Chamtivost – Zvláštní, ani ne!

„Proč?“ ptala se Tsunade, jako by nechtěla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Seděla na křesle pro hokage v zasedací místnosti rady. Probíhal soud.
Shizune hrdě stála uprostřed místnosti a odolávala pohledům všech okolo. Neměla už co ztratit.
„Dělala jsem to pro vás!“ odpověděla a tím vyvolala překvapený šepot po celém sále.
„Cože?“ skoro zaječela Tsunade. „Vysvětli, jak si to myslela!“
„Dobrá, začalo to hned, jak jste se stala hokage…“

Tsunade zakručelo v břiše, žaludek se jí už pár hodin hlásil o potravu. Seděla ve svém skromně zařízeném pokoji a snažila se přijít na to, jak si narychlo vydělat na jídlo. Jako vždy všechno prohrála. Byla by vlastně velmi bohatá, kdyby nesázela. Já jsem byla už v tuhle dobu její učednicí a měla jsem talent na vydělávání peněz.
Zaklepala jsem na dveře a Tsunade mi přišla otevřít.
„Ahoj!“ pozdravila jsem ji a ukázala tašku s nákupem.
Tsunade se pronikavě podívala na tašku s jídlem a místo pozdravu se zeptala: „Kde jsi na to jídlo vzala peníze?“
Sklopila jsem oči a začervenala se „Víte, já jsem vám trochu peněz, hmm, vzala, abyste všechno, ahh, neprohrála.“¨
Usmála se na mě. Vážila si mé předvídavosti.
„Jejda, já nevím, co bych si bez tebe počala,“ pochválila mě.
Řekla jsem jen „díky“ a odešla jsem připravit něco k jídlu.

„To ale nic nevysvětluje,“ ozval se hlas hlavy rodu Hyuuga.
„Ve své podstatě to vysvětluje vše,“ odpověděla mu Shizune. „Poznáte, co jsem tím myslela, když mě necháte dál mluvit.“
„Dobře, pokračujte!“

Po Orochimarově útoku a smrti Třetího se Listová dostala do velké krize, válce se povedlo zabránit jen kvůli rychle dohodnutému spojenectví s Písečnou, ale i tak vypukaly četné pohraniční konflikty. Navíc situace byla velice nepříznivá, mnoho ninjů zemřelo a velkou část peněz, které Listová ušetřila z dřívějška, utratili na obnovu vesnice a na pohraniční konflikty. Konoha se finančně zhroutila.
Do tohoto chaosu přišla Tsunade a hlavně já. S hrůzou jsem zjistila, že hokage může ovlivňovat všechno, co se děje ve vesnici, kromě peněz. Ty měly vlastní neměnné zákony. Bez možnosti s nimi dělat něco jiného, než je proměňovat na žold pro ninji nebo na zásoby, či na potřebné stavby. Nic víc.
Ale i v tomto systému jsou díry a těch jsem využila. Vybírala jsem na zásoby průměrné částky a kupovala jsem za co nejmenší cenu. Samozřejmě na začátku jsem se bála, že na to někdo přijde, ale po čase jsem přišla na to, že účetnictví je už několik desítek let v takovém stavu, že nikdo nemá šanci na cokoliv přijít.
Jen po jenu jsem shromaždovala na několika místech.

„Vidíte, to je přiznání! Co jste pak s těmi penězi dělala?“ znovu se ptal jeden z radních.
„Kdybyste mě nepřerušoval, tak se to dozvíte,“ odsekla mu Shizune.

Všechny tyto peníze jsem investovala - do dopravy, do zemědělství, do dolů a do manufaktur. Většina investovaných peněz skončila v Ohnivé zemi a všechny začaly vydělávat. Jak už jsem říkala, jsem génius.
Po roce na vesnici konečně dopadla její tíživá finanční situace. Nebylo na mzdy, nebylo na zásoby, nebylo na nic, ale já jsem měla spoustu peněz. Najednou se někde našlo oněch pár milionů, co Konohu zachránily. To nebyla rezerva, kterou Třetí prozíravě zřídil, jako to na první pohled vypadalo, ale byly to moje peníze, co jsem vydělala. Tehdy jsem zachránila celou vesnici."

Halou se rozlehl překvapený šum. Nevěřili jí, ale ona přeci neměla proč lhát.

"Tím to ale nekončilo. Ještě několikrát jsem takto vydělané peníze věnovala Konoze a nikdy nikdo nepřišel na to, kde se vzaly. Měla jsem už spousty peněz. Přesto jsem pořád shromaždovala další, tak jako předtím. Nevím proč. Prostě mi to už nestačilo.
Jednou mi Tsunade dala za úkol sehnat jeden vzácný a tedy i drahý lék. Nemohla jsem ho nikde za přiměřenou cenu legálně získat a tak jsem zkontaktovala pár přátel z černého trhu, které jsem si nadělala už dříve. Rychle jsem dostala odpověď. Někdo nabízel spoustu léků za nízké ceny a mezi nimi i ten, který jsem hledala. Domluvila jsem si s ním schůzku.
Schůzka se měla konat v malém srubu nedaleko Konohy. Dorazila jsem tam a on už tam byl. Kabuto - jeden z nejhledanějších zločinců a já ho měla na dosah ruky. Okamžitě jsem si připravila svoje jehly a on skoro ve stejný okamžik vyvolal své chakrové skalpely. Čekala jsem, odkud se vyřítí zvuční ninjové a on také čekal, jak jsem se později dozvěděla, na ninji s Listové. Stáli jsme tak asi minutu a pořád se nic nedělo. Rozesmál se a i mě se přes rty vydral smích. Oba jsme najednou pochopili, že to byla náhoda.
„Dojednáme tedy ten obchod? Nebo jste tady kvůli něčemu jinému?“ zeptal se mě, aby se ujistil.
Kývla jsem mu na to. Ty léky jsme potřebovali a mě bylo jedno, od koho je dostanu. Navíc to vypadalo, že bych na něm mohla vydupat nějakou slevu.
Rozhlédla jsem se po srubu, byl v něm jen jeden malý zaprášený pokoj, s malým dřevěným stolkem a několika židlemi, které vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou. Nechtělo se mi tam být.
„Nebylo by možné se někam přesunout, tenhle srub není zrovna místo, kde bych chtěla trávit odpoledne,“ řekla jsem mu.
Usmál se na mě: „ Znám v blízké vesnici docela dobrou hospodu, takže tam můžeme zajít,“ navrhl mi.
Já souhlasila. Nabídl mi rámě. Byla to docela paradoxní situace, jdu do hospody se svým úhlavním nepřítelem a vypadáme jako milenci.
Šla sem s ním a po cestě jsem se s ním bavila, ne o obchodě, ale jen tak. Byl docela zábavný. Vlastně jsem úplně zapomněla, kdo to je a jen se bavila. Stejně vypadalo i naše posezení u jídla. Byli jsme v takovém malém vesnickém hostinci, nic moc nóbl, ale jídlo bylo dobré. Povídali jsme si o všem možném. Na obchod se ale nedostalo.
„Hele já už budu muset jít, nebo budu mít problém,“ oznámil mi, když už začalo zapadat slunce.
„Hmm, já bych taky měla jít,“ odpověděla jsem „Ale nedohodli jsme ten obchod.“
Na chvíli se zatvářil velice podivně, ale pak se na mě usmál „Zítra stejný čas a místo, jo?“
Kývla jsem hlavou a pak jsme se rozešli. Usmívala jsem se, ještě když jsem došla do kanceláře Hokage. Pak jsem si uvědomila jednu divnou věc. Začala jsem se na zítřek těšit.

„Já si říkala, co to s tebou je!“ vykřikla Tsunade. „Vypadala jsi strašně, mimo, jako bys byla za… Počkat, ty ses do něj doopravdy zamilovala?“
Shizune měla pořád ledově klidnou tvář.
„To asi až trochu později!“
Tsunade jí poskytla pohled na svůj překvapený výraz.

Další den jsem znovu vyšla z Konohy, neměla jsem strach, to až později jsem si uvědomila, že to na mě mohl takhle nahrát. Zase jsme se potkali, zase v prachu toho divného opuštěného srubu v lese. Vždycky mě zajímalo, jak se tam ten srub objevil, kdo ho tam postavil a proč ho nechal napospas času. Určitě by to byl zajímavý příběh. Možná tam žil mladý lovec, co se za svojí láskou přestěhoval do města a u rodinného krbu pomalu na svůj malý srub zapomněl. Nebo tam zemřel všemi opuštěn stařeček, co už svým synům a vnukům nestál ani za pohled. Umřel a jeho tělo rozsápali vlci.
A já se tam sešla s Kabutem, znovu. Bez podrazů a klidně jsem se s ním sešla, jako bych zapomněla, jak moc jsem ho chtěla zabít, když ohrožoval Tsunade-hime, jak moc ublížil Konoze. Nezapomněla, jen jsem to odsunula někam, někam dozadu. Nemyslela jsem na to, vůbec. Jen jsem chtěla ještě více peněz a příroda také dělá divy a já byla celou dobu zalezlá v kanceláři a neměla jsem čas. Čas na určité věci, které tělo občas vyžaduje. Takže mě asi přitahoval od začátku, nevím, ale moje mysl věděla, že z toho bude spousta peněz. Já si to asi úplně neuvědomovala, ale věděla jsem to. Zvláštní? Ani ne!
Zase jsme spolu mluvili, a dlouho. Dokonce jsme se i domluvili na našem obchodu, další den jsem přinesla léky a Tsunade se na nic neptala. Dostala jsem je dokonce levněji, než jsem čekala. Pak mě políbil, lehce se ke mně přiklonil a svými rty se dotkl mých, jemně. Přišlo mě to úplně normální, seděla jsem u jednoho stolu s hledaným zločincem a líbala se s ním. Do Konohy jsem přišla až další den.
Víte, co je na tom nejhorší? Měla jsem pocit, že potřebuji pořád víc a víc peněz. No a s Kabutem jsem se taky scházela. Pomáhal mi obstarávat cenné látky a ty výhodně zpeněžovat. Já jsem podváděla Konohu a on Orochimara. Jednou na to musel někdo přijít.
Trvalo to asi dva měsíce, já i Kabuto jsme byli v jedné vesnici a dojednávali jsme obchod s naším dodavatelem z černého trhu, přišla jsem na to, jak jednoduše legalizovat zboží. Zákony jsou tak děravé. Nacházeli jsme v takovém malém, ale čistém a útulném domě, kde byly všude po zdech vyvěšené obrázky jeho dcery. Teď jí mohlo být takových dvacet. Ona byla také důvod, proč se dal na své nečisté řemeslo, měl ji totiž moc rád a chtěl jí zaplatit dobré věno, aby si mohla vzít kluka, kterého milovala. Takový nešťastný příběh to byl. Ona byla hezká, ale chudá dcera místního hajného a on byl synem bohatého obchodníka a starosty. Zamilovali se do sebe, ale starosta byl lakomec, a tak chtěl nesmyslně velké věno. Oba se trápili a trápil se i hajný. Ten měl pocit, že nedostál svým povinnostem a nechtěl vidět svojí milovanou dceru nešťastnou. Zemřel rychle, kunai zvučných ninjů ho zasáhl do hlavy. Já jsem první útok odrazila a na Kabuta neútočili, Orochimaru mu ještě pořád věřil. Zaútočilo jich na mě šest. Věděla jsem, že se neubráním, ale Kabuto blázínek mi přišel na pomoc. Nečekali to a rychle je vyřídil, sám při tom byl ale zraněn.
Po boji jsme se na sebe podívali, bylo nám jasné, že musí jít pryč, někam daleko utéct. Rychle jsem mu ošetřila ono zranění a dali jsme se na cestu. Já jsem však musela vybrat peníze, měla jsem jich spoustu, ale žádné u sebe. Vydali jsme se do nejbližšího města.
Pak nás našli, tentokrát to byl elitní ANBU tým z Listové, asi se jim donesly zvěsti o incidentu v té vesnici. Boj to byl rychlý, vrhli se na nás. Ani jsem se nestačila bránit, byli na úplně jiné úrovni než ti ze Zvučné. Netrvalo jim ani minutu, než Kabuta zabili, a já jsem se celou tu dobu ani nepohnula. Měla jsem strach. Pak mě odvedli. No a zbytek už snad znáte.

„Shizune, na zvláštní žádost Hokage ti byl dán mírnější trest,“ rozezvučel se v síni hlas radního, který byl zároveň soudcem, „Za zradu a zpronevěru jste odsouzena k doživotnímu vyhnanství ze země, tento verdikt je nezvratný.“ Netrvalo ani hodinu, než po její výpovědi přišli s tímto rozsudkem.
Shizune jen kývla a už ji odváděli ze sálu. Na její tváři však nebylo poznat, že by se jí to nějak dotklo.