Jedna květina s přáním uvnitř - II.

To co si Naruto myslí je psáno kurzívou:)

Nastal večer. Vítr utichl a déšť ustal. Oblohu zahalil průvod hustých černých mračen. Noc byla chaldná, plná zrady. Plná krutých nemilosrdných chvil.
Ještě to ale neskončilo. Bojovalo se z plných sil. Nikdo se nechtěl vzdát. Ve hře byla moc. Moc nad cleou zemí.
Každý nehledě na to kolikrát spadl, vstal a bojoval do posledního dechu. Lidé se nevzdávali svých nadějí. Bránili svůj domov i za cenu svého života.
Naruto dávno odrovnal svého protivníka.
Když umírá slunce-hasne v tiši, když umírá člověk-zpívá do ticha.
Naruto klečel nad Sakuřiným bezvládným tělem. Upadla do hlubokého věčného spánku. Naruto ji dával za vinu, že ho tu nechala samotného. Za to, že ji nestačil říct co k ní cítí. Přece ji miloval víc než svůj život. A bez lásky není štěstí. Nejvíce ho ale bolelo to, že musel trpce přihlížet její smrti a nemohl nic udělat. Viděl jí odcházet pryč, tam kde za ní nemůže.
Do očí mu vyhrkly slzy smutku…slzy bolesti. Zase ji nedokázal ochránit.
Co je smrt? Konec nebo přechod?
Nemohl uvěřit, že už tady není. Zhluboka se nadechnul a objal ji. Bylo to objetí plné lásky a ochrany. Chytil ji tak pevně, aby mu ji nikdo nevzal. Bylo to první objetí…i poslední.
Ze všeho, co je věčné, je láska nejkratší...zase nová dávka slz…
Jemně se zabořil do jejích rozcuchaných růžových vlasů.
Růžová barva je symbolem dívek, ženskosti, něžnosti a romantiky. Vzpomněl si jak se mu chlubila Sakura. Něžně ji políbil na vysoké čelo a zamumlal.
,,Odpusť lásko.“ jeho slzy tiše stékaly Sakuře po bílé tváři.
...Mohl bych se vrátit a dýchat, ale když ty jsi odešla, už mi žádný dech nezbyl...Zklamal jsem tě. A tys mi věřila. Nikdy není hrdina ten, co zklamal, ale ten kdo dodržel slib. Měl jsem si tě víc vážit a všímat si tě. Pokaždé když jsem byl s tebou, jsem si tě měl užívat tak, jako by to bylo naposled. Doufala jsi, že přivedu Sasukeho zpět. Pořád jsi ho milovala, bodejť ne… vždyť byl bezchybný. Starala ses o něj i přesto, žes věděla, že o tebe nestojí. A nakonec si pro něho naplnila celé moře slz, proplakaných nad tvou samotou. Vždycky jsi doufala, že se vrátí a budete spolu do konce života. Ale ten konec přišel náhle rychle. Miluju tě tak, že bych skousl i to, kdybys byla s ním. Hlavně, že bys byla šťastná a já konečně na tvé ustrachané tvářičce viděl úsměv. Proto nenávidím Sasukeho. Nenávidím ho za to, co ti udělal. Je to jen grázl. Rád se díval jak trpíš. Nevšímal si tě, nehledě na to co si kvůli němu byla schopná udělat. A teď jsi odešla a dovolila mu důvod k radosti. Víš Sakura-chan, nikdy tě neměl rád. Nechtěl jsem ti to říct, neboť bys byla zklamaná z velké lásky. Nenávidím ho z celého srdce.
Vítězství. Radost. Štěstí. To teď panovalo celou Konohou. Avšak ne v Narutově srdci. Tam nyní převahovala hořkost, ztráta, trpkost a nenávist vůči jedné osobě. Lidé z vesnice mohli být ale šťastní. Vyhráli velkou bitvu a tím prokázali obrovskou moc.
Kde tančí Listová, hoří ohně.
Toto byla slova třetího Hokage, napsaná na hlavní bráně Konohy. Už jen toho by se pro příště měli nevítaní hosti uleknout.
K Narutovy doléhaly radostné výkřiky. Nemohl to poslouchat. On ztratil jedinou milovanou osobu a to si nikdy neodpustí. Loučení je kruté, smrt je krutá. Však jen loučení znamená trochu umírat. Proto s třesoucíma rukama vzal kunai. Následoval poslední pohled věnovaný jí. A pak jen krátká pálčivá bolest.

Život je těžký. Smrt je lehčí. Zemřít kvůli milované osobě?…to se mi zdá jako dobrý způsob jak odejít….