Nový začátek

Věnování

Tahle povídka je pro Akiru-sama za veškerou podporu, kterou mě teď ve zkouškovym (a nejen ve zkouškovym) zahrnovala (a pořád zahrnuje). Jsou chvíle, kdy potřebuju nakopnout a to zvládneš jenom ty Takže ti moc a moc děkuju!
Bez tebe by byl můj život opravdu o dost chudší!

Je takové ticho. Sem tam se ozve vzlyknutí. Ztratili jsme tolik přátel. Tolik skvělých lidí... tolik výborných shinobi… je to zvláštní… stojím tu a koukám na to množství rakví v záplavě květin a přesto mi přijde, že tu jsou s námi. Ševelení větru v listoví stromů je jako jejich tichý hovor…
Kakashi-sensei… Tsunade-sama… Shizune…Ebisu-sensei… jen vytesaná jména u jejich náhrobních kamenů je připomínají. Konoha přišla prakticky o celou elitu… ne… vlastně ne…
Stojíš tu. Daleko před námi v rudém vlajícím plášti. Stejně jako ve chvíli, když jsi nám přišel na pomoc. Ve chvíli tvého návratu se změnila celá atmosféra. Jen tvá samotná přítomnost ve všech probudila naději…
Věděli, že je tu někdo, kdo je ochrání… kdo udělá všechno proto, aby přežili. Někdo, kdo je ochoten nasadit vlastní život, aby ten jejich zachránil ze spárů smrti. Vždycky jsi to tak dělal.
Těžko říct, která část tvé osobnosti v lidech vzbuzuje takovou důvěru… možná to, že nikdy neustoupíš… že se nikdy nevzdáš… ta síla, se kterou bojuješ za své přátele stejně jako za naprosto neznámé lidi… možná ten plamen odhodlání v tvých očích…
Nevím.
Jen vím, že jsem ti věřila. Věřila jsem, že nás zachráníš. A tys to dokázal. Sám.
A dnes se znovu projevila jejich důvěra v tebe, protože se ti splnil sen. Uznávají tě a věří ti. Věří ti natolik, že z tebe udělali našeho vůdce. Stal se z tebe Hokage, Naruto… Rokudaime Hokage.
Když si vzpomenu na ty začátky. Když jsme jako tým sedm pod vedením Kakashiho-senseie vyráželi na naše první mise. První úspěchy i kolapsy… doba, kdy jsme poznali sílu týmové spolupráce… doba, kdy jsme poznali, že přátelství je velmi mocná zbraň proti jakémukoliv nepříteli.
Doba, kdy, aniž bych si to uvědomila, mi na tobě začalo strašně záležet. Našel sis ke mně cestu. Chránil jsi mě a podporoval. Povzbuzoval a nikdy jsi mi neodmítl pomoct.
A pak jsi nás na dlouho opustil. Konoha byla najednou tichá a klidná. Bez tebe to vlastně ani nebyla Konoha… moc jsi mi chyběl. Tvůj hlasitý smích a neustálé protesty proti čemukoliv.
Když ses vrátil, byl jsi mnohem silnější… ale pořád jsi to byl ty. Veselý a nespoutaný živel. Lehkovážný a přidrzlý… ale ve chvílích nebezpečí odhodlaný a neporazitelný. A já tě měla ještě raději. Dokázal jsi úžasné věci… a znovu jsi odešel…
Všechno bylo znovu klidné. Ty dlouhé probdělé noci, kdy jsem byla plná obav o tebe. Strach, že se už nemusíš vrátit. Strach, že tě už nikdy neuvidím… a neřeknu, co jsem měla říct už dávno.
Zní to hrozně, ale ve chvíli, kdy na nás Pein zaútočil, se mi nesmírně ulevilo. Když se rozneslo, že ten, po kom pátrá, jsi ty, jako by mi spadl kámen ze srdce… Konohu může srovnat se zemí, ale neví, kde jsi! Nemůže ti ublížit!
Ale ty jsi přišel a postavil se mu. Přišel jsi a zachránil jsi nás. Přišel jsi a pomstil všechny, kteří zemřeli jeho rukou…
Jsi hrdina, Naruto.
Když teď koukám na tvá záda, už nevidím toho malého kluka, který touží po tom, aby ho všichni brali vážně. Vidím vůdce… silného a odhodlaného Hokage… všichni za tebou ochotně půjdou. Už chápu, proč Kakashi-sensei říkal, že jediný, kdo dokáže předčit Čtvrtého, jsi ty…
„Už je pozdě,“ říkáš a probereš mě tak z myšlenek. Rozhlédnu se a zjistím, že jsme zde zůstali sami. Obloha je rudá od zapadajícího slunce.
Pomalu, bok po boku se vydáme pryč. Beze slova mě vedeš tichými ulicemi ke mně domů. Neubráním se tomu, abych na tebe sem tam nepohlédla. Jsi neobvykle vážný… a ty oči… je v nich něco úplně nového… Kdy ses tak změnil, Naruto? Kdy jsi dospěl?
„Děkuju,“ hlesnu, když dorazíme až před můj domov. Jen tiše pokýváš hlavou a usměješ se.
„Dobrou noc, Sakuro,“ řekneš a chceš se otočit.
V tu chvíli, sama ani nevím jak, ale přiskočila jsem k tobě a políbila tě na tvář. Lekla jsem se sama sebe. Chtěla jsem rychle utéct, ale zabránil jsi mi v tom. Chytil jsi mě za ruku a jemně sis mě k sobě otočil.
Vypadal jsi překvapeně.
Pomalu jsem snad i zapomněla dýchat. Ten pohled tvých pomněnkových očí. Propalovaly se mi hluboko do srdce. Nikdy jsem si nevšimla, jak pronikavý tvůj pohled může být.
„Já… promiň… Naruto,“ koktám ze sebe omluvu.
Nic neříkáš. Jen se na mě díváš tím stejným pronikavým pohledem. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Už musím být rudá jako rak.
Druhou ruku jemně vztáhneš a položíš ji na mou tvář. Palcem mi jemně přejedeš přes rty. Myslím, že mi srdce vyskočí z hrudníku, jak splašeně bije.
Pomalu se ke mně nakloníš a políbíš mě…. Zatočil se se mnou celý svět. Kdybys mě pevně neobjal kolem pasu, asi by mě neudržela kolena.
V břiše mi poletuje hejno motýlů…
Lapám po dechu, když se jemně odtáhneš. Nejsem si jistá, jestli se udržím na rozklepaných nohou. Motá se mi hlava. Jediné, co vidím jasně, jsou tvé oči, které na mě něžně upíráš. Usmíváš se. Také se váhavě usměju. Pevně mě objímáš a své rty přitiskneš mé čelo. Přimknu se k tobě a doufám, že tahle chvíle nikdy neskončí.
Je tohle nový začátek? Začátek nové éry? Začátek nové etapy mého života? Začátek našeho života?