KakaSasu - Sen

„Katon! Goukakyuu no Jutsu!“ zazněly dva výkřiky a vzápětí se proti sobě vyvalily ohromné kotouče ohně.
Chvíli jakoby jen zůstaly viset ve vzduchu, pak však jejich síla odmrštila soupeře daleko od sebe. Oba se zachytili a podívali se na sebe zkoumavým pohledem.
„Na to, že to není technika vašeho klanu, jste dost dobrý, senseii. Ale měl byste vědět, že tímhle mě neporazíte. Vždyť se říká, že umíte víc jak 1000 technik! Proč nějakou nepoužijete? Nebo…,“ zaváhal na chvíli s předstíraným pousmáním chlapec, „vy mě nechcete zabít?“ zeptal se.
Jeho tón byl ale zvláštní. Nepodobal se otázce. Byl lhostejný, skoro jakoby se jen slovy snažil něco oddálit.
„Sasuke, vždyť na tuhle otázku odpověď znáš sám. Samozřejmě, že tě nechci zabít, ale pouze, pokud možno v co nejmíň zmrzačeném stavu, dostat zpátky do Konohy,“ řekl se stále stejným výrazem muž s maskou. „A co se týče všech mých technik… ano, vskutku jich umím hodně, ale skoro tři roky jsem tě neviděl, byl jsi tvrdě trénován Orochimarem a já proto musím otestovat a poznat tvou nynější sílu a schopnosti. Na to jsi ale taky už určitě přišel. Proto se chci zeptat já,“ zhluboka si povzdechl, „proč oddaluješ chvíle boje slovy? Tohle se ti ani trochu nepodobá.“
Sasukeho očividně zaskočilo, jak sensei prokoukl jeho váhání, dělal ale, že se nedal vykolejit.
„Jak můžete vědět, Kakashi, co se mi podobá a co ne? Sám jste to řekl – neviděl jste mě tři roky. Mohl jsem se změnit.“ prohlásil černovlasý mladík.
„Sasuke… za prvé, ty jsi se nezměnil.“
Mladý Uchiha se lehce zamračil, ale Kakashi pokračoval.
„A za druhé, stále se vyhýbáš odpovědi,“ blýskl Kakashi očima, až se Sasuke…
Podivil? Překvapilo ho to? Nebo se vyděsil…? Sám se ve svých pocitech nevyznal. Nebo je spíš chtěl jako už tolikrát potlačit… Emoce totiž nenáleží mně, já jsem mstitel a musím jít za svým cílem, i kdyby to mělo být přes mrtvoly… V okamžiku, kdy mu toto proplulo hlavou, jakoby se do něj vlila nová energie. Kakashiho porazím, protože jestli ne, znamená to, že nemám ani na Itachiho… Pohlédl na Kakashiho svým Sharinganem a už chtěl zaútočit svým novým vlastním genjutsu, když v tom se stalo něco zvláštního. Na Kakashiho nezakryté tváři se objevil zvláštní výraz, směsice překvapení a bolesti a vzápětí padl obličejem k zemi. Sasukeho výraz po mnoha letech zračil zděšení. Netušil, co se stalo. Vždyť ani necítil ničí přítomnost, neviděl žádný útok… Co se, sakra, stalo? Ještě jednou pohlédl na bezvládné tělo před ním, ale pak zahodil opatrnost a rychlým krokem přešel k ležícímu Kakashimu.

„O co tu jde, senseii?“ zamumlal tiše, když Kakashiho obracel na záda. Ten vypadal na první pohled jako mrtvý, při převracení ale lehounce zasténal.
„Sasuke…“ vyšlo z jeho úst.
Sasukeho to zaskočilo. Nevěděl, co si má počít a jeho první myšlenka byla, že tam Kakashiho nechá. Vždyť měl volnou cestu i bez boje, mohl pokračovat dál! Pak ale někde nedaleko zaslechl křik, výbuch a známky dalších bojů. Znovu pohlédl do tváře člověka, kterého si i přes všechno, co se stalo, vážil… Náhle se rozhodl. Rázným pohybem zvedl Kakashiho ze země a vzal ho do náruče, přitom se ještě ohlédl, jestli je někdo nesleduje a jediným skokem zmizel.
Takhle by si nezasloužil zemřít… aby ho nějací podřadní ninjové, kteří by se jinak báli i na něj pohlédnout, natož s ním bojovat, zabili… vysíleného…bezmocného… jednoho z nejlepších ninjů… Sharingan Kakashiho… nebo mu taky říkali Kopírovací ninja… ztratil se lehce ve svých vzpomínkách Sasuke a zároveň přesvědčoval sám sebe při skákání ze stromu na strom o správnosti toho, co právě dělal.
Jak tak mířil s Kakashim v náručí k dobře ukrytému srubu, o kterém věděl jen on díky svým osamělým toulkách v dětství po celé Konoze, pořád přemýšlel o tom, jestli se nemá otočit a vykašlat se na záchranu svého nynějšího nepřítele. Vždyť to může být past! znělo mu pořád dokola v hlavě. Pohlédl do uvolněné tváře Kakashiho.
„Vypadáš skoro jako bys spal…“ zašeptal Sasuke do chladného vzduchu, najednou ho ale při tom pohledu ochromil příval dávno zapomenutých a hluboko zadupaných emocí a citů.
Nechápal to, nedokázal se s tím tak náhle vyrovnat a skoro ho zadusily potlačované slzy, které se mu linuly po bolestí zkřivené tváři. Naštěstí už byl na místě. Stál před chytře zamaskovanou menší chatkou. Rychle setřel slzy, pozorně se rozhlédl po okolí a když se ujistil, že je nikdo nesledoval, vešel s Kakashim dovnitř. Vypadalo to tam úplně stejně, jako když tu byl naposledy. Jak dlouho to jen je…? přemýšlel, zatímco pokládal Kakashiho bezvládné tělo na zaprášenou, starou pohovku. Rychlým krokem prošel obě dvě místnosti, ze kterých se příbytek skládal, a když měl pocit, že je vše v pořádku, vrátil se zpět ke Kakashimu.
„Teda, vy jste se ale nechal zřídit,“ posadil se Sasuke na židli a pousmál se na bezvědomý obličej, „asi jste na předchozí protivníky moc používal Sharingan, že? To vaše zhroucení… už mi to došlo. Slyšel jsem totiž, že jste od Itachiho zkopíroval jeho Mangekyou sharingan…,“ nakláněl se Sasuke těsně nad Kakashim a skoro šeptal, „…tak to bude asi tím. Jste ale dobrej, v jeho použití a ve výdrži… Dokonce i Itachiho, právoplatného nositele Sharinganu, prý používání tohohle genjutsu vyčerpává…,“ dál potichu promlouval Sasuke a přitom si bezděčně připomněl záblesk slabosti a emocí, jež ho ochromily těsně předtím, než sem dorazil.
Okamžitě se vzdálil od Kakashiho tváře a snažil se zahnat pocity, které ho jen při pohlédnutí na ten obličej ovládaly.
Musím to zvládnout… Proč se to připomnělo zrovna teď? Je to tak dávno… skoro bych na to zapomněl, zapomněl jsem na všechno, co jsem kdy ke komu cítil, ale tohle… zabořil zoufalstvím ruce do svých černých vlasů a sklonil hlavu. Musím zase na všechno zapomenout, mám jen jeden cíl, jen jedno pouto, a to se svým bratrem, kterého musím zabít… opakoval si stále dokola v hlavě, zatímco se mu zase neovladatelně začaly řinout slzy z očí a potlačovanými vzlyky se začal třást. Proč musím něco takového cítit teď, tady, já… a ještě k tomu k -

„Nemusíš truchlit, ještě jsem neumřel,“ ozval se do toku jeho myšlenek čísi unavený hlas.
Sasuke leknutím vyletěl pár slušných centimetrů nad židli, pak ale vyskočil a automaticky namířil na Kakashiho svůj kunai. Přitom si rychle a zahanbeně otíral své slzy. Zjistil však, že kunai není třeba – Kakashi se na něj sice díval, jeho pohled byl ale unavený a hlas skomírající. Očividně se nemohl ani hnout a jen mluvení mu působilo značné potíže. Sasuke kunai schoval a znovu si přisedl k pohovce.
„Já… to není tak, jak si myslíte… já netruchlil… to bylo… chci říct, že nebylo…,“ blábolil nesmyslně Sasuke.
„Nemusíš se namáhat a něco mi vysvětlovat. Důvod tvých slz smíš vědět jen ty,“ řekl Kakashi. ´
Sasukeho to zaskočilo. Je možné…? Díval se na mě takovým pohledem… Jako by… Všechno věděl? Sasuke vystrašeně zamrkal.
„Já osobně něco vím, něco tuším…,“ řekl Kakashi, jako by mu četl myšlenky a přitom jeho ruka rádoby bezděčně spadla z pohovky a dotkla se té Sasukeho.
Ten se na ni vyděšeně podíval, k jeho vlastnímu překvapení ale neucukl. Naopak, jeho tělo si náhle začalo dělat, co se mu zachtělo a Kakashiho ruku stiskl v té své. Druhá ruka se zatím sama sunula ke Kakashiho tváři, ten se ovšem nebránil. Sasuke mu pomalu začal stahovat masku. Náhodou si přitom vzpomněl na to, jak tehdy chtěli s Týmem 7 zjistit, co má Kakashi pod maskou, ale po tolika pokusech stejně neuspěli…
Tým 7… tam byl i Naruto…
Maska už byla skoro dole a Sasuke se ke Kakashimu přibližoval víc a víc…
Teď je kvůli Akatsuki po smrti… byl to můj první a nejspíš poslední přítel…
Sasuke odhalil celou Kakashiho tvář a nemohl se vynadívat na to, jak byl krásný… ještě víc než v jeho snech… ty jeho rty…
Můj nejlepší kamarád je mrtvý… a já dělám to, co jsem si zakazoval od první chvíle, co jsem Kakashiho spatřil…
Zavřel oči, tak blízko byl těm Kakashiho, a horké slané slzy zatlačených vzpomínek, jež vytryskly na povrch, mu smáčely obličej. Teď už vůbec nepřemýšlel, co dělá, jen chtěl, aby to nikdy nepřestalo, aby se ke Kakashiho rtům mohl tisknout už napořád… Nemohl uvěřit tomu, co cítí. Kakashi mu polibek vracel, ba co víc, s vypětím všech sil zvedl ruku a zajel s ní do Sasukeho vlasů.
„Já… nikdy bych nevěřil, že…,“ zašeptal.
Kakashi ho ale umlčel dalším polibkem. Tiskli se tělo na tělo, vášnivě chutnali své rty a Sasuke cítil, jak se mu zrychluje tep, cítil každičký Kakashiho dotyk a snažil se mu je s láskou oplácet… Hlava se mu zatočila ve víru štěstí, překvapení lásky a touhy… Propadal se do toho víc a víc…

„Snídaně!“ zvolal někdo a prudce roztáhl závěsy na okně.
Sasukemu se do očí zabodly ostré sluneční paprsky.
„No tak, ospalče, vstáváme!“ lehce s ním někdo zatřásl a přitom ho políbil na čelo. Sasuke zamžoural do okolního světla, až pomalu rozeznal postavu sedící na jeho posteli. Ta se na něj usmívala a přitom držela podnos s očividně bohatou snídaní.
„Tak co, už ses probudil?“ usmál se na něj Kakashi a podal mu tác. „Tohle je prý speciálně pro tebe od Sakury, ale upřímně, nevím, jestli je stejně dobrá ve vaření jako v léčení,“ zašklebil se Kakashi, „takže to napřed kapku prozkoumej, než něco strčíš do pusy. A Naruto ti vzkazuje, že dnešní trénink asi padá, protože tvoji rodiče měli takový nápad a to, že –“
„Moji rodiče?“ zašeptal Sasuke, Kakashi ho ale neslyšel.
„– takže je jasný, že byste to nestihli. Sasuke, posloucháš mě?“ zeptal se překvapeně Kakashi.
Sasuke byl však duchem mimo. Rodiče…? A Naruto…? Naruto něco vzkazuje o tréninku? Vždyť je po smrti… A rodiče… měli nějaký nápad… Jak by mohli…? Co se děje? Myšlenky mu vířily hlavou jako splašené a on si je nedokázal utřídit. Co je za den? A co vlastně dělám ve svém pokoji? Co se stalo v tom srubu? Já se s Kakashim…?
„Héj!“ zavolal čísi hlas a přerušil tok jeho myšlenek. „Sasuke, jestli mě budeš dál ignorovat, tak se naštvu,“ řekl škádlivě Kakashi. „Nebo se spolčím s Itachim a na tréninku tě umoříme tak, že se nevzpa -“
„S… s… Itachim?“ vykřikl Sasuke a podíval se vyděšeně na Kakashiho. „Ale ten přece… Moji rodiče… Naruto… Ty… Já… JAKTO?“ vydrala se mu z úst zoufalá otázka.
Kakashi se na něj starostlivě podíval.
„Sasuke… co se stalo? Zdál se ti nějaký zlý sen?“ řekl starostlivým hlasem, políbil ho na čelo zkropené potem a objal ho. „Vždyť ty se úplně třeseš! To ale musela být noční můra! Než jsem tě vzbudil, chvíli jsem tě pozoroval a úplně jsi sebou trhal,“ řekl uklidňujícím hlasem Kakashi a zahleděl se do Sasukeho očí.
„Neboj. Ať už se ti zdálo cokoli, už se to nevrátí. Jsem tu přece já!“ vesele se usmál na Sasukeho a políbil ho na rty.
Sasuke byl pořád zmatený, Kakashi ale mluvil dál.
„Ale teď… mohli bychom konečně oslavit tvé narozeniny, ne?“ rozesmál se Kakashi a v tu chvíli do pokoje vtrhnul přímo dav lidí.
Sasuke jen ohromeně zíral na šťastné tváře svých rodičů, Naruta se Sakurou zpívající děsnou angličtinou Happy birthday to you…!, Leeho, Kibu s Akamarem, Shikamara, Ino, Choujiho, Nejiho a další a další kamarády ninjy z akademie, kteří se na něj zářivě usmívali… pohled mu ale padl na muže stojícího v popředí toho všeho. Sasuke na něj vyjeveně zíral, pak ale bez rozmýšlení vyskočil ze svojí postele a vrhl se černovlasému muži okolo krku.
„Bráško…! Bráško!“ stačil říkat jen mezi vzlyky, když napůl dusil, napůl objímal Itachiho.
Ten jen překvapeně zamrkal a rozhlédl se zmateně kolem sebe, nicméně Sasukemu objetí vrátil.
„Co se děje, že ta nenadálá láska? Nesliboval si mi včera, že mi při příštím tréninku nakopeš zadek?“ smál se Itachi.
Sasuke nebyl schopný slov, ale Kakashi se toho ujal.
„Podle toho, jak se tvářil, když jsem ho přišel vzbudit a z toho, co mi řekl, jsem si vyvodil, že se mu asi zdála nějaká zlá noční můra,“ zamrkal na ostatní, „takže je z ní asi ještě popletený,“ zatočil prstem vedle hlavy na znamení bláznovství, komicky zakoulel očima a zasmál se.
„Já si říkal, co se stalo, když jsi mě takhle přivítal hned po ránu. Že ty ses v noci porval s lampičkou a prohrál?“ zašklebil se Itachi a cvrnkl Sasukeho do čela. Úplně jako dřív…
„Hele, co se tady vykecáváte o nějakejch nočních můrách, dattebayo?!“ zasáhl do hovoru čísi hlučný hlas a Sasuke se na něj otočil. „Musíme přece Sasukemu dát narozeninový do – ,“ už to však nestihl dokončit, jelikož ho Sakura pořádně praštila do hlavy.
„Ty pitomče! Má to být přece překvapení!“ syčela rozzuřeně na blonďáčka ležícího na zemi. Všichni, včetně Sasukeho, se ale rozesmáli.
„Ó bože, nemůžete se vy dva jednou pro změnu nehádat?“ poznamenal otráveně Shikamaru. „Připadám si jako doma,“ nasadil tomu korunu.
Sakura se hned uklidnila, i když po blonďákovi pořád metala očima blesky, ten se ale zvednul a už už se nadechoval, aby něco Shikamarovi odpověděl, když v tom zaslechl své jméno.
„Naruto…“ zašeptal ten hlas.
Naruto se nechápavě otočil.
„He? Sasuke? Je ti něco? Vlezlo ti to, že ti je už 16, na mozek?“ přiblížil se k němu a pozorně si ho prohlížel.
Sasuke však jen přejel vděčným a šťastným pohledem všechny přítomné.
„Já jen… děkuju,“ řekl přiškrceným hlasem.
„Ale no tak, snad nebudeme plakat!“ řekl pobaveně dětinským hláskem Kakashi, prohrábl Sasukemu vlasy a všichni se zase rozesmáli.
Po krátkém boji u Sasukeho vyhrál smích místo slz a než si začal se všemi povídat, zaslechl Naruta, jak něco šeptá Sakuře.
„Jo, vlezlo mu to na mozek!“ stačil Naruto říct, než od růžové dívky schytal další brutální ránu…

Byl to jen sen… Všechno jenom sen…

Sasuke pohlédl na Kakashiho.

Až na jednu věc…