Icha Icha (23) - Rozluštění

„Myslím, že už to chápu,“ pronesla Hitomi zamyšleně.
„Fakt? Povídej,“ vybízela ji spolusedící fialovovláska.
„Koukej… Ten obrázek bude nejspíš znamenat, že máme vypustit ptáky. A když se na to zadíváš, tak je tam hodně hesel spojených s ptáky, takže všechno takové vyškrtnem,“ vysvětlila a vzala, kdoví odkud, do ruky tužku, načež se pustila bez Ayaniného dovolení do práce.
Jakmile byla hotová, předala ji onen papírek.
Ayano se na něj zamyšleně podívala a poté se pustila do čtení.
„,Ves pro udělal jsem‘ …ale to přeci nedává smysl.“
„He? No, tak nevím. Myslela jsem, že jsem na to kápla,“ vydechla Hitomi mírně zoufale.
Ayano jí na to věnovala soucitný úsměv, načež se obrátila zase zpět k papírku. Měla pocit, že se Hitomi opravdu nespletla, ale jen něco přehlédla, takže se na to opět podívala rentgenovým pohledem.

Po prohlédnutí ji to trklo do očí.
„Há!“ vyhrkla překvapením a pořádně se do toho zakoukala.
‚Všechno jsem udělal pro ves. Nakázali mi to. Vše, kromě citů k rodině a jedné dívce,‘ přečetla věty po zpátku v duchu, takže ji vyšel celkem srozumitelný vzkaz.
„Počkat… Cože?!“ vyštěkla, když ji význam jeho slov doputoval do chápavé části mozku.
„Co? Co se děje?“ probrala se i Hitomi ze své deprese.
„Ale nic… Jen jsem na to přišla. Děkuju ti!“ vyhrkla Aya a rychlostí světla se zvedla ze země. Hitomi na ní nechápavě pohlédla.
„Měla si pravdu. Vyluštila si to! Jsem tvým dlužníkem,“ dodala spěšně Mitarashi, „Ale teď už budu muset jít, tak ti to splatím někdy jindy, jo?“
„D-Dobře,“ vysoukala ze sebe brunetka zmateně a Ayano rychle odběhla.
Ovšem netrvalo dlouho než se i Hitomi zběsile zvedla.
„A do háje! Trénink!“ s těmito slovy se i ona vypařila.

* * *
Ayano šla rychlým krokem a na tváři se jí uveleboval přímo zaskočený výraz, mísící se s dávkou nabrušenosti. Za malý okamžik stanula před maličkým domkem, jehož dveře doslova vyrazila, ale zároveň tak, že zůstaly stát v pantu.
„Nee-san!“ křičela na celý barák jedno, stále se opakující, slovo.
Odpovědi se jí však nedostavilo ani po desátém zvolání, takže se nasupeně otočila a zamířila si to zpět ven.
Před domkem se porozhlédla na obě strany, načež se vydala doleva.

Nešla nijak dlouho. Moc dobře věděla, kam jít, aby se jí dostalo konečně odpovědi. A tentokrát na dveře před sebou slušně zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se hlasitě zpoza dveří. Ayano tedy bez sebemenšího zaváhání vstoupila.
Jakmile se jí do zorného pole vetřela místnost, viděla, jak na ní vyzvídavě hledí dvě blondýnky.
„Co potřebuješ?“ tázala se Tsunade, nechajíc rozhovor s druhou dívkou stát na místě.
„No, chtěla jsem něco pořešit, ale asi přijdu za chvíli,“ opáčila Mitarashi a otočila se na podpatku k odchodu.
„Počkej, nemusíš chodit. My už jsme stejně skončily,“ pronesla Hokage, načež jí Tokime věnovala naštvaný pohled.
„Děláš si legraci?“ vyjela na ní.
„Nikoliv. Řekla jsem ti, že tam někoho pošlu, ale ty zůstaneš tady. To ti nestačí?“ pronesla Tsunade prostě.
Tokime jen odfrkla a vydala se ke dveřím, vedoucím ven.

„Tak?“ vybízela Hokage fialovovlásku k mluvě.
„No, já bych chtěla probrat jistou věc o Itachim.“
Tsunade se zatvářila mírně zmateně, „O Itachim? Co je s ním? Je tu vůbec něco, o čem bychom měly diskutovat, když jde zrovna o člověka jako je on?“
„Ále to níc! Ayano se jen přeřekla! Chtěla říct… no, ehm… Prostě se o to nestarej!“ vmísila se do hovoru Tokime, která akorát vycházela, když Ayano spustila, takže vše zaslechla.
„Ale-!“ chtěla Mitarashi něco namítnout, ale Tokime ji bez dalšího otálení popadla za paži a odtáhla z kanceláře pryč. Ještě předtím blondýnka zmatené Tsunade zamávala.
„Co to bylo?“ špitla Hokage do prázdné kanceláře.

* * *
„Co vyvádíš?!“ hlásala na celé kolo tažená Ayano na blondýnku, která ji chtě nechtě táhla pryč z budovy a poté po ulicích Konohy.
„Já s ní musím mluvit!“ bránila se co mohla.
„Ona o tom nic neví!“ promluvila konečně i Tokime, stále však pokračujíc v cestě.
„Jakže ne? Ona vesnici vede! Takže o tom musí vědět všechno!“
„Ne… Jediný Hokage, který o tom věděl, byl třetí,“ odpověděla Toki prostě a konečně se zastavila v chůzi a pustila i Ayano.
„Tak proč o tom víš ty?“ opáčila Aya a podezíravě se zamračila.
„Čtu myšlenky, takže to vím přímo od něj… však víš, že u Orochimara jsem ho potkala,“ vysvětlila.
„Takže si mu šmírovala hlavu?!“
„Cože? Ne!“ ohradila se blondýnka, „Řekl mi to sám! Sice jsem ho k tomu tak trochu donutila, ale stejně…“
Ayano se zamračila ještě o trochu víc.
„Věř mi,“ dodala Tokime, „A jak ses o tom vůbec dozvěděla ty? Řekl, že o tom nikdo další nesmí vědět.“
„Já? Já takhle,“ pronesla Ayano a podala své kamarádce kousek papíru. Tokime jej bez zaváhaní převzala a začala číst. Hned jí došlo šifrování, takže pochopila, co tam stojí.
„Aha. Takže nakonec přeci jen mluvíme o tom samém,“ vyhrkla na to, „Takže tímhle se zavazuješ, že o tom nikomu neřekneš. Itachi si to nepřeje.“
„Tak proč se o tom tedy nezmiňuje? Co když po mě vlastně chce, abych to práskla?“ opáčila mladší Mitarashi.
„Třeba počítal s tím, že tě zastavím,“ chytračila i druhá dívka.
Tyto dvě věty visely ještě chvíli ve vzduchu. Dívky v tu dobu nevěděly, která vlastně má pravdu a zíraly na sebe rentgenovými pohledy.
„Tak já teď vůbec nevím!“ vykřikla Ayano zmateně, když upustila na svém ‚vidím-až-do-morku-kostí‘ pohledu.
„Nechci zradit jeho důvěru, ale taky nechci, aby byl nukenin, když tohle pro vesnici udělal… Takže dělej, co myslíš,“ dodala Tokime a svůj výklad doplnila důvěrným úsměvem. A zatímco Aya zůstala chvilku nehybně stát na místě, se Tokime dala na odchod.
‚Co mám dělat!?‘ vykřikla Ayano zoufale ve své mysli, když jí došlo, že má teď v rukou osud milované osoby.

* * *
„Pardon, že jdu pozdě!“ hlásila příchozí Tsunade.
„V pořádku, Hokage-sama,“ vrátila jí Hitomi mile, „Takže můžeme začít?“
„Ovšem!“