Hokageho syn ep. 31

Naruto si vykračoval k Budově Hokageho s obálkou v ruce.
„Co mi asi tak babča může chtít?“ Přemýšlel zmateně, než došel ke schodům.
„Snad to bude důležité.“ Zamrmlal, než začal stoupat po schodech. Na jednání Rady panoval zmatek. Padal jeden dotaz za druhým, stejně i tak mírné nesouhlasy.
„On? Není na to příliš mladý?“
„A ještě k tomu Jinchuuriki.“ Kolovalo po členech rady. Tanma s Tsunade zůstávali v klidu.
„A co na tom? Vezměte si příklad ze současného Kazekageho. Taky dostal tu funkci, ještě mladší a k tomu byl i Jinchuuriki. Takže v čem je problém?“ Prohodila Tsunade, což vyvolalo další vlnu menších nesouhlasů. Tanma se jen letmo podíval na dveře za sebou, načež se sklonil k Tsunade a něco jí zašeptal. Po jejím přikývnutí se Tanma narovnal a rozhodl se ten zmatek ukončit.
„Pánové! Nechcu vám do toho vašeho brebentění nějak zasahovat, ale jen aby jste věděli. Tahle konverzace již není privátní.“ Utnul to Tanma a dostal na sebe několik nechápavých pohledů. Tanma jen mávnul rukou a otevřely se za ním dveře, kde už stál Naruto s připravenou rukou na otevření.
„Namikaze mladší. Jaká to náhoda.“ Snažil se jeden z Rady ulehčit situaci. Tanma se podíval na Tsunade, ta mu jen přikývla a Tanma se otočil na svého bratra.
„Naru, pojď na slovíčko. A nejlíp na čerstvej vzduch.“ Navrhl Tanma a spolu s Narutem opustil budovu.
„Niisan, co se děje? Co se to sakra děje za opičárnu?“ Zeptal se Naru trošku podrážděně, když s Tanmou došli k Hlavám Hokagů.
„Trpělivost, bráško. Vše ti hned docvakne. Hlavně trpělivost.“ Nabádal ho Tanma a zašel k menšímu lesu u Hlav. Naru samozřejmě taky.
„Ale, Naru. Na druhou stranu ti chcu poděkovat. Vedl sis dobře v tý bitvě.“ Řekl Tanma a opřel se zády o kmen.
„Taky mám tvůj trénink, Niisan. Sice to byla dřina jak prase, ale jak se najednou hodila.“ Zazubil se Naruto a sedl si k Tanmovi ke stromu. Tanma už zase s cigárem v papuli.
„A mimochodem. Co, že tak náhle?“ Zeptal se Tanma naoko. Naruto nechápal, kam tím míří, ale když mu Tanma ukázal na jeho prsten, musel vysvětlovat.
„Ach, tohle. Já ti ani nevím, Niisan. To šlo samo. A jako, to sis myslel, že ty a Kiro budete jediní? Tos uhodl!“ Obořil se na něj Naru, Tanmovo přiložení ruky na jeho temeno ho ale zklidnilo.
„Prosím tě, klid. Děláš, jak kdyby tě to Bůh ví jak štvalo. Tak polez, už je čas.“ Pousmál se Tanma, když zahazoval nedopalek a vzhlédl k obloze.
„A na co?“ Vyzněla otázka a Naruto se zvedl.
„Všechno se dozvíš. Hlavně pojď.“ Popohnal ho Tanma s úsměvem a společně vyšli k Budově Hokageho.
„Niisan, to musí být nějaký špatný vtip!“ Nevěřil Naruto vlastním očím. Před ním byla shromážděna celá vesnice.
„Ne, není to fór. To je fakt.“ Ujistil ho Tanma a oba bratři seskočili na budovu Hokageho, protože je volala Tsunade.
„Tak, babčo, doufám, že mi tohle vysvětlíte!“ Prskal Naru podrážděně.
„Uklidni se, Naruto. Nemrháme tvým časem zbytečně. Víš co? Zajdi si tam k Radě, oni ti řeknou víc.“ Řekla Tsunade a poslala Naruta jedním směrem. Sama pak zašla za Tanmou.
„Krapet prská jak kozel.“ Utrousila Tsunade.
„Nedivím se mu. Kdyby mě někdo vytáhl ven, aniž by mi něco řekl, taky bych byl n******j. Krom toho, dneska asi bude mít dvojnásobnej důvod, proč oslavovat.“ Pousmál se Tanma a zachytil na sobě Tsunadin nechápavý pohled.
„Pokud se nepletu, tak nejen, že se stane Hokagem, ale i otcem.“ Vysvětlil Tanma a dál se založenýma rukama na hrudi sledoval Naruta, jak nechápavě stojí a není schopen slova.
„Tak to jo. Mimochodem, proč jsi ho zvolil?“ Zeptala se Tsunade.
„No, tak za prvý, byl to jeho sen. Nebo ne? No a za druhý, prokázal se dobře.“ Odpověděl Tanma a pomalu kráčel k Narutovi, který už nafasoval pověstný Hokageho klobouk. Tsunade šla Tanmovi v patách.
„Niisan!“ Chtěl začít Naruto, Tanma byl ale rychlejší.
„Tak jsi to dokázal. Splnil sis svůj sen, po kterém jsi celá ta léta toužil. Dostal jsi uznání, respekt. A přesto, nejsi šťastný. Co se děje?“ Zeptal se Tanma, když si všiml Narutova smutného výrazu.
„Přijde mi to nefér, Niisan.“ Odpověděl již novodobý Hokage.
„Nefér?“
„To ty by jsi jim měl být. Ty jsi vedl všechny naše akce, zabil jsi Tarika. To všechno jen ty. A co jsem dělal já? Jen se držel vzadu a seděl na zadku.“ Pravil Naruto s lehkou zlostí v hlase.
„To jsem možná udělal, ale ty jsi taky udělal jen jednu věc.“ Naruto zvedl hlavu a podíval se Tanmovi do očí.
„Byl jsi stále se mnou. Vždycky jsi stál za mnou a nikdy mě neopustil. Nikdy jsi mě nenechal ve štychu. A to je podle mě silnější, než to, že jsem zabil nějakýho čípka, kterej nám dělal potíže.“ Řekl Tanma s úsměvem na rtech.
„Rozhodl ses mě následovat a přijmout moje velení. A podívej se, kam jsi to dotáhl! Jsi muž, kterýmu můžu nejvíc věřit, za nedlouho budeš mít i svou vlastní rodinu a přesto s tím nechceš souhlasit. Jen jsi přijal mojí pomoc a zbytek jsi udělal sám. Nikdo jinej. Jenom ty. Proto bys to měl vzít.“ Pokračoval Tanma a Naruto chvilku váhal.
„Niisan.“ Zašeptal Naruto, načež nečekaně Tanmu objal. Což nečekal nikdo, ani Tanma.
„Bez tebe bych nic nedokázal. Díky moc, Niisan!“ Bylo slyšet od Naruta.
„Tak takovej výraz díků bych nečekal jedině od chlapa.“ Pomyslel si Tanma a letmo se pousmál.
„Ale, ale! Přece nebudeš bulet. Jseš přece chlap a novodobej vůdce vesnice, no ne? Tak hlavu vzhůru.“ Povzbudil ho Tanma a Naruto se od něj odtáhl.
„Máš pravdu. Teďka nemůžu jen stát a přemítat si, co všechno se stalo. Ještě jednou, díky.“ Usmál se Naruto, než přešel k zábradlí a pohlédl na svou vesnici.
„Nastupuje nová éra, Tanmo. Tsunade by ho měla ještě zaučit, než si bude moct plně užívat své nové moci.“ Ozval se Tanmovi v hlavě známý hlas.
„Já vím, Kuramo. A taky v to doufám, že tak udělá. Přece jen, pod mým učením se stal něco jako miláčkem vesnice.“ Pousmál se Tanma a Kurama uznale zakýval hlavou.
„Tak, tak. A co bude dál? Měníme Oranžový záblesk na Oranžový Hokage?“ Zeptal se pak Kurama, načež se on i Tanma rozesmáli.
„Asi jo, Kuramo. Asi jo.“ Odpověděl Tanma a přešel k Narutovi, kterému přiložil levačku na pravé rameno.
„Vedeme skvělej život, bratře.“ Začal Tanma, pořád nespouštěl oči z obyvatel.
„Nejlepší. Kéž by se nikdy nezměnil.“ Uznal Naruto.
„No, hlavně ať nezmění nás.“ Dořekl Tanma a oba bratři se zadívali na Konožský dav, který začal zuřivě jásat.
„No, Šestý. Očekávám rozkazy.“ Nabídl se Tanma, když se otočil čelem k Narutovi. Na Narutových rtech pohrával úsměv.
„A ber to s klidem, Naru. Jsi nejmladším Hokagem v historii Listové. Překonal jsi i tátu. Ale na Gaaru pořád nemáš.“ Zasmál se lehce Tanma.
„To je jedno. Hlavně, že jsou věci tak, jak jsou.“ Pousmál se Naru na odpověď a společně vyrazili domů. Ještě toho dne musel Tanma akutně zasahovat.
„Niisan! Je to tu!“ Zahulákal Naru, když zjistil stav své ženy.
„Tak jdem na to. Pojď, Hin. Drž se.“ Pobídl Tanma, když bral Hinatu do náruče a spolu s Narutem zmizeli a objevili se až v nemocnici. Pod Sakuřiným velením Hinata skončila na sále. Porod vyšel bez obtíží a Naru se stal ještě k tomu dvojnásobným otcem.
„Naru, polez! Máš dvojčata! Kluk a holka!“ Zahulákal Tanma ze dveří sálu a Naruto na nic nečekal.
„Neuvažuješ o brigádě?“ Zeptala se Sakura s lehčím humorem v hlase.
„Ne, díky. To co mám mi bohatě stačí.“ Odpověděl Tanma a hned zase začal dávat rozkazy.
„Tak, jedno za námi. Odvezte paní Namikaze na její pokoj a připravte znovu sál. Jdeme do druhýho kolečka.“ Zněly Tanmovy rozkazy a doktoři se činili.
„Druhé kolo?“ Zeptala se Sakura s hraným nepochopením.
„Si myslíš, že jsem padlej na hlavu? Ty už máš taky na čase. Takže mě poslechni, jako tvýho učitele a dobrýho přítele a mazej se připravit.“ Tak Tanma to Bůh ví jak věděl, že i Sakura má zaděláno.
„Tak, Saky, doufám, že ty budeš vědět, co dělat. Přece jen, dost často se kolem toho pohybuješ.“ Nad Tanmovými slovy Sakura přikývla a mohlo se znovu začít.
„Kadare, pokus se vyhledat Sasukeho. U toho by neměl chybět.“ Nakázal Tanma v duchu a Kadar se taky činil. Sakuřin porod se taky obešel bez komplikací, na svět jí přišel chlapec. Sotva, co s ní vyšel Tanma na chodbu, kde už čekal Sasuke, přiřítil se Kiro. A jako by toho nebylo málo, Tanmovi se doneslo, že Ino už má taky svůj termín.
„Ach jo. No nic, no. Paní Uchihovou odvezte na pokoj k paní Namikaze a znovu připravujte sál.“ Nakázal Tanma a odnesl si několik nechápavých pohledů.
„Do třetice všeho nejlepšího. Třetí kolo čeká, chlapi.“ Vysvětlil Tanma a prokřupnul si prsty.
„A ty ji sem nějak dotáhni.“ Zazněl Kirovi rozkaz a za chvilku se vrátil i s Ino. Na pokoj k Hinatě dojela Sakura.
„Zdar, Sasuke! Taky ses do toho vrhl?“ Zeptal se Naruto, když seděl Hin na posteli.
„Už to tak bude.“ Odpověděl Sasuke a jal se Sakurou probírat jméno pro kluka. Sám byl na to levý, jak turecká šavle. Naruto s Hinatou už měli. Pro holku Kushina, s čímž oba svorně souhlasili. Pro kluka nakonec vybrali jméno Ryo. A zrovna dojela na pokoj i Ino, následována Kirem a v rukách držela malou holčičku.
„Tak jsme se trošku doplnili. Ale je převaha kluků.“ Pousmál se Kiro, když přejel novorozeňata pohledem. Sakura nakonec navrhla jméno Kizashi, s čímž Sasuke překvapivě souhlasil.
„Tak co, strýcu? Jak jste se dohodli?“ Ozvala se z ničeho nic Sakura, směrem na Kira.
„Právě přemýšlíme, tak neruš, Čelo!“ Ozvala se Ino a dál se s Kirem domlouvala. A znovu se otevřely dveře a do nich vešel Tanma, trošku zničený.
„K***a, vy mě snad chcete zabít! Už nikdy víc! Končim.“ Vysoukal ze sebe Tanma unaveně a sesunul se na židli a ještě k tomu prohodil rukou ve znamení nesouhlasu.
„Ale no tak, Niisan. Vždyť ti to jde docela dobře a ani bych to do tebe neřekl.“ Zazubil se Naruto povzbudivě.
„Tak si to shrneme, ne? Hlaste jména.“ Řekl Tanma už normálně, když si připravil tužku a papír.
„Kushina a Ryo Namikaze.“ Nahlásila Hinata a Tanma zapsal.
„Kizashi Uchiha.“ Nahlásila pak Sakura a Tanma taky zapsal.
„Tak jsme se dohodli na Misako. Misako Tso.“ Zakončila Ino.
„Dobroš, to se ti pak bude hodit, Naru. Tak zatím, já valím za tou svojí.“ Rozloučil se Tanma a opustil nemocnici.
„Tak, děti. To by bylo pro dnešek všechno.“ Ozvala se už starší žena s hnědýma očima. Naproti ní seděl na židli muž ve středních letech se zlatými vlasy. U nohou mu seděla malá holčička, odhadem tak na šest let, s blond vlasy.
„Ale tím ještě příběh o dědovi nekončí, že babi?“ Ozval se mladý kluk s tmavými vlasy sedící v rohu místnosti.
„Vůbec ne. Ještě toho bude hodně. Toho se neboj.“ Ujistila ho žena.
„A babičko, jak je možné, že se dědeček takhle proslavil i v jiných zemích?“ Zeptala se ta malá holčička.
„Dozvíš se zítra.“ Usmála se žena a muž už poslal své děti do pelechu.
„Tenhle příběh o tátovi vážně žerou, mami.“ Ozval se muž, když se vrátil k ženě.
„Nedivím se, když je založen na skutečnosti, Minato.“ Opáčila žena(Tak teď už je jasný, že muž je Minato a ta žena je Elika) a zvedla se. Hned se ale chytla na srdce a klesla na kolena.
„Mami!“ Vykřikl Minato a přikleknul si k Elice.
„Klid, synu. Jen na mě volá. Táta čeká.“ Ujistila ho Elika, načež se zvedla.
„Doufám, že jim ten příběh aspoň dopovíš. Sám jsem s ním nestrávil moc času.“
„A to se Tanma pokoušel ti to vynahradit.“ Doplnila ho Elika, načež Minato hořce přikývl.
„Já vím. No, půjdu si lehnout. Zítra mě čeká spousta práce.“ Pronesl Minato a měl se k odchodu.
„Tak dobře, já si taky půjdu lehnout.“ Souhlasila Elika.
„Dobrou.“ Rozloučil se Minato, než odešel.
„Dobrou.“ Učinila Elika to samé, než se vydala do svého pokoje.
„Je ti tolik podobný. Nejen vzhledem, ale i povahou.“ Pomyslela si Elika a vzpomněla si na Tanmova slova.
„Snažil jsem se být dobrým otcem, jenže to vypadá, že jsem jaksi zklamal.“ Elika zavrtěla hlavou v nesouhlas.
„Nezklamal jsi. Možná krátká doba, ale zvládl jsi ho dobře vychovat.“ Usmála se Elika v duchu a vzala do rukou obrázek, na kterém byla ona s Kirem a Tanmou a všichni tři se usmívali na celé kolo.
„Tenkrát, ještě tým Aquila, jak jsi to nazval. Tolik té srandy, akce, už je všechno pryč. Zbyla jsem už jen já.“ Pomyslela si Elika smutně a s obrázkem v ruce si sedla na postel. Na fotce stál Tanma uprostřed, pravou ruku měl kamarádsky přehozenou kolem Kirova krku, skoro to vypadalo, jako by ho táhl k sobě. Svoji levačku měl kolem Eličiných ramen, ovšem už v jinačím smyslu.
„Tehdy jsme byli ještě mladí. A tenkrát se o moji přízeň Kiro taky snažil.“ Zašeptala Elika a podívala se víc na Tanmu. Méně jizev, všechny prsty a dlouhé vlasy po lopatky.
„Pořád jsi mi kradl čelenku, prý aby sis nemusel připadat jako za mřížemi.“ Pousmála se a na obrázku Tanmovu hlavu zdobila černá čelenka, která mu odhrnovala ofinu z čela.
„Všem, co tě znali a ještě žijí, pořád postrádají ten tvůj úsměv, smysl pro humor a pomoc v nouzi. Ani nevíš, co všechno chybí mi. Tvoje vtípky, menší povaha neřáda, tvoje oddanost, tvoje péče o nás… Vysedávání s tebou někde v přírodě, poslech tvého hraní, ať už to byla kytara nebo flétna. Škoda, že jsi nás opustil.“ Při této myšlence Elika odložila fotku na stolek, hned vedle Tanmova přívěsku, který už nezářil.
„Alespoň tohle mi tě pořád připomíná. Ten tvůj Uncia přívěsek, jak sis to pojmenoval.“ Pomyslela si opět Elika a nachystala si na spaní.
„Ale neboj, my se ještě setkáme. My se ještě najdeme.“ Promluvila nakonec, než si lehla a zavřela oči. A aby snáze usnula, vybavila si jednu vzpomínku. Další z misí s Tanmou a Kirem. Úplně se do ní ponořila.
Stála s Tanmou a Kirem na jednom skalnatém útvaru. Vlastně, všude kam jen oko dohlédlo byly skalní útvary, které dosahovaly úctyhodné výšky. Taky pěkně fučelo, takže Tanma čelenku nepotřeboval.
„Pokud se nám ty grázly povede navést na okraj z jedněch těch skal, máme z půlky vyhráno.“ Navrhl Tanma.
„A pokud ti grázlové zhučí z toho okraje, tak máme kompletně vyhraný?“ Zeptal se Kiro a ukázal rukou na krajinu pod skálou. Pořád měl svůj hrubší hlas a svůj přízvuk.
„Přesně tak. Ti chlapi to mají dobře vymyšlený.“ Uznal Tanma. Plánem tenkrát bylo, že Tým Aquila odláká pozornost od gaunerů, kteří se shromažďovali v různých táborech a kradli vše, co je napadlo, a tým městských stráží navrátí ukradené věci zpět do městského bohatství.
„Ví se, kde je ten tábor?“ Zeptala se Elika.
„No, soudě podle toho, co říkal jejich velitel, tak asi na sever odtud. Ovšem pokud na to naletěj.“ Zadumal Tanma a položil si pravačku na pravý spánek, protože se náhle změnil směr větru.
„A co to udělat takhle? Pokud se nám podaří vzít něco z jejich lupu a ukázat jim, že tu danou věc máme, tak za námi poletí, ne?“ Navrhla Elika a Tanma se nad tím lehce pozastavil.
„Něco jim čmajznout, aby se za náma rozběhli?“ Mrmlal si Tanma, než se mu rozsvítily oči.
„Teda, holka ty jsi hlava!“ Pochválil Tanma radostně Eliku, načež jí vlepil letmou pusu do vlasů.
„Plán by teda byl. Můžem vyrazit?“ Zeptal se Kiro a Tanma se porozhlédl.
„Jděte napřed, já vás doženu. Jdu si hodit menší odpočinek.“ Odpověděl Tanma a sedl si na okraj.
„Tady?“ Zeptala se Elika, načež Tanma přikývl.
„Tak víš co? Budu hodnej kluk a nechám vám intimčo. Mohl bych říct tomu veliteli, že jsme si to trošku promysleli.“ Navrhl Kiro, než se sklonil k Tanmovi.
„Hodně zdaru, příteli.“
„Ty ses s tím nějak smířil?“ Zazněla Tanmova otázka potichu.
„Celkem jo. A navíc, mám už vyhlídnutou jinou.“ Odpověděl Kiro a Eliku už začalo krapet štvát, že si kluci drží nějaké tajemství.
„Nekecej! A znám ji?“
„To zjistíš později. Tak zatím, lidi.“ Rozloučil se Kiro už normálním hlasem, když se narovnal a začal se škrábat dolů ze skály. V ten moment, kdy Kirová ježatá hlava zalezla pod okraj, si Elika přisedla k Tanmovi.
„Nějaké tajemství?“ Zeptala se mírně zvědavě.
„Jen mužský záležitosti. Nic jinýho.“ Odpověděl Tanma, než si začal prohledávat kapsy.
„Prosím tě, nemáš aspoň gumičku? Nějak jsem zapomněl si ji přibalit.“ Zeptal se Tanma rozpačitě a Elika už taky prohledávala kapsy.
„Ty máš tu kliku, že pro jistotu nosím vždycky více.“ Zasmála se Elika, když konečně vytáhla gumičku.
„Díky.“ Poděkoval Tanma zdvořile a natahoval ruku po gumičce. Elika ale svoji levačku, kde držela gumičku, odtáhla dál od těla.
„A co za to?“ Zeptala se lehce provokativně.
„Nevím. Co chceš?“ Zeptal se Tanma s mírným pobavením.
„No, toho by bylo.“ Odpověděla stejně a lehce zvedla oči. Modrošedá a oříškově hnědá se střetly.
„To mě podělej. Jak je krásná a já tak slepej.“ Proběhlo Tanmovi hlavou.
„Páni, ten je tak… tak…“ Elika v duchu nemohla najít slova.
„Teď, nebo nikdy! Tak hop! Dělej!“ Proběhlo oběma v mysli a pomalu se k sobě přibližovali.
„Hlavně nezpanikař.“ Povzbuzovala se Elika v duchu.
„Hlavně neudělej nějakou blbost, jinač si mě nepřej.“ Poháněl se Tanma, než ucítil Eličiny rty na svých.
„Kdybych nebyl takovej srab, mohl bych to mít častěji. To je jinačí chuť.“ Pomyslel si Tanma, když vychutnával.
„Vypadá to, že je to na dobré cestě. Líbá úžasně, tak jako nikdo před ním.“ Pomyslela si Elika a taky vychutnávala. Kiro to pozoroval zespod.
„Máš kliku, že jsem nezačal žárlit. To by pak byla sakra válka.“ Pousmál se Kiro pro sebe, než se otočil a vyrazil dál. Tanma s Elikou se mezitím odtáhli.
„Ehm, tak půjčíš mi tu gumičku?“ Snažil se Tanma vykroutit z té situace.
„Jo, jasně. Promiň.“ Omluvila se Elika a uvázala Tanmovi culík.
„Tak pojď, jdeme. Ať Kiro nemusí šmatlat sám.“ Navrhl Tanma, než chytil Eliku za ruku a už dobíhali Kira.
„Kiro, počkej!“ Zavolala Elika, aby se Kiro zastavil.
„Tak jsem si říkal, kdy se přidáte.“ Pousmál se Kiro a tým mohl vyrazit. Později toho dne, kdy už pomalu nastala pátá večerní, se mohlo do akce.
„Připraveni?“ Zeptal se Tanma svého týmu na cestě do tábora.
„Hele, Tanmo, uděláme to tak. Budu vás čekat na tý planině u skal. Budu vás jistit.“ Navrhl Kiro.
„Budeš nás jistit, nebo se ti nechce utíkat?“ Propálila ho Elika podezřívavým pohledem.
„Jistit. A kdybych náhodou usnul, tak pardon.“ Zazubil se Kiro, než ho Tanma pustil.
„Tohle se mi nějak nezdá.“ Pomyslela si Elika a už se krčila s Tanmou ve křoví u tábora.
„Ta truhla je tam. Budeme si muset dát pozor, ať nás neodhalí.“ Zašeptal Tanma a Elika si sundala mikinu, kterou podala Tanmovi.
„Vem si to, ať skryješ tu tvoji hřívu. Já tu na tebe počkám, pokud bude třeba tak tě budu i krýt.“ Nabídla se Elika a Tanma už měl mikinu hozenou na sobě.
„Tak dobře. Čekej tady, hned jsem tu.“ Nakázal zlehka Tanma, když si narazil na hlavu tmavě modrou kapuci a připravoval se na tajnou akci.
„Dávej pozor.“ Nabádala ho Elika a Tanma už vyrazil z křoví, rovnou k truhle. Občas se ukryl v křoví, občas za stanem, občas zabil nějakého zloděje, který mu stál v cestě. Elika se taky slušně činila. Když bylo třeba, tak se přemístila a zatáhla nějakého zloděje do křoví, kde nalezl smrt, pak se hned vracela na původní místo a odváděla jejich pozornost hozenými kameny. Spatřila, jak se Tanma krčí u truhly a hledá něco malého, co by mohl snadno někde uschovat a neběžet s tím v ruce.
„Dobrá práce, Tanmo-kun!“ Zajásala Elika v duchu a Tanma zmizel. Hezky si tábor obešel na okolo, do křoví k Elice se svezl po zadku.
„Našel jsi něco?“ Zašeptala svou otázku a Tanma vytáhl menší zlatou sošku.
„Našel. Tohle určitě stojí za pozornost. A díky za tu mikinu.“ Poděkoval Tanma, když vracel mikinu majitelce.
„Tak pojď.“ Pokynul jí Tanma a společně vylezli z křoví, přímo před tábor.
„Hej! Ňoumové!“ Strhnul na sebe Tanma pozornost.
„Nechybí vám něco?“ Zeptal se a ukázal zlatou sošku. V táboře začal panovat zmatek. Zloději hledali všude možně, než dospěli k jednomu názoru. Jen ta soška jim chybí a tu držel Tanma v ruce.
„Hned to vrať!“ Nakázal jejich velitel.
„Ani mě nehne.“ Nesouhlasil Tanma a schoval si sošku.
„Tak když to chcete, tak si pro to pojďte!“ Zakřičel Tanma a zloději se nenechali dvakrát pobízet. Hned celý zbytek tábora se vrhl na Tanmu s Elikou a ti se dali na útěk. A městská stráž? Ta úspěšně odnášela truhlu. Tanma s Elikou běželi, seč mohli, zlodějům taky docházely síly.
„Tanmo-kun! Tam jsou ty skály!“ Ozvala se Elika po době běhu a ukázala na tyčící se skály, které byly celkem blízko.
„Tak pojď! Poběž!“ Zavelel Tanma, chytil Eliku za ruku a mohl dál vést běh. Jak očekávali, zloději se vydali hned za nimi.
„Tanmo-kun, už nemůžu!“ Zaúpěla Elika a Tanma lehce zpomaloval.
„Zrovna teď? Vydrž, ještě nás čeká dlouhý šplh!“ Informoval Tanma, načež Elika zakroutila hlavou.
„Už to nedám. Nech mě tady!“ Teď se chtěla Elika obětovat.
„Tak na to zapomeň!“ Nesouhlasil Tanma, vzal Eliku do náruče a pokračoval v běhu, jenže už taky pomalu nemohl.
„Sakra! Zrovna teď!“ Zanadával Tanma a Elika věděla, co dělat. Vtiskla Tanmovi na tvář pusu a ten nabral síly, jako by jste čerstvě natankovali nádrž. Poradil si i se šplhem na skály, Elika mu vlezla na záda a Tanma s takovou mohl nabrat víc svalové hmoty. Dosáhli vrcholu, kde se už Elika mohla postavit na nohy. Doběhli až k okraji a zloději se taky škrábali na vrchol.
„Jsme v pasti!“ Zabědovala Elika, když patami už pomalu narážela na holý prostor.
„Ale ne bezmocní.“ Povzbudil ji Tanma a na vrcholu už byli všichni zloději shromáždění.
„Vraťte to, co nám patři!“ Zahřímal velitel.
„Vám nepaří nic! Tak pojďte!“ Vyzval je Tanma a zloději se na ně rozběhli. Tanma s Elikou byli v mrtvém bodě.
„A co teď?“ Zeptala se Elika s obavami v hlase, když se zloději rychle přibližovali. Tanma se rychle porozhlédl kolem, než začal jednat.
„Skoč!“ Zavelel Tanma, když chytil Eliku za ruku a skočil ze skály. A zloději to nečekali a zřítili se dolů na holou krajinu. Všichni. A Tanma? Ten použil svůj vzduch do svého těla a doslovně létal. Elika se ho držela jako klíště. Kiro ležel na planině, když si ale všiml něčeho divného na nebi, musel se zvednout.
„A vyletěl orel. Blbost! To je Tanma a Elika!“ Pomyslel si Kiro a Tanma s Elikou hladce přistáli.
„Co se tu válíš, Kiro?“ Sjel ho Tanma ostrým pohledem.
„Polední pauza, ne?“ Vymluvil se Kiro, načež spolu s Tanmou a Elikou se vydal zpět do města.