Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 009

009 – Tem odchází...
Už bylo prokletí, že se mně nebo někomu z mé blízkosti ráno něco stane. Byl jsem vzhůru jako první a potichu, abych nevzbudil Temari, jsem šel do koupelny. Bylo asi osm hodin ráno, Temari neřekla v kolik odejde a tak jsem ji nechal spát. Musel jsem se pousmát nad tím, jak je, když spí, roztomilá.
„Co se stane dnes ráno?“ pomyslel jsem si. Osprchoval jsem se, převlékl a vrátil se zpět do pokoje. Temari už byla vzhůru a jen tak seděla zády ke mně.
„Dobré ranko!“ pozdravil jsem ji, ona ale bohužel neslyšela, že jsem přišel, protože byla do něčeho začtená tak, že nevnímala okolní svět. Vyskočila a praštila mě tou věcí po hlavně až jsem si sedl na zem.
„Hej! Auuu!“ zavyl jsem bolestí.
„Jejda, to jsi ty,“ rozpačitě se usmála, „promiň,“ podala mi ruku.
„Vstát umím!“ odsekl jsem, vstal a zatočila se mi hlava, skončil jsem opět na zemi.
„Uuuch, nemělo to být tolik, ale...“
„Ale?! Jaký ale?! Já mám konečně ráno dobrou náladu a ty mi to hned zkazíš tím, že mě kvůli pozdravu praštíš něčím po hlavě!“ vyjekl jsem, „a vůbec, co to je?“ ukázal jsem na knihu v její ruce. Zahihňala se.
„To je...“ víc slyšet nebylo, protože ji ovládl další záchvat smíchu, „moment, ty máš dobru náladu?“ zarazila se.
„Měl jsem, neodbíhej od tématu, co to je?“ opravil jsem ji a zeptal se znovu.
„Tohle?“ zase se hihňala a zvedla knihu, ve které jsem poznal svůj „Tajný deníček.“
„Vrať ho!“ houkl jsem a hmátl po deníku. Ona ale uskočila, otevřela ho a četla:
„Prvního desátý – Milý deníčku, dnes se nic nestalo, ale to nevadí, protože kdyby jo, byla by to otrava... Dívala jsem se, jestli tam jsou nějaké zápisky delší, než jedno souvětí, ale nenašla jsem a myslím, že vím proč,“ už se smála naplno, „jsi líný!“
„To to pak máš blbý!“ řekl jsem a využil jejího smíchu a vzal jí deník, „jestli chceš jít do koupelny, běž teď, než zbytek klanu vypotřebuje teplou vodu,“ poradil jsem jí a ona hned zmizla v koupelně.
„Takže další modřina?“ pomyslel jsem si naštvaně, „ jako by mi nestačily ty předchozí a kvůli nim nebudu moct pořádně lenošit!“ nadával jsem v duchu a schoval deník na bezpečné místo. Bylo devět, když jsme oba dva sešli dolů na snídani.
„Dobré ráno!“ zdravila nás máma.
„Dobré...“ odpověděl jsem znuděně.
„Dobré ráno,“ zašvitořila Temari s úsměvem.
„Na snídani jsou vajíčka, chleba, čaj, káva, houby...“ řekla máma a ukázala na stůl, kde byla nachystaná snídaně. Poděkovali jsme a posadili se ke stolu. Hned jsme se dali do jídla.
„V kolik odcházíš?“ zeptal jsem se neutrálně.
„Hned po snídani,“ odpověděla.
„Shikamaru! Nemluví se s plnou pusou!“ napomenula mě máma a odešla pryč.
„Mami!“ zavrčel jsem.
„Teď jsem si vzpomněla, musím ještě zajít za Tsunade, abych jí to řekla, mrzí mě, že tu nebudu na... pohřeb,“ řekla smutně a ztlumila pro jistotu hlas. Bylo vidět, že jí to je opravdu líto, i když ho moc neznala.
„Měla by jsi tu být,“ vyčetl jsem jí.
„Já vím, ale Gaara mi řekl, abych se vrátila, co nejdřív, protože chystá nějakou akci v Suně a že bude potřebovat pomoc,“ vysvětila.
„Jakou akci?“ vyzvídal jsem.
„To ti neřeknu, protože se jí mají zúčastnit i ninjové z Konohy,“ pronesla tajemně.
„To bude otrava,“ řekl jsem otráveně. Pak jsme mlčeli a žvýkali snídani. Když jsme dožvýkali, vstali jsme a odnesli špinavé nádobí do dřezu.
„Mami! Jdu s Temari za Tsunade a pak ji půjdu vyprovodit k bráně!“ křikl jsem na mámu a s Temari jsme vyšli z domu. Vykročili jsme do zadní části vesnice, kde byla Budova Hokage. Temari se ke mně opatrně přiblížila.
„Ty se mnou půjdeš k bráně?“ zvedla obočí a hned jsem věděl, kam její otázka směřuje.
„Zase se podceňuješ,“ zabručel jsem a dal ruce do kapes. Usmála se.
„Hele za to ráno... Promiň... Nevím, co jsem si myslela,“ omluvila se a zahleděla se do země.
„Zdá se mi to nebo se mi drsná Temari omluvila?“ roztáhl jsem pusu do úsměvu.
„Tsss! Ty jseš pako!“ řekla, ale taky se usmála.
„Tys mi řekla pako?“ zeptal jsem se naoko vážně.
„Jo!“ potrvdila a ušklíbla se.
„Ty..!“ zahrozil jsem a udělal krok před ni a zastavil se.
„Co mi uděláš?“ vysmívala se.
„Tohle!“ řekl jsem a začal ji lechtat. Začala se smát a prosit ať přestanu, ale nepřestal jsem.
„Uff,“ vydechl jsem asi po deseti minutách, když jsem konečně přestal.
„Málem jsem se počurala!“ zasmála se Temari.
„Myslel jsem, že jsi už velká,“ popíchl jsem ji.
„Zkusíme to na tobě a uvidíme,“ řekla.
„Ani nápad!“
„Jdem! Chci vyjít před obědem.“ Znovu jsme vykročili. Konečně jsme dorazili k Budově Hokage a vstoupili do ní. Přišli jsme ke dveřím, kde byla tabulka: „Kancelář Hokage,“ už jsme chtěli na ni zaklepat, když vyšla Konan.
„Ahoj,“ pozdravila ji Temari.
„Ahoj,“ odpověděla Konan ne moc nadšeně.
„Shikamaru, Temari, jdete za mnou?“ ozvalo se z kanceláře.
„Ano,“ řekl jsem a vstoupil do kanceláře, Temari se chtěla bavit s Konan, ale ta zmizela a tak šla za mnou. Zavřela za sebou a spustila:
„Já se omlouvám, Tsunade-sama, ale musím dnes odejít z Konohy před pohřbem. Gaara potřebuje pomoct s tou akci.“
„Ach ano, posílal zprávu, dobrá, sice je to škoda, ale měla bys jít...“ řekla skoro smutně Tsunade.
„Děkuju,“ poděkovala.
„Shikamaru, co ty tu děláš?“ pohlédla na mě Tsunade.
„Jsem doprovod,“ vysvětlil jsem. Vědoucně se usmála.
„Tákže?“ zeptala se s úsměvem.
„Co?“ zeptal jsem se. Významně pohlédla na Temari.
„Ále... Nooo,“ znervózněl jsem.
„Nebudu tě trápit, můžete jít,“ propustila nás. Vyšli jsme z Budovy Hokage a šli k bráně.
„Hele co to bude za akci?“ zeptal jsem se znovu.
„Neřeknu!“ odsekla.
„Mám lechtat? Tentokrát se počuráš!“ hrozil jsem.
„Nesmím! A myslím to vážně,“ řekla neústupně.
„Chjo, to je otrava,“ pronesl jsem svou oblíbenou větu.
„Co už,“ řekla a byli jsme u brány.
„Tak asi ahoj,“ řekl jsem.
„Ano, ahoj,“ řekla, přistoupila ke mně a objala mě. Sebral jsem odvahu a políbil ji na rozloučenou. Strážní Kotetsu a Izumo měli divadlo.
„Tak ahoj,“ rozloučili jsme se a pak jsem se jen díval, jak Temari mizí mezi stromy.