Inu, Každý má nějaké tajemství 03 - Poznávačka: část druhá

V místnosti, které se říkalo ošetřovna a kde to nebylo zrovna nejčistší, avšak zde bylo to nejmodernější vybavení, trávila Sakura nejvíc svého času. Žádný volný čas neměla, pokud nepočítala pětiminutové přestávky na jídlo, nebo na svou osobní potřebu. Rychle se rozšířilo, že Itachi opatřil lékařku, proto za ní členové Akatsuki neustále chodili s nějakým neduhem. Sakura si začala pomalu zvykat na to, že bohužel neuvidí pouze Itachiho nebo Kisameho. Přicházel za ní třeba blonďák Deidara, kterému většinou nic nebylo a přišel si jen tak popovídat. Naopak byla vděčná, když za ní vůbec nepřišel Hidan, který už několikrát navrhoval, aby ji rozsekali na kousky. Zvykala si i na jistá pravidla i na věci, které ji první týden vystrašily. V svém notesu měla zapsáno několik pravidel, některá byla nadiktovaná od samotných členů organizace, nebo si je Sakura sama vydedukovala. Třeba:
„Pravidlo 1) Nikdy se nehádej s Hidanem o jiné víře, mohla bys skončit na talíři,“ nadiktoval jí Deidara při jedné z jeho častých návštěv. Posadil se na otočnou židli a začal jí vyprávět o Kakuzově prvním partnerovi, kterého nezabil sám Kakuzu (podle všeho ho měl Kakuzu rád, protože nenáviděl Hidanovy dlouhé proslovy při snídani, obědu i večeři).
Ne všichni členové Akatsuki byli příjemní jako Deidara. Velmi nerada se na chodbě srazila s Kakuzu, který se na ni vždy vražedně podíval a pak řekl „Uhni.“ Tentokrát se však zastavil a dal se s ní do řeči.
„Vyřiď Kisamemu, že to schválil,“ řekl a znovu znuděně řekl „Uhni.“
„Ano,“ odpověděla Sakura, co nejvíc mile a zároveň lhostejně a zamířila do „své“ ordinace. Velice ji totiž děsilo pravidlo číslo 3 „Ke Kakuzu se chovej s úctou a když máš peníze, neváhej a dej mu je do péče.“ Znělo to jako reklama. Opět to zaznělo od Deidary.

„Co po tobě ta drbna pořád chce?“ zeptal se Kisame, když se vracel z venku. Usadil se na lehátko, kterého ho sotva uneslo a Samehadu si opřel o stěnu. Chvilku sledoval, jak Sakura krájí řasy, které s nemalým nebezpečím dokázala natrhat.
Sakura nebyla schopná odpovědět. Dalo se říct, že Deidara byl její jediný přítel v tomto sídle a bála se, že kdyby řekla Kisamemu, že je Dei trochu otravný, odehnal by ho.
„Itachi-san si tě nejspíš považuje,“ řekl Kisame zničeho nic.
„Huh?“ otočila se na něj Sakura překvapeně. Kisame sklouzl z lehátka, sebral Samehadu a zmizel ve tmě, která se linula z chodby.
„Čiň se Haruno, Itachi touží po síle svých očí,“ řekl spěšně a zmizel. Vypařil se tak rychle, jako se zde objevil. Což bylo dobře.
Sakura se konečně mohla pustit do práce... A taky do přemýšlení. Chvilku drtila schránky hlemýžďů na prach a pak zvedla hlavu směrem ke stropu. „Sasuke-kun...“ zašeptala do ticha.

Co když ti ublíží?
Co když tě zabije?
Bez tebe bych už neměla cíl, pro který bych plula.
Možná to bude naopak.
Pod jiným jménem bys nevoněl jinak.
Proč jen musíš být jeho mladší bratr?
Proč se na to prostě nevykašleš?
Jenže to už by jsi nebyl Uchiha.

„Sasuke-kun....“ zašeptala Sakura znova. „Asi bys mě zabil, kdybys věděl, že mu teď pomáhám.“

„Snílku.“
„He?“
Když se Sakura probrala, ležela na stole mezi papíry a knihami, v ruce ještě pořád držela hmoždíř. Skláněl se nad ní Hidan. Sakura by vyletěla z kůže. Vzpomněla si na pravidlo číslo jedna. Jenže já si už připadám naservírovaná na zlatém podnose, pomyslela si. Hidan se ušklíbl a pronesl: „Kakuzu mě odmítá zašít. Udělej to.“
Sakura mu raději neodporovala a sklonila se do šuplíku pro jehlu a nit. Hidan si mezitím odložil kosu a pohodlně se usadil na lehátko.
„Kde to chceš zašít?“ zeptala se Sakura.
„Hmm, tady,“ ukázal Hidan na svoje rameno. „Au, co to k*rva je?!“ zařval.
„Stehy, Hidane, Stehy,“ zatrylkoval Deidara, který se znova objevil ve dveřích. Sakura pocítila napjatou atmosféru. Hidan zaskučel (Tys tu chyběl, Deidara-chan, yo! Do h*jzlu!)
Deidara počkal až Sakura sešije Hidana a pak oznámil, co se chystal oznámit.
„Už zase jsme všichni?!! Fakt??? No, k*rva, že to šéfika vůbec baví!“ zaklel si Hidan a shupnul z lehátka zpátky na zem. Ani nepoděkoval a už se vyřítil z ošetřovny.
„Co to znamená?“ zeptala se Sakura, ačkoliv se jí to netýkalo.
„Když jsme všichni takhle ráno pohromadě a nikdo nemá misi, máme ve „zvyku“ společně snídat. To je ustálené pravidlo,“ řekl Deidara, zatímco Sakura hledala notes, aby si to zapsala. Pak si uvědomila, že pracovala celou noc.
„Tak si to užij, já musím pracovat,“ řekla Sakura a usadila se zpátky ke stolu.
„Ne, ne, ne, princezno,“ zasmál se Deidara. „Tebe se to týká taky!“
„Proč?“
„Protože to říká šéf,“ řekl Deidara a vybídl Sakuru k rychlému odchodu. Sakuru to zmátlo, ale následovala ho. Deidara při tom mlčel, což bylo nezvyklé, ale asi to bylo díky tomu, že se k nim po cestě připojil Itachi s Kisamem.
„Pracovala jsi celou noc?“ zeptal se Itachi klidně, když se vzájemně pozdravili. Sakura kývla, skryla se za Kisameho mohutnou postavu a následovala je do jídelny. V jídelně bylo málo židlí, proto si většina donesla svoje vlastní židle, nebo cokoliv jiného. Sakura měla štěstí, jednu ze tří židlí jí obstaral Deidara. Druhou měl Pein a třetí dostal Hidan, který se dostal do jídelny jako jeden z prvních. No, vypadalo to podivně. Kromě tří židlí zde byla jedna sestavená židle z loutek, která patřila Sasorimu, Konan si udělala papírovou židli, Zetsu seděl na stoličce, Kakuzu na nějaké příšeře, Kisame si sroloval Samehadu, Itachi si donesl vlastní židli a Deidara si zu svou uhnětl z jílu. Jen doufám, že to nevybouchne, pomyslela si Sakura, když seděla mezi Kisamem a Itachim. Deidara, který seděl naprotí ní, se k ní naklonil a pošeptal jí: „Sepiš si, Konan vždycky-“
„Deidaro!“ sykla Konan a poslala mu po stole jídlo, které mu spadlo do klína. Po něm talíř dokonce hodila, ale před několik lidí jej normálně postavila. Sakura se podivila, když její chod dostala normální cestou.
„Konan ti podává snídani podle toho, jak moc tě má či nemá v oblibě, hmm,“ řekl Deidara. Sakura si zapsala. Po dlouhém Peinově proslovu (Sakuru tam neuvedl) se pustili do jídla. Všichni se snažili slupnout své jídlo, co nejrychleji to šlo. Sakura se divila proč, ale pak to zjistila:

„RANNÍ BITVA O KOUPELNU?!“

Sakura si povzdechla a zapsala si, že se musí budit o několik hodin dřív. Itachi jí to propiskou přeškrtl s tím, že se párkrát stalo, že se strhla NOČNÍ BITVA O KOUPELNU. Ujistil ji však, že si s tím nemusí dělat nijaké starosti.
Itachi nakázal odchod na pokoj. Když procházeli prázdnými chodbami, Sakura přemýšlela, že toho soužití bude těžší než se zdá. Itachi jí přidržel nové dveře a pak je zamknul. On i Kisame se zastavili a ani se nehli. Až se po pár minutách zlehl po celém úkrytu výkřiky, výbuchy a nadávky, usmáli se na sebe a Itachi přišel k poloprázdné knihovničce se zaprášenými knihami. Sakura odložila plášť, posadila se na postel a sledovala dění. Itachi zatlačil na polici, která se jen trošku posunula. Sakura nechápala, co tím chce dokázat.
„Kisame, můžeš?“ zeptal se udýchaně Itachi a vykašlal si do ruky krev. Sakura k němu ihned přiběhla a začala ho léčit. Itachi ji poté jemně odstrčil, až málem narazila do Kisameho, který ji chytl tak, aby ji nezmáčkl a nezabil Samehadou. Spatřila díru ve stěně.
„Tu tady udělal Deidara,“ vysvětlil Itachi. Sakura se pro sebe pousmála a zadívala do světla, které vycházelo z temna a osvětlovalo šerou ložnici.
„To jsi udělal ty?“ zeptala se Sakura Kisameho. Kisame se nadmul pýchou a zasmál se svým žraločím úsměvem. Oba si sundali pláště a potopili se do slunce, kteeré vystupovalo z podzemní jeskyně. Sakura je napodobila a rázem ucítila vlhkost, teplo a čistotu.... Horký Pramen.