Příběh dítěte lásky 2- Odpovědi- 5. kapitola

Vzlet do nové mise

Nic jsem necítila. Jako bych padla do temnoty a pak nic. Naprosté nic. Mé jméno bylo to poslední co jsem slyšela, možná jsem v tu chvíli zatoužila říct STOP a vrhnout se k tomu, kdo na mě zakřičel. Ale bylo příliš pozdě.
První co jsem potom viděla bylo světlo. Že bych otevřela oči do ononoho světa? Chvíli jsem tupě zírala na bílou stěnu a pak jsem si konečně uvědomila, že jsem ve své posteli. Prudce jsem se zvedla.
,,To snad!'' zakřičela jsem do ticha. Jaktože jsem tady? To se mi to jenom zdálo? Podívala jsem se pod peřinu. Byla jsem oblečená, to značilo, že jsem se domů dostala v ne moc dobrém stavu. Šáhla jsem do pouzdra s kunaiema. Jeden chyběl. Když ho nemám v srdci tak kde? Byla jsem zmatená. Částečně se mi vyjasnilo, když jsem si vzpomněla na poslední vzpomínku. Ten, kdo zakřičel moje jméno, mě určitě musel i omráčit, přeci poznal co se chystám udělat. Takže jen díky neznámému jsem živá. Bylo to vůbec špatně? Zarazila jsem se. Znovu jsem si projela všechny důvody, které mě k tomu hnaly a dospěla jsem k názoru, že jsem byla absolutně blbá. Kam se poděla moje touha jít dál? Sakra, jak jsem na to mohla jen pomyslet...
Pomalu jsem se zvedla a sedla si na okraj postele. Hlava mi spadla do dlaní. Strašně mě bolela, zjevně mě můj ''zachránce'' praštil do hlavy. Chvíli jsem takhle zůstala a pak jsem se odhodlala vztát. Souběžně jsem ovšem zjistila, že snad neexistuje sval, který jsem neměla přeležený. Nahlas jsem zaklela a vydala se do kuchyně. Tam jsem s sebou třískla na židli a tupě zírala do zdi. Na sobě jsem ještě pořád měla oblečení ze svatby. Svatba...
,,Panebože...'' zašeptala jsem, když jsem si vzpomněla na příhodu s Kankurem. Kdyby to aspoň dopadlo tak, jako v romantických filmech, ale tohle byl jeden trapas za druhým...
Povdechla jsem si. Ino a Tenten měly pravdu, něco mi chybí. S návratem do Listové jsem to pocítila víc než kdy předtím. Všichni byli šťastní, všichni měli lásku. A co s člověkem, co nikdy nepocítil ani lásku rodičů? Sklesle jsem sjela po zdi dolů. Ne, teď doopravdy nemám náladu to řešit.

Zbytek času do mise jsem ztrávila lenošením. Nechtělo se mi nic dělat, akorát čas od času jsem si zatrénovala, aby se moje ztuhlé svaly trochu rozhýbali. A pak už konečně nastal okamžik, kdy jsme já, Hinata a Shino stáli před Tsunade. Ta si nás měřila pohledem. Já jsem na sobě měla svoji Chuuninskou vestu, kterou jsem nosila zvlášť hrdě.
,,Dobře,'' odkašlala si Hokage, ,,je na čase začít.'' Sklonila se dolů pod stůl a vytáhla pár papírů.
,,Na těchto papírer jsou informace, které potřebujete k misi. A nezapomeňte, všechny údaje jsou přísně tajné.'' Každému podala jeden a my jsme je zvědavě začali studovat. Byl tam stručný obsah naší mise, že máme pouze výzvědnou funkci a tak. Také tam byla mapa s plánem přibližné trasy. Měli jsme se vydat na západ od Konohy až do půle cesty do Amegakure (Dešťové).
,,Je vám vše jasné?'' zeptala se po chvíli. Souhlasně jsme kývli.
,,Dobře... V tom případě se můžete vydat...''

,,Takže, velitelem mise jsem já.'' řekla jsem jim, když jsme sbíhali schody od kanceláře Hokage. Bylo na mě, abych vymyslela strategii a proto jsem svůj mozek zapla na maximum.
,,Shino, popiš mi prosím maximální výzkumné možnosti tvých brouků.'' Shino se rozpovídal o jeho drobotině a já ho pozorně poslouchala. Pomalu jsem si v hlavě dávala dohromady celý plán. A když už jsme byli u brány, vše bylo promyšlené do nejmenších detailů. Postavila jsem se před ně a dala si ruce v bok.
,,Strategie je takováto. Nebudeme chodit spolu, ale v kilometrových rozestupech po stejné trase. První půjdu já, pak Shino a pak Hinata. Já budu první výzvědná skupina, která vás pomocí Shinových brouků bude informovat o cestě. Shino bude mít funkci spojníka, který bude posílat brouky ke mě i k Hinatě. Ta bude mít celou cestu zapnutý Byakugan a bude prověřovat cestu, kterou jsme přišli. Upozorňuji, že budeme hodně spěchat. Já budu rychlejší a abych vám neutíkala, každé dvě hodiny na vás počkám.'' Kývli na znamení, že rozumí.
,,A jakým způsobem se udržíš před námi?'' zeptala se trochu ostýchavě Hinata.
,,Mam na to jutsu.'' Znovu kývla.
,,Dobře...'' nadechla jsem se, ,,můžeme vyrazit.'' Oba zvědavě pozorovali, co asi udělám.
Pták, pes, pták, kůň, opakovala jsem si v duchu pečetě, které jsem právě prováděla.
,,Soraton: Ahoudori.'' Nevím co čekali, ale tohle určitě ne. Okolo mého těla se objevil hustý povlak z čakry tvořící obrys ptáka. Z vlasů jsem si vyndala hůlky a každou si dala do jedné ruky. Vlasy mi ale nespadli, jako by je čakra chytila a vyzvedla vzhůru. Ale to, co způsobovalo jejich udivení, bylo to, co následovala. Vznesla jsem se. Chvíli jsem se bavila jejich podivenými pohledy, není přeci moc zvykem, že někdo má létavou podstatu a lítá si jen tak po světě.
,,Shino, ty vyběhni za deset minut a ty Hinato za dvacet minut po tobě.'' Poté, co jsem řekla poslední věc, kterou jsem chtěla, jsem vyrazila.

Jutsu, které jsem použila, bylo jedno z těch, které jsem se naučila při svém tréninku u Hatomaru-sama. Bylo tenkrát celkem vtipné pozorovat, jak holka, které okolo hlavy zběsile lítají vlasy, neustále padá z metrové výšky a pořád se vzteká. Nad těmito vzpomínkami jsem se pousmála. Dnes jsem již létala tak ladně jako každý jiný pták, se stejnými pohyby, které vyplývaly z podobných instinktů. Slyšela jsem vedle sebe cvrkot. Vedle mě letěl Shinův brouk. Tak tedy už vyrazil, pomyslela jsem si. Do jeho malého mozečku jsem mu uložila všechny informace, které Shinovi měl předat. Nebyly to žádné převratné informace, jenom to, že nás čeká dlouhá a nudná cesta. Brouk okamžitě odletěl a nechal mě znovu samotnou. Bylo nádherné si větrem nechat cuchat vlasy (které ovšem i bez toho vlály na všechny strany). Nebylo možné, si létání nezamilovat. Ten pocit volnosti a nespoutanosti byl fascinující. I když popravdě jsem nevěděla, jestli mám radši létání nebo plavání. Ve vodě jsem se vždycky cítila jako doma, v ní mi to připadalo mnohem víc nespoutanější. Zasekla jsem se. Do mích myšlenek najednou jako blesk udeřilo cizí vědomí. Byl to takový šok, že jsem málem spadla. Opatrně jsem přistála na nejbližší větev, abych prozkoumala, co se stalo. Svoje kekkei genkai jsem měla zapnuto na plno, abych pocítila každé vědomí na vzdálenost několika kilometrů. Nebylo to zrovna snadné a i s Soraton: Ahoudori mě to dost vyčerpávalo. Když jsem se vzpamatovala, uvědomila jsem si, co se stalo. Ucítila jsem něčí vědomí a to dost silné. Samozdřejmě, nemusí to hned být Akatsuki, ale kdo by v téhle pustině co pohledával? Na kilometry daleko tu nebylo nic jiného, než lesy. Zbývalo mi jediné- prověřit jeho mysl. Uklidňoval mě fakt, že jsem zaznamenala jenom jednoho člověka, zatím co Akatsuki se zdržují ve dvou. Zavřela jsem oči a soustředila se. Ten člověk byl pár kilometrů ode mě, takže to nebylo až tak snadné. Ale taky ne nemožné. Čím víc jsem se blížila k jeho mysli, tím víc jsem kryla své vědomí. Když jsem ho skryla do takové míry, kdy ho už nikdo nemůže vycítit, vešla jsem do jeho hlavy. Nezdržovala jsem se detaily a šla hned k věci. Po malé chvilce jsem skončila. To co jsem chtěla vědět jsem zjistila. Zjistila jsem tři slova. Hoshigaki Kisame, Akatsuki.