Láska umí víc 004 Optimizmus je nejpříjemnější forma odvahy

"Anami VSTÁVEJ!!!", říká velmi důrazně babička.
"NE," odpovídá Anami jednoslovně.
"Odmítám s tebou diskutovat. Ležíš v posteli už 4 dny. 4 dny, které uběhly od smrti tvého otce. Nemůžeš tu ležet na věky."
"Proč by ne? Babi, nechci přemýšlet co bude dál, nechci vědět, jak se lidé tváří. Všichni budou po mě chtít, abych zaujala nějaký postoj, stanovisko. Ale já nechci! Nemám k tomu, co říct." říká Anami a ke konci jí dochází už síly k dalším slovům, protože se opět dostaví slzy. Hořké slzy.
Jsem tak ubohá... Pořád jen pláču a nic nedělám. Otočí se na záda a dívá se do stropu. Přemýšlí o Ichim. Co asi dělá?
"Jak je Ichimu?"
V babičce svitne naděje. Její vnučku zajímá, aspoň malinko, okolní svět.
"Ichimu se po tobě stýská. Nic nejí ani nepije, jako ty. Měla bys za ním jít."
Chvíle ticha.
"Musím už jít," řekla babička, vstava a odešla.
No nic... Už to stačí! Musím začít od začátku. Řekla si Anami a vstala. Přišla k zrcadlu. Natáhla ruku k velkým nůžkám, chytla do ohonu své dlouhé -až po pas- vlasy. Nůžky se blížily k vlasům. Střih...
Takhle je to lepší. Aspoň mi nebudou zavazet při jízdě."

Odpoledne, po pár hodinách
"Je tu krásně," říká si nahlas pro sebe Anami. Zrovna stojí na jednom útesu a dívá se na moře. Ichi se pase opodál. Je tu sama. Tedy aspoň si to myslí. Najednou někde zapraská pár větviček. Nic ale neslyšela. Někdo ji pozoruje.
Náhle letí vzduchem kunaj. Ten však jiný předmět odrazí. Anami se s leknutím otočí.
Co to bylo? pomyslí si.
Slyší, jak se někdo vzdaluje. Někdo neznámý utíká pryč. Zmateně hledí do hustého lesa. Náhle si všimne kunaje, který ji chtěl zabít a shurikenu, který odrazil tu smrtící zbraň.
Někdo vyšel z lesa směrem k ní. Podívá se na něj a poznává ho.
To je ten kluk!
„Co tu děláš? Co?.. Co chceš?!“ ptá se vyděšeně.
„Neboj se. Tedy aspoň mě ne. Já nejsem ten, co po tobě hodil kunaj.“
„Ty jsi mě zachránil?“ řekla zaraženě a podívala se na shuriken a kunaj. Podle polohy dokázala poznat, jaký předmět na ni mířil. Děkovně se usmála.
"Kdo jsi? Znám tě a přitom i neznám," usmála se.
Podíval se na ni. Třpyt v jejích očích byl tak okouzlující.
"Já jsem Kiba. Inuzuka Kiba."
"Ráda tě poznávám psí Kibo."
Kiba se zasmál. Jeho jméno bylo tak výstižné.
„A jak se jmenuješ ty?“
„Já jsem Sako Anami.“
Seděli spolu na kraji útesu a dívali se na západ slunce. Povídali si. O čem? O tom, co jim přišlo na mysl. Tedy kromě toho „atentátu“, o tom se někdo z nich nezmínil. Nechtěli si kazit hezkou chvilku.
„Tvůj táty tedy umřel na chorobu Kuru? O té jsem nikdy neslyšel.“
„Ani jsi nemohl. Vyskytuje se jenom v našem rodě. A ani v něm ji skoro nikdo nezná. Našla jsem si o ní informace v jednom svitku. Je tak nebezpečná. Nejdřív máš nízký tlak a pak to jak rána z nebes přijde."
„Hmm… Zajímavá nemoc,“ konstatoval Kiba a podíval se na Anami. Hleděla smutně do země. Bylo mu jasné proč, ale nevěděl jak ji povzbudit.
V hlavě se mu zrodil ne zrovna milý plán. Chytl Anami za pas a začal ji lechtat.
Ta, jelikož to nečekala, málem smíchem a křikem vypustila duši. Oba se smáli a bojovali spolu. Celý zadýchaní leželi naproti sobě a hleděli na nebe.
„Víš, existuje taková věta: Optimizmus je nejpříjemnější forma odvahy. Musíš se každý den smát a překonáš to,“ poradil Kiba Anami a povzbudivě se usmál.
Ta mu usměv oplatila. Náhle vstala.
„Musím už jít. Babička bude mít starost. Děkuji za všechno.“
„Ne ještě nechoď,“ prosil ji Kiba.
„Musím. Zase někdy nashledanou,“ loučila se a už běžela k Ichimu.
„ SANADAI!“ stihla ještě zavolat než pobídla koníka ke cvalu.
„Ah..Ahoj…“ chtěl říct Kiba, ale nestihl to.
Co je to Sanadai? Příště se jí zeptám. A nejen nad tím Kiba přemýšlel. Celou cestu domů myslel na toho útočníka. Nebýt jeho, byla by Anami mrtvá.
No ono není špatný někdy někoho jen tak z hecu sledovat. řekl si a poklidným krokem se vydal ke Konoze.