Takový je život 01

Úvod

Mír mezi vesnicemi trval už nějakou dobu. Z toho důvodu bylo den ode dne míň a míň misí. Nováčci přestávali mít možnost pořádně potrénovat své techniky a získávat zkušenosti z bojů. Konoha proto zavedla dvě nové školy, které se zaměřovali právě na takové lidi. Jedna z nich dokonce dokáže žáky kompletně připravit na chuuninské skoužky. Bohužel tato škola je zároveň placená.

1

Yumiko probudil vzteklý zvuk budíku. Nemohla uvěřit že už zase zvoní. Tak brzo. Vůbec se nevyspala. Vyčerpaně zvedla ruku a to šílené zvonění zastavila. Smutně zavzpomínala na víkendy, kdy spává až do odpoledních hodin a pomalu si sedla na postel. Cítila, jak jí její dlouhé černé vlasy s odstínem tmavě modré lechtají po zádech. Budík ukazoval že má ještě půl hodiny než začne vyučování. Cesta do školy jí trvá zhruba 5 minut. Do školy přichází většinou jen pár minut před začátkem vyučování. To z toho důvodu že tam chodí tak nerada. Zapřemýšlela nad tím a napadla ji jedna nevinná myšlenka.
Co si třeba dát budík aspoň o pár minut později? Mohla bych pak dýl spát a školu bych stejně stíhala. Zakroutila hlavou a myšlenku vytěsnila. Těch pár minut přece nic nezmění.
Vstala, převlíkla se a šla si dát něco ke snídani. Byt byl jako každý jiný den naprosto prázdný. Yumiko byla jediná jeho obyvatelka. Její rodiče byli zavražděny když byla ještě malá a 3. Hokage jí byt věnoval. Hned po snídani zašla do koupelny. Upravila se a na chvíli se zadívala do zrcadla do svích hlubokých tmavých očí. Přemýšlela nad tím, co se asi dnes bude dít ve škole. Ta myšlenka ji tížila. Odvrátila se od zrcadla a pomalu se vydala na cestu do školy.

Ve třídě to vypadalo stejně jako každý jiný den. Yumiko přišla akorád včas. Zamířila k předposlední lavici zprava. Stejně jako to bylo v akademii, ty nejvzdálenější lavice byli nejvýše až po nejbližší lavice k tabuli, které byli nejníže. Hned jak se posadila, vešel do třídy učitel. Za tu chvíli co se vyškrábala z postele se nestihla ještě ani pořádně probudit. Položila hlavu na ruce a dostala pěkný výhled na třídu. Všichni vypadali celkem spokojeně, i přes to že výklad učitele nikoho nebavil.
Není divu, vždyť mají ještě rodiče. Pomyslela si Yumiko.
Ve třídě však nebyla sama, kdo o rodiče přišel. Zadívala se na vedlejší řadu o lavici výš, kde seděl Sasuke Uchiha. Ale i tak, jemu zůstal aspoň bratr.
Zavzpomínala na časy, kdy se všude mluvilo o tom, jak byl klan Uchihů vyvražděn. Zbyli jen bratři Sasuke a Itachi, kteří masakr přežili. Také se říkalo že všechny ty vraždy způsobil pouze jeden jediný člověk, který prý nosil masku.
Sasuke se nikdy s nikým nebavil, ale i přes to ho měli rádi snad všechny holky ze třídy. Yumiko nad tím jen nechápavě zakroutila hlavou. Co na něm vidí, vždyť se s nimi stejně nebaví. Pomyslela si.
Když otočila hlavu zpět, koukala na ní upřeně Karin z protější lavice.
„Takže mého Sasukeho se ti zachtělo, jo?“ Řekla Karin rozčileně, ale dostatečně potichu, aby je neslyšel učitel.
Karin byla z jiné vesnice, dokonce i z jiné země, ale jen v Konoze měli tak dobrou školu s tak dobrými výsledky. Z toho důvodu teď Karin i další lidé z jiných zemí přebývají v Konoze.
„T-tak to není Karin, jen jsem se rozhlížela po třídě.“ Odvětila vyděšeně Yumiko.
„Dávej si pozor na koho civíš, Yumiko!“ Řekla vztekle Karin a otočila se zpět.
Yumiko byla ráda, že to Karin už dál neřešila. Ví jak to dopadá, když se do ní Karin opravdu pustí, a krom toho, nemá na výběr než ji oddaně poslouchat a dělat vše co jí Karin přikáže.