Inteligent a drsňačka - Půjde to dohromady? 019

019 – Lotosový květ
Rychle se otočila za hlasem, ale v rohu viděla jen tmavou siluetu.
„K-kdo jsi?“ zeptala se roztřeseně a snažila se na tu osobu zaostřit, ale nedařilo se jí to – byla tam moc velká tma.
„Však to sama poznáš,“ řekl neznámý a z jeho hlasu šlo poznat, že se usmívá.
„Kdo jsi?“ zeptala se Hinata znovu a tentokrát pevněji. Vystoupil ze stínů a odhalil svou tvář. Šedé vlasy s ofinou a vzadu v culíku, brýle s kulatými obroučkami, černé oči a na čele čelenka se znakem Zvučné.
„T-ty jsi... Já tě znám!“ zajíkla se.
„Ještě aby ne,“ povzdechl si a na rtech mu pohrával úsměv.
„C-co ode mě chceš?!“ zeptala se ho a byla mírně naštvaná, ale zmatená.
„Co by chtěli ode mě?“ běželo jí hlavou.
„Já? Nic. Zato můj mistr ano,“ odpověděl, „ale když se tak dívám... Možná bych něco chtěl... Lotosový kvítku,“ zamumlal, přistoupil k ní, chytl ji za bradu a už-už se k ní přibližoval, ale Hinata ho kousla do ruky a Kabuto byl tak nucen ucuknout.
„Au! Hezká a ještě kouše... Přímo vražedná kombinace,“ usmál se tajemně.
„Nešahej na mě!“ varovala ho Hin, „nebo budeš mít horší zranění než pár kousanců!“
„Už se bojím,“ popíchl ji a vyžíval se v jejím vzteku. V Hinatě to vřelo jako nikdy předtím, nevěděla, kde se to v ní bere.
„Co ode mě chce tvůj mistr?!“ zlostně pohlédla na něj světle fialovýma očima.
„Co myslíš?“ zeptal se jí tajemně a pohlédl jí zpříma do očí.
„B-byakugan?!“ málem vyjekla. Pokýval hlavou.
„Ne! T-to nejde...“ tentokrát už vyjekla.
„Neboj se,“ řekl a bez dalšího slova odešel. Hinata jen zůstala překvapeně hledět na dveře. Přemýšlela o Kabutovi a tom, jak řekl, ať se nebojí. Znamená to, že ji odsud dostane a zradí svého mistra? To byla otázka. Než odešel zapálil svíčku, která teď hořela jasným plamenem. Hinata ji začala pozorovat. Jakoby ji zhypnotizoval, zvedla ruku a prst dala do plamínku. Opálila se a ucukla a hned se sama sebe ptala, co to udělala nebo spíš, proč to udělala.
Mezitím v našem sídle...
„Ty jsi o to chtěla požádat?“ zeptal se Kotetsu překvapeně Konan.
„Ano, rozhodla jsem se při cestě z nemocnice,“ potvrdila a pokrčila rameny, „chtěla jsem bezpečí pro dítě.“
„Máš pravdu,“ vzdychl Kotetsu a objal ji, „hlavně že žije,“ usmál se na ni. Společně pak odešli do jejich společného pokoje.
„Co teď?“ zeptal jsem se. Otázka nebyla nikomu určená, ale odpověděla Temari.
„No, já bych si šla s dovolením lehnout do pokoje,“ pohlédla na mě výzývavě.
„Hmm... Myslím, že se půjdu vyspat,“ pokrčil jsem nad jejím pohledem rameny. Jiraya vyprskl smíchy a snažil se to zamaskovat zakašláním, ale moc se mu to nepodařilo. Temari po něm jen střelila podrážděným pohledem a ten naznačoval, že by ho nejradši odfoukla tornádem přes půlku Suny. Jiraya si jí nevšímal a utíral si slzičku z oka.
„Tak trošku nechápu, o co tu jde, ale to je jen malý detail,“ podotkl jsem.
„Ona nemyslela jen tak si lehnout a odpočívat, ale lehnout si s tebou a trošku si pohrát. No a ty jsi jen řekl, že si půjdeš schrupnout a ji to strašně naštvalo a to je na ni pohled,“ vysvětlil mi Jiraya.
„Aha, tohle. Tak toho jsem si všiml, jen nevím, co je na tom tak vtipnýho,“ zabručel jsem a zarazil si ruce do kapes.
„Víš, já to beru jako inspiraci do Icha icha...“ vysvětlil Jiraya, ale pořád jsem nechápal, co na tom je vtipnýho. S Temari jsme Jirayu zanechali na chodbě (ostatní už dávno odešli a navzájem se sobě věnovali, brali to jako fajn příležitost na sblížení) a šli do našeho pokoje. Natáhl jsem se na postel dal si ruce za hlavu a zavřel oči. Bohužel jsem to neměl dělat. Temari si mi sedla na břicho, chytla obě ruce nad hlavou a s pocitem nadvlády a uspokojení na mě shlížela.
„Hej, co je?“ zeptal jsem se a okamžitě otevřel oči.
„Ale nic...“ tajemně se usmála.
„To bude zajímavý...“ pomyslel jsem si a asi po pěti minutách jsem si uvědomil, že jsem to řekl nahlas.
„To teda,“ zamumlala, sklonila se a lehce se dotkla svými rty těch mých. Pak mě políbila naplno...
Strávili jsme tak celé odpoledne, jen s tím rozdílem, že jsem se nakonec (po urputném boji, ve kterém jsem přímo žasl, jakou má sílu) získal nadvládu já. Vítězoslavně jsem se usmál, ale hned jsem přestal, protože mě silou shodila z postele. Dopadl jsem tvrdě. A jelikož mi sundala tričko, ošklivě to plesklo a já měl pak na zádech červený flek, který docela bolel.
„Kde jste byli celou dobu?“ zeptal se se zdviženým obočím Jiraya ve společenské místnosti v přízemí, když jsme se tam k večeru s Tem odebrali, „to jste byli celou dobu zalezlí v pokoji?“ potutelně se usmál.
„Nekritizuj to, co jsi ještě nezkusil,“ ušklíbla se Temari a táhla mě na sedačku.