná! Rozumíš? Kdo by chodil celý v černé a tvářil se pořád jako ty?!“ končila poslední větu.
„Promiň neposlouchala jsem.“ řekla jsem se zákeřným úsměvem.
„Já s tou mege*ou nebudu!“ vyjekla slečna bárbí.
„Fajn, jestli je to takový problém, zůstane u mě. Poslouchat vás je pěkná otrava.“ povzdechl ji kluk a mířil ulicí pryč.
„Jestli jdeš tak pojď.“ otočil se na mě a pronesl cosi hrozně smysluplného. No mě už to popravdě taky vůbec nebavilo a tak jsem tam tu uječenou holku nechala na krku Yasuovi a šla.
„Hej Shikamaru hned vrať! Já jsem ještě neskončila!“ vyváděla, ale ani jeden z nás ji neposlouchal.
Pak se pomalu otočila na Yasua.
„Ne, ne ne, ne, ne! Ne! Ne, ne, ne! Ne, ne, ne, ne, ne!!!“ bylo jediné co řekla, když si ho prohlédla.
„Opravdu? Čtrnáckrát ne?“ zvedl obočí a uvažoval, proč mu není spíše vděčná, za jeho přítomnost.
„Jsi kluk!“ ošila se.
„A?“ vykulil Yasuo oči, protože o to spíš by z něj měla být unešená, jak byl zvyklý.
„Grrrr, fajn, ale budeš mě poslouchat.“
„No jistě veličenstvo.“ protočil panenky, jelikož narazil na stejně namyšlenou a panovačnou holku jako byl sám.

Chvilku jsme šli prašnou ulicí a mlčeli. Trochu zpomalil.
„Měli bychom se představit.“ řekl stejně zahleděný do dálky.
„Proč?“ zeptala jsem se a otráveně si oddechla.
„Jen že je to slušnost.“ odpověděl mi lhostejně.
„Vím jak se jmenuješ, ta holka na tebe řvala Shikamaru.“ řekla jsem. Vážně se mi to zdálo trapné, bydlet u někoho, bůh ví jaká je jeho rodina a neměla jsem nejmenší chuť se s někým tvářit jako kamarádka, jen proto, že u nich bydlím.
„Dobře. A ty si?“ řekl znovu, aniž by se na mě podíval.
„Sora.“ odpověděla jsem.
„Proč jsi vlastně v Listové?“ zeptal se a pokusil tvářit trochu přívětivěji.
„Tajná mise.“ nemusel znát moje jméno, stejně jako pravý důvod proč jsem tady, přesto jsem mu to řekla, nerada jsem o sobě mluvila a ještě míň ráda jsem měla, když se mě někdo na něco ptal. Jen pokýval hlavou a znovu jsme mlčeli.
Poslouchala jsem zvuky podrážek bot, pokaždé když pod nimi zapraskalo. Konečně se zastavil před jedním z domů a otevřel dveře.
Váhavě jsem vešla.
U stolu právě seděl muž vypadající stejně hloupě jako ten kluk a žena právě cosi vařila.
„Jak hloupé, takhle jim tu překážet.“ pomyslela jsem si a samotnou mě to štvalo.
„Mami, to je Sora, ta co u nás bude bydlet.“ řekl a ukázal si přes rameno. Žena se otočila od plotny a mile usmívala.
„Ahoj Soro.“ řekla přátelsky a drcla do svého manžela, který si četl noviny.
„Ahoj, posaď se.“ řekl když si mě prohlédl. Připadala jsem si vážně pitomě a přála si ať už ten trapas skončí.
„Tak si sedni.“ pobídl mě po druhé, když viděl, že stojím jak tvrdý Y a čumím na ně. Raději jsem to udělala, i když se mi vůbec nechtělo.
„Dáš si s námi večeři že?“ zeptala se mě matka toho kluka, teda Shikamara.
„Nemám hlad.“ odpověděla jsem co nejzdvořileji a čekala, že mi ukážou gauč na kterým si můžu ustlat.
„Vážně? Mohla bys alespoň ochutnat, ale jestli nechceš nutit tě nebudu.“
Popravdě mi pěkně kručelo v žaludku a nechtěla jsem je urazit hned první den, tak jsem souhlasila s další trapnou půlhodinkou, kdy jim budu překážet u jejich rodinné večeře. Shikamaru si kecnul na židli vedle mě a podložil si bradu.
„Shikamaru chovej se slušně, máme návštěvu!“ napomenula ho ta žena a to už mi bylo fakt dost trapně, teď se ke všemu budu muset tvářit, jak jsem vděčná, že mě snáší. Líp by mi bylo, kdybych mola zůstat někde venku.
Když jsem utekla, často jsem spala sama venku a bylo mi šest, chm, jedna z mých nejhezčích vzpomínek na dětství do doby, než jsem poznala Masaa.
„Tady to je.“ stavěla přede mě talíř plný voňavého jídla. Teda, fakt to chutnalo dobře, víc než to, jen mi toho dali víc než jsem mohla sníst.
Pozorovala jsem je, protože jsem vlastně rodinou večeři skutečné rodiny nikdy neviděla. Nic zvláštního, otec toho kluka nesundaval noviny z obličeje, jeho matka se snažila alespoň s námi dvěma mluvit, mě se moc nechtělo a Shikamarovi taky ne, občas něco zabručel a zase ji ignoroval. No, aspoň, že to nebyl jeden z těch ukecanejch mag*rů jako ten blonďák dneska na louce.
„Děkuju, ale už jsem unavená.“ řekla jsem a vstala.
„Shikamaru, jdi jí ukázat pokoj pro hosty.“ dloubla do něj matka.
„Proč já? Já ještě jím!“ ohradil se.
„Shikamaru neodmlouvej mi!“
„To je taková otrava.“ zabručel, když líně vstával a zamířil ke schodišti. Šla jsem poslušně za ním, jako nějaký čokl.

„Pokoj pro hosty?“ pomyslela jsem si. Opravdu mi chtěli dát můj vlastní pokoj? Nevěřila jsem tomu, čekala jsem matraci v předsíni, ne pokoj. Vyšli jsme po točitých schodech a zamířili k v pořadí druhým dveřím.
Když jsme vešli, ocitla jsem se v poměrně velké místnosti, se dvěma okny, postelí, stolem skříněmi.
„Eh, no věci asi nemáš, což mi ušetří práci hledat ti na ně místo, no i když ve skříni asi najdeš nějaký kalhoty a trička co si klidně puč, nikdo to nenosí. Jinak ty první dveře jsou koupelna, ale neteče tam teplá, takže ti pak ukážu, kam můžeš jít. Postel máš připravenou a pojď ještě se mnou.“ řekl a prošel dveřmi na konci pokoje do druhé místnosti.
„Můj pokoj.“ řekl a mířil ke dveřím na boku stěny.
Mě upoutalo, kolik věcí se mu vejde na podlahu, co mě sebralo ještě víc, že snad nic z toho co se tam válelo nebylo čistý, nebo vůbec ještě někdy použitelný. Nešlo jen o prádlo, ale snad o všechno co kluci mívaj doma.
„No a tady je moje koupelna, když budeš chtít, je ti k dispozici.“ povzdechl si a otočil se na mě. Nahlédla jsem dovnitř, kupodivu tam bylo čisto.
„No nic, jdu ještě dolů něco probrat, ručník, kartáček a tak podobně si tam puč, mám všechno rezervní.“ řekl a odcházel s rukama za hlavou dolů.

„Byla si dneska prostě úžasná. Si tak odvážná.“ řekla Sakura Hanako, když vcházeli do domu.
„Myslíš?“ usmála se modrovláska.
„Vážně! My jsme se tak daleko ani nedostali.“
„Sakuro? Už jste tady?“ ozval se ženský hlas, a vzápětí s poza rohu vyšla její matka.
„Ano mami, tohle je Hanako.“ představila ji.
„Výborně, ustel jí u tebe v pokoji. V lednici máte večeři a ráno jdu brzo do práce, tak vám snídani nechám na stole.“ řekla a zase se ztratila.
„Dobře teda, pojď se mnou.“ usmívala se Sakura, vzala Hanako za ruku. Vedla ji nahoru do malého pokojíku. Byl útulný a skoro celý růžový. Uprostřed stěny stálo velké zrcadlo.
Sakura okamžitě začala rozkládat velký červený gauč. Vytáhla deku a všechno jí připravila.
„Tak a je to.“ řekla spokojeně, když si všimla, že chybí polštář.
„Na.“ natáhla k ní po chvilce přemýšlení ruku a půjčila jí svůj.
„Ale, ty nemáš na čem spát?“
„Nevadí, můžeme se o něj střídat, ty máš přednost.“ řekla mile.
„Díky.“ Hanako se posadila na postel a zdála se zamyšlená.
„Ty vlastně nemáš v čem spát, že?“ napadlo najednou Sakuru a zamířila ke skříni. Divoce ji prohrabala a vytáhla růžovou košilku s krajkou. Hanako byla celkem nízká, takže jí téměř tahala po zemi, ale moc jí slušela.
„Uff.“ řekla, když si konečně sedla na gauč a následně se obě rozesmáli, vypadaly jako nejlepší kamarádky. Rozuměly si a to bylo hlavní.

„Mami, je tu ten kluk, co ho máte hlídat!“ zaječela blondýna, když vtrhla domů.
„Jak se to chováš Ino?“ spražil ji otec přísným pohledem.
„Já nemám náladu, se o něj starat!“ odsekla.
„Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral.“ ohradil se Yasuo mezi dveřmi.
„Promiňte nepředstavil jsem sem. Jmenuji se Tadashi Yasuo z klanu Tadashi a je mi ctí, že vás poznávám.“ řekl jako ostatně vždycky a udělal tím dojem.
Bloncka zůstala stát jako zařezaná, než se z toho vzpamatovala Yasuo už mluvil s jejím otcem.
„Fajn, zejtra mám brzo sraz s týmem, tak se mějte.“ řekla a rozběhla se za roh.
„Ino! Zaveď toho milého chlapce přece do pokoje!“ ozval se za ní otcův hlas.
„Proč ho tam nezavedeš ty, chodit umí sám.“ nafoukla se.
„Nebuď drzá!“ zvýšil hlas „Do Tvého pokoje!“ zdůraznil slovo tvého.
„To přece nemyslíš vážně?“ začala fňukat a Yasuo pomalu čekal kdy se princeznička rozpláče.
„Máme ještě sklep.“ zakňourala.
„Říkáš něco?“
„Ne!“ řekla a držela na uzdě alespoň výšku hlasu, když už ne tón.
Po té co pokračovala naštvaná v cestě chodbou, kývl její otec na Yasua, aby ji následoval.
„A ne že ho necháš spát na zemi!“ připomněl jí ještě.
„Neboj!“ odsekla naštvaně.
Poslední dveře chodby byly od jejího pokoje. Bílé dveře s květinovým lemováním vyrytým ve dřevě a nápisem “Yamanaka Ino“ uprostřed.
Vtrhla dovnitř a nechala za sebou otevřeno, nic mu neřekla, ale Yasuo už jí měl plné zuby a v přítomnosti takové fifleny na nějaké vychování doslova a do písmene kašlal. Vešel a mírně bouchl dveřmi. Zarazil se.
Ten pokoj byl nejen obrovský s bílými stěnami a bledě modrým stropem, ale nejvíce ho zaujala její postel s nebesy, kdyby v ní spalo pět lidí, měli by problém se noci najít.
Naproti ní byl roztomilý gaučík, na něm několik načechraných polštářů, jako by to všechno bylo jen pro okrasu, vyleštěn zrcadlo, jako by ho nikdy nepoužívala.
Otevřela jednu ze skříní a mrskla po něm deku a polštář.
„Nejspíš si myslí, že tě nechám dotknout se mé nádherné postele, to nikdy! Je mi jedno kam si lehneš, ale sem to nebude!“ natáhla se a očima ho odkázala na gauč.
„V pohodě, lehnu si na zem, nemám zájem tě otravovat svojí přítomností mylady.“ odsekl a praštil sebou rovnou na koberec. Taková reakce jí překvapila, nejspíš si uvědomila, že to dost přehnala.
„Počkej nemyslela jsem...“ zvedla ruku a chtěla něco říct.
„Dobrou noc!“ řekl naštvaně Yasuo a otočil se zády k její posteli, aby jí tím řekl, ať mu dá raději pokoj, že chce spát.

Stála jsem pod sprchou už dobrých dvacet minut a vůbec mě nenapadlo vylézt, až když jsem se podívala na své svraštělé prsty a uvědomila si, že už dávno jen stojím a zírám na kachličky, sáhla jsem pro osušku a vylezla ven. Voda mi z mých rudých vlasů stékala po ramenou dolů, zůstala jsem stát před zrcadlem a pozorovat se.
„Vážně jsem tolik vyrostla?“ ptala jsem se v duchu sebe sama. Moje vlasy už nebyly rezavé, jako liščí chloupky, nabrali za ta léta kdy jsem je stříhala naposled mahagonově červenou barvu, taky pořádně povyrostly. Moje čtrnácté narozeniny se blížily rychlostí blesku, a zároveň taky první které nebudu muset slavit. Bylo to už skoro osm let co jsem mimo domov.
Sama, to slovo znělo hrozně. Od doby co jsem utekla jsem až do teď byla s Masaem, samozřejmě jsem si zvykla na mise mimo domov a taky jsem sebou vždycky měla Hanako a Yasua, nikdy jsme jeden druhého neopustili, najednou jsem v cizí vesnici a mám strach. Vážně jsem to řekla? Strach? Nejspíš, já která se nikdy ničeho nebojím, nikdy nedám najevo jedinou slabost, stojím v cizí koupelně, už je to tolik let co jsem se tak naposledy cítila.
Nepůjdu uložit Hanako, nevynadám Yasuovi ať nechrápe, nebudu se každou hodinu budit, abych se ujistila, že jsou v pořádku, protože oni tu se mnou nejsou. Najednou si připadám zvláštně, přesto, že nikoho nepotřebuju, přesto, že si poradím nejlíp sama a pořád tvrdím, že mi překáží, přesto mi najednou chybí.
Možná jsem celý týden před tím dnem chodila a říkala, že nechci dárky, že je nepotřebuju, že nestojím o oslavu toho jak stárnu, protože moc dobře vím, co to bude znamenat, až přijde můj čas a že mi ho už moc nezbývalo. Mračila jsem se, když mě probudila vůně čokoládového dortu. Rozčilovala, když mi Hanako skočila do postele s dárkovou krabicí, když se ozvalo klepání na dveře a v nich stál rok co rok Yasuo se svým úšklebkem a tvářil se, že ještě před pěti minutami neměl nejmenší úmysl sem přijít, přesto držel mou nejoblíbenější kytku, která rostla tak daleko, že musel vstávat snad ještě s východem slunce.
Ano, pokaždé jsem řekla, že jsou hloupý, že je to zbytečnost, vlastně mi to vše co nadělali kolem jednoho dne lezlo na nervy, ale svým způsobem jsem to milovala. Teď už to tak nikdy nebude, Masaa už zřejmě nikdy neuvidím, Yasuo se před pár měsíci změnil, změnil se tak, že ani já už mu nedokázala pomoct, téměř jako by se uzavřel ve vlastním světě plném vzpomínek a šílených snů. Hanako si nejspíš dřív nebo později vzpomene, kdo byla její rodina a naše pátrání bude pokračovat, ale na jak dlouho? Buď jsme tu zbytečně, protože ona už žádnou opravdovou rodinu nemá stejně jako já nebo Yasuo, nebo bude naše mise úspěšná a ona se vrátí domů.
Zřejmě pak ztratím sestru, protože kdo by si chtěl vzít další dvě nevlastní děti?Možná to potrvá a Yasuo už bude na štěstí tak starý, aby se o sebe postaral. Třeba tady zapomene na všechnu bolest a nenávist a bude tu chtít zůstat. Tak by to pro ně taky bylo nejlepší. A já...
..já konec konců mám jednoduchou budoucnost. Stejně tak sama jako jsem začínala, tak i skončím. Stejně bych je musela opustit, až nadejde moje chvíle. Proto nemá význam slavit narozeniny, rok co rok mi jen připomínají, jak se ta chvíle kdy ztratím poslední kousky štěstí blíží. V den mých osmnáctých narozenin, ještě ani nebudu dospělá, ale jinak to nejde, do toho dne vždycky zůstanu někde uvnitř tou vyděšenou malou holkou, která bosá běžela po bahnité cestě našeho sídla v oranžové noční košili.
Pomalu jsem se dosušila a začala si oblékat velké černé triko, které jsem našla v jedné ze skříni. Pak jsem si půjčila kartáč a rozčesávala své mahagonově rudé vlasy.
Stále vzpomínám na katanu visící v otcově pracovně, pořád jsem ji měla jasně před očima. Rodinné dědictví, které každý člen užil ve svých osmnácti letech. Krvavé dědictví, protože oni všichni ať si to připustili nebo ne byli vrazi. Dědictví, které připadne jednou i mě.
Chm, jaký paradox, můžu celý život zapírat své jméno, tvářit se, že jsem jiná, ale nakonec stejně nemůžu změnit kým jsem. Jsem ze stejné rodiny, stejné krve a ať chci nebo ne, jednou stejně jako oni, budu bezcitnou bestií.
Jen ne takhle, ne k vlastnímu dítěti, ne k lidem, kteří nic neudělali.
„Jsem jediná kdo to může ukončit, navždy budu poznamenaná jménem Chiyotsu. Oni musí zaplatit. Nejen za mě, ale za všechny kterým ublížili.“ s tou myšlenkou jsem si lehla a uložila se ke spánku, byla to věčnost a já zkrátka nemohla usnout, nemohla. Všechna nenávist k těm lidem se ve mně budila a já ji právě dnes nemohla donutit k ústupu.
Doufala jsem, že se mi podaří usnout, než se vrátí ten kluk, ale všechny mé pokusy přišly vniveč. Slyšela jsem kroky, zavřela oči a předstírala, že spím.
Potichu vešel dovnitř, nerozsvěcel, mířil rovnou do svého pokoje. Ve dveřích se najednou zastavil.
„Ráno až vstaneš, jdi do kuchyně ke snídani.“ řekl takže poznal, že jsem vzhůru. Bylo mi hloupé odpovědět. Dveře se za ním po chvilce zavřeli a já si oddychla. Nejhorší bylo za mnou, alespoň do rána.