Proměna 12 díl

„A co bylo dál?“ Zeptal se Naruto nesměle.
„To to chceš vážně slyšet až do konce?“ Podivil se Kyuubi.
„Řekl bych, že tady máme času víc než dost.“
„Tak jo, ale koukej poslouchat! Poté co jsem jí odnesl do jeskyně, zapálil oheň a lehl si naproti ní….

Uběhlo již několik minut, možná i hodiny, když se zlatá liška pohnula. Mírně pootevřela oči a rozhlížela se po jeskyni.
„Kde to jsem?“
„V mé jeskyni,“ ohlídla se za zdrojem hlasu. Musela zavřít oči když se podívala skrz oheň.
„Kdo jsi?“ Kyuubi se usmál.
„Já? Jsem nejmocnější a nejobávanější démon. Kyuubi no Yoko!“ jeskyní se rozléhalo jeho hrdelní smích, avšak liška naproti jemu ležela jakoby nic neřekl. Přešel k ní a lehl si před ní tak, aby ho viděla. Díval se jí přímo do očí.
„Slyšela jsi mě?“ Liška mrkla na znamení souhlasu. „Dobře a kdo jsi ty a odkud pocházíš?“
„Mé jméno je Aneko. Moje vesnice byla vyvražděna lidmi,“ Aneko se zhluboka nadechla a šeptem pokračovala, „mí rodiče byli zavražděni, když mi byl teprve měsíc. Mě a mou mladší sestřičku Kimiko vzali lidé a vychovávali v klecích. Začali na nás dělat pokusy, díky kterým vypadáme tak jak vypadáme,“ opět se zhluboka nadechla a ještě tiším hlasem pokračovala, „po té co jsem povraždila dva lidi získala jsem schopnost používat jejich jazyk. Oddělili mě od sestřičky. Nasadili mi ocelový obojek a dál na mě dělali pokusy. Jedné noci se ke mně přiblížil shinoby. Bez váhání jsem ho zabila a získala jeho vědomosti a schopnost ovládat čakru. Již svítalo, když jsem se dostala z bariéry. Lidé mě viděli a snažili se mě zastavit, ale to už jsem byla na cestě k lesu.“ Aneko přestala povídat a proudem jí tekly slzy z očí. Kyuubi na ní s lítostí pohlédl. Jeho nenávist vůči lidem ještě vzrostla. Setřel jí slzy a usmál se. Aneko na něj překvapeně pohlédla.
„Pomůžu ti tvou sestru zachránit a spolu zabijeme ty co vám ublížili.“ Aneko se usmála a zavřela oči. Cink! Hmm, konečně oběd. Devítiocasí se zvedl. Uhasil oheň a vydal se pro dnešní oběd.
Do jeskyně přinesl dva mladé, silné,ale mrtvé srnce. S jedním z nich si poradil během pár minut. Druhého položil před Aneko. Ta v tu chvíli procitla ze spánku. Před sebou uviděla srnce. Svůj pohled stočila na lišáka.
„Jez!“ Opět se podívala na srnce. Natáhla krk a během chvíle byla půlka srnce pryč. Jak postupně jedla bylo vidět, že se jí vracejí síly.
Když byl srnec pryč zlatá liška se postavila a protáhla.
„Ty máš teda apetit, ten srnec byl čtyřikrát větší než ty.“ Kyuubi dál nevěřícně kroutil hlavou za tím co si Aneko prohlížela své zahojené rány.
„To jsi udělal ty?“ Liška hlavou pokynula směrem k vyléčené ráně.
„Ano, byl jsem jen zvědavý. Takže co teď podnikneme? Zachráníme Kimiko?“
„Samozřejmě, že ano!“ Kyuubi nadskočil, když na něj zavrčela, „ale ještě předtím se potřebuji někde zastavit. Půjdeš se mnou?“
„Jistě, máš doufám dost síly, že ano?“
Aneko se pobaveně usmála. Zvedla se a vyrazila k východu jeskyně kterou ozářil východ slunce.
„Mám ji víc než dost. Díky tobě.“ Podívala se na něj přes rameno a běžela skrz trávu. Kyuubi se za ní vydal. Zvláštní to stvoření.

Když se konečně prodral hustým porostem lesa, byla Aneko pár metrů od ní a mířila do pouště. Během několika vteřin se k ní přiblížil.
„Kam to běžíme?“ Aneko nadskočila když uslyšela jeho hlas hned vedle sebe. Nebyl totiž vůbec slyšet.
„Míříme k jednomu pramenu, který býval u mé rodné vesničky.“
„Co tam?“
„Ten pramen,“ Aneko se odmlčela a vypadala, jakoby váhala, „ten pramen, kolovaly o něm zvěsti. Říkalo se, že kdo se ho napije, bude mít schopnost odhadnout nepřítelovy kroky na určitý čas. Jenže jsou zde jisté požadavky a tím pádem i jistá rizika.“
„a ty jsou?“
„Abys tu vodu mohl použít musíš mít čisté srdce, jinak ti ta voda způsobí ztrátu paměti na celý život.“ Zlatá liška se smutně zahleděla před sebe. „Tak to vymřel můj druh. Všichni se ze strachu napili z pramenu a byli zabiti lidmy.“ Jedna jediná slza se jí kutálela přes obličej.
Kyuubi si srovnával vše co se dozvěděl v hlavě, ale jakoby mu něco zatajila.
„Už tam budeme!“ Najednou vykřikla a přerušila Kyuubiho tok myšlenek. Zahleděl se před sebe a uviděl vyprahlou půdu rozpraskanou na míle daleko. Aneko udělala skok a přistála na placatém kamenu podepřeném tisíci dalších kamenů různých velikostí. Kyuubi skočil vedle ní na kámen.
„Takže, kde je ten pramen?“
„Už není. Vyschl.“ Aneko zavřela oči a otočila se zády k němu. Kyuubi sklouzl pohledem z ní na kameny před ním. Ty nebyli až tak zajímavé, ale to co bylo za ni ma mu vyrazilo dech. Pustina táhnoucí se do nekonečna byla prosákla již zaschlou krví. Všude byly zabodnuté oštěpy, meče, či jiné smrtící zbraně. Na takto zbídačeném území ležely mrtvoly lidí a lišek se sněhovými kožichy nasáklé rudou krví a poznamenané časem. To nemohli udělat.
„Tys byla taky bílá?“ Aneko jen přikývla, „to jim teda nedaruji!“ Hněv v Kyuubim vřel jako nikdy před tím, přesto se dokázal udržet. Znechuceně odvrátil pohled od té spoušti. Sedl si vedle Aneko, které se po tváři koulely slzy o velikosti hrášku.
„Neboj se, možná nemáme tu schopnost, ale ještě máš mě.“ Aneko se na něj podívala s očima plným slz. Sklonila hlavu a přitulila se k němu. Devítiocasí se poprvé za celou dobu cítil trapně, ale svým způsobem se mu to líbilo.
„Děkuji ti, ale jakou máme šanci oproti celé vesnici?“Aneko popotáhla a Kyuubi se usmál.
„Asi zapomínáš kdo já jsem. Já jsem ten nejmocnější z démonů,“ od táhl se od ní, tak aby jí vyděl do očí, „a společně zachráníme Kimiko, dobře?“ Aneko se uklidnila. Podívala se něj s vděčností a ještě něčím co nedokázal říct co je. Pak se naklonila a dala mu letmý polibek.
„Tak pojďme.“ Aneko se zvedla a už běžela vstříc osudu. Tak tohle je láska.