Icha Icha (24) - Počínání těch čtyř

„Pardon, že jdu pozdě!“ hlásila příchozí Tsunade.
„V pořádku, Hokage-sama,“ vrátila ji Hitomi mile, „Tak můžeme začít?“
„Ovšem!“
„Dobrá… tak, co mám dělat?“ tázala se brunetka trochu zmateně.
„Říkala jsi, že je neumíš vyvolat, že?“ podala kontrolní otázku Tsunade a Hitomi souhlasně přikývla.
„Tak začneme asi tím, že se budeme snažit tě to naučit. Myslím, že jinak se z místa nepohneme,“ opáčila blondýnka a při poslední větě se trochu uchechtla.
Hitomi se nevinně podrbala na hlavě a doplnila to úsměvem „to-já-ne!-to-jsem-věděla“.
„Fajn. Tak víme, že se ukazují, když jsi smutná a nešťastná, nebo když toužíš po pomstě nebo tak… Tak co, kdybychom zkusili zapracovat na citech, kdy chceš namísto toho něco chránit. Při zamyšlení to vyjde na stejno… Oni vylézají proto, aby ti pomohli, no ne?“
„Chápu. Vždy, když útočili, tak proto, že jsem si to ve skrytu duše přála, takže když to tak vemem, tak jsou něco jako moji ochránci,“ přitakala Tareshi.
„Teď musíme zapracovat jen na tom, abys je v nebezpečí dokázala vyvolat úmyslně,“ dodala ještě Tsunade.
„A jak to provedeme?“
„Zkusíme víc věcí, ale nejdříve asi začneme tou nejlehčí cestou,“ promluvila Hokage zamyšleně, „Představ si, že je něco tobě blízké v nebezpečí. Že to za každou cenu chceš ochránit,“ navrhla poté.
Hitomi tedy kývla, načež zavřela oči a plně se začala soustředit.
Představila si, že stojí před branami do Listové. Všude je temná aura a když se člověk pořádně zadívá, rozezná, že Konoha vlastně hoří a celkově je dost poničená. Ve vzduchu je vidět hustý, černý kouř přímo nad středem vesnice. Imaginární Konoha je doslova v nebezpečí, neboť o něco později Hitomi došlo, že jí napadají obrovští fialoví a hroziví hadi*. Ač se shinobi snažili sebevíc, nešlo je byť jen škrábnout.
Se zděšeným výrazem se brunetka dala do pohybu. Chtěla tuhle vesnici chránit! Tady ji přijali s otevřenou náručí… nebáli se jí a už jen proto nechtěla, aby se cokoliv z toho stalo.

Mírně sebou škubla a tikala zavřenýma očima. Tsunade jí pečlivě sledovala, takže jí neunikl fakt, že se mračila a po tváři jí stekla kapka potu. Usilovně se snažila je přivolat, ale stále nic nepřicházelo. Tsunade ji však ani na moment nespustila z očí.
Poté Hitomi ty své otevřela a zrychleně dýchala. Skoro jakoby ji její myšlenky úplně pohltily.
„Tak co?“ řekla, když se trochu uklidnila.
„Snaha byla, za což tě chci pochválit, žes to vzala hned tak vážně, ale bohužel se neukázali. Zřejmě to takhle nedáme, ale můžeme to zkusit znovu,“ odpověděla culíkatá Hokage, „Pokud sis nevybavila, žes je vyvolala, tak to teď zkus,“ vybídla ji.
„Dobře,“ přitakala Hitomi a opět pevně sevřela víčka.

* * *
Tokime se kymácivou chůzí procházela po Konoze. Hleděla do země a nad něčím přemýšlela.
‚Co bude s ním, je na ní… Ale co bude s tím druhým? Nemůžu ho v tom za žádných okolností nechat! Ať si říká Tsunade, co chce… Není to na ní a ani na ostatních. Je to na mě!‘ říkala si v duchu, když v tu chvíli sebou náhle cukla a dala si ruku před ústa, ‚Teď se trochu odporuju s tím, co jsem řekla Itachimu… Ne! Tak to není! Já jen chci Sasukeho zachránit! To není to samý jako s Itachim. Ten měl na sobě obrovský břemeno, já ne,‘ přemýšlela dál.
„No jasně! Teď je pryč, tak se můžu zdekovat!“ vykřikla po chvíli.
Avšak, když ji došlo, že vykřikla, dala si rychle ruku před ústa a začala se vykuleně ohlížet, zda ji nikdo neslyšel. Když se tedy ujistila, že je vše v pořádku a nikde nikdo, nahodila odvážný, rozhodný výraz a zaťala ruku v pěst, načež se dala do běhu.
‚Teď je Tsunade pryč. Ta, co mi furt zakazovala, že nesmím odejít, je teď zaměstnaná, tak jsem volná! Musím toho využít!‘

* * *
„Kam to jdeš?“ ozývalo se z jeskyně.
„Jen si něco ujasnit.“
„Tak jdu s tebou.“
„Ne… Jdu sám,“ řekl rozhodně černovlasý, když se konečně dostal na čerstvý vzduch z kdejaké jeskyně, „Nic mi nehrozí a ty jsi zraněný, tak se dej do kupy, než nás Pein zavolá.“
Kisame, který celou dobu byl jako Itachiho ocásek, sklesle pokrčil rameny, zostuzen, že téměř prohrál a zastavil se tedy v Uchihově pronásledování.
„Dobře. No, ale i když jsi jeden z nejsilnějších shinobi, co znám, tak se stejně nenech zabít!“ hlásal za Itachim ještě a ten jen mávl rukou, aby mu dal najevo, že to slyšel.
Poté se starší Uchiha ztratil žraločkovi z očí.

‚Už to zřejmě chápe,‘ říkal si v duchu, zatímco nepřítomně zíral před sebe, když skákal rychlostí světla v korunách stromů.
Náhle však zbystřil a okamžitě se zastavil na nejbližší větvi.
„Zrovna teď?“ vypadlo z něj, načež seskočil z daného stromu na zem, kde se posadil. Poté už jen zavřel oči.

„Co se děje?“ tázal se Deidara, akorát v momentě, když se Itachi objevil v jeskyni, nebo alespoň jeho projekce, a stejně tak i zbytek z Akatsuki.
„Už jste tu všichni?“ promluvil Pein a ostatní se po sobě ohlédli.
„Evidentně. Když je pryč Sasori, tak je nás sudý počet, že?“ nechal se slyšet bílý Zetsu a Pein klasicky vážným „Hai“ přitakal.
„Dobrá, tak tedy teď k věci. O Sasoriho jsme přišli a Deidara se vrátil jakžtakž v celku, takže přibereme oficiálně nového člena.“
„Ale ne… snad ne toho otravu Tobiho!“ vyjel okamžitě Deidara a mávl na důkaz svých protestů, čerstvě přišitou, ručičkou.
„Žádné námitky!“ pokusil se jej utišit šéf.
„Ale-!“ ovšem těch měl blonďáček plnou pusinku, takže se nenechal jen tak.
„Dobrá, pak ho dostaneš za partnera!“ byla Peinova poslední slova, což koněčně způsobilo, že nejmladší člen Úsvitu sklapnul.
Hned poté se Kisame posměvačně uchechtnul, načež mu blonďáček věnoval naštvaný pohled.
„Vyřešili jsme to celkem rychle, takže to by bylo vše,“ pronesl Pein hlasitě.
Itachi se tedy, bez další sekundy čekaní, vypařil.

* * *
Ayano vysedávala kdesi v lese u Konohy v tureckém sedě a tak usilovně přemýšlela, že se drbala na hlavě.
„Hmmm~“ vydávala pořád ty samé zvuky.
„Ách, přemýšlí…Vážně usilovně přemýšlí!“ kříčel příchozí Jiraiya na celé kolo, ale přesto vypadal, že si to říká jen pro sebe.
Ayano zbystřila a zadívala se na svého vyrušitele.
„Co tady chceš?“ vypálila.
„Ále nic, jen mě chce Tsunade vidět… to víš, jsem přeci populární!... tak se za ní chystám. Jenže pak jsem zahlédl jisté, vážně silné myšlenkové vlny,“ říkal zaujatě, i když jeho pohled ukazoval, že si z ní spíš utahuje.
Ayano to poznala a tak mírně nafoukla uraženě tváře. Jiraiya se hned poté hlasitě zasmál a párkrát sedící dívku poplácal po hlavě, což způsobilo, že je Aya znovu nafoukla.
„Kawaii!“ rýpl si.
Tentokrát fialovovláska zavřela oči a zaťala zuby v návalu chutě mu jednu vrazit.
„Já půjdu, tak zatím vymysli to, nad čím si přemýšlela a výsledek mi pak řekni,“ mrkl, založil ruce v bok a jako největší „majstr“ odkráčel svým směrem. Ayano na něj poté chvíli zmateně hleděla, načež se vrátila zpět ke své tamější činnosti.
„Co mám teda dělat? Možná bych to měla říct Jiraiyovi. Aspoň by mi pomohl se rozhodnout,“ rozmýšlela Mitarashi nahlas a zamyšleně se zadívala na oblohu, „Měla bych ale respektovat jeho přání!“ náhle však sklopila hlavu, podepřela si bradu rukou a začala své rozhodnutí zpochybňovat, „Jenže pak, proč mi o tom nedal v té šifře vědět? Chce vůbec, abych to držela v tajnosti?“ poté se ale vrátila zpět k první póze, „Á! Já fakt nevím, co mám dělat!“ vykřikla, zakroutila hlavou a poté se za ní ještě chytla.
„Tak co, kdyby ses o tom poradila se mnou?“ přerušil její hlasité myšlenky hlas, který tak dobře znala, ale za žádných okolností by jej tu nečekala.
„Itachi??“ hlesla a rychle se otočila za sebe, odkud hlas přicházel.

_______________________
* Doufám, že vám došlo, že jde o Mandu xD Kdo ví, proč si vybavila zrovna jeho a ještě k tomu v počtu... xD