Romantika

6.

Znejistěl. Tohle se mu nezdálo, a když se podíval na Sakuru, tak i ona si nebyla vzniklou situací moc jistá. Tahle skupinka jim málem unikla. Chytili je ani ne hodinu cesty od Konohy a i přesto, že se docela urputně bránili, měl Sasuke pocit, jakoby se jim ulevilo.

Čtyřiadvacátý díl – Blond spiknutí

„Co jsi to tady, prosím tě, prováděla?“ vybafla nedočkavě, lehce napomínavě Ino, jakmile mi předala kelímek s kouřící, voňavou černou kávou a v předzvěsti diskrétního rozhovoru si přitáhla blíž nepohodlnou židli, jimiž byla spolu s kulatými stolky vybavena nemocniční kantýna.
„Nikdy mě nepřestane udivovat, jak se v týhle vesnici drby rychle šíří,“ povzdechla jsem si konsternovaně, nesouhlasně přitom kroutíc hlavou.
„Heh? Víc k tomu neřekneš?!“

5.

Stáli za vesnicí a připravovali se na odchod. Ani jednomu se nechtělo pryč, ale pokud nechtějí, aby jim zabili kamaráda, tak budou muset zrychlit.

Pípání přístrojů přehlušovalo nesouhlasné kručení prázdného žaludku. Tsuyu zapsala naměřenou hodnotu a zadívala se na velké hodiny na zdi. Měl dvacet minut zpoždění. Proč zrovna dnes?

4.

Slunce zapadalo, když se jim podařilo vyjít z lesa a Sakuře připadalo, jakoby se až teď mohla volně nadechnout. Sasuke stál za ní a těžce oddechoval. Sakura ho už před notnou chvílí začala ignorovat, protože se choval jako malé dítě. Prostě už se ho přestala ptát na názor a udělala to, co uznala za vhodné a on neměl dost sil se s ní hádat a pak už dokonce přestal i protestovat nebo cokoliv říkat.
„Kde to jsme?“ ozvalo se za ní.

3.

Probudilo ji vzteklé zařvání, ale neotevřela oči, na to byla až příliš unavená, protože se celý den hnali lesem pryč od úkrytu nepřítele. Když kolem ní něco proletělo a s třískotem se to rozsypalo několik metrů za ní, povzdechla si.
„Sasuke, zase se snažíš ze sna ovládnout svět,“ pronesla otráveně a zachumlala se víc do pláště, protože tu necítila žádnou jinou přítomnost.

Ráno, krásné a prosluněné ráno.
Stála jsem na balkónu, pozorovala jak se Suna probouzí do své krásy.
Z mého pokoje, ve vile samotného Kageho, jsem měla nejlepší výhled na hlavní třídu mojí milované Suny.
Bylo to už půl roku, co jsem zde začala bydlet.

Bylo to tu.
Hinata ji cítila, jak se připravuje na cestu ven, pozdravit svět. V hrdle se jí zasekl knedlík a oči se naplnily slzami.
Bylo to tu. Její malá se konečně rozhodla přijít za nimi. Podívat se jim do očí, nadechnout se a zakřičet si z plných plic.
Další kontrakce. Tělo se jí stáhlo a napjalo, jako by měla prasknout v půli. Slzy tekly proudem a třesoucí se úsměv ohýbal rty.
Uvidí ji. Uvidí toho malého drobečka, co ji nikdy nenechal vyspat, nutil jíst kyselé okurky a nechal zvracet z vůně koblih.

Naruto se chvatně vyhnul pěsti mířící na jeho levý bok, chytil nepřítele za zápěstí a vší silou ho odhodil na druhou stranu místnosti. Ihned se musel vyhnout noze, která ho chtěla podkopnout, a proto vyskočil do vzduchu, kde během chvilky zanalyzoval momentální situaci.

„Vážně už musíte domů, Orochimaru-sensei…?“ Zeptala se se smutnýma očima Anko.
„Jak už jsem řekl. Dnes se vrací moje žena z mise a potřebuju s ní ještě něco probrat.“ Řekl Orochimaru a snažil se potlačit nadšený výraz ve své tváři.
„Ale vy jste mi slíbil, že mě naučíte novou techniku…“ Připomněla mu Anko a upřela na něj zklamaný pohled.

Třiadvacátý díl – V koutě

„Co na mě tak vejráš?“ zpražil černovlasého společníka sedícího naproti nad dočista vyluxovanou nádobou a použitými hůlkami, spořádaně odloženými vedle kýčovitého prostírání s motivem ovoce, darovaného do provizorního obydlí z recese.
„Koukám, jak se v tom nimráš,“ pokrčil rameny neurčitě Sasuke. „Je to u tebe celkem zvláštní úkaz, víš?“

2.

„Co teď?“ zeptala se Sakura, když oba opustili Vesnici skrytou v kameni.
„To je otázka,“ promluvil po chvíli přemýšlení Sasuke a ona čekala, protože věděla, že pořád přemýšlí. „Pokud půjdou po nás je to ideální situace, protože budeme mít možnost je odlákat od Naruta. Pokud změnili plány a rovnou se vrhnou na Konohu, tak máme problém.“

Milovať...?

Tk, tk, tk, crap, tk, crap ozýval sa dopad dažďových kvapiek na sklá okien. Bola Decembrová noc. Z oblohy padali prekrásne vločky snehu, ktoré prekrývali kvapky jemného dažďa. Nikde na ulici ani stopa po človeku. Okrem do padania kvapiek o okná nebolo počuť ani hlások, ani náznak zvuku. Zrazu sa niečo mihlo. Craaaap rozbilo sa okno. Črepiny zo skla sa roztrieštili po celej Itachiho izbe.

„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?

„Tak vzhůru!“ zavelel Naruto a energicky vyrazil směrem ke dveřím. Jeho klon jen protočil očima.
„Počkej chvíli, vždyť nemůžeme jít oba jako Naruto, ne?“
„Proč ne?“ zeptal se. „Prostě jim řekneme, že jsi můj klon a šlus.“
„A ty myslíš, že jim to nebude připadat divný?“
Pravda, na to neměl moc Naruto co říct. „Tak půjdeš jako pes, vyřešeno.“
„Ale jak si pak asi zkusím tu postel? Psi tam nesmí.“ Namítl s, bohužel rozumným odůvodněním klon a Naruto si prostě neodpustil protažené: „Bóóóže, s tebou je práce.“

Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.

Ani nevěděl, jak dlouho tam sedí. Jestli to jsou jen hodiny nebo i dny. Nebylo tu žádné okno a ani světlo podle čeho by se mohl orientovat. Byla tu jen tma, chladno a vlhko. Spoutali mu ruce a na nohu dostal řetěz. Ani se jim nedivil, že ho takhle uvěznili. Občas naháněl strach i sám sobě. A oni ho znali. Věděli čeho je schopný, proto teď nemohl udělat vůbec nic. Počítali se vším. Nejspíš by umřel rychle, kdyby se o cokoliv pokusil a ani to by jim neměl za zlé. V podstatě sem patřil.

Přidala do kroku, aby s ním srovnala tempo. Věděla, že Nitemi je výjimečně dobrý rehabilitační pracovník, ale tentokrát se vážně překonal. Po necelých třech týdnech rehabilitace směl Asuma konečně odložit hůl a začít kotník, byť stále ještě zpevněný ortézou, více zatěžovat.
„To vypadá, jako by tě ta hůl spíše zdržovala, než že by ti usnadňovala chůzi,“ funěla vedle něj. „Ale nezapomínej na druhý slib, že tu nohu nebudeš zby...“

Souboj v Konoze

Konoha se ponořila do ticha, přesto že skrz ni ještě před pár minutami probíhaly zvuky boje, řinčení zbraní a nářek zraněných... Najednou tu bylo ticho, kompletní ticho... Nad branou Konohy se najednou ukázal paprsek světla a slunce pomalu začalo vycházet. Konoha byla ponořena do ranního světla.

Miako uslyšela hlasité zavrzání dveří. Dívka unaveně otevřela oči a pokusila se zaostřit na příchozího. Od toho dne, kdy se probudila v zajetí, uběhly již tři dny a do té doby nikdo nepřišel. Za celou tu dobu nic nepila a nejedla, jen ležela přivázaná k tvrdé posteli, která vypadala, že se co nevidět rozpadne.