Děvče z mého snu

Zadíval jsem se na oblohu plnou oblaků. Krátkovlasé děvče nade mnou vypísklo a zčervenalo. Jen na chvíli jsem svou knihu položil do trávy a naposledy se podíval do plachých očí své dívky. Ruce měla přitažené k tělu, jako kdyby se bála se mne dotknout.
Cíleně jsem její jemnou ručku stiskl a utrhl jsem fialový květ, který mi ji blízce připomínal. Dívka se na mě váhavě dívala. Já jsem se díval na ni. Najednou jsem si uvědomil, že jsem nepadl do trávy vedle ní, ale do jejího klína.
Poslepu jsem jí vložil kvítek do dlouhých vlasů a ucítil vůni medu a sladkého danga. Zavrněl jsem, jestli to bylo kvůli jídlu, nebo dívce mi bylo neznámé. Ale cítil jsem se s ní příjemně. Nic nechybělo.
Položil jsem si otázku a následně i odpověď. Natáhl jsem k ní ruku a pohladil jsem ji po tváři. Začala se plaše rozhlížet. Bylo načase i ji udělat šťastnou. Chtěl jsem, aby byla šťastná a veselá.
Zadíval jsem se do nádherných očí plné příjemného sněhu a zimy, neměl jsem se bát omrzlin či jejího kamenného srdce. Nic z toho neměla. V to jsem doufal.
Vítr zafičel a z nedalekého keře padaly křehké a oschlé listy. Jeden z nich jsem chytil a chvíli jsem si s ním hrál. Litoval jsem, rozpadl se mi mezi prsty. Tak křehká dívka se mi zde nemohla rozsypat. Teď ne... Váhala, zda mě má odstrčit a zakřičet. Nechtěl jsem, aby se mě stranila.
Natáhl jsem ruku směrem k trávě a utrhl kopretinu, kterou jsem jí předal. Přijala ji, ale stále neměla jasno. Vzal jsem si její ruce do dlaní a začal kreslit kruhy do těch jejích.
Snažil jsem se jí dvořit, aniž bych řekl jediné slovo. Pousmál jsem na ni, nečekal jsem odpověď. Dnes jsem pánem času já. A to děvče je moje paní. Je to začarovaný kruh, protože i ona má svého milého, pro kterého se utápěla v slzách a protrpěla několik nocí bezesných. Nikdy bych to neřekl, přesto je to hulvát.
Já bych jí snesl vše, jen pro jeden jediný úsměv zářící bych se nechal zabít na tisíckrát. Prokažte mi milost a promluvte! Jen vaše mlčení mi ničí uši, váš hlas je jistě půvabný!
„Kakashi-sensei....“
Pohladil jsem ji po tváři, vděčen za milost, kterou mi prokázala. Její šepot mi hladil mé uši, její nejistota mě zraňovala. Promluvil jsem, nenuceně, nechci ji ranit slovy svými.
Zahlédl jsem lehce růžový ubrus, který by již létal ve vzduchu, kdyby něm neleželo tolika jídla.
„Smím ti ležet v klíně?“ zeptal jsem se jemně, bylo to jen pár vteřin poté, co jsem opět otevřel oči.
„Ne, Sensei,“ šeptla stydlivě.
„A položil hlavu do klína ti mohu?“
Opatrně kývla a uvolnila své ruce z upřeného postoje. Držela je v úrovni obličeje, jemně sevřené v pěst, opět váhala. Nakonec své ruce spustila do mých vlasů. Rukou jsem vyklouzl z jejích vlasů a položil dlaně do trávy. Pod sebou jsem cítil hlínu a trávu, šimraly mě. Sklonila se ke mně a zvídavě se ke mně přibližovala. Položil jsem Flirtovací ráj do trávy, nebylo ho potřeba. Volnou rukou jsem jí opět zajel do vlasů a hladil její tmavé kadeře.
Usmál jsem se na ni a naklonil jsem se k ní. Políbil jsem ji na čelo, nečekala to. Dával jsem si tomu na čas. Čas se mi teď dostal do rukou a já jsem ho neustále využíval. Nebylo kam spěchat.
Pousmála se na mě a ruce mi vsunula do vlasů. Vítr zafoukal a já jsem cítil šimrání jejích vlasů.
A tak jsem mohl konečně zavřít oči a příjemným pocitem upadnout do říše snů.

´Zase Hyuuga, jo?´ pomyslel si Kakashi a s povzdechem zaklapl knížku. ´Nádhera...´
´Nemohl jsem si pomoct, včera jsem to musel přečíst dvakrát...´

Seděl se založenýma rukama ve svém bytě, ve své vesnici, ve své posteli. Znova si povzdechl a rozhodl pro odložení knihy. Žádné tmavovlasé děvče. Žádná louka. Žádné mraky. Svítalo. Potřetí si povzdechl a vstal. Zaklapl řinčící budík. I přestože by měl být po ranní sprše probuzený, neustále myslel na sen, který se mu před chvílí zdál. Nazul si pantofle a šel do kuchyně.
Ze židle u stolu si vzal tričko, které si přehodil přes sebe. Když přecházel k lednici, uvědomil si...
PRÁCE
„Sakra, zapomněl sestavit seznam nových týmů.... No není dobré... Hey, kam jsem to jen dal?“