Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 010

010 – „Únos“
„Itachi, já nevím, co mám dělat,“ posteskla si Konan a posadila se na židli, „podle všeho je to dítě Peinovo, ale ten... On odmítl jít se mnou...“
„Byla jsi za Hokage?“ zeptal se jí Itachi, který byl v jejím bytě vedle jeho.
„Byla,“ potrvdila.
„A co ti řekla?“ zeptal se.
„Že to dítě mám donosit a dokud nebude dost staré, aby se dozvědělo, kdo je jeho otec, neříct mu to,“ odpověděla Konan a sklopila oči.
„Pak to tak udělej, ale nikomu o tom neříkej,“ rozhodl za ni Itachi.
„Půjde to na mně vidět,“ namítla Konan, „a budu muset někdy zajít do nemocnice.“
„Proč by jsi měla chodit do nemocnice? Hokage je medic a myslím, že by za tebou přišla,“ poznamenal Itachi, „nebo můžeme dělat, že je to dítě... hmm... moje,“ navrhl opatrně.
„Hokage jsem řekla, že otec je Pein, ale před ostatními si myslím, že by to šlo,“ souhlasila po chvíli přemýšlení, „samozřejmě pokud ti to nevadí.“
„Ne, rád ti pomůžu,“ poprvé po dlouhé době se upřímně usmál. Oplatila mu úsměv.
„V kolikátém měsíci jsi?“
„Ve čtvrtém, Hokage mě pro jistotu prohlédla a řekla mi to,“ odpověděla s úsměvem, „vlastně není to tak špatné,“ usmívala se a pohladila si břicho.
„Škoda, že ho nemůže vychovávat jeho pravý otec,“ řekl Itachi.
„Bez Peina... Já... cítím se nějak sama...“ sklopila opět oči a přestala se usmívat.
„Neboj, budu s tebou,“ objal ji Itachi.
„To jsem ráda,“ zase se usmívala.
V Ichiraku Ramen...
„Naruto! Nevíš, co to má být za akci?“ zeptal jsem se Naruta, který seděl v Ichiraku. S Hinatou samozřejmě.
„Ne, všichni jouninové a všichni, co to ví, mi odmítají něco říct,“ stěžoval si Naruto.
„I Kakashi?“ zeptal jsem se.
„Jo! Vím jen, že půjdeme do Písečné a že to bude – aspoň to říkají – něco velkolepého a ještě neviděného,“ řekl Naruto a vrátil se zpět ke svému milovanému ramenu, načež se málem udusil, když se pokusil narvat si do pusy, co nejvíc ramenu. Hinata ho duchapřítomně plácla po zádech, ale bála se, aby mu něco neudělala a tak to moc nepomohlo a Naruto už začal rudnout, pak fialovět, až by mohl klidně hrát duhu. Nakonec jsem se na to nemohl dívat a poplácal ho – účinně.
„Ech... Díky Shikamaru,“ poděkovala a lapal po dechu. Pomalu strácel všechny neobvyklé barvy, až konečně dostal ten správný odstín a vypadal vcelku normálně, i když je to přece jen Naruto a ten normálně nevypadá nikdy nebo jen v hodně vyjímečných chvílích.
„Nemáš za co,“ málem jsem se smál jeho výrazu.
„Tohle se mi ještě nestalo,“ poznamenal Naruto a začal se znovu cpát.
„Neměl jsi si toho tolik cpát do pusy,“ poučil jsem ho.
„Promiň,“ pípla Hinata.
„Za co promiň?“ vykulil oči Naruto.
„Že jsem ti nepomohla,“ vysvětlila potichu Hinata a trošku zčervenala.
„O toho tu je Shikamaru,“ usmál se Naruto a vlepil jí pusu, takže Hinata měla tu svou pusu od ramenu.
„Tak já mizím, nemusím pozorovat vaše cukrování, když já momentálně nemám s kým,“ vstal jsem a chystal se k odchodu.
„Tákže Temari joo?“ protáhl Naruto, který hned vzhlédl od misky.
„A co jako?“ zeptal jsem se kousavě, „když všichni můžou někoho mít, proč bych já nesměl?“ zeptal jsem se a odešel.
Snažil jsem se něco zjistit od ostatních, ale ti mi řekli jen to, co Naruto. Ptal jsem se i jouninů, ale ti odmítali cokoliv prozradit. Nakonec jsem prostě bloudil Konohou až do večera. Došel jsem domů až kolem osmé večer a neměl jsem náladu se s nikým vybavovat a tak jsem se navečeřel a šel hned spát. Celou noc mi vrtalo hlavou, co to bude za akci. Nikdy jsem o ničem tak nepřemýšlel, jako o tomhle, no možná o Temari.
Ráno se mi podařilo projít bez otázek ven a šel jsem vyzvídat za Asumou. Našel jsem ho (zase) na okraji Konohy, jak kouří. Nejspíš se schovával před Kurenai, která jeho kouření zrovna nepodporovala.
„Asumo-sensei! Nevíte něco o té akci v Písečné?“ zeptal jsem se nenápadně.
„I kdybych věděl, tak bych ti to neřekl,“ řekl a vyfoukl na mě kouř. Zakuckal jsem se.
„Fuj, já vím, že vy něco víte!“ obvinil jsem ho.
„No, nebudu předstírat, že nic nevím, ale všichni, co o tom něco ví, musí mlčet, mlčet hlavně před těmi, kdo se toho mají zúčastnit,“ uznal a potáhl z cigarety.
„Takže se toho mají účastnit určití lidé?“ zeptal jsem se.
„Ano, a už budu mlčet!“ potvrdil, „zkoušel jsi někdy dýchat ušima?“ zeptal se.
„Leze vám to kouření na mozek Asumo- sensei!“ řekl jsem a rychle zmizel a nechal tam stojícího Asumu s nechápavým výrazem.
Další den byl Yamatův pohřeb. Konal se na hřbitově a měli se sejít všichni, co ho alespoň trochu znali a nebyli na misi.
„Všichni na něj budeme vzpomínat...“ končila Tsunade řeč, kterou měla připravenou, všichni měli černé pláště a tvářili se smutně. Několik jeho dobrých přátel taky něco řekli a každý na jeho hrob hodil bílou růži. Pak si navzájem všichni projevovali soustrast, ale hlavně Kakashimu. Nakonec se všichni postupně rozcházeli. Chtěl jsem se někoho zeptat na tu akci, ale nakonec jsem usoudil, že se to nehodí.
Stála a dívala se na jeho hrob. Po tváři jí stékala slzy, i když ninja nikdy nesmí nikdy ukázat své slzy. Bylo jí to jedno. Kakashi k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno. Má jí to říct? Má jí říct, že ji Yamato miloval?
„Miloval tě.“ Kakashi se rozhodl, že jí to řekne. Doufal, že jí to pomůže překonat smutek, i když nevěděl jak. Měl to říct v případě nouze a tohle byla nouze.
„Proč si mě tedy nevšímal?“ zeptala se potichu.
„Bál se, že by ti mohli něco udělat, kdyby věděli, co k sobě cítíte a tak by mu ublížili, přece jen byl Orochimarův pokusný králík,“ odpověděl Kakashi stejně tiše, protože nechtěl, aby někteří opozdilci slyšeli, o čem se baví.
„Umím se bránit!“ zvýšila hlas.
„Ale tohle jsou Akatsuki a Orochimaru! Těm se jen tak někdo neubrání!“ pokračoval potichu Kakashi.
„Nebyla bych sama!“
„To nemůžeš vědět,“ odporoval Kakashi.
„Chmm!Ale ty ano, že?“ odsekla a odkráčela pryč. Přesto, že si snažila otřít slzy rukávem, vyvalily se další slzy.
„Ach Shizune... Kdybys věděla, jak se trápil, že nemůžete být spolu,“ povzdechl si potichu Kakashi a naposled pohlédl na fotografii a jméno na hrobu a odešel pryč.
Byl jsem už v Konoze a seděl na nějaké lavičce blízko Akademie. Přemýšlel jsem, pak mě napadlo, že bych mohl zajít za Konan a Itachim a zeptat se, jestli něco nepotřebují. Vykročil jsem směrem k domu, ve kterém bylo několik bytů, včetně toho Narutova. Dorazil jsem tam za několik minut. Vystoupal jsem po schodech do druhého patra, kde, jak jsem si pamatoval, měli mít byty. Našel jsem dveře s cedulkou „Uchiha Itachi“ a zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se. Vešel jsem dovnitř a vstoupil do bytu, kde nebylo moc nábytku, ale bohatě to stačilo. Místnost byla vymalovaná světle oranžovou a byla tam sedačka s červeným potahem, naproti televize, pak stůl se třemi židlemi, z pokoje vedly dveře do kuchyně a do pokoje, kde byla postel skříň, pár polic a pracovní stůl se židlí. Z pokoje vedly dveře do koupelny, kde byla sprcha umyvadlo a záchod oddělený od koupeny dveřmi. Všechny stěny byly vymalovány světle oranžovou.
„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptal se Itachi přívětivě.
„Přišel jsem se zeptal, jestli něco nepotřebujete,“ odpověděl jsem.
„Ne, jen Konan je těhotná,“ oznámil mi, vykulil jsem na něj oči.
„Kdo to ještě ví?“ vymáčkl jsem ze sebe.
„Jen já s Konan, Hokage a ty,“ odpověděl.
„No výborně a kdo je otec?“ vyptával jsem se dál. Itachi zaváhal, má mu říct, kdo je otec toho dítěte?
„Byl se mnou na misi a vypadá vcelku důvěryhodně, až na to jeho lenošení,“ pomyslel si Itachi a nakonec se rozhodl.
„Řeknu ti to, když budeš přísahat, že to řekneš jen, když to bude opravdu nutné,“ řekl Itachi nahlas.
„Přísahám, že to neřeknu, řeknu to jen v případě nejvyšší nouze,“ přísahal jsem nakonec.
„Je to vůdce Akatsuki Pein, ale před ostatními budeme říkat, že jsem to já, pokud to nepůjde jinak,“ řekl Itachi.
„Kde je Konan?“ zeptal jsem se, „je u sebe?“
„Ne, je v koupelně,“ řekl a odešel za ní. Po chvíly přišli oba, Konan byla trošku bílá.
„Tak on ti to řekl.“ Neřekla to jako otázku, ale i tak jsem kývl. Nejspíš se Itachi přiznal, že mi to řekl.
„Musím jít,“ řekl jsem a odešel z bytu a zamířil rovnou domů. Neměl jsem náladu se toulat po Konoze, jako jsem to dělával v předchozích dnech. Měl být oběd a tak jsem se doma naobědval a šel do svého pokoje. Ten den jsem měl krmit jeleny a tak jsem si všechno přichystal do kyblů a šel do výběhu. Vysypal jsem všechno do žlabu a chystal jsem, že odejdu, ale jeden zjevně naštvaný jelen se dal do klusu a nabral mě na parohy. Okamžitě jsem se snažil dostat aspoň na zem, ale podařilo se mi to až po pěti minutách. Parohy nejsou zrovna pohodlné.
„No já zapoměl, ještě se mi dnes nic nestalo,“ pomyslel jsem si. Šel jsem do domu a zase rovnou do pokoje, byly dvě hodiny odpoledne a tak jsem se rozhodl si dát šlofíka. Spokojeně jsem spal až do večera, byl jsem pořád unavený a tak jsem se sotva donutil se převléknout a zase jsem si lehl.
Ráno mě vzbudil nějaký hluk v mém pokoji. Bylo to divné, protože do mého pokoje měli všichni zakázáno chodit a to včetně mé matky.
„Shikamaru! Vstávej!“ sykl mi někdo u ucha.
„Mmmm!“ mručel jsem a otočil se na druhý bok.
„No tak Shikamaru!“ Hlas zněl naléhavěji, „nemáme moc času!“
„Hmm... Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec a pomalu, velmi pomalu jsem vstával. Někdo mě chytl za ruku a táhl ven. Bohužel oknem.
„Hej!“ uvědomil jsem si, že ten, kdo mě drží a snaží se vyhodit z okna je Gai v jeho zelené kombinéze v plné síle mládí.
„Co to...?“ pomyslel jsem si, ale to už jsem letěl vzduchem z okna mého pokoje, který naneštěstí byl v druhém patře. Na sobě jsem měl jen trenky, takže mi byla zima, protože bylo celkem brzo ráno.
Dopadl jsem do dřepu a rozhlédl se po nějakém důvodu, proč mě ten narušitel vytáhl z postele. Zahlédl jsem velký prototyp náklaďáku (prototyp u nás), jak stojí s nastartovaným motorem kus od našeho domu. U volantu seděl Izumo. Gai, který z okna vyskočil mnohem elegantněji, mě hned začal pošťuchovat a pobízet, ať vletu do toho náklaďáku. Dozadu. Tak jsem poslechl a vylezl nahoru, doufajíc, že vevnitř bude větší teplo. Mé přání bylo vyslyšeno. Uvnitř bylo vše vystláno dekami, peřinami a polštáři v černých, křiklavě oranžových a červených barvách. Sám náklaďák byl černý, aby nevzbuzoval pozornost, ale přece jen něco obrovského a dosud neviděného vůbec nevzbudí pozornost. V koutě seděla temná postava.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se a sedl si na deku.
„Kdo asi?“ odpověděl mi uštěpačný hlas, který nemohl patřit nikomu jinému, než Temari, mé (nejspíš) přítelkyni.
„Temari! Co tu děláš?“ zeptal jsem se a zabalil se do deky, protože i když teplota uvnitř náklaďáku převyšovala tu venku asi o patnáct stupňů, stejně mi byla zima.
„Neříkala jsem, že se vše brzo dozvíte? Ne? Tak to říkám teď,“ řekla, jako by neslyšela mou otázku.
„Neměla jsi sama chystat tu akci?“ skusil jsem to.
„Ano! Ale pak změnili plány a mě vystrčili mezi účastníky! A moji dva milovaní mladší bratříčci to všechno vedou!“ Nad slovem „milovaní“ udělala do vzduchu uvozovky.
„Aha...“ řekl jsem, ale upřímně jsem to moc nepochopil. Zavřelo se a vyjeli jsme někam dál a já si všiml, že Temari má na sobě jen černou podprsenku a černé tříčtvrteční kalhoty, neposlušné vlasy si pokoušela zkrotit do čtyř culíků, ale moc jí to nešlo. Zastavili jsme. Opět se otevřelo a dovnitř vylezl Naruto s Hinatou.
„Nazdárek!“ pozdravil nás vesele. Na sobě měl jen oranžové trenky.
„Vlna optimismu přichází,“ povzdechl jsem si a pozoroval Hinatu, jak se škrábe nahoru a Naruto jí jako správný džentlmen, pomáhal. Měla na sobě jen bílý ručník. Naruto, který zaregistroval můj pohled na ní, vzal jednu deku a hodil ji přes Hinatu.
„Díky,“ blýskla po něm nesmělým úsměvem. Temari žárlila a propalovala mě pohledem, kvůli tomu, že jsem se na ni díval. Nakonec si mě přitáhla a políbila.
„Hrabe jí?!“ pomyslel jsem se, „to se chce líbat před publikem?!“ Až po chvíli mi došlo, co dělá.
„Ona jen dokazuje, že jsem její!“ uvědomil jsem si a začal se tlemit, jako blbeček.
„Co ti je?“ odtáhla se.
„Ale nic,“ řekl jsem a potlačoval úsměv. Naruto se usmál a spolu s Hinatou si sedli a navzájem si propletli ruce i nohy tak, že to vypadalo, že se už nerozmotají a budou je muset oddělovat chirurgicky. Zase jsme se rozjeli a postupně přibyli další lidé.
„Och! Barbie opravdová od Mattela,“ poznamenala mi potichu do ucha Temari, když dovnitř vylezla Ino. Další byli Itachi, Konan, Sakura, Lee, Sai, Kotetsu, Ayame, Neji a TenTen. Většina nevěděla, proč tu jsou, až na Kotetsua, který to nejspíš vymlátil ze svého kamaráda Izuma. Nebo možná tuhle informaci vyhrál v kartách. Všichni (až na mě s Tem a Naruta s Hin) seděli samostatně. Sakura, Ino, Ayame a TenTen se bavily o oblečení a módě, Konan s Itachim potichu seděla v koutě, Kotetsu se Saiem se vybavovali o umění, Lee donutil, aby s ním Neji diskutoval o síle mládí (konverzace sestávala z Leeho monologu), Naruto s Hin se cukrovali a já s Tem jsme na sebe sem tam hodili pohled, ale neodvažovali jsme se k bližšímu kontaktu.
„Moment! Co tu děláš TY?!“ uvědomil si Naruto, KDO tu je a zabodl pohled do zmíněného. Všichni ztichli. Tím Někým byl Uchiha Itachi.
„Já tu sedím a, jako většina, nevím co tu dělám,“ řekl prostě Itachi a zachovával si klid.
„Nemyslím v náklaďáku, ale tady v Konoze, ty Uchiha Itachi?!“ řekl Naruto.
„Aha, no poštou mi přišla pozvánka, jestli bych nebyl tak laskavý a nepoctil Listovou návštěvou,“ řekl ironicky Itachi, „přijal jsem mír!“
„Mír?! Ty?!“ zeptal se nevěřícně Naruto.
„Ano, já taky,“ ozvala se Konan.
„Tebe neznám,“ řekl Naruto a prohlížel si Konan.
„Hele, buď se s námi smiř, nebo si nás nevšímej, buď tak laskav,“ řekl Itachi a odvrátil se od něj a dal tak najevo, že se s ním nebude dál bavit. Všichni se vrátili do hovoru. Najednou jsme zastavili a znovu se otevřelo. Dovnitř začal proudit studený vzduch, zachvěl jsem se a Temari mě objala. Někteří měli jako já s Temari na sobě pouze spodní prádlo, ale některým se záhadným způsobem podařilo ukořistit oblečení, než je Gai vyhnal do náklaďáku (zdravíme Leeho, TenTen, Konan a Itachiho!), někteří dokonce jen ručníky (Hinata, Ayame, Sakura a Ino!) a zbytek spodní prádlo nebo pyžamo (Naruto, Neji, Sai, Kotetsu a já s Tem). Vlastně pyžamo měl jen Neji a to sestávalo z modrého trička s krátkým rukávem a modrých kalhot. To by ještě ušlo, ale na kalhotech měl plno rudých srdíček.
Dovnitř vešel Izumo s pytlem.
„Zdravím všechny soutěžící! Tady je jídlo,“ položil pytel na deky. Vevnitř byli konzervy, otlučené ovoce, sendviče a další jídlo. Vrhli jsme se na jídlo, jako by jsme týden nejedli. Od našeho „únosu“ uplynula vcelku dlouhá doba. Každý jsme zamumlali poděkování a pár minut bylo ticho. Izumo zavřel a začal mluvit.
„Tákže, asi se všichni divíte proč tu jste...,“ začal.
„No po pravdě už moc ne,“ řekl Naruto.
„...všichni se zúčastníte soutěže,“ řekl a očekával naše reakce.
„Soutěže?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ potvrdil.
„To snad ne?“ zajíkl se Neji.
„Síla mládí to vyhraje!“ vytahoval se Lee.
„Soutěž krásy?“ zeptala se Ino. Nutno podotknout – byla trochu mimo mísu.
„Děláš si srandu? Kdyby nějaká byla, tobě by nedovolili zúčastnit se, protože bys hned prohrála,“ reagovala Sakura.
„Ale prosímtě, vždyť ty bys mohla mít na hrudníku letiště, jak je plochej!“ vyjela na ni Ino.
„No mohla by to být sranda,“ připustila Hinata.
„To bude otrava,“ řekl jsem otráveně.
„Ale lidi! Bude to zábava!“ překřičel všechny nadávající účastníky.
„No to je alespoň optimista!“ pochválil ho Izumo.
„Vzhledem k tomu, že to organizují mí mladší bratříčkové, souhlasím se Shikamarem,“ řekla Temari k mému údivu.
„Rozdělíte se do dvojic, holka-kluk,“ nenechal se vyvést z míry Izumo a pokračoval. Na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv a pohlédl na Kotetsua. Viděl, jak pokukuje po přítomné modrovlásce.
„Dvojice si udělejte dle libosti,“ řekl, „jen ne dva lidi stejného pohlaví spolu,“ upozornil nás a zase vyšel ven. Hned jak se zavřelo, se všichni začali dohadovat, kdo s kým bude.
„Ehm... Temari?“ zeptal jsem se jí.
„Jo, jasně, budeme spolu,“ ujistila mě a blýskla úsměvem, který by jí záviděli i Lee s Gaiem. Mezitím se dohromady dal i Naruto s Hinatou. Najednou Kotetsu vstal – všichni ztichli – a šel ke Konan.
„Ech... Byla by jsi se mnou prosím ve dvojici?“ zeptal se jí a nevšímal si překvapených pohledů. Konan pohlédla na Itachiho, ten jen krátce, skoro nepoznatelně, kývl.
„Dobře, budu,“ vykouzlila stowattový úsměv, protože i jí se Kotetsu vcelku líbil. Každopádně na ni působil mile.
„Super!“ rozzářil se a sedl si vedle ní. Itachi je pozoroval s úsměvem a vydal se ke mně a Temari. Sedl si a seděl.
„Shikamaru, myslíš, že to není nebezpečné? Kvůli tomu... Však víš,“ zeptal se mě.
„Myslím, že ne, když to povolila Tsunade,“ usoudil jsem, „kdyby už měla břicho, tak by to asi nepovolila, ale zatím je ve čtvrtém měsíci ne?“
„Ano, ale i tak... Co kdyby ji někdo omylem bouchl...“ strachoval se Itachi.
„Hele nechcete mi říct o čem se to tady bavíte?“ zeptala se mírně naštvaně Temari.
„Noo...“ začal jsem a pohlédl na Itachiho.
„Konan je těhotná a...“ řekl Itachi potichu.
„Aha, zařizovala to i Tsunade a vybírala i některé účastníky a myslím, že kdyby to bylo nebezpečné, tak by to nepovolila.“ Temari prakticky zopakovala moje slova.
„Neboj, nic se jí nestane, řekni Kotetsuovi, ať na ni dá pozor a on ji nespustí z očí po celou dobu, co tam budeme,“ ujišťoval jsem ho a všichni jsme se podívali na ty dva, jak se spolu o něčem velmi zaujatě baví. To už se osmělil Sai a kráčel přímo k blonďaté dívce s dlouhými vlasy („Barbie opravdová od Mattela“) a požádal ji, jestli by byla s ním.
„No vídíte kluci! Následujte příkladu Kotetsua a Saie a běžte za svou vyvolenou!“ pobízel Naruto kluky. Ti se jen na něj otráveně podívali, ale najednou Lee vstal a všem, co ho znali bylo jasné, za kým jde.
„Eee... Sakuro-chan...“ řekl, když před ní stál. Ayame si v duchu nadávala, proč jen čekala, že by přišel za ní a proč za ním nešla ona. Itachi si nadával podobně, jen v tom rozdílu, že měl jít za Sakurou dokud byla možnost. Najednou náklaďák prudce zabrzdil a všichni se zapotáceli a pár jedinců, co stálo (Lee a Sakura), spadli na ostatní. Sakura letěla a nakonec přistála přímo do Itachiho klína a Lee pro změnu do Ayaminina* klína.
„Uch...“ vydechla Sakura a když viděla, KDE to leží, hned vyskočila na nohy.
„Ach! Itachi... Promiň, já...“ omlouvala se. Itachi si ji ale za ruku přitáhl a do ucha jí zašeptal:
„Sakuro, budeš se mnou ve dvojici?“
„J-já nevím...“ koktala a myslela na svou životní lásku – Sasukeho! Itachi je jeho bratr a chová se úplně jinak.
„No není to navždy,“ pomyslela si, „dobře,“ usmála se a Itachi jí úsměv oplatil. Naruto na ně zíral, jak se na sebe navzájem usmívají, jak měsíčci na hnoji.
Opět se otevřelo a dovnitř energicky vyskočil Gai.
„Toš děcka, čekám, že máte dvojice hotové?“ zahalasil. Ozvalo se mrmlání.
„Aha, to sem moh čekat,“ řekl Gai a poškrábal se na hlavě, „no toš to budem muset udělat teď, protože už se stmívá a my dojedeme do Pí...“ zarazil se, „na místo hned po ránu, takže,“ vytasil se z notesem, „to budeme udělat teď, eh... nemáte někdo tužku?“ zeptal se.
„No to je úžasný! On si vezme notes, ale ne něco na psaní!“ řekl jsem otráveně.
„No tužku nemám, ale...“ začal Sai.
„Ani propisku?“
„Ne, ale...“
„A fixu?“
„Ne, ale...“
„Pastelku?!“ Gai byl očividně dost zoufalý.
„Ne, ale...“
„Nebo něco, cokoliv?!“
„Nechte mě laskavě domluvit!“ vyjel Sai.
„Aha, ty jsi chtěl něco říct,“ zrozpačitěl Gai.
„Ano, chtěl jsem říct, že mám štětec a tuš,“ dopověděl konečně Sai.
„Ahá! Moh bych si to pučit?“
„Ale jistě,“ řekl mile Sai a už mu to chtěl podat, ale zarazil se, „nezničit!“
„Jasně, že ne,“ ujistil ho Gai a natahoval se po věcech.
„Nevilít!“
„Ale neboj...“
„Neroztřepit štětec!“
„Ale samozřejmě.“
„Nezlomit!“
„Tak půčíš mi to konečně?“ vyjel pro změnu Gai.
„Ale jistě,“ potvrdil Sai a podal mu psací potřeby.
„Díky!“ blýskl po něm Gai úsměvem, „tákže? Udělal si aspoň někdo dvojici?“ zeptal se nachystaný si zapsat dvojice.
„No jasně! Napište mě a Hinatu Tlustoobočtačtče-sensei!“ hlásil se hned Naruto.
„A mě s Shikamarem!“ přihlásila se Temari.
„Počkat, počkat! Nevim, jak se s tim zachází,“ podíval se výmluvně na Saie.
„Achjo,“ vzdychl Sai a šel mu to ukázat. Nakonec ale Gai usoudil, že to nezvládne, což bylo, vzhledem k jeho nekonečné síle mládí, podivné. Navíc se Gai jen tak nevzdával. Sai to musel zapisovat místo Gaie. Okamžitě zapsal Naruta s Hinatou a pak i mě s Temari.
„Kdo dál?“ ptal se Gai.
„Saii!“ upozornila ho Ino. Sai zapsal jejich jména. Pak se přihlásil, k velkému překvapení všech, Itachi se Sakurou. A pak Lee s Ayame. To už bylo na nás moc. Všichni jsme na ně hleděli s pootevřenými ústy. Lee jen blýskal svými patentovanými úsměvy, že se mu podařilo ukořistit Ayame. A zbývali jen Neji a TenTen. Neji na TenTen pohlédl a ona jen kývla a tak se zapsali i oni.
„Výborně, výborně!“ pochvaloval si Gai, když se všichni zapsali, „tak já se loučim a toš děcka dobrou noc!“ rozloučil se a byl odměněn brbláním, že nejsme děcka, ale nakonec jsme mu popřáli dobrou noc a on (konečně) odešel.
Ve stropě náklaďáku bylo zabudovaných několik zářivek a tak, i když byla venku už tma, bylo vevnitř světlo a hlavně teplo.
„Sakra! Nezeptal jsem se ho na oblečení,“ nadával jsem.
„Myslím, že nám nějaké dají, aspoň doufám,“ ujistila mě Temari, „no chtěla bych se vyspat, tak dobrou,“ usmála se a nějak se jí podařilo ukořistit dva oranžové polštáře a jeden mi podala.
„Díky a dobrou,“ poděkoval jsem a přitul se k ní. Leželi jsme a (naštěstí) i ostatní se rozhodli pro spánek. Doufal jsem, že nikdo nechrápe, nemluví ze spaní nebo nedejbože není náměsíčný, ale naštěstí se ukázalo, že jediný, kdo má takové problémy, je Lee, který si i ve spaní povídá sám se sebou o síle mládí a o nějakém taijutsu.
Už se stalo tradicí, že se mi něco ráno stalo a tenhle nebyl vyjímkou. Tentokrát to bylo doražení na ono osudné místo, na které jsem potom vzpomínal v dobrém i ve zlém.
Hádejte, kdo byl první vzhůru.
Byl to ninja jménem Rock Lee a nepatřil k lidem, kterým by nějak záleželo na tom, že někoho vzbudí brzo ráno. A tím někým jsem byl já. Myslel jsem, že ho zabiju, že mě vzbudil, ale nakonec jsem to neudělal, protože se mi naskytl pohled na ostatní, jak si spokojeně pochrupují. Narutovi s koutku kapala slina, Hinata byla schoulená v jeho náručí, Ino měla namalovaný knírek a Sai se vedle ní ještě potutelně usmíval, Neji byl úplně rozcuchaný a TenTen vedle něj ho za ty rozcuchané vlasy tahala, ale Nejimu to bylo zjevně jedno, protože spal v klidu dál, Temari vedle mě spala s pootevřenými víčky a Kotetsu s Konan vypadali vcelku normálně, kdyby ale Kotetsu neměl ruku na Konanině boku a nevyplazoval jazyk, Itachi se Sakurou spali v objetí a ti vypadali úplně normálně.
„No aspoň někdo,“ pomyslel jsem si a pohlédl na Ayame, která měla hlavu v Leeho klíně. Najednou se hlučně otevřelo.
„Dobré ráno soutěžící!“ ozvalo se, všichni se okamžitě vzbudili (až na Naruta, který spokojeně spal dál) a Kotetsu vyskočil na nohy a řval:
„Ať jsi kdo jsi, zabiju tě!“ Pomalu neviděl přes slepená víčka a oháněl se pěstmi kolem sebe, až ho Lee zastavil.
„Kotetsu! Neboj nikdo nám neubližuje!“ uklidňoval ho, ale Kotetsuovi to bylo jedno, šlo mu o to, že ho někdo vzbudil.
Stál tam Izumo, Gai, Gaara a jeho starší bratříček Kankuro s fialovým nalíčením a naštěstí bez jeho netopýřího šátku nebo co to bylo. Samozřejmě před ním bych to neřekl, zaškrtil by mě, než bych řekl jelen.
„Vítáme vás ve Skryté Písečné! Jsme váš uvítací výbor!“ pozdravil nás Gaara s mírným úsměvem.
*Nevím, jak se to jméno skloňuje, takže...:D