Hrozba dvou světů: díl 8: Co je vlastně Hollow? První konfrontace

„Proč jsi to nemohla vysvětlit všem dohromady?“ povytáhl Naruto obočí a následně se trochu zamračil. Hluboce se zamyslel jakoby si sám hledal odpověď na otázku.
„Protože takhle to každý lépe pochopí, báááka,“ protáhla jsem.
Chvíli na mě civěl než se jeho obličej zkřivil směšným vztekem. Oko mu zacukalo. Rozeběhl se dlouhými kroky proti mně a znovu mě zkusil udeřit svou holou pěstí.
„Nesnaž se,“ promluvila jsem zpoza jeho zad a položila mu ruku na rameno. „Naruto, proti mně nemůžeš vyhrát. Jsem Shinigami a jsem na jiné úrovni než jsi ty.“
„K čertu s tím,“ zaklel a založil si ruce nesouhlasně na prsou.
Měla jsem v některých chvílích pocit, že je neobyčejně natvrdlý, ale občas když jsem se na něj podívala mi připadalo, že je mnohem chytřejší než kdokoliv jiný.
Připomínal mi jednoho člověka. Až moc dobře známého člověka, který stál kousek od nás.
Mohli by si s Ichigem opravdu podat ruce.
„No tak,“ pobídl mě a tak přerušil můj tok myšlenek proudících v hlavě. „Můžeš vysvětlovat dál?“
„Co přesně chceš, abych ti vysvětlila?“ Začínala jsem se nudit. Ústa mě bolely od neustálého mluvení, které mě nikdy moc nebavilo a teď jsem stejně ještě musela vysvětlovat další důležité pojmy. „Dobrá,“ kývla jsem. „Můžeme se bavit třeba o Hollow.“
Trochu mu spadla brada.
„To mě fakt zajímá! Co jsou doopravdy zač?“
Chvíli jsem mlčela. Hollow byli nestvůry, zlí duchové, ale přece jen pomyšlení, že někdy předtím žili a dýchali jako my, mi nedělala dobře od žaludku.
„Když někdo zemře, jeho duše se přemístí do Soul Society, ale jsou takoví, kteří jsou k tomuto světu připoutání,“ vysvětlovala jsem podstatně tišším hlasem.
„Jak připoutáni?“ zeptal se Naruto dychtivě.
„Například nestihli před svou smrtí vykonat něco co chtěli a bylo to důležité nebo jsou prostě jen příliš citově vázáni k osobě, která na světě zůstala a odmítají jí opustit. Na každé duši se objeví řetěz osudu, který postupně koroduje. Někdy to trvá měsíce i roky, ale až se tak stane, z duše se stane Hollow. Jen prázdná skořápka, toužící ukojit svou žízeň z bolesti a utrpení. Pojídají ostatní duše a někdy útočí na živé. Proto jsme tady my.“
„Bolest a utrpení,“ zopakoval tiše můj společník a jeho výraz ve tváři pohasl. „Proč s tím něco neuděláte!“
„Chodíme po světe a uvízlé duše posíláme zpět do Soul Society, ale -, ale nikdy nemůžeme zabránit vzniku Prázdných. Tak to prostě je. Jediné co pro ně můžeme udělat, je poslat je na druhou stranu.“
„Blbost,“ odsekl.
Podivila jsem se jeho náhlému vzteku, který se zrcadlil v jeho tváři. Překvapilo mě to.
„Bolesti a utrpení se dá vždycky zabránit.“
„Mluvíš o něčem, o čem nemáš ani ponětí. Hollow jsou zrůdy, zabíjí bez ohledu na to kdo proti nim stojí. Tohle si pamatuj,“ snažila jsem se ho přesvědčit.
„Jak vypadají?“ byla jeho další otázka. Už se trochu uklidnil, ale pořád vypadal napjatě.
Na tváři se mi kupodivu roztáhl široký úsměv.
„Jak vypadají?“ opakovala jsem a měla pocit, že se mi snad protrhnou koutky.
Otočila jsem se na své zbylé shinigamské společníky. Kimmini i Kazeke mě zaregistrovaly a mávly na znak, že už skončily. I Ichigo na mě kývnul.
„Pojďme Naruto,“ pobídla jsem ho, ale nečekala. Přemístila jsem se bleskovým krokem doprostřed cvičiště, kde se shromáždili i ostatní.
„Připraveni?“ ptala jsem se potutelně.
„Hej Moenai?“ křiknul na mě Ichigo. „Nejsem zrovna machr v ovládání reiatsu takžéé -, zvládnete to samy?“
„Jop,“ přikývla jsem a Ichigo se postavil vedle všech čtyř ninjů, kteří na nás překvapeně hleděli.
Zavřela jsem oči a obě kamarádky mého příkladu následovaly. Stály jsme naproti sobě a já v ruce držela tu malou, nepatrnou kostičku, kterou mi věnoval pro dnešní setkání Kisuke.
Naše reiatsu se zvýšilo a začalo vytvářet ten nepříjemný tlak. Uslyšela jsem vydechnutí a zvuk zatnutí zubů byl teď až příliš hlasitý.
Kostka se pohnula. Vypadala jako rosolovité želé, které se zvětšuje a nafukuje. Položila jsem jí na zem doprostřed, ale postupně jsme všechny tři musely odstoupit. Hmota rostla nevídanou rychlostí. Nikdo z přítomných už neskrýval svůj úžas. Věděla jsem jak to bude probíhat, ale nikdy v životě jsem tento Uraharův vynález neviděla na vlastní oči. Vlastně ho nikdy nepoužil, ale teď to přišlo vhod. Pro tréninkové účely.
Ozval se hrdelní, děsivý řev z úst toho, co se před námi právě zformovalo.
„Ták,“ zakřičela jsem, aby mě přes ten hluk všichni slyšeli. „Tohle je Hollow, lépe řečeno jeho náhražka, ale pozor,“ zvedla jsem varovně prst, „mají stejné schopnosti jako opravdoví.“
„To-tohle je ono?“ vypadlo ze Shikamara přidušeně.
Černá obrovská stvůra se po nás ohnala bílým ocasem, chráněným obalem podobným kostím.
„Pozor!“ stihla zakřičet Kimmini, aby všichni uhnuli drtivému dopadu.
„Tohle je-,“ začal Naruto.
„Děsivé,“ doplnil ho Shikamaru.
Ichigo se rozeběhl a napřáhl své zanpakutou proti našemu imitovanému nepříteli. Postavila jsem se mu do cesty s rukama v kapsách svého haori a on s prudkým přibrzděním zastavil těsně přede mnou.
„Co to děláš? Moenai!“ vykřikl.
„Baka,“ opáčila jsem prudce. „Tenhle Hollow je na nich,“ kývla jsem směrem ke skupince ninjů. „Kimmini, Kazeke! Stáhněte se!“
Obě dívky uposlechly a vzdálily se několik metrů pryč od nich. I já jsem se postavila dál a Ichigo i když nerad a s velkým váháním, nás následoval.
„Tak honem!“ zakřičela jsem na ně. „Je váš!“
„Tohle jsem chtěl slyšet,“ usmál se Naruto lehce a zkřížil ruce v pečeť někde ve výši prsou.
„Kage Bushin no Jutsu!“ zahřmělo z jeho hrdla a s lehkým „puk,“ se kolem něj objevilo dalších pět stejným Narutů.
„Klony?“ zamumlal Ichigo. „Co bych dal za umění používat klony.“
„Zbytečné Naruto,“ okřikl ho Kakashi a vytáhl si kunai a várku hvězdic.
„Ne!“ zarazil ho jeho student a Kakashi se zastavil uprostřed pohybu. „Prosím Kakashi-sensei nechte ho mě!“
Kakashiho ruka polevila a po chvíli zbraně zase zastrčila zpět do pouzdra.
Naruto už nečekal a rozeběhl se proti protivníkovi. Hollow dostal řadu kopanců a bojových výpadů, které při pohledu vypadaly směšně. Naruto si zjevně nedělal nic z toho, že se jeho nepřítel sotva pohnul a sotva zaznamenal jeho útoky. Velkou černou tlapou s dlouhými ostrými nehty odmrštil všechny jeho klony k zemi. Všechny se s hlasitým „puk“ vypařili a na zemi zůstal jen sám Naruto.
„Naruto!“ zakřičeli Shikamaru s Kakashim dvojhlasně.
„V pořádku,“ uklidnila jsem se. „Nebojte se.“
Blonďatý ninja si vytáhl svůj nůž a znovu vyskočil proti Hollow. Sekl ho do ramene a hluboký šrám udělal i na hrudi.
„Maska, Naruto, maska!“ křičela Kazeke, ale stejně si nebyla jistá, jestli jí opravdu slyšel.
Pokusil se zasáhnout masku, ale neúspěšně. Hollow ho znovu srazil k zemi a svou velkou nohou se napřáhl, aby ho s určitostí zašlápl.
Naruto bolestivě zasyčel a chytl se za hlavu. Zamžoural trochu nepřítomně očima a jeho pohled spočinul na velkém chodidle řítícím se na něj.
Ozval se svištící zvuk.
Popadla jsem své zanpakutou na zádech a jen jednou švihla do tváře našeho umělého Hollow.
Chvíli se potácel než se ozval odporný čvachtavý zvuk a on se zpět zformoval do té stejné kostky jako předtím.
Zastrčila jsem katanu zpět do pouzdra na zádech a pomalu se otočila k Narutovi, stále sedícímu na zemi s užaslým výrazem ve tváři.
Jejich první setkání s Hollow tedy nedopadlo nijak obzvlášť slavně. Samozřejmě přesně tohle se dalo čekat. Tenhle můj způsob tréninku byl uspěchaný, nebo spíše právě tento krok. Chtěla jsem počkat až toho nacvičíme víc, ale moje zvědavost mě ovládla a nakonec jsem to udělala.
Nelitovala jsem toho, že jsem je tak brzo vystavila „nebezpečí,“.
„V pořádku?“ zajímalo mě.
„Jsem v pohodě,“ opáčil Naruto a vyskočil na nohy.
Uniklo mu bolestivé zasyčení když se podepřel pravou rukou.
„Měl bys za někým zajít ať to dají do pořádku,“ navrhla jsem mu nevzrušeně.
„Říkám, že jsem v pohodě. Nic mi není,“ zamrmlal a dal tak jasně najevo, že o své ruce se už nechce bavit.
„Pro dnešek končíme,“ zahlásila jsem a dala se do chodu směrem pryč ze cvičiště.
„Cože?“ ozvalo se sedmihlasem.
Otočila jsem hlavu přes rameno a usmála se. Všichni stáli na místě jako přikovaní a civěli na mě.
„Řekla jsem, že pro dnešek končíme,“ zopakovala jsem trochu hrubě.
Kimmini a Kazeke sebou trochu trhly, ale okamžitě cupitaly za mnou. Jeden pohled jsem ještě věnovala Ichigovi.
„ Vážně z ní jde někdy strach,“ poznamenal s povzdechnutím a přehodil si Zangetsu přes rameno. „Mějte se.“

Míjeli jsme střed města. Kolem nás procházeli lidé a čas od času si nás všechny někdo s neskrývaným zájmem prohlédl.
Na tyhle pohledy jsem si už tak nějak zvykla, ale obě mé společnice pokaždé naprázdno polkly. Ani Ichigovi zjevně přílišná pozornost nedělala problémy.
„Zajímalo by mě, jak jsou na tom s tréninkem ostatní skupiny,“ prolomil po chvíli ticho, které nás od cvičiště pronásledovalo.
Pokrčila jsem rameny, už se mi nechtělo znovu mluvit. Na to jsem byla příliš líná.
Kimmini často házela obdivující pohledy na Kurosakiho. Jestli se mi ona posmívala kvůli mému zájmu o Toushira, já bych se měla kácet smíchy na zemi. Bylo jasně vidět jak Ichiga obdivuje. Každý den hledala záminku, aby s ním mohla mluvit, i kdyby to bylo byť jen malou chviličku. Někdy se mi zdálo, že Kurosaki je kus blba, který se v lidských citech vyzná asi tak jako já v pletení a vyšívání.
„Kam jdeme teď?“ promluvil zase a otravně mi tak vlezl do myšlenek.
„Nevím jak vy, ale já půjdu domů,“ založila jsem si ruce do kapes.
„Je teprve odpoledne,“ protestovala Kazeke a podívala se na mě nevěřícným pohledem.
Kimmini chvíli mlčela. Její ústa připomínala tenkou čárku. Pak se její výraz podivně zkřivil a já si mohla všimnout, že její oči se dívají kamsi za moje záda. Prudce jsem se otočila, abych zjistila na co se tak upřeně dívá. V ten moment jakoby do mě uhodil blesk.
Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a hleděla tím směrem kde právě stály dvě osoby.
Toushirou stál naproti té hezké dívky, kterou jsem viděla při rozdělování do týmů. Byla v jeho skupině. Dlouhé, tmavě modré vlasy jí spadaly po zádech. Měla tenké symetrické rty a světlounké oči, do kterých se právě Shiro díval. Usmíval se, vlastně nikdy jsem ho neviděla takhle dlouho se usmívat. I ona se usmívala, jemně a mile. Až se mi z toho dělalo špatně.
Do hlavy se mi nahrnula krev a cítila jsem jak rudnu. Ruce se mi začaly potit tím, jak jsem je tiskla v pěst.
„Taichou?“ hlesla pochybovačně Kimmini a nenápadně střelila pohledem na Kazeke stojící vedle ní. „Jste v pořádku?“
„Naprosto,“ proťala jsem skrz zaťaté zuby. „Jdeme.“
Svižným, navztekaným krokem jsem zamířila směrem k nim. Stáli kousek od našeho domu, takže jsem měla dobrý důvod procházet kolem.
„Ohajó,“ pozdravila ta dívka, když jsem beze slova procházela kolem. Měla typický, jemný, dívčí hlásek.
Prudce jsem k ní otočila hlavu tak, že sebou trochu škubla.
„Čus,“ odsekla jsem.
To už se otočil i Toushirou.