Vše nejlepší

Vše nejlepší

Pozdní odpoledne a na kraji lesíka sedí dívka. Ruce složené a hlavu položenou na kolenou.Prázdným pohledem se dívá do dálky. Nevnímá zpěv ptáků přímo nad svou hlavou a ani fakt, že se ochladilo.
Nepřítomně sledovala obzor. Sama ve svých snech a vzpomínkách.Znovu a znovu se zamýšlí nad svým životem, co všechno se už stalo, kolik toho prožila.
Škola, vždycky jedna z nejlepších a zkoušky zvládla. Zvládla, tahle myšlenka ji utkvěla v mysli.Zvládla by je nebýt její skupiny? Ona, Naruto a Sasuke, jejich trio.

Při téhle vzpomínce jí opět vstoupily do očí slzy. Ano Sasuke. Proč zrovna on. Věděla, že je to děvčaty nejobletovanější kluk z celé Konohy a ona nebyla výjimkou.
Moc se jí líbil, ne jenom vzhledem ale i povahou. Pod ledovou a klidnou maskou se skrýval člověk který by se obětoval pro přátele. Zamilovala se do něj.

Potřásla hlavou aby rozehnala takové myšlenky a utrhla květinu vedle sebe. Dlouze se na ní zadívala a po chvilce ji nechala unášet větrem. Teprve teď si všimla jak je chladno. I ptáci přestali zpívat. Na bledou kůži začaly dopadat první dešťové kapky. Nechala je dopadat a smáčet si tak tělo. Nevnímala, zase se ponořila do vzpomínek. Mezitím se sešeřilo a déšť nabral na síle.
Na jejím těle nebylo snad jediné suché místečko, ale to ji nezajímalo. Utápěla se ve smutku který ji pohlcoval.
Něco ji vyrušilo. Kroky, někdo se blížil.
„Sakuro, Sakuro, kde jsi?“
Naruto, její jediný pravý přítel, kterého kdy měla.
„Tady jsi.“ Prohlédl si ji. „Co se stalo? Jsi celá mokrá, neříkej že tu sedíš celou dobu. To už na něj znovu myslíš?“
Neodpověděla.
Naruto si k ní přisedl a dal jí ruku kolem ramen.
„Nebuď smutná Sakuro, odešel sám a to nezměníš. Bylo to jeho rozhodnutí. Můžeš být ráda aspoň z toho, žes byla poslední, kdo ho tenkrát viděl odcházet.“
Ano, byla u toho, tenkrát na okraji Konohy ho zastihla. Snažila se mu odchod rozmluvit a dokonce udělala to čeho se tak bála. Vyznala mu svoje city, ačkoli se tolik styděla. Doufala, že to ho udrží v Konoze. Přesto odešel a nechal ji stát se slzami v očích na kraji lesa.
„Já vím Naruto.“ První větu co řekla od jeho příchodu.
„Sakuro, usměj se, nemůžeš se pořád mračit na celý svět. Vždyť máš dnes osmnácté narozeniny.“
Ani se na něj neotočila. Usoudil, že chce být sama a odešel domů. Cestou si ještě řekl: „Sasuke kéž by ses vrátil.

Sakura se zase zadívala do dálky a začala po chvilce brečet. Moc, tak moc ho chtěla, tak moc ho milovala. Stýskalo se jí. Ano, dnes má osmnácté narozeniny, ale to nic nemění na tom, jak se cítí sama. Viděla Sasukeho několikrát za dobu co odešel a vždycky v boji, vždycky na straně nepřátel, ale nikdy na něj nedokázala zaútočit, natož ho zabít.

Zašustilo listí, ale se Sakurou to ani nehlo. Seděla promáčená na mokré trávě a plakala. Nevšimla si nově příchozí osoby. Lekla se, když jí do náruče přistála bílá růže. Vyplašeně po ní sáhla a zblízka si ji prohlédla. Nezaregistrovala pohyb kousek od sebe, protože se rozplakala ještě víc. Ta růže jí tak moc připomínala Sasukeho na ošetřovně a růži, kterou mu tam přinesla.
Někdo k ní přisedl a přitáhl si plačící Sakuru k sobě. Aniž by vzhlédla nechala se hladit po vlasech a plakala dotyčnému na rameni.
„Proč se nevrátil. Tak moc mi chybí.“ Vysoukala ze sebe mezi vzlyky Sakura a osoba si to pozorně poslechla.
Po chvilce zvedla Sakura svoje uplakané oči k osobě, které si vylévala srdce. Její oči se rázem zaleskly návalem nových slz.
„Co ty tu..?“ skoro bez dechu řekla Sakura.
Neodpověděl, jen se naklonil a něžně Sakuru políbil. Ta mu začala polibky vděčně oplácet. Když se od sebe odtrhli, tak konečně promluvil.
„Vrátil jsem se Sakuro. Kvůli tobě, tak moc jsi mi scházela. Už neodejdu. Miluju tě.“
Sakura se opět rozplakala, ale tentokrát štěstím a padla mu okolo krku.
„Vše nejlepší k narozeninám moje Sakuro.“
Sakura se odtáhla a znovu ho políbila.
„Děkuji Sasuke za nejkrásnější dárek.“
Sasuke se postavil a vzal promáčenou Sakuru do náruče.
„Půjdeme domů.“
„Jo, ale opovaž se znova zmizet.“
Sasuke se zlehka uasmál a políbil svou lásku na čelo. Sakura se mu uvelebila v náručí a nechala se odnést až domů, kde vedle sebe konečně spokojene usnuli.