Žena dvou bratrů-klan Uchiha:Déšť,kapitola 5.

Sasuke seděl na židli v čele dlouhého stolu a bez náznaku života upíral oči přímo před sebe. Neměl rád, když mu vše nevycházelo podle jeho představ a přeci i když všechno na první pohled šlo tak jak má, jeho intuice mu říkala něco jiného.
„Smím?“ ozvala se polohlasem Shinai.
Přikývnul a dále oči upíral do jediného místa před sebou.
„Co se děje?“ zeptala se opět tím tlumeným hlasem. Napůl zmateným a vystrašeným.
Tok jeho myšlenek byl rázem přerušen. Jak jen ho tyto otravné otázky obtěžovaly.
„Do toho ti nic není!“ zavrčel. Občas zapochyboval co se jen na ní mohlo Itachimu líbit. Snad to, že Shinai se nerozbrečela a neutekla, jak doufal. Namísto toho přišla k němu a pevně ho odejmula.
Přitiskl se k ní a nechal se zmámit její krásnou vůní, tento čin dokázal zahnat veškeré chmurné myšlenky jenž jej do této chvíle tolik tížili, ale netušil, že tento okamžik neprožívají sami.

Darvulie se krčila u klíčové dírky dveří. Vřela v ní zlost, tak velká, že se rozhodla pomoct si k místě v pánově srdci. Měla u sestry ještě nevybraný dluh a ten si hodlala nechat splatit. Jen nepatrná nehoda a celý její život se navždy zlepší.
S těmito myšlenkami zamířila do ulic, věděla, že bez dovolení nesmí odcházet z domu, ale k zabití se přeci povolení nežádá.
Najednou se v půli ulice vedoucí k čtvrti Hyuuga zarazila. Její plán byl téměř dokonalý, ale zapomněla do něj zahrnout jednu maličkost. Maličkost jenž se nacházela v Shinaině lůně.
I přes veškerou svou podlost a nesnášenlivost k lidem nedokázala onomu nenarozenému dítěti ublížit a mimo jiné by jí ještě mohlo posloužit. Když ne jako lákadlo na mladého Uchihu, tak alespoň jako následovník. Další jehož naučí všem svým nečestnostem a jenž jí bude sloužit jako zbraň.
Tímto bylo rozhodnuto Shinain porod bude i den její smrti.
Na vrásčitou tvář ji spadlo pár kapek vody. Pozvedla hlavu a zadívala se na černé mraky.
„Vypadá to na pořádnou průtrž mračen,“ zaskřípala zuby, „tím lépe!“

Tři promoklé postavy kráčely bouřkou, před nimi se hrdě rozprostírala brána Konohy.
Menší chlapec zvednul hlavu k velkému znaku ohně a do obličeje mu začaly dopadat ledové kapky deště, ale on svůj zrak nebyl schopen odtrhnout. Kapuce mu sklouzla po hladkých vlasech v barvě havraní černě a netrvalo dlouho než se déšť přeměnil v slzy. Vystrašeně chytl svého otce za ruku a ten mu věnoval uklidňující úsměv.
„Muži v našem rodě se nebojí!“ ušklíbl se klučina jdoucí po otcově levé straně a sám pevným krokem zamířil vpřed.
Zneškodnit strážné pro něj bylo až přehnaně lehké. I když zajisté oba ovládaly mnohá jutsu proti jeho očím neměli nejmenší šanci.
„Naučil jsi se Sharingan ovládat příliš brzo,“ zašeptal otec, ale to pro chlapce nebyla slova, která chtěl slyšet.
„Měl bys na mě být hrdý!“ řekl s náznakem smutku v hlase a vyčítavě se na svého otce podíval.
„A kdo říká, že nejsem?“

Shinai se s jekotem probrala ze spánku. Opět se jí zdál tak podivný sen.
Stála uprostřed tří cest. Na jedné straně stál Itachi s dvěma neznámými chlapci marně volajícími její jméno. Na druhé byl Sasuke s jeho typicky nevnímavým pohledem s rukama v kapsách. Když k němu udělala krok věnoval jí jen letmý pohled a ona věděla, že jedinou cestou kterou si může zvolit je ta třetí. Cesta věčné tmy a samoty. Cesta z níž se již nikdy nemůže vrátit. Ta cesta jenž je zvaná smrt.
Nebrala jí jako trest, spíše jako vysvobození, s nadějí na onu záchranu udělala krok vpřed, ale někdo jí v pokračování chůze zabránil.
Otočila se a přímo za ní stál povědomý kluk s hnědými vlasy svázanými do culíku a rukama tvořícími pečeť. Hned za ním ve stínu stáli další dva lidé, věkem by se dalo odhadnou, že nejspíš rodiče přítomného.
Chtěla utéct, ale nedokázala se pohnout. Najednou kolem sebe ucítila pevné paže. Pomalu se okolo ní obmotaly a začaly jí dusit. Snažila se nadechnout, ale k jejím plícím se nedostával ani doušek kyslíku. Zmateně pohlédla na skupinku lidí běžících k ní. Tolik si chtěla vybavit jejich jména.
Zalapala po dechu, ale docílila jen toho, že sevření zesílilo. Otočila se směrem ke svému vrahovi a spatřila ty oči. Ty oči, které jí zprvu okouzlily.

„Sasuke,“ zašeptala a pohlédla na muže ležícího po jejím boku. Vzhlížel k ní stejnýma očima jako v onom snu, ale tyto jí připadaly něčím jiné.
„Co se stalo?“ starostlivě se na ní podíval a tázavě naklonil hlavu.
„Měla jsem zlý sen,“ odpověděla rozklepaným hlasem.
„Máš je často?“ položil další otázku, tentokrát, za jiným účelem.
„Ne,“ zalhala a uhnula z dosahu jeho očí.
Sasuke se pousmál, jemně jí políbil a opět si klidně lehnul.
„Měla bys být trochu víc klidná, toto škodí tobě i dítěti,“ poučil jí ještě než usnul.
Shinai přikývla na souhlas a také si opět lehla. Usnout, ale už nedokázala. Jen koukala do oken na které dopadal déšť a přemýšlela o významu těchto podivných snů. Voda jí pomalu uklidňovala. Začínala docházet k názoru, že vše jsou jen hloupé sny. Sny a nic víc. Rozhodně nic co by jí mělo zneklidňovat.

V potemnělé místnosti se rozdrnčel zvonek.
Shikamaru otráveně otevřel oči a natáhl ruku ke zdroji onoho odpudivého zvuku, aniž by se jej dotknul, zvuk ustal.
„Půlnoc?“ zašeptal sám pro sebe a posadil se.
Pak pohledem opět přejel k budíku. Vše bylo víc než zvláštní. Malou chvíli ještě ukazoval přesný čas, ale nyní jeho tikot utichl. Zakroutil hlavou a bezděky pohlédl z okna.
Tmou kráčely tři postavy.

Pomalu se začínalo rozjasňovat a na promrzlou krajinu dopadaly paprsky slunce. Večerní bouřka ustala a spolu s rozedněním s sebou přinesla nový den. Den plný nadějí smutků a nesplněných očekávání dvou chlapců.