Icha Icha (14) - Ančina něžnost

Jiraiya nahodil téměř nejsladší úsměv, který kdy mohl vykouzlit a pobízel Anko k tomu samému. Ta zpočátku brblala, ale nakonec přeci jen povolila a usmála se, než vešli společně zpátky do restaurace.
„Áh, už jste zpátky? Co jste tam celou tu dobu dělali?“ pošilhávala po nich Ayano.
„Ale nic,“ usmál se Jiraiya zcela nevinně.
„Že vy jste tam řešili něco, o čem nemám vědět?“ zatvářila se ublíženě.
Anko už chtěla něco říct, třeba i pravdu, ale Jiraiya ji předběhl tím, že ji celý rudý chytil nesměle za ruku.
Ayano zrudla, „A-Aha… Pardon za po-podezírání… Omlouvám se,“ říkala rozpačitě Ay a pohledem ujížděla, jak se celá červenala.
Anko po jejím proslovu stiskla také jeho ruku a nechtěně se zaculila. Když se však Ayano otočila, šťouchla ho prudce loktem do břicha. Jiraiya se zakřenil pod návalem bolesti a gesty jí naznačil, že o tom pravém důvodu musí mlčet. Anko mu dala sice za pravdu, ale šaráda, aby to zamaskovali, nemusela být taková, že hráli pár. Ovšem, když to ale Aya tak krásně spolkla i s navijákem, nemohla říct ne.

***
Kabuto hleděl na opačném konci Ohnivé Země do jakéhosi monitoru, když náhle vešel do tentýž místnosti Orochimaru.
„Jak je na tom?“ tázal se jasně příchozí.
„Už je v Konoze. Přijali ji. Prošla výslechem zřejmě na výbornou. Opravdu jsme úžasná dvojka. S vašimi znalostmi a mými schopnostmi jsme vytvořili věc tak skvělou, že ji neprohlédne ani Tsunade-hime,“ zašklebil se Kabuto.
Orochimaru jen tiše přitakal a naklonil se k monitoru. Nyní do něj hleděli oba.
„A jak je na tom Ayano?“ zeptal se náhle. V tu chvíli něco zašustilo v zátiší místnosti.
Orochimaru to zaregistroval a okamžitě se ohlížel, ale nic neobjevil, „Nejspíš vítr,“ konstatoval a natáhl se k hornímu okénku, aby jej zavřel.
Když Kabuto pochopil, že má teď prostor k odpovědi, spustil, „No, zatím nic. Nepotkala ji. Teda myslím.“
„Jak myslíš?!“
„Ztratil jsem v jednu chvíli signál… Vypadalo to, jakoby se bránila nebo něco takovýho tomu příkazu, který nebyl zatím spuštěn. Teď už je to zase fajn. Byl to čtvrt hodinový výpadek, tak nevím, co se za tu dobu stalo, ale nezdá se, že by ji viděla…“ vysvětlil čtyřoký.
„Dobrá… Ale ať už se s ní kruci spřátelí! Potřebujeme tu malou co nejdříve. Náš plán nepočká! To si pamatuj!“ řekl a obrátil se ke dveřím, „Má malá Ayano… Už brzy budeš v mých rukou!“ zaculil se, než odešel.

***
„Jsi v pohodě?“ tázal se zničehonic Kisame.
„Jo,“ odpověděl jednoduše jeho společník.
„Tak proč se zvedáš? Nebyl si to ty, kdo se chtěl zastavit a chvíli si odpočinout?“ tázal se.
„Asi sem popadl druhý dech,“ vysvětlil krátce Itachi.
Kisame se zatvářil celkem nevěřícně a zároveň překvapeně, čímž chtěl naznačit, že to moc nechápe a ať mu jeho počínaní vysvětlí jinak.
Itachi povzdychl, „Jdem snad na Orochimara, ne? Pořád nám ještě kus cesty zbývá, tak nesmíme ztrácet čas.“
„T-To jako chceš říct, že se ti bojovat konečně zase chce?“ opáčil Kisame a na jeho tváři se začal rýsovat úsměv.
„Ovšem,“ vrátil se Uchiha zpět k jednoslovným odpovědím.

***
Anko se začala klepat. Né, že by ji něco děsilo nebo tak, ale venku stále pršelo, takže trochu zmokla.
„Je ti zima?“ zbystřila její sestra a Anko kývla.
„Tak co děláš? Zahřej ji!“ obrátila zrak k Jiraiyovi. Ten se jenom s poslušným „hai“ přitulil k nebohé dívce.
„Proč tě napadlo zrovna tohle, kruci?!“ šeptala k němu, čímž využila Ayaniného rozkazu.
„Neměl sem moc na výběr. Kdyby to nebylo moc přesvědčivé, tak by se v tom šťourala do skonání světa dokud by na to nepřišla,“ opáčil Jiraiya na svou obhajobu, načež se podíval na mladší Mitarashi. Ayano se však věnovala své nové kamarádce, takže i kdyby křičeli, tak by jim zřejmě nevěnovala pozornost. Anko pouze povzdychla nad jeho odpovědí.
Jiraiya po dalších deseti minutách sebou náhle cukl. Zamračil se a plně se tomu důvodu věnoval.
„Jaká temná chakra,“ pípl tiše. Nikdo další se však nezdál, že by to zaregistroval, „To vypadá bledě… Za žádnou cenu ji nesmím spustit z očí.“
„Jdu už domu. Mám ještě dost práce a tak,“ řekla Anko s nevinným úsměvem na tváři, čímž přehlušila Jiraiyovy myšlenky.
„Uvidíme se doma,“ zamávala ji Ay. Jiraiya chtěl něco namítnout, ale aby nevyděsil Ayano, nechal ji odejít.

Jakmile vyšla, změnila výraz z nevinného na široký úsměv. Venku už nepršelo, ale zato byla větší tma. Stále však bylo vidět na vlastní kroky.
Anko však namísto domu, zamířila do nemocnice.

***
„Ahoj,“ usmála se sladce ve dveřích jednoho z nemocničních pokojů.
„Ahoj!“ bylo jí vráceno, což způsobilo, že se Anko usmála ještě víc.
Poté přešla k jedné z postelí. Přisedla si vedle a pacienta chytla něžně za ruku.
„Jak se cítíš? Pořád to bolí?“ ptala se… na ní převelice sladce.
„Ale už vůbec. Čekal jsem, že pro mě už konečně někdo přijde, abych mohl odejít, ale pořád nikdo nedorazil,“ odpověděl objekt její něžnosti.
„To tě chtějí už pustit?“
„Jo… Nic to není, ale prý to nemám namáhat, takže chtěli, aby pro mě někdo přišel. Volal jsem Kotetsovi, ale ještě se neukázal,“ zazoufal zraněný brunet.
„A co kdybych tě odvedla já?“ vyplázla jazyk.
„To by bylo ještě lepší,“ přiznal.
„Tak tu počkej,“ rozkázala, jakoby měl mladík kam odejít.

„Zdravím. Chtěla bych odsud odvést Kamizuki Izumu, šlo by to?“ zeptala se Anko sestřičky.
„Ale určitě, jen to tady podepište,“ podala ji sestřička listinu, kterou Anko okamžitě podepsala a odcupitala zpět k brunetovi.

Avšak místo toho, aby jej doprovodila k němu, ho přivedla k sobě domu.
„Posaď se,“ řekla mile a ukázala na pohovku, čímž mu naznačila, že je to rozkaz. Izumo slušně poslechl.
„Udělám něco k jídlu, jo?“ tázala se ještě a brunet radostně kývl.
Anko tedy poté odběhla do vedlejší místnosti, zatímco zraněný mladík si udělal pohodlí. Pak už slyšel jen nějaké šplouchání vody a chrastění nádobí.
Dívka však náhle vyšla a zamířila si to ke stolu, kde mu položila láhev pití. Nejspíš saké. Izumo na ní sladce pohlédl, čímž ji ještě děkoval za ochotu, ale když se předklonila, chytil ji za pas a stáhl k sobě.
Seděla na něm a držela se kolem jeho krku, aby nespadla. On měl jednu ruku položenou na jejích stehnech a druhou ji držel za záda, neboť si dobře pamatoval odpolední moment, kdy se pokusil ji sáhnout někam jinam, ale ona ho za jeho odhodlání pěkně zmlátila, takže to nechtěl riskovat znovu.
Stále na sebe intenzivně hleděli. V žaludku jim začalo poletovat tisíce motýlů a oni se nezmohli na jediný sebemenší pohyb. Tedy krom toho, kdy se oba začali sladce usmívat, zatímco se jim na tvářích dělaly rudé rumělce. Vypadali jako bláznivě zamilovaný pár.

***
„Mimochodem Jiraiyo… Proč hrajete, že spolu něco máte?“ zeptala se znenadání Ayano.
„Huh? Ty, jak, co?“ nedokázal vypravit smysluplnou otázku, „Proč myslíš, že to hrajeme?“
„Promiň, jestli se pletu, ale myslela sem, že je zamilovaná do Izumy,“ konstatovala.
„Cože?“ vykulil poustevník oči.
„Omlouvám se, jestli sem teď řekla něco špatně, ale sme zpátky chvíli a viděli jsme ji teď po nějakém čase. Jediný den, kdy ste se mohli dát dohromady byl ten, když sem byla v nemocnici a ona ještě v Konoze,“ opáčila zamyšleně.
Jiraiya pouze zaraženě hleděl před sebe.
„A psala mi i, když sme byli na cestách, že se do Izumy nejspíš zamilovala, tak mě tohle docela zarazilo…“ přiznala.
„Aha,“ řekl pouze, „Promiň.“
„Proč se omlouváš?“ nechápala.
„Nikdy jsem ti nechtěl lhát, ale teď to prostě jinak nešlo.“
„To je dobrý… Určitě to mělo dobrý důvod,“ usmála se.
Jiraiya vykulil oči. To vážně nebude chtít vědět pravý důvod? Byl ale za to rád.
„Fajn,“ řekl jen a raději se zakousl do chobotnice.
Ayano se opět začala věnovat své kamarádce, „A co říkáš na Nejiho?“
„Jo, vypadá hodně dobře, ale stále to není ono,“ odpověděla Tokime.
„Lee?“ ptala se dál.
„Obdivuju jeho snahu a tak, ale jinak to můj typ není,“ přiznala blondýnka.
„To jsme dvě,“ opáčila Ayano, „Shikamaru?“
„Jo, tak ten je dobrej. Hezkej, chytrej, ale zase línej,“ zasmála se, „Ale jinak bych řekla, že z Konohy je to nejlepší volba.“
Ayano pouze pokývala hlavou a ptala se furt dál, dokud jim venkovní tma neřekla, že je už čas se sbalit a odejít do vlastních domovů.

„Tak, můj dům je tamtudy,“ ukázala Tokime na opačnou stranu, než kde byl Ayanin.
„Á, a nemůžu jít s tebou? Doprovodit tě a tak?“ zeptala se Ay, čímž šla vidět její zvědavost, kde její kamarádka bydlí.
Než stihla Tokime však něco říct, Jiraiya ji předběhl, „To nepůjde.“
Tokime pohlédla s vykulenýma očima na bělovlasého muže před ní, jak na Ayano šlehá zamračené pohledy.
„Už je docela tma, tak třeba jindy,“ usmála se Tokime. I když neměla žádný problém s doprovedem, tak Jiraiyův pohled jí zarazil. Ayano tedy nezbylo nic jiného než souhlasit.
‚Ta hrozivá chakra… je pořád tady. Musim Ayano dovést co nejrychleji k Anko!‘ zamyslel se ještě Jiraiya.
Posléze se každý vydal svou cestou. Tokime na jednu stranu, zatímco Ayano, doprovázena Jiraiyou, na stranu druhou.