Místo na slunci

Přeložený list papíru. Pečeť Hokage. Zbytečná zdvořilost. Jeden rozkaz. A pár zničených plánů.
Jaký výsměch.
Hyuuga Hiashi šokován upustil bílý papír na zem.
Nebo možná ne.
Rozhlédl se a rychle ho sebral. Žíla na jeho spánku začala pulzovat. Uvažoval.
Proč to nařízení ještě nikdy nikdo neobjevil? Ano, uplynula teprve krátká doba od smrti Čtvrtého, takže je jasné, že se všechny papíry ještě nevyřídily, ale…
Ale to je jedno. Záleží na budoucnosti. Bude s tím muset vystoupit. Znovu mu před očima přeběhla některá slova. Zdánlivě nesmyslné útržky, které ale dávaly nemilosrdný smysl.
Z nařízení čtvrtého Hokage…. Zrušena politika vedlejšího rodu…nejsilnější potomek musí být vůdcem… konec té tradice… v zájmu obyvatel… Hyuuga bude…
Ne, už to nechtěl číst. Tohle… to prostě nejde. Naprostá šílenost.
„Hiashi,“ uslyšel za sebou.
Škubnul sebou. Rychle zastrčil obálku do kapsy.
„Hiashi,“ ozvalo se znovu.
Kami-sama, co já budu dělat? Budu to muset oznámit klanu. Úplně to změní celý systém…
Nepřítomně se podíval na svého bratra. Vlastně ho ani neviděl.
„Podívej,“ usmál se Hizashi.
„Na co?“ zeptal se zmateně, myšlenkami stále jinde. Nemůže přece jen tak přijít o klan. Jsou tu mnohaleté tradice, pořádek ve vesnici. Lidé jsou zvyklí na hlavní rodinu. Znamenalo by to… co by to znamenalo? Jestli to neudělá a přijde se na to, přijde o víc než jenom svůj status. Vedlejší rodina se vzbouří. Jestli ne, hlavní rod přijde o všechno, co za desítky let získal. Ne, to nepůjde… Ale zase, rozkaz je rozkaz… a on se alespoň snažil být čestným člověkem. Riskoval by svou pověst pro sebe?
To přece nebude jen pro něj…
Ne.
Ale…
Horečnatě přemýšlel. Instinkt mu říkal: přiznej se… mozek to okamžitě odmítnul. Jaképak přiznání, vlastně? Vždyť nic špatného neudělal. Všechno funguje, jak má. A Yondaime je přece už mrt…
„Hinata-chan už chodí!“ vykřikl jeho bratr.
Pohled mu padl na malou dcerku, jak se snaží udělat další krůček. Legračně natáhla drobné ruce a se zarputilým výrazem ve tvářičce zvedla pravou nohu. Došlápla – více udiveně než jistě.
Udělal něco, jemu tak nepodobného. Popadl ji do náruče a zadíval se jí do levandulových očí. Pohladil její rozesmátou tvářičku. Usmívala se.
Na něj.
„Výborně, malá,“ usmál se. Podruhé v životě ucítil to, čemu se říká otcovská pýcha. Vychloubačná, vítězná a spokojená. Jeho pýcha.
On. Usmál se.
Nikdy… nikdy, pomyslel si zjihle. Nikdy ti nevezmu, co ti patří… co nám patří…
Co mně patří. Pro co jsem bojoval, dřel…
Nikdy.
Ne.
Pp
Na svého bratra, stále se usmívajícího, zřejmě nad vzpomínkou na podobnou chvilku, kterou zažil se svým synem, se pro samou hanbu neodvážil ani podívat.

„Tak se sakra snaž!“ křičel Hyuuga Hiashi na svou nejstarší dceru o mnoho let později. „Jsi slabá, copak to nevidíš? Musíš zesílit! Jednou zdědíš tenhle klan, tak ze sebe zatraceně přestaň pořád dělat takovou husu!“
Prudce oddechoval. Prostě se s tím nemohl smířit. Jeho dcera, dědička Hyuugů. Kunoichi, která se má stát hlavou klanu.
A je to jen naprosto bezcenný, slabý člověk. Takhle nepřežije!!
„Ano, tati,“ přikývla neklidně Hinata. „Budu se snažit,“ slíbila s potem tekoucím jí kolem spánků.
Zvedla ruce a rychle vykročila proti otci.
Bílé ruce rozvířily vzduch. Krátký, rychlý švih. Dopad. Náraz. Krátký záblesk bolesti. Myšlenka, že se nevzdáš. Prudší bolest. Kapička potu se třpytí v horkém slunci. Na tom nezáleží. Ticho. Zastavil se čas? Ne, zklamání. Přijde zklamání, to věděl. Přijde prohra, to zase věděla ona. Zklamání pro oba. Potupa pro ni. Potupa? Ne, byla zvyklá. Vteřina, jen její zlomek. Ticho, hluk, to vše splývalo. A…
Neměl v úmyslu dceři ublížit. Byl to jen reflex. Její vina, že ji její ruce neochránily.
„Možná měl Yondaime pravdu,“ řekl tiše mladé dívce, ležící bezmocně na zemi. Tiše polykala slzy a držela se za pravou ruku. Neslyšela jeho slova a stejně by je nepochopila.

Odešel. Cítil se podveden.
Podveden a vzteklý. Pro tohle riskuje svou čest? Pro… ninjovský odpad?!
Zastavil se na chodbě a zadíval se na fotografii, kterou tehdy s Hikari pořídili. Malá holčička, stojící u stolku. Šťastně se smála.
Proč taková nemůže pořád? Šikovná a nadaná? Nebo snad chtěl příliš?
„Mohl bys na ní být mírnější,“ poznamenala tiše stará tetička Hikari, mladší sestra Hiashiho otce.
„To děvče si myslí, že ji nenávidíš.“
Měl ji rád… láskou, kterou cítí každý otec k dceři – a kterou ona neviděla. Ale neukazoval ji – proč? Je to přece samozřejmost. Jsou Hyuugové. Jejich povinností je chránit vesnici. Být mocní.
Co ji jednou zachrání? Až bude bojovat o vlastní život? Rada otce, jak se má bránit, lekce, které jí každý den dával, pot, který ji stály? Nebo slzy, které prolije malá osamělá holka, nějaké objetí? Co je tedy užitečnější?
Co je správné?
Nikdy se jí nebudou ptát, jestli s ní otec jednal jako ve vatě. Ale tajemství Byakuganu bude nepřátele zajímat. A to jí on umí předat. To bude potřebovat.
Ale to by nikdy nedokázala pochopit. Byla… jako ona. Mírná a ve válce k ničemu.
„Chovám se k ní, jak bych měl. Jednou bude naším vůdcem,“ odpověděl pevně.
Hyuuga Hikari se nadechla… a poté zase vydechla a zavrtěla hlavou. Byla velice dobrá v tom, být zticha. Všichni Hyuugové z vedlejšího rodu byli.

Budoucí vůdkyně klanu Hyuuga vstala z postele.
S bolestí si prohlížela svou zlomenou ruku. Ani jí nedovolil nechat si ji pořádně ošetřit. Naopak, bral to jako perfektní trénink situace, kdy nebude moci využít své tělo na sto procent. Jenže to tolik… bolí!
Nenávidím ho, napadlo ji náhle. Zrudla a vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, jako by někdo mohl její myšlenky uslyšet. Tohle si přece nemůže myslet, je to její otec…
Její krev.
Vzpomněla si na krev, kterou ztratila včera, neošetřené odřené dlaně, roky potlučených kolen, miniaturních fraktur kůstek prstů… A záleželo snad na tamté kr… Dost. Zavrtěla hlavou a raději se oblékla. Dnes se budu obzvláště snažit, umínila si. Nikdy, nikdy se nevzdá. Zapnula si zip na své mikině a odsunula dveře, jemně prsty pohladila rýhu, která tam zůstala po jejím krátkém tréninku s katanou – než její otec usoudil, že meče a ona moc dohromady nejdou. Přivřela oči před světlem, ale obdiv ji vzápětí donutil otevřít je znovu.
Neji, její bratranec, trénoval s otcem. Jeho rychlé pohyby, jisté jako skutečnost, že po ráně přichází bolest, síla… vědomí, že to, co dělá, má smysl.
Protože to má výsledek.
Nevědomky sepjala ruce na hrudi. Začervenala se, když si uvědomila, že mu vlastně závidí. A cítí tu ironii – proč je on geniální, když z něj nikdy vůdce klanu nebude? Byl volný…
Proč ne ona? Když se tolik snaží?
Ale… to není správné. Vždyť on také zalévá květiny vlastním potem. A dcery a vnučky těch květin. Předtím i jejich babičky, prababičky…
Sklopila oči a sevřela jednu ruku v pěst. Umínila si, že ještě všem ukáže. Jako Naruto. I on… i on nikdy nepřestal. On jí ukázal, jak na to. A kde je teď? Získal to, co chtěl. A jednou… jednou si určitě splní i svůj sen. Stejně jako ona! I její bratranec!
Všichni najdou štěstí… jako v pohádce. Zlé, krvavé… ale když se člověk doopravdy snaží, i ten bez talentu… všechno se změní, zopakovala si, dobře naladěná. Všechno je to o vůli
Neji skončil. Kývl dívce na pozdrav, jako to už udělal mnohokrát – ale dnes… dnes to bylo jiné. Usmál se. Cítila horkost ve tvářích a její srdce se zrychlilo.
Poté, co se odehrálo na Chuuninských zkouškách před několika lety se téměř stali přáteli. Ale přesto pořád cítila tu chladnou mlhu mezi nimi, která jí bránila jasně vidět to, co si o ní ve skutečnosti myslí. Byly časy, kdy se v jeho očích tak zvláštně zalesklo, kdy k ní natáhl ruku, jen aby ji nechal zase klesnout a mlčky odešel. Mrzelo ji to. Až se občas bála pomyslet na to, proč vlastně. Co chtěla.
Rozuměli si více, než s jinými členy jejich klanu. Jako její malá sestřička Hanabi.
Nadaná a zářivá Hanabi…
Dnešní trénink byl ještě bolestivější než ten včerejší. Ale ona si slíbila, že se nevzdá – a přesně to udělala. Když ležela v prachu a jediné, co viděla, byly vrcholky stromů Lesa smrti. Jako kunaie se zabodávaly do nebeské modři. Nikde ani mráček – možná všechny utekly před tou drásavou bolestí.
Ale ona neuteče. Nikdy.
Ladně vstala a napřáhla ruku ke svému otci. Velmi rychlé pohyby. Jako ryba, která si hledá cestu mezi rákosím. Jako kámen, který hodí malé dítě do rybníka, a který pospíchá přivítat dno.
Tak klesala i její energie.
Ale zvládla to, vyhrála. Když se snažíš, něco se musí změnit, pomyslela si vítězoslavně a zasadila otci poslední úder.
Dokázala to.
„Tohle Neji dokázal už ve čtrnácti letech. A nepřátelé nebudou vyčerpaní po předchozím souboji, jako jsem byl teď já. Pokračuj dál sama,“ přikázal jí otec příkře.
Úsměv dívčin, zaplacený krví, potem i slzami – obvyklým platidlem těch, kteří vědí, co je to utrpení - zmizel. Koutkem oka zahlédl synovce, který k jeho dceři váhavě přikročil. Hiashi zavřel oči.
Nedokázal se na ni ani podívat. Místo toho pohlédl na pětici soch vytesaných do skály. Koutky úst té čtvrté, svěšené do věčně zamračeného výrazu, kamenné oči a jejich přísný pohled. Nikdy mu nepřestávaly vyčítat, co udělal. Připomínat jeho rozhodnutí.
Cítil se mizerně.
Nebyla to jeho vina. Svět je jako špinavá podlaha. A talent, to je hadr. Hinata se snažila tu podlahu umýt holýma rukama. Možná to bylo obdivuhodné, ta její schopnost nevzdat se. Železná vůle. Ale stejně dobře mohl obdivovat snahu vzlétnout u ptáka s polámanými křídly. Úžasné, ale když po něm potřebujete poslat naléhavou zprávu, tak… k ničemu.
Takže, při pohledu na synovcovu čistou zem beze smítka – a to šlo o povrch, po kterém neměl nikdo kráčet… pohled na jeho zdravé dlaně… a potom na její sedřené ruce, marně se opírající o smetí, vyčerpané snahou najít čistotu, na její prohru… co si měl myslet?
Udělal to, co už tolikrát. Vešel do své pracovny a vytáhl dobře schovaný dopis. Znal ho nazpaměť.
Stejně jako znal svou reakci.
Nemůže s tím jít na veřejnost. Na jednu stranu chtěl, strašně moc chtěl… pro klan by to bylo dobré. Dát ho Nejimu. Ale copak mohl? Ten kluk byl jenom… jenom příslušník nižšího rodu! Syn jeho mladšího bratra… projela jím žárlivost. Proč se jemu, podřadnější krvi, narodí chlapec, který se jeví být největším talentem, jaký se v rodině narodil za mnoho let? Proč je pravým následníkem slabé děvče? Děvče, které měl rád…
Záhyby tuhého papíru získaly na ostrosti, když jej majitel pevně sevřel v rukou. Položil je na stůl. Pohrdal sám sebou? Ne. To nedělá nikdo, i když o tom spousta lidí ráda mluví. On se nikdy nezabýval zbytečnostmi – a tvářit se, že vidí své chyby – což je jen ukázka pýchy, protože lidé, kteří to dělají, jen čekají na přátelské a utěšující reakce ostatních, na jejich sympatie – tedy pouhé pokrytectví - byla jedna z nich.
Ale opovrhoval svými možnostmi. Buď udělat správnou věc, ale ublížit dceři. Nebo jinou správnou věc – ale riskovat slávu rodiny. Dosadit do čela slabost.
Špatně se odvděčit svému dvojčeti, které kvůli němu zemřelo. Nedat jeho synovi…
Náhle jeho myšlenky přerušilo naléhavé zaklepání.
Konoha byla pod útokem a Tsunade si žádala jeho pomoc.

A dveře do pracovny zůstaly otevřené.

Problém s tím, strávit celý život jako otrok, je to, že část vás vždycky věřila, že je to tak správně. Že to máte v krvi. Jakkoliv to nenávidíte, je to něco známého.
Klec je domov.
Problém s tím, dozvědět se, že k těm okovům existuje klíč, a vy něj máte právo a to právo vám bylo odepřeno, je v tom, že poté cítíte ohromný vztek. Klec je vězení a váš trest skončil.
Problém v tom, cítit vztek, když jste spoutáni, je v tom, že si nedovolíte vypustit ho.
Problém v tom, když jste najednou osvobozeni, je... ach.

„Pojď se mnou,“ řekl. „Odejdeme.“
Hinata zbledla. Vrhla nervózní pohled na papír, který Neji svíral v ruce. Který tam se vložila.
„Neji...“
„Přestaňme okolo toho tancovat. Oba to cítíme, já vím, že-“
„Nechci být tvou pomstou,“ zašeptala.
Políbil ji. Nejprve váhala, ale poté pevně stiskla jeho ramena, ovinula ruce kolem jeho krku. Zavřela oči, protože když to nevidí, tak se to přece nestalo.
Což byl samozřejmě okamžik, kdy do místnosti vkročil patriarcha jejich klanu. Cítila, se jak její bratranec v jejím náručí napjal a ruce, které ji konejšivě hladily po zádech, se zastavily. Její tep se zrychlil a do obličeje se jí nahrnula krev. Bála se otevřít oči. Mezi prsty pevně sevřela látku Nejiho kimona.
„Co se to tady děje?!“
„Hiashi,“ odpověděl Neji. Jeho pokus o chladný tón nevyšel. Potlačil nutkání si odkašlat. Proti své vůli cítil… strach?
Hinatino srdce bilo jako zběsilé a její tvář nabrala neatraktivní zarudlý odstín. Nadechl se a donutil se podívat na svého strýce. Přitom lehce pozvedl ruku a nechal papír zašustit mezi prsty.
Hiashiho vždycky klidná tvář zrudla a oči se rozšířily. Pohled mu padl na ten prokletý dopis. Polil ho studený pot.
„Ne-“
„Nejsilnější potomek, nehledě na věk či pohlaví, bude vůdcem klanu, nezáleží na tom z jaké rodiny…“ začal odříkávat synovec.
Hiashi se nedokázal ani pohnout. Slovo za slovem, věta za větou padaly a zasáhly víc, než kterákoliv technika, kterou kdy mladý génius použil.
„…z rozhodnutí…“
Prásk.
„…podepsán…“
Prásk, prásk, prásk.
Jak jen mohou slova vyvolat takovou bezmoc?
Padlo ticho. Neji jemně chytil Hinatiny ruce a sundal je ze svého krku. Objal ji kolem pasu a natočil, tak, aby oba stáli čelem k Hiashimu. Podívala se svému… čemu? do tváře, ale jeho pozornost patřila jejímu otci. Pochopila tichou zprávu. Přelétla očima jeho rovné, krásné rysy, jeho přísná ústa a oči, stejné jako ty její.
A vybrala si.
„Proč?“ zeptala se.
Hiashi sebou trhnul. Kvůli tradicím, pro dobro tohoto rodu, pro…
„Pro tebe.“
Tentokrát sebou cukla ona. Zděšeně zavrtěla hlavou.
„Ne. Ne!“
„Jsi moje dědička.“
„Nikdy jsem jí být nechtěla,“ zašeptala. „Není to… správné. Nikdy nebylo. Nejsem jako…“ Jako ty, měla na jazyku. Zaváhala. „Nejsem jako Neji,“ dodala nakonec.
„A nemusíš být,“ řekl její bratranec. „Nejsu právoplatným dědicem. Já jsem.“
Hiashiho polknul. Rozšířily se mu oči. „Chceš tím říct, že… Nemůžeš přece-“
„Co? Sebrat vám klan? Vaše jméno? To na něm vám tolik záleží?“ zeptal se posměšně a objal Hinatu pevněji. Hiashimu ono gesto neušlo. To také byl Nejiho záměr. Chtěl mu ublížit…
„Už jsi mi sebral dceru!“ vykřikl.
„Nikdy jste ji neměl,“ poukázal lhostejně mladý muž. Právo je na jeho straně, to věděl. Právo… a co víc, láska. Je láska víc než právo?
„Jediné co jste uměl, bylo chovat se k ní jako k cizí. Možná ještě míň. Co vám říká slovo rodina? Nejspíš nic, že? Ale, na tom už nezáleží. Ona už není vaše dcera a já nejsem váš… poddaný.“ Dořekl Neji.
Měřil si pohledem staršího muže. Pátral v jeho tváři – chtěl najít pokoru, nenávist, lásku… něco, co by ho ujistilo o jeho pravdě. Chtěl poznat své vítězství. Jeho bolest. Ale neviděl ji tam.
Protože tam nebyla, nebo protože ji on vidět nedokázal?
„Sbohem, Hyuugo Hiashi,“ přidala se Hinata tiše.
Neřekla tati, ale Hyuugo… vůdce Hyuugů zvláštně píchlo u srdce. „To-to nemůžeš!“ Já tě miloval…
„Já si můžu dělat, co chci a Neji taky. On je právoplatný vůdce Hyuugů, ne ty! A ani já! Dědička nejsilnějšího klanu… ale taková já nikdy nebyla, tati, promiň.“ Při posledních dvou slovech se jí zlomil hlas.
Tati, promiň… co si to o sobě vlastně myslí? Ta hloupá holka! Copak vážně čeká, že ji s tím spratkem čeká nějaká budoucnost?! A jaká? Až ji přestane potřebovat, až si uvědomí, že ta jeho láska je jenom chvilkové porozumění, tak… tak!
Tati, promiň.
Hinato…
„Nechte si svůj klan,“ dodal Neji. Dva páry očí se na něj překvapeně podívaly.
„Já o něj dávno nestojím,“ řekl přesvědčeně. „Mít klan neznamená mít rodinu, měl jsem to vědět dávno. Já budu mít svou vlastní. My budeme,“ stiskl Hinatě ruku. A až se tohle všechno dostane na veřejnost… Hyuuga už stejně nebude dobré jméno. Skončil jsi, Hiashi. Jen buď dál kapitánem na potápějící se lodi, to ti přece šlo vždycky. Já nebudu.
Cítil, jak se něco v jeho hrudi uvolnilo. Kupodivu to nebyl příliš krásný pocit.
„To, co jsem udělal, bylo taky z lásky. Taky z pýchy. Taky z přesvědčení, že dělám to, na co mám právo,“ řekl Hiashi. Kývl směrem k Hinatě.
„A pro ni.“ Jeho výraz ještě více zhořkl.
„Dělat opakovaně stejnou věc a očekávat jiný výsledek. Není to definice hlouposti?“
„Já nejsem jako vy,“ řekl Neji.
„Přece si doopravdy nemyslíš, ze tohle může skončit dobře. Nakonec jí ublížíš. A ona tobě. Děti... Doopravdy věříš, že se dokáže navzájem učinit šťastnými? A zůstat tak?“
„Já nejsem jako vy!“ zopakoval Neji. Jeho hlas se nepatrně třásl. Ale jeho pohled zůstal pevný.
To vlastně byla poslední slova, která od něj Hiashi kdy slyšel. Ti dva se otočili a odešli. Odešli z jeho života, z jeho rodiny, z jeho… trosek. Proč by také zůstávali?

Proč? O téhle otázce přemýšlel otec, který se o jejich životě nikdy nic bližšího nedověděl, celý svůj život. Možná to bylo jen dobře.
Jediný syn jeho bratra a jeho malá dceruška. To je přece… odporné!
Chtěl jen pomoci. Chtěl, aby to malé, roztomilé děvčátko dostalo, co si zasloužilo. Proč se narodilo. Aby dostalo možnost přijmout svůj osud. Chtěl to, co patřilo jemu. Chtěl bojovat o jejich budoucnost.
Ale žádný osud neexistuje.
„Tys to věděl, že?!“ řekl směrem k tmavé hlavě, vytesané do skal. Čtvrté v pořadí kamenných soch – mrtvých a přesto… vědoucích? Vždycky mu to tak připadalo. Možná to byl záměrný psychologický efekt. Pozor, někdo tě sleduje. Někdo lepší než ty.
Sledovaly celou vesnici, vyčítaly jí její hříchy. Tajily ty svoje.
Pokrytecky.
Protože nikdo není úplně čistý, jak ony, prázdné kamenné idoly, lhaly.
Slzy stékaly po jeho tváři. Nestyděl se za to – nebyl tam nikdo, komu by musel ukazovat svou tvrdost.
„Tys to věděl…!“
A ten, komu by ukázal lásku, odešel.