Romantika

Muž bežal po neosvetlených uličkách Konohy a nozdrami vdychoval omamnú vôňu, ktorá mu už šesť rokov nenaplnila pľúca. Bežal a bežal, hnaný túžbou byť čím skôr na mieste. Nik nevedel, že príde, že sa vráti- aj keď len na jedinú noc.
V Konohe pred šiestimi rokmi zanechal dvoch najlepších priateľov a svoj tajný sen, ktorý aj keď mal v jeho srdci druhoradé miesto, nemohol ostať bez povšimnutia. Už nie. Nie teraz, keď sa pevne rozhodol, že jeho klan musí mať pokračovateľa.

Po několika dnech plných zážitků a misí:
______Byl sluneční den. Nakile škvírou mezi závěsy pronikali do pokoje sluneční paprsky. Nakila se převalila na posteli, až z ní spadla.
„ÁÁÁ“ Protáhla ruce, odhrnula závěsy, koukla se na nebe a řekla: „To je nádherný den, zajímalo by mě, co budeme dělat dneska.“

„Tak už pojď tati, přijdeme pozdě,‘‘ tuhle větu opakoval snad už po dvacáté, ovšem Naruto ho nějak nevnímal, dál si spokojeně ucucával čaj, jako by snad nikam nespěchal. Pohlédla jsem na hodiny. Opravdu už by měli vyjít, jinak přijdou pozdě.
„Neboj, beze mě nezačnou,‘‘ ujišťoval ho, ale nějak to nepomáhalo. Už jsem se do toho musela pustit i já, jinak by mi tu Minato zbořil celou kuchyň.

„Proč jsi to nemohla vysvětlit všem dohromady?“ povytáhl Naruto obočí a následně se trochu zamračil. Hluboce se zamyslel jakoby si sám hledal odpověď na otázku.
„Protože takhle to každý lépe pochopí, báááka,“ protáhla jsem.
Chvíli na mě civěl než se jeho obličej zkřivil směšným vztekem. Oko mu zacukalo. Rozeběhl se dlouhými kroky proti mně a znovu mě zkusil udeřit svou holou pěstí.

Shira a Sasuke

Kankurou si okamžitě všiml, že v domě je ještě někdo jiný než on sám. Temari a Gaara byli pryč. Pak slyšel hlasy:
„… vzhůru?“ řekl ženský hlas.
„Nebude,“ ujišťoval ji mužský.
„Jak myslíš.“
„Jo myslím a nezdržuj!“ mužský hlas byl o něco netrpělivější.
„Jsou to tyhle dveře.“
„Víš to jistě…?“ pak už neslyšel nic, tedy kromě toho šumu a pak se náhle otevřely dveře a v nich dvě postavy. Jedna se hned vrhla na Kankuroua a znemožnila mu se dál pohybovat.

Dveře třídy se pomalu otevřeli a do místnosti vstoupila blonďatá dívka a v jejím závěsu pohledný kluk s krvavě červenými vlasy. Nezaujatě se rozhlédl po třídě. Dívka se na rozdíl od něho usmála. Kakashi se usmál a otočil se na třídu.
„Tohle jsou naši nový studenti! Přijeli ze sousedního města, tak se k nim chovejte slušně!“ řekl Kakashi a přisně se na svou třídu podíval. Ta se nevinně usmála a nasadila andělský výraz. Kakashi si povzdechl.
„To to dopadne!“ pomyslel si, a obrátil se na dívku.

"Anami VSTÁVEJ!!!", říká velmi důrazně babička.
"NE," odpovídá Anami jednoslovně.
"Odmítám s tebou diskutovat. Ležíš v posteli už 4 dny. 4 dny, které uběhly od smrti tvého otce. Nemůžeš tu ležet na věky."
"Proč by ne? Babi, nechci přemýšlet co bude dál, nechci vědět, jak se lidé tváří. Všichni budou po mě chtít, abych zaujala nějaký postoj, stanovisko. Ale já nechci! Nemám k tomu, co říct." říká Anami a ke konci jí dochází už síly k dalším slovům, protože se opět dostaví slzy. Hořké slzy.

Je to už pět měsíců co spolu Kiba s Temari chodí.
Gaara ani Kankurou z toho nebyli moc nadšení, ale hlavní bylo, že jejich sestra byla šťastná. Záleželo jim na ní, koneckonců byla jejich jediná sestra, kterou milovali a dali by za ní i život.
Oběma to spolu moc slušelo a tak vidět je procházet se ulicemi, držící se za ruce nebylo nic až tak neobvyklého. Každou chvíli co mohli, strávili spolu. Lidé je rádi viděli pohromadě, protože jim vždy přinesli dobrou náladu.
Pořád byli veselí, smáli se, bylo na nich vidět že se milují.

Sasuke seděl na židli v čele dlouhého stolu a bez náznaku života upíral oči přímo před sebe. Neměl rád, když mu vše nevycházelo podle jeho představ a přeci i když všechno na první pohled šlo tak jak má, jeho intuice mu říkala něco jiného.
„Smím?“ ozvala se polohlasem Shinai.
Přikývnul a dále oči upíral do jediného místa před sebou.
„Co se děje?“ zeptala se opět tím tlumeným hlasem. Napůl zmateným a vystrašeným.
Tok jeho myšlenek byl rázem přerušen. Jak jen ho tyto otravné otázky obtěžovaly.

„Proč?“ ptala se Tsunade, jako by nechtěla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Seděla na křesle pro hokage v zasedací místnosti rady. Probíhal soud.
Shizune hrdě stála uprostřed místnosti a odolávala pohledům všech okolo. Neměla už co ztratit.
„Dělala jsem to pro vás!“ odpověděla a tím vyvolala překvapený šepot po celém sále.
„Cože?“ skoro zaječela Tsunade. „Vysvětli, jak si to myslela!“
„Dobrá, začalo to hned, jak jste se stala hokage…“

Ten den, co dostala tuhle misi, se jí nezdálo nic divného. Jako velitelka jednoho z nejlepších pátracích ANBU týmů, si Hinata zvykla na průzkumné mise. Na tuhle misi ji poslali samotnou, její tým byl na jiné misi a navíc tohle byl jen nějaké nepokoj na hranicích. Byla ovšem varována i o nebezpečí ze strany Akatsuki a dalších uprchlých ninjů, kteří se v této oblasti vyskytovali. Časně ráno se dívka oblékla a vyrazila směrem k bráně. Cestou potkala dvojici mladých lidí, kteří se drželi za ruce a společně procházeli pustou ulicí.

Kakashi se vrátil do pokoje a sedl si na okraj postele. Z bledého, zpoceného čela odhrnul její rudé vlasy a vzal žiňku, která ležela na stolku. Utřel jí čelo i krk a posadil se na židli naproti postele.
„Kakashi,“ zasípala a vztáhla k němu ruku.
Nečekal a pevně jí stisknul. Věnovala mu vděčný úsměv, ale rázem zatnula zuby bolestí, která jí projela neřízeně tělem.
„Odpusť mi to,“ zamumlala.
„Co,“ vykulil na ní své oko. „Nemám ti co odpouštět.“
„Medailon. Kde je můj medailon,“ zachroptěla.

[i]Tma... chlad…, den co den se to prohlubuje, ale až se krajina naplní měsíčním svitem, vše se změní. Ta bolest, kterou trpí den co den, konečně přestane.

„Shikamaru... neřeš to, prostě jdu na misi. Nic se mi nestane. A myslím, že by sme měli jít.“ řekla Temari ke Kesidy. Mlčky se rozběhli směrem od Suny.
Běžely už asi dvě hodiny, když se Kesidy ozvala:
„Myslím, že bych ti měly zavázat ruce, aby to vypadalo věrohodněji.“
„Jo, na to bych málem zapomněla.“ řekla Temari a nastavila jí ruce. Kesidy jí je zavázala a řekla:
„Bude to rychlejší, když použiju jedno jutsu.“ Temari ji už ale nevnímala. Myšlenky se jí zatoulaly k Shikamarovi:

Bloumám po chodbách našeho rodiného sídla.....Přemýšlím jestli myslíš ty věci vážně. Otevřel si oči nebo je to jen další krutá lež?! Kdy už si konečně budu jistá. Opřu se o zeď a sjedu dolů. Sedím a snažím se ty myšlenky zahnat, ale nejde to. Před očima mám stále ten tvůj výraz, ty zářící oči a ten krásný úsměv.

"JAK MŮŽE BÝT TOHLE LEŽ!!!?" histericky zařvu.

Byla jarní noc nasáklá vůní rozkvetlých květin. Dívka seděla za oknem a upřeně pozorovala měsíc v úplňku. Pod tíhou mraků nabýval zajímavé, oranžové barvy. Hvězdy svítily pouze matně, ale ten kdo se zadíval, je spatřil. Stejně jako ta dívka. Šla by ven si sednout na balkon, ale věděla, že jakkoli se noc zdála být teplou, stále se mezi stromy proháněl mrazivý, severní vítr, který chladil každý brzce jarní večer. A tak odolávala svému pokušení a zůstávala sedět v teple u okna.

[color=orange]Tak moje druhé FF. Stejně jako u prvního bych chtěla upozornit že to může být spoiler... Tedy pár věcí opravdu je, ale není jich nějak moc :cD. Odehrává se to cca 5 let poté co Sasuke opustil Konohu. A taky předem chci upozornit že to bude mít tragický konec, ale nebojte, opět doufám že tak přes 7 dílů minimálně to mít bude, takže to nebude hned tak končit:c)). A poslední věc - Je to spíš tak pro příznivce Sakury a klanu Uchiha, než jen Sasukeho, já osobně fandím SasuSaku, ale ono se to pak nakonci nějak promíchá a...

Dny plynuly a Sakura se nacházela v kolotoči lží, výčitek svědomí a zklamání.
,,Sakuro, co je s tebou?“ zeptal se jí po třech dnech Kakashi.
,,Co? Nic, co by mělo být?“ zachichotala se Sakura a snažila se skrýt nervozitu.
,,Právě si sipeš do čaje sůl. A není to jediná blbost co jsi za poslední tři dny udělala. Studenti na akademii si o tobě vypráví veselé historky.“
,,Promiň. Nejsem ve své kůži. Řeknu ti o tom později, už musím jít.“ Řekla rychle a vyběhla ven z domu a zamířila rovnou na akademii.

Vzlet do nové mise

Nic jsem necítila. Jako bych padla do temnoty a pak nic. Naprosté nic. Mé jméno bylo to poslední co jsem slyšela, možná jsem v tu chvíli zatoužila říct STOP a vrhnout se k tomu, kdo na mě zakřičel. Ale bylo příliš pozdě.
První co jsem potom viděla bylo světlo. Že bych otevřela oči do ononoho světa? Chvíli jsem tupě zírala na bílou stěnu a pak jsem si konečně uvědomila, že jsem ve své posteli. Prudce jsem se zvedla.

[color=orange]Jenom pokud dovolíte, chci upozornit, že v některých dílech se může jednat o spoiler!!! A to už od následující věty :cD. Jak bude za chvíli v průběhu příběhu řečeno, celý příběh se odehrává někdy v době, kdy už je Sasuke mimo Konohu, zavraždil Orochimara a vydává se po stopě Itachiho. Taky pak samotný souboj mezi bratry v některém z příštích dílů by mohl být spoiler, takže na to taky upozorňuji. Prostě je to celé zaspoilerované, tak jenom abyste věděli :cD. Jo a ještě jedna věc.