Zakázané ovoce vždycky nejlíp voní 1

Byl klidný letní den. Obloha téměř bez mráčku, ptáčci zpívali a ve Vesnici skryté v Listí to žilo. Všichni si užívali krásného počasí podle svého.
Mladé dívky obíhaly tržiště, děti se honily po ulicích, starší ženy probíraly nějaké ty „důležité“ věci a muži seděli u sklenky saké a stěžovali si, jak mají strašný život a jak je jejich ženy tyranizují.
Ale výjimka potvrzuje pravidlo a tomhle světě jsou tou výjimkou dvě mladé ženy, které si na louce nedaleko Konohy uspořádaly piknik.
„Ahoj, dáš si něco?“ zeptala se jedna z nich. Měla vysokou postavu modelky s očima v barvě pistácií. Červené šaty po kolena ušité z lehké látky se k ní až děsivě hodily. Téměř, jako by je někdo ušil přesně pro ni.
„Jo, dala bych si čaj…“ odpověděla její kamarádka a usmála se jemným úsměvem, bylo v něm ale i trochu nervózního napětí.
Růžovláska se zanořila do piknikového koše, chvíli v něm šmátrala, a pak s vítězoslavným úsměvem vytáhla lahev. Dívka pokývala hlavou a s díky převzala šálek studeného čaje. Jaký inteligent by přece pil o pěkném teplém dni horký čaj, že?
„Tak co budem dělat?“ zeptala se po delší době ticha, kdy jen chytaly lelky.
„To netuším…“ pokrčila rameny černovláska a přesedla si na jinou nohu.
„Hm, tak prostě nic,“ pokrčila rameny a natáhla se na dece, zatímco ukusovala skořicové rohlíčky.
Hinata se k ní přidala a chvíli tam tak obě ležely chyceny ve vlastních myšlenkách, až se Sakura otočila a velmi pozorně se na ni zahleděla.
„Hm… a jak jinak je?“
„Ale jo, jde to.“ Odpověděla jí.
„Tak to je dobře,“ pousmála se, pak pokračovala zvláštně napjatým hlasem: „Víš, slyšela jsem, že se Tým 8 rozpadl…“
Její kamarádka jen položila čaj na klín a hypnotizovala jeho lesknoucí se hladinu. „Hm, jo, už to tak je.“
„Ach, to mě mrzí.“ Zkonstatovala a přátelsky chytila Hinatu za ruku. Pevně stiskla.
„Mě taky, ale…“ povzdechla si. „Šli za lepším. Kiba se snaží najít Akamarovi družku, protože v Konoze žádná není a Shino hledá nějakého speciálního brouka pro ANBU.“ Ruku stáhla. V jejím výrazu byl vidět zmatek a cosi neurčitého. Napětí? Závist? Bolest?
„Aha.“
„A co ty? Jak se máš?“ zeptala se Hinata, Sakura si uvědomila, že Hinata není tak úplně v pohodě, jak se dělá, ale nechala to být.
„Ale jo, jde to,“ zopakovala její slova.
„A Naruto? Jak ten se má?“ Zvědavost v jejím hlase se nadala přehlédnout, přestože se o to snažila. Sakura si uvědomila, že i ona se snaží nedat najevo napětí, když se mluví a Sasukem, její dětské lásce.
„Znáš to… pořád stejný! Furt se směje stejným hloupostem, pořád mě nutí, chodit s ním na ramen. Je to prostě pořád on. I když, pravda je, že není až takový dřevo,“ a ačkoliv všechno vypadalo, jako kdyby to bylo řečeno z legrace, v poslední větě byla pravda. Hinata se zasmála. Jenom hlupák by si však nevšiml úzkosti, která jí svazovala krk.
„A co ty a Sasuke?“ změnila znovu téma Sakura.
„Ale jo, tak jako, jde to,“ prohlásila Hinata a výmluvně se snažila změnit téma. Sakura ji však nenechala.
„A jakej je?“
„Jakej jako?“ odpověděla Hinata. Její náhlý zápal ji vyvedl z míry. Skoro, jako by ji těšilo, když jí vypráví o Sasukem.
„No ty víš v čem,“ popíchla ji a významně se na ni zadívala. Hinata stočila pohled jinam.
„Eh, no, dobrý,“ zrudla a zvláštně provinile si začala hrát s lemem šatů.
„Aha,“ utrousila Sakura. „Tak to je dobře.“
Nevěřila jí to. Ani trošku jí nevěřila, že to myslí upřímně. Věci se změnily dřív, než si toho všimly a čas se nedá vrátit zpět. Nedůvěra, to bylo to, co nyní rozdělovalo jejich dlouholeté přátelství.
„Víš, Sakuro… já… Já jsem…já k tobě… Já… Musím ti něco říct.“ Začala Hinata roztřeseně a křečovitě tiskla hrníček s čajem.
„No povídej, pro tebe cokoliv.“ Usmála se Sakura a chytla ji za ruku. Hinata s sebou trochu cukla a opatrně se vyvlíkla z jejího sevření. Haruno si odkašlala a rozhodla se to přejít.
„Víš, já… Já…“ nadechla se, jako by musela sbírat odvahu k tomu, aby to vyslovila. Sakura už předem tušila, co má Hinata na srdci. Už delší dobu si to myslela.
„Naruta ještě stále miluju,“ dořekla a zoufale se pak podívala na svojí kamarádku. Na jednu stranu se jí ulevilo, že jí už déle nemusela lhát, ale na druhou… Co když ji neodpustí? „Sakuro, prosím, neměj mi to za zlé. Klidně s ním dál choď, jen prosím, prosím tě, nezlob se na mě. Já už jsem ti jen nechtěla víc lhát, ale pochopím, když se už nebudeš dál chtít vidět.“ Při poslední větě její hlas zněl, jako kdyby byl plný zoufalství a bolesti.
Sakura jen v tichosti sledovala svůj čaj a mlčela. Hinata zahanbeně sklonila hlavu a sledovala svoje kolena.
„Nikdy jsem ti nechtěla lhát, ani ti ublížit… Ale myslela jsem, že když budu mít Sasukeho, Naruto třeba začne žárlit… Já vím, je to šílené. Vždyť Naruto snad ani neví, že existuju, ale prosím tě, neukončuj naše přátelství. Prosím!“
„Hinato…“ přerušila ji Sakura.
„Ano?“ Vzhlédla. Kombinace jejího nadějného pohledu a slz vypadala zvláštně.
„Máš pravdu… moc mě mrzí, žes mi lhala“ řekla růžovláska a tvrdě ji pohlédla do očí.
Hinata se zarazila. A pak, ačkoliv to vypadalo jako hrozně dlouhá doba, se zklamaně zvedla z deky a položila čaj k piknikovému koši.
„Ale,“ zaslechla znenadání, „I přes to si má nejlepší kamarádka a proto ti musím říct, že ani já k tobě nebyla upřímná,“ odmlčela se, „protože pravda je, že na tebe žárlím.“
Hinata překvapeně zamrkala a opět si sedla zpět na deku. V jejích očích byl vidět šok mísící se s nedůvěrou.
„Já tomu nerozumím… Proč?“
„Protože… Protože Naruto tě stále chválí a mluví o tobě Sasuke, ačkoliv já bych chtěla, abych to byla já, koho bude opěvovat. Máš pravdu, Hinato,“ přikývla na její nevyřčenou otázku zračící se v její tváři, „i já ho stále miluju.“
Chvíli se tam tak ne sebe navzájem dívaly a pak se Hinata začala smát. Nejdřív potichu, ale čím dál, tím hlasitěji, až to nakonec Sakura nevydržela a musela se k ní přidat. Když je to konečně přešlo, měly už obě rozmazané líčení od slz smíchu a břišní svaly se jim svíraly v bolestivých křečích.
„To je neuvěřitelně absurdní,“ řekla Hinata a utírala si slzy. Sakura neměla sílu odpovědět, a tak jen přikývla. Jak se to vlastně stalo, že si obě vyměnili kluky, které milovaly? Těžko říct. Sakura přemýšlela, ale nic ji nenapadalo, a přesto si stále přála, aby Sasukeho viděla. Dala by cokoliv za to, být na Hinatině místě. A najednou jí hlavou probleskl šílený nápad.
„Ty, Hinato, nechtěla bys zase vidět Naruta? Myslím tím vidět ho jinak, než jako holka jeho kamaráda.“ V očích se jí zvláštně lesklo.
„S - Sakuro, já…“ Zakoktala se Hinata, překvapena jejím chováním a nervózně se ošila. Do oka dostala tik. Sakura ji znala až příliš dobře na to, aby věděla, že Hinata bojuje sama se sebou. Kuj železo, dokud je žhavé, vybavila se jí slova její babičky. Dnes se rozhodla tohle pitomé rčení poslechnout.
„No?“
„Já si nemyslím, že to je dobrý nápad. Vždyť on tě stejně miluje!“
„Hinato,“ řekla Sakura a káravě zamlaskala.
„Ne, Sakuro, to nejde. Nebylo by to vůči němu fér.“
„Vždyť by to přece nemusel zjistit!“ vzrušeně vykřikla s výrazem malého dítěte, co se rozhodlo, že přeleze vysokou zeď.
„Sakuro, ale vždyť on by to musel poznat!“ rozčílila se. „Miluje tě. A neotáčej oči v sloup, Sakuro! Je to pravda. Přece mi pořád říkáš, jak si užíváte!“
„Víš, Hinato,“ začala nervózně Sakura a zavrtěla se, jako by se Hinata právě dotkla velmi bolestivého téma, „pravda je taková, že jsme se naposledy milovali asi tak před měsícem a nemyslím si, že zrovna dnes by to chtěl změnit.“ Hinata překvapeně zamrkala. Vypadala šokovaně, ale růžovláska se jí nedivila. Ani trochu.
„Ale- co- vždyť- Cože?! Ale jak… Copak vy… Proč…?“ nedařilo se jí říct žádnou srozumitelnou větu.
„Nějak už to prostě není ono.“
„Jak jako 'není ono'?“ zeptala se Hinata, ať už šokovaně nebo rozpačitě.
„Prostě… Uch, nechci o tom teď mluvit.“ Řekla a prosebně se na ní podívala.
„Dobře,“ přikývla chápavě, i když stěží potlačila nával zvědavosti. „Ale stejně si myslím, že to je blbost! Vždyť přece si bude muset všimnout, že já nejsem ty!“
„Poslyš, Hinato. Je to velmi jednoduché. Já chci vidět Sasukeho, chci zjistit, jak se má a chci, aby se na mě na chvilku díval jako ne ženu. Přísahám, že s ním se o nic nepokusím, vždyť přece to by poznal a navíc…“
„Nepoznal,“ přerušila ji trochu zachmuřeně Hinata.
„A to jako proč?“
„M-My jsme spolu ještě...“ Vysoukala ze sebe nepříliš hlasitě a nervózně se podívala na svojí kamarádku, která na ní šokovaně kulila oči. Zdálo se, že tohle odpoledne je plné pikantních překvapení.
„Jak to…? A… proč? Co…?“
„Poslyš, já se o tom teď taky nechci bavit, ale vidíš, není to dobrý nápad.“
„Blbost! Prostě se prohodíme. Nic se nestane a za dvanáct hodin se obě zase vyměníme. S Narutem se stejně snad ani nelíbáme, takže nemusíš mít strach, že by něco poznal a já se budu snažit chovat, jako ty. Je to jednoduché jak facka.“
„Sakuro, já si stejně myslím, že…“
„Dost, Hinato, je to jediná možnost. A chceš ho přece vidět, ne?“ tázavě zvedla obočí. Nejistě přikývla.
„Tak vidíš, a já zase chci vidět Sasukeho. Jiná možnost není.“
„A jak chceš dokázat, že budu vypadat přesně jako ty? To prostě nejde! Henge rozeznají!“
„Neboj,“ mrkla na ni, „je toho ještě hodně, co toho o mě nevíš, Hinato.“
Vzápětí vytasila jakýsi divný přistroj, vypadalo to skoro jako vysílačka, a přiložila si to k uchu. Po chvilce praskání se zeptala: „Ahoj, Itachi, můžeš na chvilku?“

Mezitím v jiné části Konohy seděl nad sklenkou tvrdého alkoholu jeden blonďatý muž se svým nejmenovaným kamarádem a oba se rozhodli, že když už dlouho nikam nezašli a nehodili obyčejný mužský pokec, tak dnes, po náročné misi, by si to jen zasloužili. A jako obyčejně, přišlo na řadu i neskutečně ohrané téma – ženy.
„Já nevím, mám občas pocit, že Sakuře nerozumím,“ řekl Naruto a sledoval odraz svého oka ve vlnící se hladině saké.
„Heh, kamaráde, to nejsi jedinej,“ zasmál se sarkasticky Sasuke a požádal pěknou servírku v krátké sukni o ještě jednu flašku. Naruto do něj trošku drcnul, aby to nepřehnal, ale nemyslel to příliš vážně. I když musel si přiznat, že větší strach měl o servírku, než o Sasukeho. Jo, když se Sasuke opije, je schopen různých věcí, to Naruto už dobře věděl.
„Hinatě nevadí, že se opiješ?“ zeptal se po chvíli, když servírka zmizla z doslechu.
„Mám takovej pocit, že přestože spolu bydlíme, jsme cizí.“
„Ale alespoň se líbáte, to mi už ne. Od té doby, co jsem Jounin máme na sebe stále méně a méně času, Sasuke.“
„Neříkej, že vaše milostné hrátky už tě omrzely?“ zeptal se a neodpustil si ironický úšklebek.
„Nevím jak to je, každopádně když poslední dobou je všechno... Divné.“
„Jak jako ‚divné‘?“ zeptal se jeho přítel a pro tentokrát odložil skleničku. Naruto na sobě cítil jeho pohled.
„Nevím, ale prostě… To je divné.“
„A cos cítil?“ zeptal se a zase si loknul. Jeho kamarád si jen povzdechl.
„To je právě ono. Nic, vůbec nic. A když přijdu domů a sedíme společně u stolu, vůbec nemám chuť s ní něco podnikat. Nějak už přestávám toužit po tom, se jí dotýkat. Je to divné, Sasuke… Zažil si to někdy?“
„No, popravdě… Ne,“ odpověděl mu, ale když viděl jeho výraz, rychle dodal: „Ale třeba je to jen dočasně. Asi jsi přepracovanej.“
„Snad máš pravdu. A co vlastně Hinata? Upřímně, nedokážu si ani za boha představit, jaké to s ní je.“
„Jo, Naruto, to já taky ne.“ Povzdychl si a napil se, s tím, že to přejdou, ovšem Naruto byl zřejmě jiného názoru.
„Počkej, počkej,“ zarazil se, „vy jste spolu ještě…?“
„Ne,“ řekl okamžitě a pak si sám pro sebe ještě jednou to slovo zopakoval, jakoby měl pocit, že ho musí vyslovit ještě jednou, aby pochopil jeho význam.
„A jak se jinak chová?“
„No, prostě divně. Někdy, když se líbáme, mám pocit, že mě nemiluje, ale myslím, že potřebuje ještě trochu času. Vždyť víš, že byla vždycky taková divně… Zakřiknutá.“
„Jo, to vím. Nedovedu si představit, jak bych zrovna s ní měl žít.“ Zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou, v mysli se mu ale ozval tichý hlásek, který jeho slova bezpochyby popřel. Naruto ho okamžitě zaplašil. Připadal si hrozně, kdykoliv na Hinatu pomyslel – a že to poslední dobou bylo často. Nemohl se zbavit pocitu, jako by Sasukeho zradil.
„Věř mi, není to lehké. Ona je vážně taková křehká a velmi, velmi citlivá.“
„To máš pravdu. Příliš jí neznám, ale ano. Citlivá vždy byla. A fakt starostlivá.“
Přikývl. „Nu, ale dost už o Hinatě a ženách. Pojďme si něco zahrát.“
„Sorry, Sasuke,“ povzdychl si, „ale dneska namůžu. Musím zítra Tsunade odevzdat nějaké papíry o misích. Už jsem jí to slíbil dneska, a jestli jí to zejtra nepřinesu, myslím, že mě zabije.“
„Ouch,“ zakřenil se Sasuke, jako kdyby prožíval velmi velkou bolest, „nechtěl bych. No nic, tak se měj. Jo, a to s tou Sakurou… Napadá mě ještě jedna možnost, proč si nic necítil.“
Naruto se na něj podíval pohledem, který jasně říkal, že nechce, aby o tom dál mluvili, ale Sasuke byl na neposlouchání expert – stejně jako Naruto, koneckonců.
„Možná ji už nemiluješ.“ Pokrčil rameny Sasuke v jeho výrazu nebylo nic moc poznat.
Zamračil se na něj. „Nekecej, hlouposti.“
„Možné to je hloupost, ale vždyť ty víš, co je nejspolehlivější test…“ Naznačil polibek a smyslně na něj zamrkal zpod řas.
„Prosím tě, jdi už, nebo si o mně budou myslet, že jsem na kluky!“ Protočil oči a snažil se působit naštvaně, ale přes smích se mu to příliš nedařilo. Ani nevěřil, že ještě před chvíli se cítil, jakoby Sasukeho zrazoval.
„Och, ty nezbedníku!“ vykřikl Sasuke a zavrtěl pánví, což v jeho případě vypadalo velmi, velmi zvláštně a Naruto se neubránil záchvatu smíchu, když viděl vyjevené pohledy kolemjdoucích.
„Nuž sbohem,“ dodal pak a naposledy pohodil vlasy, aby si užil svou „woman image“.
„Čau,“ rozloučil se s ním smíchem brečící Naruto a vydal se směrem ke svému bytu.