Ty podvazky ti seknou, kámo! 09

Kapitola IX - Kakao a dortíček

Napadl první sníh. Druhý, třetí a čtvrtý sníh na sebe nenechali dlouho čekat. Byl to totiž velice dobře vychovaný sníh a jako takový samozřejmě věděl, že nechat někoho netrpělivě vyhlížet z okna, zatímco se kvapem blíží Štědrý den, zavání buranstvím. Ne, tento sníh plnil své povinnosti svědomitě.

(Čímž se lišil od sněhu, který by se v téže době mohl dávno snášet na území České republiky. V tomto sněhu byste nenašli ani špetku řemeslnické cti. Všechno flákal. Občas tu a tam naházel směšný poprašek, který rázem zavalil vánoční svátky mořem bláta, a teprve někdy v únoru si uvědomil, kolik práce vlastně zmeškal, a tak se ráz naráz vyklopil. Není nutné dodávat, že obyvatelé České republiky nechovali ke svému sněhu právě vřelý vztah. O řidičích kamionů, kteří uvízli kvůli náhlé sněhové kalamitě uprostřed D1, se raději ani nezmiňujme. Být český sníh člověkem, tak dostane přes hubu.)

Kankuro se odtrhl od překrásné zasněžené scenerie tam venku a znovu upřel pohled na Temari, která zatím šťouchala dezertní vidličkou do své rakvičky se šlehačkou.

„Nežer, budeš tlustá.“

„Od tebe to fakt sedí.“

Kankuro se zakřenil.

Členové rodiny Sabaku se nikdy nezahrnovali lichotkami, nemazlili se a už vůbec se jeden k druhému nechovali s otevřenou náklonností. Nezasvěcený pozorovatel by pravděpodobně nabyl dojmu, že mezi rodinnými příslušníky vládne skrytá válka plná ostrých nót a skrytých výhrůžek krutou a pomalou smrtí. Nejmladší výhonky rodu, tři sourozenci, se pak navzájem láskyplně oslovovali slovy, které kdekoli jinde plnily účel těch nejsprostších urážek.

Jenže, jak už to bývá, nic není takové, jak se na první pohled zdá. Bystrý divák by brzy objevil, že se pod nánosem vší agresivity, ostrých loktů, jedovatých poznámek a ustavičného popichování skrývá bezbřehá láska a pevné přesvědčení, že co tě nezabije, to tě posílí. Podle této filozofie by nyní síla a odolnost členů rodiny Sabaku dosahovala alespoň úrovně Godzilly.

„Dělo se něco nového u vás?“ zeptal se nenápadně. Temari slízla trochu šlehačky z vidličky.

„Jestli to měl být nenápadný pokus vyzvědět něco o těch třech šašcích...“

„Třech?“ Kankuro byl nevinnost sama.

„Poslal jsi Gaaru.“

„Aha.“

„Ty jsi mi ho prostě předhodil a myslel sis, že si nevšimnu těch dvou... individuí?“

„Uznávám, že tebe neměli šanci obalamutit, sestřičko,“ usmál se Kankuro do své horké čokolády.

„Nemají ani páru o tom, jak se chovat!“

„A právě proto jsem je poslal k vám.“

„To sice zní jako relativně chytrý plán... na tebe,“ odtušila Temari, „jenže jsi jim měl předtím dát něco přečíst.“

„Romantickou mangu?“

„Měla jsem spíš na mysli něco jako 'Děvčátko, na slovíčko'.“

Kankuro se v duchu zhrozil.

„Hádám,“ zakrákal pak, „že se stalo něco velice trapného, nečekaného a extrémně riskantního?“

„No, trapné to bylo,“ uznala Temari. „Gaaru už chtěli poslat do nemocnice.“

„To si děláš legraci...“

„Ten idiot nevěděl, kdy přestat... Jeden týden se vymluvit na, ehm, bolest břicha, je normální. Vymlouvat se na to soustavně celý měsíc normální není.“

* * *

Sasuke seděl v kantýně, když mu cosi divoce zavrnělo v kapse. Příšerně se lekl. Pak si uvědomil, že se mu v kapse neuhnízdil žádný tvor nýbrž obyčejný mobilní telefon.

Přišla mu zpráva. Neznámé číslo.

Ahoj krásko! Nemůžu se dočkat, až Tě zase uvidím! Těším se, až budu moct ochutnat kůži na tvém krčku... Přímo cítím tvá božská ňadra ve svých rukou, hebká a jemná na omak a voňavoučká... Dál Sasuke raději nečetl.

Co to mělo ksakru znamenat? Čí to bylo číslo? Nikomu cizímu své číslo nikdy nedával – a Sasuke si tím byl zatraceně jistý. Od té doby, co se jednomu bulvárnímu plátku podařilo ukořistit kontakt na jeho osobu, zažil Peklo, jaké by si nezasloužil ani ten největší hříšník.

Určitě se jedná o omyl, uzavřel celou záležitost Uchiha a zmáčkl tlačítko 'smazat'.

* * *

Nyní se přesuňme do rušné společenské místnosti.

Všude se povalovaly štůčky látek, nůžky, klubíčka, nitě, jehly, krajky, kraječky, mašle, mašličky a tu a tam ležela skácená krejčovská panna. Dívky se handrkovaly jak na burze a občas některá drcla do druhé, to když se obě sápaly po posledním metru plátna v barvě indické červené.

„To jsou moje nůžky!“

„Naval jehly!“

„DO OKA NE, TY KRÁÁÁÁÁVO!“

„Nehulákej, nebo tě přijde rozcuchat Hidan!“

„Jen to ne!“ zděsila se Ino, která si toho dne obzvlášť pečlivě načesala vlasy.

Řečeno stručně: panoval tu chaos a tvůrčí nálada. Protože se dívky dohodly, že jen největší lůzr si pořídí kompletní kostým na maškarní ples v obchodě, zápolila teď každá s jehlami a nitěmi a dalšími záhadnými krejčovskými pomůckami.

Ayumi prohlásila, že se něčeho takového účastnit nebude, a odebrala se do ložnice. Vzteklá Setsuko popadla několik metrů černé látky a zmizel také. Gira zatím vrhala zoufalé pohledy k obrovským krejčovským nůžkám. Kolem hlavy jí proletěl jehelníček hozený Moegi. Hinata si cosi čmárala do skicáku. Tenten vrhla jehelníčkem po Sakuře, která se obratně vyhnula ráně a elegantním kopem z otočky ho poslala zpátky. Karin zjistila, kterým čudlíkem se zapíná elektrický šicí stroj. Ino zoufale hledala na internetu inspiraci.

„Za co půjdeš, Ino?“ zeptala se Sakura.

„Vypadám jako někdo, kdo ví, za co půjde?“

„Co třeba roztomilé růžové... prasátko?“

„Jenom když půjdeš ty za hydrocefalika,“ usmála se sladce Ino.

A byl oheň na střeše.

Hinata už toho měla akorát dost. V tom kravále neslyšela vlastní myšlenky. Zatímco se Ino se Sakurou kočkovaly a Karin tvořila kreaci bizarnější než Frankensteinovo monstrum, popadla Giru za loket a přikázala jí, ať vezme svetr, peněženku a jde s ní ven. Gira se nenechala dvakrát pobízet a v mžiku stála připravená u východu.

„Máš všechno?“ zeptala se Hinata. Gira horlivě přikývla. „Půjdeme do jedné kavárny za rohem. Je tam,“ Hinata věnovala škole zhnusený pohled, „ticho.“

Venku bylo krásně. Prosincové odpoledne příjemně mrazilo do tváří a uší, jako by kousalo. Gira se zachumlala do chlupaté šály, a protože myslela na všechno, vytáhla z kabelky i další, růžovou se žlutými medvídky pro Hinatu.

„Jé, děkuju!“

Došly ke kavárně. Cinknutí dveří ohlásilo jejich příchod. Posadily se do útulného koutku místnosti a chvilku si jen dýchaly na zkřehlé ruce. Gira nevydržela dívat se na promrzlou Hinatu a vzala její dlaně do svých, aby ji zahřála. V té chvíli Gira si samozřejmě musela uvědomit, že je ve skutečnosti Gaarou.

Zrudl.

Strašně.

Takové rajče vypadalo vedle něj velice nedomrle.

Asi to bylo nakažlivé, protože i Hinata zčervenala jako pořádně zralá jahoda.

Číšník si nemohl vybrat lepší chvíli kdy je vyrušit. Gaara se stačil jakž takž vzpamatovat. Aby zakryl své rozpaky nad tím, že pořád svírá Hinatiny prsty, zamrkal na pingla, svůdně se usmál a zavrkal, že si dají dvě horké čokolády. Hinata, s očima navrch hlavy, oněměle přikývla.

„To... To...“ Hinata si odkašlala. „Kostým!“

Gaarovi připadalo divné, co s ní tak najednou je, ale raději své znepokojení nedával najevo – co když se jedná zase o nějaké zvláštní holčičí tajemství, o kterém má on jen vágní povědomí... Pořád nemohl vyhnat z hlavy zděšené výrazy spolužaček, když si postěžoval, že ho ještě stále bolí břicho, a pak herecky poklesl v kolenou...

Tohle patřilo do šuplíku s nápisem Nevzpomínat!

„Ano, kostým,“ přitakal pomalu. Nemohl se zbavit pocitu, že se mu místo mozku usadila v lebce růžová cukrová vata.

„Vymyslet!“ Hinata se ze záhadných důvodů uchýlila k řeči ve stylu jeskynních lovců.

„Ano!“

Vytáhli papíry, pastelky a pokoušeli se tvořit.

* * *

Ředitel Sarutobi si zapálil doutník a pohodlně se uvelebil v lenošce před krbem. Slastně přimhouřil oči a vychutnával si kvalitní tabák. Chvíli se jen tak válel a oddával se blaženému pocitu tak, jak to dovedou jen staří dědci. Byl by relaxoval ještě dlouho, ale jistá záležitost vyžadovala jeho pozornost.

„Vážně si nedáš?“ nabídl již potřetí doutník svému společníkovi.

„Ne, děkuji,“ usmál se Kankuro. „Nekouřím doutníky.“

„Cigarety?“

„Ty také ne...“

„Víš, Kankuro, stačilo říct, že jsi nekuřák. Nemusel jsi ve mně vzbuzovat znepokojivé představy.“

Kankuro se uculil a napil se whisky.

„Já nic neřekl, pane.“

Sarutobi překvapeně zamrkal. Zatrolený zatracenec! Raději se přesunul k bezpečnějšímu tématu.

„Zařídil jsi vše kolem plesu?“

„I s dopravou.“

„Věděl jsem, že se na tebe mohu kdykoli spolehnout.“

„Chystám se tam zdržet o něco déle... Potřebuji si prověřit jejich přípravu.“

„Jestli se neflákají?“

„Přesně,“ usmál se Kankuro do sklenice. „Já být na jejich místě, užíval bych si znovunabytých sladkých sedmnácti let, domu plného dívek a úplně bych zapomněl na nějakou hloupou hru.“

* * *

„Vyzkoušej mě.“

Sasuke si dlouze povzdechl. Samozřejmě, že perfekcionista Neji musel prudit s memorováním role už teď. Vykašlat se na něj. Ale i kdyby ho poslal do háje, Neji by si to stejně odříkával nahlas, chodil by kolečka kolem pokoje a afektovaně by přitom mával rukama. To bylo ještě otravnější.

„Dej to sem. Tak. Spusť.“

„Začínáme scénou s pohřbem. A prosím tě, mohl bys říkat ostatní role? Ať vím, kde mám navázat.“

„Jo, jo, spusť.“

Neji se postavil do pózy, jakou zaujímají obvykle primabaleriny při prvním taktu baletu. Odkašlal si.

„Ó, milovaní! Mé srdce pláče nad vámi... Proč, proč jen mne jste tu zanechali?“

„Pištíš, jako kdyby tě někdo nakopl do Nejíka.“

„Ksakru.“ Neji vyzkoušel několik hlasových poloh, dokud nenašel takovou, v níž mohl deklamovat své verše nahlas a přitom znít tak přirozeně a žensky, jak jen bylo možné.

„Ó, milovaní! Mé srdce pláče nad vámi... Proč, proč jen jste mne tu zanechali? Otče. Matko. Bratře. Odešli jste z tohoto světa tiše, jako když vítr svane okvětní plátky sakur. Neohlédli jste se a neřekli jste: co ubohá Ayumi? Jak sobecky jste se zbavili svých pout! Svobodní ve své smrti, jak jen já vám závidím!“ V Nejiho hlase se nalézal nezměrný cit. V Nejiho výrazu se nalézala nezměrná agonie.

„Ještě oplakáváš mrtvé, sestro?“ přečetl Sasuke bez entusiasmu Gaarovu repliku. Bože, jak jen nesnášel Tisíc květů sakury! Jen jediné dílo překonalo imbecilitu Ninja Mstitele a právě to jedno jediné dílo jim musel Kankuro vybrat jako závěrečné divadlo!

„Ach, Giro, drahá sestro, jak se vůbec můžeš tak ptát?“

„Uplynulo dost času. Odlož smutek. Rozhlédni se kolem. Co vidíš? Zlato, stříbro, sluhy a zem. Je z tebe paní. Paní. Autor se asi snažil o rekord v patosu.“

„Jak jim mám vládnout, když pro žal nevidím? Nejmenuje se to náhodou Esmeralda?“

* * *

Po třech úporných hodinách přišli s hroznými nápady, děsnými nápady a dokonce i příšernými nápady. Gaara i Hinata se obvykle vyznačovali velkou kreativitou, avšak dnešek jim nepřál. Když vypili třetí šálek kakaa, rozhodli, že nemá cenu to lámat přes koleno. Číšník okouzleně sledoval odcházejícího Gaaru. Ten mu, ze zdvořilosti samozřejmě, zamával.

„Zapomněla sis tam ubrousek,“ řekla Hinata, když už byli venku.

„Jaký ubrousek?“

„Ten s telefonním číslem.“

„Cože?“

Občas se Hinata podivovala nad tím, jak někdo tak inteligentní dokáže být zároveň neuvěřitelně natvrdlý. Rezignovaně mávla rukou. Pomalým krokem se vydali směrem ke škole.

„Mám mozek jako pomeranč vytažený z odšťavňovače.“

„Můj mozek zase připomíná prádlo ze sušičky.“

„Brr.“

Procházeli liduprázdným naměstíčkem, na kterém odpolední sněhová přeháňka zanechala své stopy. Většina obchodů už byla zavřená. Jenom v krámku na opačné straně se ještě svítilo.

„To je tu pořád tak prázdno?“ zeptal se Gaara.

Hinata přikývla.

Došli ke krámku. Už z dálky na ně pomrkávala cedule Půjčovna kostýmů. Přidali do kroku. Ve výloze se zatřpytila kroužková košile. Zaleskl se meč.

Stáli před obchodem jako dvě ledové sochy a ústa jim zela dokořán.

Podívali se na sebe.

Podívali se do výlohy.

„Hustý!“

* * *

Kankuro konečně odložil fixy. Kritickým pohledem změřil výkres. Barvičky se mu moc líbily. V duchu viděl reakce ostatních, až ho v tom mundúru spatří. Spokojeně se usmál. Zase někomu zvedne mandle. Vstal od stolu, obrázek v ruce, a šel do vedlejšího pokoje.

„Sasori?“

Jmenovaný vzhlédl od novin.

„Víš, vždycky jsem obdivoval tvoje dokonalé ruce. Tak obratné prsty! Kolik jsi toho jimi dokázal...“

„Ne, Kankuro, šít neumím.“

„Ale no tak!“ Kankuro mu vytrhl noviny. „Vždyť to nemůže být tak těžké! Posledně jsi tvrdil, že neumíš vařit a pak jsi připravil večeři o sedmi chodech! Mimochodem, zmínil jsem se už někdy, že vaříš přímo božsky a že bys mohl zase někdy udělat to božské fondue á la Sasori?“

„Fajn, fajn dej to sem...“ Sasorimu poklesla čelist. „Ty ses zbláznil!“

„Proč?“

„Ty tam chceš jít... v tomhle?!“

„No samozřejmě.“

„Ale... proč... peříčka? A rozhalenka? A třpytky? A... A...“

* * *

Stmívalo se. Konečně se odtrhli od výlohy. Hinata naposledy toužebně zadívala směrem k obouručnímu meči německého typu. Gaara jí opatrně vzal za rameno a nasměroval ji směrem ke škole.

„Půjdeme za dvě...“

„Jo!“

„Musíme sehnat roh.“

„A helmy.“

„To bude železa.“

„Papírmaš?“

„Spíš tvrdší kůže natřená metalickou barvou.“

„A jako úvodní melodii nám pustí Wagnera!“

Hleděli na sebe s tvářemi rudými radostí.

„To bude boží!“

Zasmáli se.

„A meče! Nezapomeň na meče!“

„A štíty.“

„Ale hlavní jsou přeci jen ty rohy s medovinou.“

„Blázníš? Kakashi nám to vypije dřív, než se tam dostaneme.“

Gaara se zakřenil. Hinata se hihňala.

„Giro?“

„Ano?“

„Já to vím.“

„No samozřejmě. Všichni ví, že Kakashi rád degustuje.“

„To nemám na mysli.“

„Tak co...?“

Někdy byl Gaara natvrdlý neskutečně.

„Já vím, že...Že...“

„Že co?“

„T-to...“

„Tak už se vymáčkni, Hino!“

„Ž-že...“

„No...?“

Hinata zrudla.

„Že jsi kluk! Muž! Opačné pohlaví! Chromozom iks a ypsilon! Testosteron! Pindík!“