Banda tupců 22

„Teda Itachi ty se nezdáš, ale seš už větší sadista než já,“ šklebil se Hidan „Doufám že z toho dostal náš Sardelák alespoň mrtvici. Aspoň by byl vod něj a těch jeho keců pohov.“
„Hidane nech toho! Dovedeš si představit co to s tím chudákem muselo províst?“ napomenula Jashinistu Konan „Itachi si vůbec neuvědomil následky svého jednání. Taky se nám mohl Kisame zbláznit!“
„Není to buřt? Šílenej byl už před tím,“ bránil se Hid.
„To stačí! Itachi, ty se teď půjdeš nahoru Kisamemu omluvit a utěšit ho. Je to ksakru tvůj parťák tak se k němu tak i laskavě chovej,“ nařídila Kon.
Itachi neměl zdá se jinou možnost než uposlechnout a proto vstal a začal se pomalu belhat po schodech do svého pokoje:
„Tak zatím bando, jdu se teda na něj podívat když jinak nedáte.“

***
„Kisame? Umm no já ... chtěl bych se ti omluvit za tu no ... dnešní noc,“ zamumlal Itachi přes dveře a přemýšlel nad tím čím by rybáka rozveselil „Hele je mi to moc líto parťáku.“
Na to Uchiha vstoupil do svého pokoje a chtěl se podívat jak je na tom jeho spolubydlící, ale ten nebyl nikde k vidění.
„Kisame? No tak fajn, už můžeš vylízt Kisame. Slibuju že už na tebe nepoužiju Tsukuyomi,“ prohraboval Ita peřiny ale pořád nemohl nikoho nalézt.
„Kisame, Orochimaru už odešel tak vylez,“ zkusil to znovu Lasičák když se koukal do skříně mezi kabáty.
„A dop****e!“

***
Mezitím dole v obýváku.
„Už je tam dost dlouho. Doufám že se mu řádně omluvil za tu dobu,“ uvažovala nahlas modrovláska, když krmila Peina a snažila se najít za tunou obvazů zrkovi ústa.
„Lidi, průser. On se zaběhl!!!“ přiřítil se dolů po schodech celý vyděšený Itachi.
„Sem ti říkal, že si ho máš přivázat na to vodítko,“ připomněl mu mistr loutkař.
„Ale néé můj pes. Kisame se zaběhl!“
„Toho sis měl taky přivázat.“
„Opravdu vtipný Sasori. Hele vážně lidi, neviděl ho tu z vás někdo projít,“ prosil zoufale rudoočko, ale všichni jen kroutili hlavou že ne. Jen Tobi se hlásil:
„Itachi-san! Tobi viděl ošklivého sempaie jak před chvílí odešel ven dveřmi!“
„Hele Tobe, a nesplet sis to s náším Kakuzákem,“ přisadil Hidan „Ten je taky šerednej.“
„Ehm Hidane já jsem náhodou tady!“
„Ssry Skrblajzno sem si tě nevšim,“ zašklebil se na svého partnera Hid když viděl jeho vražednej výraz.
„Fajn lidi. Vy zůstaňte tu a já ho najdu. Stejnak je to má vina,“ oznámil Itachi, vzal si kabát a vyrazil ven do sichravého podzimního nečasu.

***
„Kisame! Kisame kde seš?!“ volal svého parťáka, ale všude okolo něj byl je ztichlý podzimní les.
„Kde jen může být,“ přemýšlel Itachi „Je jen jediné místo kam by mohl jít.“
S tím se vydal k nedalekému rybníku. Netrvalo dlouho a našel hledaného, zrovna když se nakláněl nad vodní hladinou přímo u břehu. To Itachiho vyděsilo tak, že ihned k němu přiběhl a chytl ho za ramena:
„Hele kámo, já vím že jsme spolu poslední dobou moc nevycházeli, ale to přece není důvod to teď skončit. Proč by sis chtěl brát život. Máš kolem sebe přece lidi kteří tě stale mají rádi ne. Třeba mě a ...“
„O čem to zase melete Itachi-san? Jen jsem se tady tetičky May ptal, kde mají nejlepší aquapark.“
„C-co?“
„No řekla, že nejhezčí mají v Sydney. Vyprávěla mi jak tam kdysi potkala nějakého sexy žraloka co jí prý daroval ...“
„Fajn Kisame, sem rád že seš v pořádku. Tak pak se vrať do sídla. Já tu musím ještě něco zařídit,“ otočil se Ita a odešel nechajíc za sebou zaskočeného Kise.

***
„Nikdo mě nemá rád. Všem sem jen na obtíž. Dělají si ze mě srandu. Dokonce i můj vlastní brácha se mě pokusil zabít,“ opakoval si v duchu po cestě Uchiha a začal pomalu vytahovat z kapes provaz, když tu se zastavil před starým dubem „Tady to bude nejlepší teď skončit. Ještě před tím ale napíšu dopis na rozloučenou. Až mě najdou tak třeba i pochopí.“
Itachi se opřel o kmen stromu a začal si zapisovat první verze dopisu. Strávil nad tím pomalu tři hodiny ale pořád nevěděl jak se důstojně se všemi v dopise rozloučit. Když zmuchlal a zahodil 35. verzi chytala se jej pomalu únava:
„Já hlupák. Nebudu tam přeci psát Milá maminko a Milý tatínku, když už si to stejnak nemůžou přečíst,“ zahodil útržek a pomalu usnul.

***
„Pane? Pane? Jste v pořádku? Probuďte se!“ vzbudil ho čísi ženský hlas.
„Že bych stále snil?“ otevřel pomalu Itachi oči a ohlížel se po osobě, která jej vzbudila.
„Pane jste v pořádku?“ zaslechl znovu a pak až uviděl mladou dívku s hnědými vlasy, která se nad ním skláněla se starostlivým pohledem. V tu chvíli si uvědomil, že až doteď spal opřený o dub v záplavě listů papíru a stromu.
„Jsem, alespoň zatím. Ale co vy tu děláte? Na tohle místo lidé příliš často nechodí, takřka vůbec.“
„Chodím sem sbírat byliny, které pak moje rodina prodává na tržišti. Není toho sice moc ale nějak s tím dokážeme vyžít,“ ukázala dívka plný košík.
„To je hezká práce, zcela odlišná od té mé,“ usmál se Itachi a teprve teď si jí začal více všímat. Pohled mu přitom padl do jejích hlubokých hnědých očí.
„A vy pane? Máte také nějakou práci, že jste se o ní zmínil?“ optala se.
„Mám. Ale není to práce pro každého. Jsou tací lidí, kteří by naši společnost odsuzovali. Přitom naším cílem je vytvořit celosvětový mír,“ dokončil Itachi.
„To je hezký cíl a poselství. Ale nevěřím, že v našem světě je vůbec něco jako opravdové mír možné,“ přisedla si blíž a podívala se mu do očí „Máte zvláštní oči pane. Takové jsem ještě nikdy neviděla.“
„A ani neuvidíš. Jsou poslední svého druhu. Kdysi bývaly znakem slavného rodu Uchiha.“
„Klanu Uchiha z Listové vesnice? To musí být potom Sharingan. Jsou nádherné,“ prohlížela si je „V tom případě musíte být jeden s přeživších členu klanu. Jaké je vaše jméno pane?“
„Uchiha ... Itachi.“
„Itachi? Říká se že vyvraždil celý svůj klan a ...“
„Vím a dodnes toho lituji,“ otočil se Itachi.
„Nezdáte se mi jako špatný člověk Itachi-san. Varovali mě před vámi, ale teď když vás vidím osobně, tak z vás přesto nemám strach. Naopak mám dojem, že vás něco trápí.“
Na to se na ní Itachi překvapeně podíval. Seděla před ním první osoba, která ho chápala, nebála se ho či se mu nevysmívala.
„Vážně,“ ujišťoval se.
„Opravdu,“ odpověděla dívka s úsměvem „Naopak se mi zdáte velice vlídný. Podobný mému otci.“
„Jaké je tvé jméno?“
„Mě říkají Yuki,“ usmálo se děvče „Pocházím z malé vesnice v Travnaté zemi.“
„Yuki. Jestli tě to nebude obtěžovat rád bych tě představil svým přátelům," nabídl se Itachi a vstal ze země.
„No rodiče mě poslali ať se vrátím s plným košíkem a ten mám, tak bych mohla ...“
„To je skvělé,“ zaradoval se Itachi „Rád bych abys je poznala.“
„Jestli jsou to také milí a přátelští lidé jako vy, Itachi-san, tak mi bude potěšením.“
„No jsou to minimálně zvláštní lidé,“ podotkl Ita.

***
„Jdeš pozdě Itachi. Kisame se už dávno vrátil před tebou,“ peskovala Konan, když ho viděla vcházet do předsíně „A kdo je ta holka?“
„Konan, představuji ti Yuki. Je to má kamarádka, kterou jsem teď nedávno potkal a opravdu milé a sympatické děvče. Byl bych rád kdyby tu s námi mohla zůstat přes noc. Co ty na to Yuki?“
„No já nevím Itachi-san. Otec by se po mě scháněl ...“
„Neboj se o otce. A co se týče mě, Konan a ostatní to jistě dovolí ...“
„Tak to ani náhodou,“ zvýšila hlas modrovláska a tvářila se podivně dotčeně „Nikoho cizího nám do bytu tahat nebudeš, leda by to byl nový rekrut do naší organizace. Což silně pochybuji, že by to byla zrovna ona,“ zadívala se na Yukin košík s bylinami.
„Prosím jen jednu noc, vždyť o nic vlastně nejde,“ škemral Ita a smutně koulil Sharinganem, že to dokázalo obměkčit i jindy přísnou šéfovou.
„No dobrá ale jen na jednu noc!“ povzdechla si Kon „Chtěls jí tedy představit zbytek týmu? Nu dobrá. VŠICHNI NÁSTUP DO OBÝVÁKU! ANO SPRÁVNĚ VŠICHNI!“
Za chvíli se celé osazenstvo sídla hrůzy schromáždilo v obývacím pokoji. Dokonce byl Tobim přiveden ze skleníku i Zetsu, pod podmínkou, že ho bude držet na provaze.
„Takže pánové a nezvyklá stvoření,“ ujala se úvodu modrovláska „Tohle je Yuki, Itachiho nová kamarádka. Chtěl aby jste se jí důstojně představili ať víte s kým tu budete mít tu čest celou dnešní noc. A prosila bych diskrétně! Pochopili?“ zeptala se pro jistotu.
Když jí to zbytek bandy odkýval rozhodla se Konan představit první:
„Ahoj. Mé jméno je Konan. Jsem pravá ruka šéfa domácnosti a také jediná dáma široko daleko. Takže respektuj mé příkazy jinak bude zle. A taky se mi zásadně nehrabej v prádelníku, jinak je z tebe mrtvola. Jasné!!?“
Yuki to pod jejím přísným pohledem nezbývalo nic než než odkývnout.
„Výborně. Takže Itachiho už znáš. Jdeme dál. Sasori!“
Na to rudovlasý vystoupil z řady a podal Yuki ruku:
„Ahoj, mé jméno je Akasuna no* Sasori (*Z krvavých písků). To Akasuna si jakoby neslyšela jo. Jsem specialista na vše co se týče loutek, dřeva, jedů a podobně. No a taky jsem zdejší opravář."
„Těší mě Sasori-san ... au!“
„Aa promiň. Já jaksi nemám cit v ruce,“ omluvil se loutkař a přestal Yuki drtit zápěstí.
„Dobře. Teď Deidara!“ přivolala dalšího z bandy Kon.
„Ahoj mé jméno je Deidara,“ usmál se na ní blonďák.
„Těší mě Deidara-chan.“
„Deidara-CHAN?!! Já sem CHLAP!" urazil se Dei a jen se sebezapřením Yuki podal ruku.
„Promiňte Deidara-san, to dělá ten váš legrační účes ... ew fuj,“ ucítila něco vlhkého v Deidarově ruce.
„Měla by sis častěji mít ruce. Teď abych si zas vyčistil zuby,“ pohlédl na svou pravačku se znechucením a odkráčel.
„Další Tobi.“
„Ahoj ahoj mé jméno je Tobi Yuki-chan! Jo a nejsem chodící lízátko. To dělá jen ta maska,“ dodal Tobi, když viděl že právě jeho pokrývka obličeje Yuki zaujala nejvíc.
„Tobi tě moc rád poznal, kdyby jsi chtěla Tobi má v pokoji pár moc hezkou sbírku bonbónů ...“
„Dobře to stačí Tobi, teď je na řadě Hidan. A slušně prosím ano!“
„Hni mi z vočí škvrně,“ odstrčil Jashinista hrubě Tobiho a ujal se představování „Mý meno je Hidan a dám ti malou radu - nelez mi do pokoje jestli nejseš vyznavač Jashina, jinak dopadneš fakt šeredně anebo víš co? Vlez tam aspoň bude zas co pitvat a ... fíííhaa,“ zíral na její poprsí.
„Tak velkýýý ...,“ koulil očima Hid a už natahoval ruce.
„Pracky pryč Hidane!“ napomenula ho Konan „Kakuzu, jseš na řadě!“
Na to Skrblík vystoupil z řady, odstrčil roztouženého Hidana a představil se:
„Dobrý den. Jsem Kakuzu“
„Těší mě Kakuzu-san nebo -chan,“ rozhodovala se Yuki při pohledu na maskovaného oblečeného v růžové zástěře.
„Hrajete Monopoli?“
„Co?“
„A je to tu zas,“ chechtal se Hid „Tady Kakuzka se tě chce nenápadně zeptat jestli seš s ním ochotná prosázet všecky svý prašule.“
„Fajn to stačilo, další. Kisame!“
Na to rybák předstoupil beze slova před Yuki.
„Umm a vaše jméno modrý pane?“
„...“
„Máte nějaké jméno ne?“
„...“
„Zdá se, že má Kisame nejspíše ještě nějaké zasuté trauma z dnešní noci,“ usoudila Kon „Dobře Kisame mužeš jít. Další je Sasuke!“
„Čus babo, nemáš žvejkačky?!“
„Sasuke běž zpátky do svého pokoje. Hned!!!“ naštvala se Kon.
„To byl tvůj mladší bráška Itachi-san?“ zeptala se Yuki Itachiho.
„Toho haranta vůbec neznám,“ tvářil se jakoby nic Lasičák.
„Bože to je trapas,“ lamentovala Kon „Orochimaru! Teď ty.“
„Zdravíčko mladá dámo,“ oblízl se háďák.
„Konan-sama,“ zděsila se jeho zjevu Yuki „Ten člověk mě děsí.“
„Dobře dobře, Orochimaru vypadni od ní!“
„To není tak fér,“ zalezl zpátky zklamaně Oráč.
„No už nám zbývají jen dva členové. A teď opatrně. Tobi přiveď Zetsua! A drž ho pořádně!“
„Pojďte Žužu-sempai. Tudy,“ vedl maskovaný za provaz jakýsi rozměrný zelený předmět zabalený do okvětních listů. Ten se zastavil přímo před Yuki.
„Páni takovou krásnou bylinu jsem ještě neviděla,“ sledovala Zetsua s nadšením „Co je to za odrudu?“
„Mmmm jídlo?“ ozvalo se ospale z okvětních listů, které se následně otevřeli a mezi nimi vykoukla černobílá lidská hlava:
„JÍDLO!!!“
Tobi měl následně co dělat aby nadšeného kaktusáka udržel na provaze a jen fous tak neskončila hlava Yuki v Zetsuově otevřené tlamě.
„Sempai ta není k jídlu, to je Tobiho kamarádka!!!“ pištěl Tobík.
„Jídlo! Jídlo! Já se ti na ten tvůj Sunar vyprdnu už,“ ječel vztekle Zetsusák. Konan byla nakonec nucena přikázat Hidanovi s Kakuzem aby pomohli Tobimu odvézt lidožrouta zpět do skleníku. Jen co přestal být z venku jeho vyhladovělý řev slyšet, sedla si modrovláska unaveně na gauč a ujala se uvedení posledního člena Akatsuki, který jak se zdálo to provest osobně nemohl:
„Yuki, představuji ti Peina - vůdce naší organizace,“ ukázala na obvázanou postavičku sedíci v křesle.
„Hwa-oj á em ein,“ zahuhlal nesrozumitelně na Yuki zrzek a už se pokoušel vstát, kdyby mu v tom včas Kon nezabránila:
„Peinie víš, že se nesmíš namáhat dokud zas nebudeš mít všechny zuby pohromadě. Za tohle toho Kisameho přetrhnu. Takhle tě zřídit,“ uklidňovala šéfíka a posadila ho zpět do křesla. Pak promluvila k Yuki:
„Tak teď jsme se ti všichni představili a ...“
„Fo humí?“
„Co říkáš Peinie? Co že umí?“ sklonila se ke svému partneru modrovláska „Rozumím. Pein-sama se tě ptá jaké máš speciální schopnosti, chtěl by tě totiž příjmout do naší organizace.“
„Umím sbírat bylinky ...“
„No a dál?“ ptala se Konan „Co třeba zbraně? Umíš vrhat kunaie, shurikeny ...?“
Yuki koukala na co se jí to vůbec ptá.
„... zacházet s katanou? Jaké umíš zakázané jutsu? Kolik ti platěj za špionáž? Spáchalas někdy atentát na některého z feudálních lordů ...,“ ptala se Kon, ale když viděla dívčin zděšený pohled dodala „Zabila bys?“
„J-já...“
„Bože Itachi, cos nám to sem dones, vždyť neumí ani zašlápnout mouchu! Peine řekni něco.“
„Ce he ibý.“
„To je strašný! Kakuzu kup už Peinýmu tu zubní protézu. Není mu vůbec rozumět!“
„Co? Víte jak je drahá šéfová? To si raděj nechám koleno vrtat!“ ječel ode dveří Skrblík.
„Kakuzu neštvi mě!“ začala být Konan zas nevrlá „Nezapomínej, že mi dlužíš ještě za tu rozbitou vázu!“
„No tak fajn! Ale to znamená, že budu muset zase s Hidanem někoho zamordovat aby mi u Mafiánské ustřední.s.r.o. zase vyplatili hotovost za dodanou mrtvolu.“
„Ale rychle! Peinie se už zase opařil,“ dodala modrovláska, když si všimla, že se zrzek poněkolikáté snažil neúspěšně vypít kafe.
„Nu tak který pokoj ti bude vyhovovat?“ otočila se následně k Yuki.
„Děkuji vám za vaší pohostinnost, ale už je pozdě a otec mě doma očekává,“ uklonila se a než se stačila rozloučit, zmizela Yuki mezi dveřmi ven.
„Pozdě? Vždyť jsou teprve 2 hodiny odpoledne,“ divila se Konan „Co se děje Itachi?“
„Tak to vám moc děkuji bando! Jedno setkání s vámi a je pryč. Právě jste mi zazdili možnost mít dneska s někým rande,“ zaskučel Ita a odešel do svého pokoje.