Romantika

Mari a Gaara

Když ji uviděl srdce mu sevřelo a pak rozběhlo na plné obrátky a zdála se mu krásnější než kdy se viděli naposled. Nemohl uvěřit, že ji po takové době vidí, ale pořád mu zněly její slova, ovšem pohled do jejích očí mu ty vzpomínky vytratily z hlavy jako pára nad hrncem.
Mari na tom byla stejně, ale musela se držet zpátky, protože na usmíření je už stejně pozdě.
„Moji snoubenku vám nemusím představovat,“ řekl mizukage.
„Ne nemusíte, mizukage-dono,“ ujišťoval ho Gaara.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Mari.

„Moenai, co ty tady děláš,“ pronesl překvapeně. Jeho výraz se najednou změnil. Konečně se přestal usmívat a zase to byl jeho starý, tolik známý obličej. Jakoby do teď byl pod nějakým závojem.
„Dobrý den, Hitsugaya-taichou,“ protáhla jsem a zvedla na něj obočí.
Trochu se zarazil, ale okamžitě svůj výraz zamaskoval typickým zamračením.
Neměla jsem v úmyslu být milá ani při nejmenším.
„Vidím, že už jste s tréninkem skončili,“ změřil si nás všechny pohledem.
„Vidím, že vy taky,“ opáčila jsem.

Když sem se probudila, bylo asi deset hodin dopoledne.Podívala sem se vedle sebe, kde ležel Sasuke.Ještě spal.Nechtělo se mi ho budit, tak sem ho pohladila po tváři a potichu sem se vytratila z pokoje.Šla sem si zabrat koupelnu, protože bych se tam pak asi dlouho nedostala jak znám svojí sestru.Když sem se umyla, šla sem dolů do kuchyně si udělat něco k pozdní snídani.Z pokoje mojí sestry se ozývaly nějaký podivný zvuky.Zřejmě zase pořádají polštářovou bitvu.

Chvíli stáli nehnutě. Ten, kdo zde bojoval, možná navždy zmizel ze zemského povrchu. Vítr si pohrával s jejich vlasy. Zlomená dívka promluvila první. „Už ho nikdy nenajdeme!“
„Neviděl bych to tak černě,“ nesouhlasil Kankurou. „Musí přece existovat řešení!“
Dlouho mu neodpovídala, její hlavou vířilo tisíce myšlenek najednou. Ještě chvíli a rozskočí se jí z nich. „Až dorazíme zpátky, zavřu se v knihovně,“ prohlásila Temari pevně.

____Nakila se rozklepala, podívala se na Kakashiho a povídá: [i]„O...o čem to mluvíš.?“

„Ťuky ťuk.“ Ozvalo se za dveřmi a po chvilce následovalo i opravdové zaklepání.
„Pojď dál Saju.“ Řekl Shikamaru a dál si vybaloval věci do skříně.
„Díky.“ Vrzly a dveře a v nich se objevila Saju.
„Copak tu děláš? Neměla jsi náhodou mamce pomáhat s nádobím od večeře?“ Zeptal se Shikamaru a konečně zavřel skříň.
„Jo měla, ale ukecala jsem jí.“ Usmála se rošťácky Saju a posadila se na velkou masivní postel.
„Aha.“ Přikývl Shikamaru a schválně si sedl na židli u pracovního stolu.

Naruto se ráno probudil jako první. Chvíli se díval do stropu, pak se protáhl a zamilovaně se díval na Hinatu a hladil ji po jejich krásných vlasech.
,,Strašně tě miluju Hin.‘‘ Pomyslil si a pousmál se.
,,Vůbec nemůžu pochopit jak jsem tě kdysi mohl tak ignorovat.‘‘

Osudová náhoda

Černovlasý muž se probudil z neklidného spánku a rozmrzele zamžoural očima po okolí. Bylo ještě brzo a slunce ještě nevykouklo zpoza obzoru. Zvednul se od vyhaslého ohniště a protřepal plášť ve kterém spal. Došel k nedalekému potoku, abych si opláchl tvář. Voda mu vrátila obraz bledého obličeje, s jemnými rysy, černýma smutnýma očima a s čím dál více se prohlubujícími se vráskami. Nechtěl se na sebe dívat ani o minutu déle a tak rozčeřil dlaněmi hladinu a nechal po sobě stéct chladivou kapalinu.

Nad Konohou se snášela noc. Hvězdy začaly rozsvěcovat na noční obloze a srpek měsíce zahájil svou dnešní pouť. Míval tyto poutě rád, protože ho bavilo se dívat na osudy lidí. Bohužel dneska se stal svědkem ne moc šťastné události……

Brečela jsem u jednoho osamělého stromu uprostřed mýtiny. Každou chvilku mi tváře máčely nové slzy a já se je neobtěžovala zastavit, ba, ani si je utřít.

Večer
Hotaru se unaveně potácela domů. Paže měla obvázané, ale na tváři jí pohrával úsměv. Den neměl dokonalý začátek, ale ke konci byl skvělý.

Ráno pár hodin jen tak cvičili a běhali, jako rozcvičku, poté nastaly boje. Hotaru nejdříve bojovala s TenTen. Opravdu, být v její přítomnosti, když háže zbraně, je velice nebezpečné. Vůbec se nestarala, kam ty zbraně letí, hlavně že letí na nepřítele! Z toho boje si Hotaru odnesla několik šrámů na pažích, ale přesto zvítězila.

Nachází Sakuru znovu v dívčině pokoji, ale tentokrát už je dívka vzhůru.
,,Ach, ahoj.“ Pozdraví Naruto dívku a bezmyšlenkovitě podá Sakuře papír.
,,Co je to?“ zeptá se Sakura, když si to přečte.
,,To co ta holka říkala.“ Řekne Naruto s pohledem stále upnutým na dívku.
,,Cože? Já něco říkat? A vy to přeložit? To ne.“ Vzdychne dívka s podivným přízvukem.
,,Jaká hádanka Naruto? A kde jste nabrali ty Anděly?“ začne po Narutovi Sakura křičet.

Slunce proniklo baldachýnem jehličí a listů lesa a v jeho loučích se roztančil prach. Ptáčci zapískali a vylekaně vzlétli ze stromů a kříčků poblíž místa, kudy se hlučně hrnula Kushina. Většina z nich pak usedla na vrcholku vysoké jedle, ze které bylo vidět celý les, zvědavé, co si Kushina a její skupinka počnou dál.
„Ztratili jsme se, viďte že jo, sensei?“ zeptala se Mizu nejistě.
„Jasně že ne!“ odporovala Kushina. „Vím přesně kde jsme!“

V laboratoři to vydapalo jako po výbuchu. Stěny byly doslova na cáry, všude se válely urvané pláty železa. Ve středu místnosti se skvěl velký černý kruh, ze kterého sálaly proužky kouře, uprostřed něj netknuté chlapecké tělo. Dívka ležící kousek opodál byla celá od krve a uhlu, na jejím pořezaném těle visely špinavé cáry šatů. Dlouhou chvíli se ani nepohnula, ale pak přece jen přišla k sobě. Pomaloučku se zapřela na lokti, druhou rukou si odhrnula zcuchané vlasy z obličeje. Malátně se rozhlédla, naprosto dezorientovaná.

Dvě dívky stály před sídlem klanu Uzumaki. Yoshie před chvílí klepala, tak teď jen čekaly, až jim někdo přijde otevřít. Po chvilce se dveře otevřely a v nich spočinula půvabná žena s tmavě modrými vlasy, fialovobílýma očima a kulatým těhotenským bříškem. Jakmile je spatřila, krásně se usmála. „Dobré ráno, děvčata.“
„Dobrý, Hinato-san. Jdeme vyzvednout Narua.“
„Ještě spí, ale pojďte dál.“ Podržela jim dveře a kousek ustoupila.
Dívky vstoupily do předsíně.

Chika kráčela pomalu ulicí. Odpichovala se berlemi, protože se sádrou nemohla chodit. Nevnímala okolí, jen pořád přemýšlela nad jednou věcí. Proč ji ten nový student, Gaara, zachránil. Byla mu sice neskutečně vděčná, ale tahle otázka jí pořád vrtala hlavou. Když vyšla za roh ulice málem narazila do Gaari a Temari.
„P-pardon,“ omluvila se.
„Nic se neděje. Zrovna se jdeme s bráchou podívat po městě,“ usmála se na ní Temari takovým tím jejím milým úsměvem.

Konoha

Naruto uposlechl radu svého senseie a věnoval patřičnou pozornost Hinatě, která to velmi oceňovala, ale nijak ho nepovzbuzovala nebo mu nedávala falešnou naději, že možná budou spolu.
Hinata se více než kdy dřív pustila do tréninku a to se jí vyplatilo, protože netušila, že technika jíž se naučila ji zachrání život…

Kakashi a Zkáza naproti tomu byli šťastni, že jsou spolu a už pozvali půlku Konohy na jejich svatbu.

Sakura rozhodně vrazila do dveří a vytáhla ze skříně batoh. Myšlenkami někde hodně daleko začala do batohu skládat oblečení, zbraně a vůbec vše co ji napadlo, že by mohla potřebovat. Pevně rozhodnuta v to, co chce. Sbalena byla asi za čtvrt hodiny, ale ještě další půl hodiny seděla na posteli a tupým výrazem zírala na fotku týmu 7 na nočním stolku. Nakonec ji vzala a zastrčila až na dno batohu. Dala si batoh na záda a koukla se z okna. Venku už byla tma.

V předchozím díle: „ Zavolali jsme Vás, protože očekáváme příchod jisté osoby… další informace se dozvíte po zkouškách; pokud je dokončíte s úspěchem.“
Jakmile dořekla, celou třídou se pronesl šum. Hokage však s dalším nádechem pokračovala: „Do doby, než se této návštěvy dočkáme, bude tato vesnice, něco jako vaším domovem. Budou vám vybrány čelenky z vašich vesnic a další průkazy totožnosti a přiděleny nové se znakem naší vesnice. Budete rozděleni do týmů, dle vašich schopností. V těchto týmech pak do příchodu naší návštěvy budete plnit mise a budete se podrobovat tréninkům.“
Znovu se po všech podívala. „A teď k testu!“