Papačka03 aneb Přítel nebo nepřítel

Ráno po svém prvním spánku mě probudí Shikamaru:
„Vstávej! Dneska tě seznámím s ostatnímy! Pojď, bude to sranda!“ křičí a otvírá okno. Mě je ale příjemné ležet a tak nevstávám.
„No tak, hop! No hop! Vstávat se musí!“ křičí dál, ale mě se nechce.
„Být tebou vstanu rychleji... než použiju svou tajnou zbraň!“ Dál nevnímám. Skloní se k mojí matraci a zareje mi ruku podpaží, což hrozně lochtá. Vyjeknu ale on nepřestává. Hrozně se směju a tak tedy vstanu. Hodí na mě oblečení (Bůhví čí) a sám se jde do koupelny. Převléct se už umím, to mě naučili policisté, ale když přijdu za Shikamarem do koupelny, zaječí a vykopne mě. Nechám ho raději se v klydu vysprchovat a dám si ještě jednu sušenku.
„Dneska je hezky, všichni budou v parku. Půjdem se tam podívat a představím ti ostatní, jo?“ říká po snídani, ale já sem plně zabraná do vyjídání vajíčka ze skořápky. A stejnak bych mu nerozuměla. „Bude tam hodně lidí, ale neboj se, budeš si s nima rozumět.“ pokračuje. Potom se skloní, aby mi viděl do obličeje, tak se na něj otočím a řeknu:
„Budeš si s nima lozumět!“
„Ne, znovu!“ na to on a zakroutí rukou. Pochopím a začnu znovu:
„Budeš si s nima – lozumět!“ řeknu ale Shikamarovi se to nelíbí.
„Řekni ř. Pěkné ř. Hmm?“ radí.
„Žl! Žl!“ snažím se, ale pořád to není ono.
„Ne, řřřřř.“ opravuje mě.
„Žlllll!“ opakuji stále špatně.
„Chjo, řekni třtina.“ chce po mě tentokrát.
„Čtina! Čtina, čtina!“ Achjo, furt nic.
„Trů!“ utěšuje mě.
„Tlů, tlů talů, tř tř! Třtina!“ vyjeknu radostně.
„Skvěle!“ rozzářil se.
„Třtina! Třřřřř!“ řvu radostně na celou Konohu.
„No vidíš, že ti to jde! Teď řekni: Já jsem Papačka, Vaše kamarádka!“
„Já sem Papačka, Vaše kamarrrrádka! Vrrrrrr!“ začnu trochu přehánět a tak spolknu další misku.
„Dobře, ale teď se připrav za chvíli se jde!“ řekl a odešel nahoru. Já stále sedím a koukám na ty srandovní znaky na krabici müsli.
Když jsme se dostali do Parku, zavedl mě Shika do tajné Konoha-skrýše. Moc tajná není, je sestavená z pár prken mezi kořeny stromu. Prý to tam vyhloubyl jeho dědeček, když byl malý. Úkryt byl prostorný a bylo v něm hodně jiných dětí stejného věku jako Shikamaru, co si povídali, šťouchali do sebe a smáli se.
„Lidi, mám tu někoho nového do našeho týmu!“ nikdo, kromě kluka se psem na hlavě a ten pejsek ho nevnímá.
„Hej mám tu... Hej, lidi mám tu...“
„Arf, arf, haů.“ zavil kluk a všichni rázem stichli a otočili se na Shikamara.
„Je tady někdo, kdo by rád do našeho týmu, jo? Zatím moc nemluví, tak na ní nebuďte moc hrr.“ otočil se na blonďatého kluka a brýlemy na hlavě co usilovně mával rukou „Naruto, až potom. Představuji vám Papačku.“ ukázal na mě a všichni na mě upřeli pohled. Naruto se začal znovu hlásit. „Ne, až potom!“ Odbyl ho Shika a pokračoval. „Nedávejte jí do ruky své oblíbené předměty! Naruto, teď ne! A pozor, je hrozně citlivá. Tak co si chtěl, Naru?“
„Chce se mi čůrat.“
„Tak jdi na záchod. Tak já jí vám tu nechám, ale nic jí neuděláte, jo?“ všichni zborově přikývli. Shika odešel a já tam zůstala s nimy. První ke mne přiběhla blondýna a hned se mi vtírá.
„Ahoj, ahoj! Já sem Ino Jamanaka! Já sem tady ta nejhezčí!“ jásá, až mě bolí uši.
„Ne, kecá! Já sem Sakura Haruno, to já sem ta nejhezčí!“ uhodí jí růžovovlasá dívčina.
„Ty, jo?! S tim tvym bylbordovym čelem?! Ani náhodou!“ rve jí vlasy Ino. Mezitím co se perou ke mě přijde ten kluk se psem na hlavě.
„Tohle je Akamaru a já jsem Kiba.“ ukazuje na pejska a následně na sebe. Dnes je mi to jasné, ale tehdy jsem nemohla pochopit, jak může mít někdo čtyři nohy a všude vlasy?
Potom jsem se seznámila s Leem (tehdy byl ještě normálně oblečený)
„Ahoj! Já se jmenuju Rock Lee.“ představil se a slušne mi podal obvázanou ruku. Čekám, že v ní asi něco má a tak to tedy hledám. Ale nic si neschovával, jen mě chytil za ruku a potřásl s ní. Možná že mi něco dal do ruky tak to hledám ve své ruce z čehož me vytrhne takový... jinak prostorově řešený chlapec.
„Čau, já sem Chouji.“ a také mi vtiske ruku, kterou mám teď od burákového másla.
„A já sem Neji, Hyuga Neji.“ opakuje své (cool) jméno další kluk s dlouhými černými vlasy.
„A tohle je moje sestřenka Hinata.“ „Ahoj.“ řehne Hinata a je hrozně červená.
„Mě říkej Ten Ten, ale prosimtě, neříkej mi Mickey Mouse, ju?“ Přemýšlím, jestli 'ju' není jiná verze slova 'je'. Z přemýšlení mě vytrhne Naruto:
„Ahoj! Já jsem příští Hokage! (To slovo použil asi pětkrát.) Ale říkej mi Naruto.“ ostatní na něj začnou křičet, aby se nevytahoval zatímco ke mně přijde další osoba, komplet zahalená do pláště:
„Ahoj, já sem Shino.“ řekne znuděně a odejde. Všichni se mi už představili. Všichni až na černo- vlasého kluka v rohu „pokoje“.
„Sasuke! Pojď se taky představit.“ zavolal na něho Chouji a přádně si ukousl chleba.
Sasuke znuděně zabručí a otočí se na mě.
„Je divná, nechci s ní nic mít.“ řekne a znovu si sedne.
„Zopakuj to a rozbyju ti držku!“ zařve na něj naštvaně nově příchozí Shikamaru.
„Je divná a já s ní nechci mít vůbec nic!“ zopakuje Sasuke.
Náhle slyším hlas, kterému rozumím.
Zabij ho... ZABIJ HO SAKRA... TAK HO ZABIJ!
Zabít?
Sežer ho za živa, ať ho to mrzí do konce života, který příjde velmi brzo!
Ale já ho nechci zabít!
Vidím, jak Sasuke sedí na Shikamarovi a kroutí mu rukou!
BUDEŠ MUSET!
Skočím a kousnu Sasukeho do ruky, div mu jí neukousnu. Chvíly jí držím v zubech a vrčím dokud mu neteče krev, Shikamara nechá a uteče.
„Ty jo! Dobrý Papačko!“ uznale mě chytne za rameno Naruto, ale tohle už nejsem já. Oženu se jako vsteklý pes a škrábnu ho do ruky. Potom si uvědomím, co jsem to udělala a začnu brečet.
Co sem to udělala? Já sem ho málem zabila!
Sem na tebe hrdý, dokázala si ho aspoň zahnat na útěk.
„Papačko? Si v pohodě?“ řekl Shika a vzal mě za ruku. Obejmu ho a nejrači bych mu něco řekla, aspoň se omluvila nebo poděkovala, ale nevím jak. Vezme mě domů a uvaří čaj, což mě uklydní.
„Nebuď smutná kvůli tomu debžotovy. Je to prostě blb! Ale děkuju, že si se mě zastala.“ říká s plnou pusou sušenek a čte si Konohviny.
„Já – sem – Papačka. Bořdel?“ snažím se mu říct, ale asi to nebylo to co sem chtěla.
„Argh... proč to nemůže být jednodušší?! Proč prostě všichni nemluví jedou řečí!“ začne křičet a praští pěstí do stolu. Leknu se a výhružně zasyčím.
„Máš pravdu. Nebudu se vstekata radši tě naučím mluvit, jo?“
„Jo!“ řeknu, protože už trochu chápu význam tohoto slova.
„Dobře. Takže třeba... tohle jsou sušenky a tohle Konohviny.“ zvedá do vzduchu jmenované věci.
„Su-šen-ky, Ko-noh-vi-ny, jo!“ řeknu a beru věci do rukou stejně jako on.
„Výborně! Teď: Já jsem Papačka? (ukazuje na sebe) Ne! Ty jsi Papačka? (ukazuje na mě) Jo!“
„Já jsem Shikamaru? Ne! Ty jsi Shikamaru? Jo!“ řeknu a on je z toho hrozně šťastný! Taky jsem šťastná, že je šťastný a tak jsme šťastní oba.
„A teď: (Vzal do ruky sušenku) Chceš?“ Já jen chtivě natáhla ruku. Ucuknul.
„Počkej! Musíš říct: Prosím.“ řekl a znovu se ke mně přiblížil.
Co po mě chce? Do teďka mi je dával a najednou nic? No tak, dej mi to!
Hrozně se stydím, za to, co jsem mu udělala. Schodila jsem ho ze židle a tak dlouho jsem se za ním hnala, dokud mi jí nedal. Musela jsem ho dokonce kousnout, aby mi jí dal, ale rozhodně né tak, jako Sasukeho. Zkrátka to dopadlo katastrofálně.