Mise znamenají vše -8-

Když jsem se probudila, ležela jsem na pohodlné posteli a vdychovala vůni všelijakých dezinfekcí. Bylo to jako nemocnice. Ale co bych dělala v nemocnici? Tak špatně jsem na tom snad nebyla, nebo ano? Sakra, v poslední době vážně omdlívám nějak často. Měla bych s tím něco udělat.
Slyšela jsem tlumené hlasy, ale moc jsem jim nerozuměla. Nejdřív jsem si myslela, že jsou jenom sen, ale na to byly až moc skutečné. A já na to byla až moc vzhůru. Otevřela jsem oči a zamžourala denního světla.

„Kaori!“ zakřičela Hinata a vrhla se mi kolem krku. Překvapeně jsem zamrkala.
„Hinato? Co tu děláš?“ ptala jsem se zmateně. Když jsem se ale pak podívala po místnosti, zůstala jsem jen překvapeně zírat. Byla celá přeplněná lidmi. A všichni se na mě dívali. A… usmívali se.
V rohu stál Shikamaru s Nejim, u mojí postele se z jedné strany skláněl Kiba a z druhé mě vesele objímala Hinata. Naruto se opíral o dveře a u okna stály Sakura a Ino.
„Co tu všichni děláte?“
„Myslím… že jsme se ti přišli omluvit…“ řekla Hinata, aniž by mě pustila.
Pus se mi překvapením pootevřela. Chtěla jsem něco říct, ale nějak jsem nenacházela ta správná slova. Jen jsem se dívala z jednoho na druhého.
„Občas jsme se chovali dost nespravedlivě… Mrzí nás to…“ pomalu mě pustila a sklopila zrak.
Chtěla jsem se taky omluvit, nebo alespoň říct, že to nevadí. Ale prostě jsem to nedokázala. Pusa se mi jen němě otevírala a zavírala. Ale oni se pořád usmívali…
„A chceme ti poděkovat. Tak trochu jsi zachránila Konohu. Zatímco my nebyli schopní nic udělat…“ Kiba se podrbal za krkem a omluvně se na mě podíval. Ale já byla tak mimo, že jsem ani nebyla schopná mu něco vyčítat.
„Zachránila jsi mě. Neumím si představit, co bych dělala, kdyby unesli mě. Nebo někoho z mojí rodiny. Díky. Hrozně moc,“ usmívala se Ino. Netušila jsem, že je to Yamanaka. A nestačila jsem se divit, co všechno o mých únoscích vědí.
„Mimochodem, ty únosce jsi porazila dost hustě. Asi bych si měl dávat pozor, abys mě nepřekonala,“ zasmál se Naruto a přešel až ke mně. Natáhl ruku. Sledovala jsem ho jako očarovaná, vůbec jsem nechápala.
Chvíli čekal, pak povytáhl obočí. „Co je s tebou? Sestřičky říkaly, že bys měla být v pořádku,“ zvedl mi ruku a plácnul s ní o tu svou.
„Beru to jako že jsme v pohodě,“ řekl, aniž by se mě na něco ptal.
Měla bych se omluvit, že? Už jen ze slušnosti. A pak… provedla jsem pár pěknejch kravin.
Místo omluvy ze mě vylezl podivný vzlyk. A pak ještě jeden. Zkřivila jsem pusu a po tváři mi stekla slza. A hned za ní další. Baka. Ať se stane cokoliv, nakonec stejně dokážeš jen bulet jako mimino.
„Kaori?“
„Co se děje?“
„Jsi v pořádku?“
Všechny ty úsměvy najednou vystřídaly starostlivé pohledy, což mě rozbrečelo ještě víc.
„Gomenasai,“ zašeptala jsem a cípem peřiny jsem si otřela slzy.
„Za co se omlouváš? A vůbec, co se děje?“ starostlivě se na mě dívala Hinata.
„Já… já jsem tak hrozně šťastná…“ už jsem to nemohla vydržet. Obejmula jsem Hinatu a rozbrečela se. Ostatní se jen smáli. A vtipkovali. A byli na mě hrozně milí.
Bylo to poprvé, od doby, co jsem přišla do Konohy, co jsem byla šťastná. A ne jen tak nějak šťastná. Mohla jsem puknout štěstím. A taky jsem k tomu měla důvod.

„Mimochodem Kaori…“ odkašlat si Naruto, aby zněl hrozně důležitě, ale cukaly mu koutky. „Vedle je ten tvůj ‚kamarád‘.“
Ten z kluk z tý jeskyně? Jsem ráda, že je v pořádku. Zajímalo by mě, jak se sem dostal. Doufám, že mi to řekne. A taky mu musím poděkovat, tak trochu mi zachránil život. To mi připomíná, musím se ho zeptat, co ovládá za jutsu.
Přes to usilovné přemýšlení, až teprve teď jsem si uvědomila že Naruto při slově kamarád prsty naznačil úvozovky. Začala jsem rudnout.
„Naruto!“
Zasmál se, naklonil se nade mě a podíval se mi do očí. „Víš, říkal, že tu zůstane, než se probereš z toho vysílení…“ Rudla jsem čím dál tím víc, ani jsem nevěděla, jestli je to z Narutovi přílišné blízkosti nebo z toho, co říkal o tom neznámém klukovi.
„To není pravda…“ šila jsem sebou ze strany na stranu a uhýbala mu – i všem ostatním – pohledem.
„Nikdy předtím jsem ho ani neviděla, tak přece---“
To jsem neměla říkat. Naruto se rozesmál ještě víc. „Vážně? Netušil jsem, že jsi taková, Kaori…“ Vážně jsem to neměla říkat.
„Naruto! Tak to vůbec není!“ Byla jsem celá rudá.
„Myslím, že už půjdu, abyste měli soukromí…“ Trochu se odtáhl a poodešel až ke dveřím.
Odtamtud zakřičel: „Přijď dneska v sedm k Ino domů, pořádáme party, když se ta slavnost tak pokazila.“
Než jsem si vůbec stačila uvědomit, co řekl, zmizel za dveřmi. Bože. Může se chovat vtipně a může být silný, stejně to bude pořád jen malý a drzý nevychovaný spratek. Ale myslím, že si na něj začínám zvykat.

Po takovém podivném rozloučení odešli i Kiba, Shikamaru a Neji a nakonec i Ino se Sakurou. Ino mi mezitím ještě asi desetkrát poděkovala a říkala, že se na mě bude hrozně těšit. Nevím, na kolik to myslela upřímně, ale bylo to milý. Cítila jsem se fajn, když to říkala. Zůstala jsem v místnosti sama s Hinatou. Seděla na křesle vedle postele a rozpačitě se na mě dívala.
„Omlouvám se,“ zašeptala tiše.
„Bože, co vám všem najednou je? Pořád se jen omlouváte a děkujete mi…“ smála jsem se.
„Takže se nezlobíš?“
„Vypadám snad tak? Ne. Teď už ne,“ mrkla jsem na ní s rozpustilým úsměvem.
Nadechovala se, jako kdyby chtěla něco říct.
„Hlavně neříkej ‚Promiň‘,“ probodla jsem ji pohledem.
Kousla se do rtu a pousmála se. „Fajn. Nepomohla bys mi vybrat nějaký šaty na tu party? Mám samý divný…“
Nadšeně jsem se nadechla. Oblečení jsem naposledy nakupovala asi před půl rokem. Už jsem skoro zapomněla na to, jak to může být fajn.
„Jasně! Teda, jen pokud pomůžeš i ty mě… A platí pořád, že mi ukážeš Konohu?“
„Samozřejmě!“
Zasmála jsem se. Hinata hned po mě.
„Předpokládám, že ještě půjdeš na Otomem,“ zašklebila se. „Počkám na tebe venku.“
Překvapeně jsem zamrkala. Otome?
„To… Já jsem jen… Já… půjdu za ním, ale ne proto, že by…“ nebyla jsem schopná vyslovit ani jednu normální větu. Pořád jsem se zakoktávala, uhýbala pohledem a rudla – a Hinata se jen chichotala.
„Potom mi to řekneš,“ plácla mě po zádech a došla až k pootevřeným dveřím místnosti.
Vstala jsem z postele, trochu jsem ustlala, aby se neřeklo, obula se do mých žabek, které ležely u postele a šla na Hinatou. Byla jsem ráda, že už nemusím ležet v posteli, že jsem byla jen – pokud jsem to dobře pochopila – hodně vyčerpaná. Zjistila jsem, že mám na sobě pořád jen moje staré kimono, které bylo celé zašpiněné od hlíny a prachu, trochu zakrvácené, propocené a potrhané. A byl z něj cítit kouř. Takhle snad ani nemůžu nikam jít, nebo všechny vyděsím. Teda, dělám, jako kdybych měla na výběr. Stejně v něm budu muset. Už vidím ty pohledy.

Hinata za námi zavřela a hned na to zaklepala na dveře pokoje s číslem 216.
„Ano?“ ozval se zevnitř nedospělý klukovský hlas.
S rozpustilým úsměvem mě popostrčila ke dveřím a potom se rozeběhla ze schodů. Nemyslela jsem si, že dokáže být i taková. A ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale asi dobře, alespoň s ní bude sranda. Doufám.
Zase jsem cítila, jak se nekontrolovatelně červenám. Byla jsem přesvědčená o tom, že se mi ten Otome nelíbí. Ani já jemu, nebo něco podobně šíleného. Ostatní byli úplně mimo. Určitě, každopádně a stoprocentně byli mimo. Prostě ano. Ale já se stejně červenala jako naprostý idiot…
Zhluboka jsem se nadechla a vzala za kliku.

Otome seděl na posteli přikrytý dekou a ládoval se nějakým jídlem. Vypadal vážně o dost líp – ne jako já, co jsem byla pořád stejně zubožená. Měl umyté vlasy, už docela chytal barvu a na rozdíl od zakrváceného oblečení měl čisté bílé pyžamo.
„Ohayo,“ pousmála jsem se a sedla si na křeslo vedle jeho postele.
Překvapeně se na mě podíval.
„Už je ti líp?“
„Jo, je. Když si mi pomohla…“
„T-To nic nebylo. Bez tebe by mě zabili.“ červenala jsem se. Co to se mnou zase je? Předtím jsem se s ním normálně bavila, ne? Asi se zblázním. Jo, sama ze sebe.
Usmál se.
Chtěla jsem se ho zeptat na kolik věcí, ale najednou mi všechny vypadli. Jen jsem ho pozorovala a čekala, jestli něco řekne.
„Jsem rád, že jsi přišla.“ Zrudla jsem ještě víc.
Zase ticho.
„Mimochodem, jsem Kaori,“ zamumlala jsem. Nesnášela jsem ticho, vážně.
„Otome. Těší mě.“ Vážně se tak jmenuje…
A zase ticho. Jak jinak.
„Myslím, že už půjdu,“ zvedla jsem se z křesla. „Brzo se uzdrav.“
Ušklíbl se. „Jen to ne.“
„Proč ne?“ nervózně jsem se na něj podívala.
„Až se uzdravím, budu muset odtud. A vůbec nevím kam.“
„Občas jsi fakt divnej,“ musela jsem se pousmát. „Ale myslím, že to bude v pohodě. Nějak se to vyřeší.“
„Jo, snad jo.“
„Měj se,“ mávla jsem mu a zavřela jsem za sebou dveře.
Zamrkala jsem a opřela se o dveře. Musela jsem se přestat červenat.
Tohle nesmí nikdo zjistit. A už vůbec ne Hinata. Alespoň do té doby, něž tomu sama přijdu na kloub. Je to jenom malej a obyčejnej kluk, vůbec nic o něj nevím. Tak proč jsem z něho tak mimo? Nikdy bych si nemyslela, že by se mi mohl líbit zrovna někdo takový. Totiž, on se mi nelíbí, samozřejmě že se mi nelíbí. To je přece směšný, není?
Já tě asi zabiju, Kaori.
Vyčerpaně jsem vydechla a pomalu jsem se vydala pryč z nemocnice, před kterou už čekala Hinata.

Tak co?“ smála se, když jsem nervózně vyšla ven.
„Nic, samozřejmě, že nic. Co sis vůbec myslela?“ řekla jsem podrážděně, aniž bych se na ní podívala.
Pořád se smála.
„Jdeme ke mně domů, musím se převlíct. A pak půjdeme na jídlo, mám hlad. A pak na ty nákupy. Předpokládám, že mi ukážeš nějaký dobrý obchody,“ rozkazovala jsem a na Hinatu vůbec nebrala ohled, jen abych to nějak zamluvila.
Pokrčila rameny a usmála se, na znamení souhlasu. Alespoň já si to tak vyložila. Vyrazili jsme úzkou uličkou rovnou ke mně domů, doufala jsem, že už znám cestu. A že kdyby něco, Hinata mi pomůže.
„Stejně mi to potom řekneš,“ řekla po chvilce s rošťáckým úsměvem.
„A co? Jak si došla k tomu, že zrovna on by měl…?“ Protože to je pravda.
„Donesl tě do Konohy…“ Cože? „A říkal, že tu zůstane, dokud se ti neudělá líp---“
Odfrkla jsem. „Něco lepšího si vymyslet nemohl? Jenom nemá kam jít. Beztak je to nukenin – nebo něco podobně zvrácenýho.“ Teď doufám, že lžu. Kluci jako on přece neutíkají z vesnic, že ne?
Hinata se chvíli jen zaraženě dívala, pak se zahihňala. „Ale, to bys přece nechtěla, že ne?“
Proč vždycky říká to, na co zrovna myslím??
„Je mi to jedno. Nezajímám se o něj.“
„I kdyby, myslím, že on o tebe jo.“
„A co já s tím?“
„Bože, ty jsi strašná. Kolika klukům už jsi zlomila srdce?“ zlobila se, ale věděla jsem, že je to jen jako.
„Tak padesáti, alespoň…“ zamyslela jsem se, ale hned potom jsem vyprskla smíchy. „Ve skutečnosti, kluci se o mě nikdy moc nezajímali.“ Ani já o ně. Tak proč teď…? Sakra.
„Myslím, že to právě začalo.“
„Doufám, že ne.“
„Proč jsi tak bezcitná?“
„Já? Nejsem. Až najdu někoho, kdo bude stát za to, klidně to s ním zkusím.“ Jsi si jistá? Pokud vím, vůbec se neumíš bavit s kluky, bez toho aniž bys je shazovala a nadávala jim. Nemyslím si, že bys dokázala někoho sbalit…
„A to ji ho právě nenašla?“
„Otomeho? Nikdy!“
„Chceš se vsadit?“
„Klidně.“ Co jsi to právě řekla?!
„Fajn. Když vyhraješ, budu tě jeden celej den obskakovat. A dělat, co budeš chtít.“
Rozesmála jsem se. „To zní suprově.“
„Platí to i obráceně, samozřejmě.“
„Jen si nemysli. Já to neprohraju.“ Anebo taky jo.
A Hinata se rozesmála.
Můžete mi někdo říct, proč se s ní bavím zrovna o tomhle? Chci se chovat normálně, ne jako nějaká pomatená puberťačka, fakt ne. Takhle mě ani nemůže nikdo vidět. Copak takhle se chovají Jouninové? Asi bych se sebou měla začít něco dělat.
Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že to alespoň byla zábava.

Došly jsme až ke mně domů – ano, trefily jsme – a já pozvala Hinatu dovnitř. Otevřela jsem tašku a vyndala jsem z ní šedé tílko a béžovou minisukni, jako první věci, co mi přišli pod ruku. Hinata jen nesměle stála v chodbě a prohlížela si ten příšerný byt. Začala jsem se převlékat.
„Nechtěla bys tu trochu zútulnit?“ zeptala se.
„Nemyslím si, že to má zrovna cenu. Nebudu tu moc dlouho. Myslím tak půl roku, víc ne.“
„To je celkem dlouho, ne?“
Zapnula jsem si knoflík u sukně a rozhlédla se po ne zrovna překrásném bytě. Jeho prostory byly pravda, trochu omezené, ale kdybych sem koupila nějaké fakt pěkné věci, vymalovala stěny, mohla bych přidat i pár zajímavých dekorací… Možná by ten výsledek stál za to.
„Nemám tolik peněž, ale… mohla bych se o něco pokusit…“
Usmála se. „Ukážu ti pár prodejen s nábytkem, občas tam mají fakt pěkný věci.“
„Jo, to by bylo super. Díky,“ oplatila jsem ji úsměv a z postranní strany tašky jsem vytáhla šedé balerínky a obula se do nich. Jako poslední jsem si peněženky do kapsy přendala nějaké peníze a stáhla si vlasy do drdolu.
„Fajn, řekla bych, že můžeme jít.“

„Tak, už jsi vymyslela, kde se naobědváme?“
„Myslím, že jo. Pojď, ukážu ti tu nejlepší restauraci v Konoze!“
„Nejlepší?“
Se smíchem přikývla a rychlým krokem vyrazila do ulic. Skoro jsem ji nestačila. Motaly jsme se Konožskými uličkami a já už zase zabloudila, ještě, že tu se mnou byla i Hinata. Mohla jsem si jen domýšlet, kde to můžeme být a jak daleko ta „nejlepší“ restaurace ještě je.
Najednou Hinata prudce zastavila a roztáhla ruce před obrovskou budovou. „Tadá!“
Okouzleně jsem zírala. Ta restaurace už jen vypadala jako nejhezčí budova v celé Konoze. Po jejích cihlových stěnách se táhl krásný zelený břečťan, a když jsem se okny podívala dovnitř, viděla jsem vyleštěné dřevěné stoly a spoustu keříků a květin. Nad dřevěnými dveřmi s ozdobnou klikou a vyrytými stromky – což mimochodem vypadalo naprosto luxusně – vyčníval zlatě napsaný nápis Rakuen.*
„Wow,“ vydechla jsem.
„To jsi to ještě neviděla vevnitř. Pojď, budeš zírat.“

Vážně jsem zírala. Vypadalo to tam vážně jako v ráji, ani to slovy nedokážu popsat. Nesměle jsem se s Hinatou posadila ke kulatému stolu v rohu a začaly jsme si prohlížet menu, co už tam připravené leželo. Bylo tam snad všechno, i možné, i nemožné – a k podivu i celkem levné, až jsem se divila. Vážně jsem měla chuť objednat si všechno, čemuž ještě přispívalo to, jaký jsem měla hrozný hlad, ale nakonec jsem se rozhodla pro vodu, česnekovou polévku, těstovinový salát a zmrzlinový pohár, který jsem si prostě nemohla odpustit. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se tohle všechno vážně děje. Teď nešlo jen o tu luxusní restauraci. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem ta „hrdinka Konohy“ a že jsem se usmířila s Narutem a ostatními – a pokud to dobře chápu, tak jsme i kamarádi, když mě pozvali na tu jejich party. Aniž bych si to uvědomovala, usmívala jsem se jako magor.
„Těšíš se na ten večírek?“ nadhodila Hinata a vrátila mě do reality.
„Jo… jo,“ řekla jsem pravdivě, i když na druhou stranu jsem měla celkem velké obavy. Moc lidí jsem tu v Konoze neznala a když jo, věděla jsem možná tak jejich jména. Nic víc. Nutno podoktnout, že jsem nikdy na žádném opravdovém večírku nebyla, v Kamenné jsem měla plnou hlavu misí, strategií a učení se jutsu. Všichni tady žili úplně jiné životy než kdy já nebo Jun, i když jsem si to nechtěla přiznat. Ale byla to pravda.
„Vážně? Nemusíme tam jít, jestli nechceš. Klidně místo toho můžeme třeba vymalovávat tvůj byt…“ řekla se smíchem.
„Ale jo, půjdeme tam. Jen… jsem trochu nervózní.“
„To nemusíš. Nikdo tam nikdy nic neřeší, je to jen zábava.“
Trochu moc idylické, ne?
Raději jsem to nechala bez komentáře a napila se vody, kterou mi přinesla servírka.

„Proč jsi pořád tak zticha? Nechtěla bys mi taky něco říct?“ smála se a já jen přemýšlela, jak na to odpovědět.
„A co?“ Lepší odpověď jsem vymyslet nemohla, prostě ne.
„Něco o sobě, třeba…“
Chvíle ticha.
„Pořád nevím co,“ odvětila jsem, zatímco jsem v ruce točila skleničkou a dívala se, jak se voda v ní víří. V tu chvíli jsem byla jako malá holka, která odmítá mluvit se svojí maminkou.
„Fajn,“ založila si Hinata ruce na prsou a přes stůl se ke mně naklonila.
„Kluci?“
Nikdy jsem nikoho neměla. Ani jsem nebyla zamilovaná – do teď nevím, jak se to projevuje. Jen jsem o tom četla v románech pro pubertální holky, které Jun tak milovala. Právě s ní jsme se vždy bavily o klucích a měly jsme z toho hroznou srandu. Ale nikdy jsme to nemyslely nijak vážně, neuměly jsme si představit, že bychom doopravdy měli někoho mít. I když, pár kluků se mi líbilo, to zase jo. Respektive, byli tři. Ale všichni byli úplně jiní než Otome – a hlavně o dost starší než já. Od tý doby co jsem přišla do Konohy, vážně se začínám chovat divně…
„Nikdy jsem nikoho neměla. Nebyl na to čas – a vlastně jsem ani nechtěla,“ řekla jsem, aniž bych se na Hinatu podívala.
„Kamarádi?“
Jediný, koho právě teď mám, je Jun. Pokud za mě tedy nenašla náhradu, zatímco jsem tady. Měla jsem pár jiných kamarádek, ale nějak to skončilo. Buďto zemřely nebo jsme se prostě přestaly bavit, občas z opravdu zvláštních důvodů. A co se týče kluků, nikdy jsem se s nimi neuměla bavit, aniž bych je urážela – a to jsem většinou ani nechtěla. Byl to takový nějaký přirozený reflex a já nevěděla co s ním. Takže o nějakém kamarádství tu může být jen těžko řeč. A do teď se to nezměnilo. Asi bych se to měla odnaučit. Hned z několika důvodů.
„Mám jednu dobrou kamarádku. Jmenuje se Jun a… je ti docela podobná.“
„Koníčky?“
Zase je tu ta věc, že na ně přes samé mise a tréninky na ně nebyl čas. Ale největší myslím vždycky byl právě to povídání s Jun o všem možném, pokud se to dá počítat. A pak… Já nevím. Kreslení, možná? Nebo nakupování? Ráda odpočívám…
„Moc jich nemám. Nejvíc asi povídání s ostatními.“
„Věci, co máš ráda?“
Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlela. Ale je pravda, že si celkem potrpím na módu. A líbí se mi příroda – hlavně nějaké barevné květiny. Mám ráda ovoce, myslím…
„Móda, nejspíš. A příroda.“
„Rodina?“
Radši na to nemyslet.
„Nic moc.“
Hinata se zase zasmála. „Nic moc? Co je to nic moc?“
„Ani nestojí za řeč.“
„Zajímá mě to.“
„Jsi si jistá?“
„Samozřejmě.“
Odložila jsem skleničku a konečně jsem se ji podívala do očí. Zhluboka jsem se nadechla.

Poznámky: 

*Rakuen = v japonštině znamená něco jako ráj (nebo to alespoň Google překladač tvrdí

---

Věřte tomu nebo ne, ale napsala jsem to

Asi na té psací náladě vážně něco bylo, protože to je poprvé, co díl vydávám přesně tak jak bych měla, bez jakýchkoliv dvouměsíčních pauz a spoustou výmluv, které ve skutečnosti nejsou ani trochu pravdivé...
Jsem sama za sebe hrozně šťastná, tak doufám, že budete i vy...
Snad mi ta psací nálada vydrží... alespoň pro pár dílečků by mohla, nemyslíte?

Můžu vás uklidnit (nebo některé možná zklamat... ), že povídka dál rozhodně nebude takhle zamilovaná až do konce, rozhodně se ještě můžete těšit na spoustu překvapení a zvratů

Comm!! Pleaseee!