Když má srdce svoji hlavu 17

Sedmnáctý díl - Sladké poprvé

V malebném paláci zbudovaném na hranici Ohnivé země a Země vody panovalo toho ráno poměrně rušno, ve stájích čeledíni obstarávali ušlechtilá zvířata, stráže, nepochodující se zbraněmi zrovna na ochozech, se rozcvičovali na kočičími hlavami vydlážděném nádvoří a v přilehlé zahradě ti nejlepší odborníci pobíhali kolem cizokrajných květin.
Pán domu, stále oděný v nočním rouchu částečně zakrytém prošívaným županem, seděl za masivním stolem vyřezávaným z jednoho kusu vzácného dřeva a hodoval u rozmanité snídaně, přičemž ho absolutně netížilo, že v přijímacím salonu čeká politicky vážený host na sjednanou schůzku. Ne, že by své povinnosti v úřadu bral na lehkou váhu, právě naopak, byl taktik, jež muže za dveřmi potřeboval předem patřičně naladit, zahnat do kouta a vytvořeným nátlakem ho donutit kývnout na usmyslené podmínky.
„Budete si přát prolistovat ranní poštu?“ zeptal se služebný vklouznuvší do místnosti tajnými dveřmi schovanými v barevné tapisérii.
„Něco neobvyklého?“ zajímal se s plnými ústy.
„Vlastně ano, před chvílí přišlo zapečetěné psaní a je adresované přímo do vašich rukou.“ Poddaný pracující ve službách lorda Daimyo dlouhá léta postřehl záblesk zvědavosti mihnuvší se v těch kvůli naducaným tvářím zapadlých očích, přistoupil tedy blíž a bez sebemenší známky zhnusení vložil příslušný dopis do nyní nastavených, mastných prstů.
„Hmm, to je vskutku užitečná zpráva,“ zabrblal si pod nosem po přečtení několika skromných řádků. „Řekni Kiyone, ať za mnou okamžitě přijde,“ rozkázal a nadále zahleděný do svitku autoritativně mávl pravačkou ke vchodu.
Pravda, nově nabytá informace ho potěšila, přemítal však, za jakým účelem mu ji Hiashi Huuga sděluje, zřejmě od něho za to očekává nazpět nějakou laskavost, určité zvěsti o handrkování o místo ve Vesnické radě se k němu donesly…
„Chtěl jsi se mnou mluvit, papá?“ vyrušila ho z úvah jediná ratolest, načež sebou s jakýmsi drahým módním časopisem plácla do křesla umístěného u stěny.
„Ano, sbal si věci, ještě dnes odjíždíš do Konohy,“ oznámil dceři nekompromisně. Pohledná rusovláska zaujatě vykoukla zpoza rozložených stránek a obdařila otce zmateným pohledem.
„Náš milý Naruto má narozeniny. Myslím, že bys u takové události neměla chybět,“ řekl s krajně úlisně povytaženým koutkem.

Vyšponovaná na špičkách jsem stála na z jedné z přízemních učeben zapůjčené židli a se soustředěně povyplazeným jazykem jsem se pomocí špendlíků snažila na kličku od okna co nejestetičtěji připevnit zbývající horní roh Saiem namalovaného transparentu hlásajícího ´šťastných osmnáct´.
„Přestaň tajnůstkařit, Čelisko, a nakrm ucho,“ vyrukovala Ino znenadání se vyloupnuvší pode mnou; pravděpodobně byla s rozvěšováním barevných girland již hotová, koutkem oka jsem zamžourala k žebřinám na stěně a skutečně, v pravidelných rozestupech byly oživené zakoupenými ozdobami. Na aranžování měla blondýnka doopravdy talent, to se muselo nechat.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ Zvolila jsem bezpečnou odpověď, neboť jsem si takhle bez úvodu netroufala hádat, co se té po drbech lačné žadatelce momentálně honí v hlavě.
„Přece o tobě a Narutovi. Netvrď mi, že k ničemu nedošlo,“ pronesla umíněně s rukama spočívajícíma na útlých bocích.
„Au! Sakra!“ zaklela jsem, jelikož jsem u posledního vpichu příliš zatlačila a špičatý hrot si po projetí přeskládanou látkou zabodla do prstu. Ukazováček zkrášlený o baňatou kapku krve jsem okamžitě vsunula do úst, přičemž jsem se polekaně ohlédla po Kibovi uvádějícím opodál do provozu starý přehrávač, naštěstí se v tu chvíli vztekal a cosi naštvaně říkal věrně přihlížejícímu Akamarovi.
„Proč si myslíš, že se něco přihodilo?“ zeptala jsem se tlumeně, když jsem slézala zpět na zem, poté jsem se sehnula k pohozené tašce a počala z ní vytahovat řetězy z krepového papíru, urovnané jsem si je postupně po jednom věšela kolem krku.
„Třeba kvůli tomuhle?“ nadhodila a paží teatrálně máchla do středu částečně ověnčené místnosti. „Pokud vím, nikdy dřív jsi mu oslavu nepořádala,“ konfrontovala mě s vědoucně vyvýšeným obočím.
„Vypukla válka, Ino. Na podobné věci nebyl čas,“ připomněla jsem jí pohotově, nato jsem se otočila a plna nadšení se vydala těmi zářivými fanglemi omotat omšelé tyče na šplhání. Dle ťapkavých zvuků sandálů jsem seznala, že kráčí v těsném závěsu.
„Ba ne, je v tom něco víc,“ pronesla do nepříjemně halasného šumění linoucího se nyní z repráků.
„Dovol mi ten napínavý, sáhodlouhý proces prozření tvého srdce shrnout. Na začátku příběhu jsi ho nemohla ani vystát, potom přišla tolerance, pochopení a uznání, odchod Sasukeho-kun vás stmelil, začala jsi obdivovat Narutovu vytrvalost a odhodlání splnit slib, který ti dal,“ rozdrmolila se mi za zády stylem přednášejícího vysvětlujícího posluchačům naprosto banální látku. Díky perifernímu vidění jsem byla schopná celý výstup, doprovázený živým gestikulováním, sledovat. „Když se objevili Akatsuki, uvědomila sis možnou hrozbu a za každou cenu ho chtěla ochránit, v průběhu událostí s Madarou tvé city sílily, zamilovala ses do něj, jenže sis to odmítala připustit, až ti potlačované hormony přerostly přes hlavu a opilá ses na nevinného hrdinu vrhla, co-“
„Já se na něho nevrhla!“ přerušila jsem ji s pohoršeně dokořán rozevřenými ústy.
„…což ho nakoplo k akci. Políbili jste se. Podotýkám, že dvakrát.“ Po přemístění mi v dramatické pauze důrazně zamávala před nosem zdviženými prsty znázorňující zmíněný počet. „Vinou mise následovalo odloučení prohlubující tu propast trapnosti. Ještě nedávno ti dokonce činilo problém být mu nablízku a najednou tohle…“ Rezignovaně jsem si povzdechla a protočila oči v sloup, evidentně musela říct vše, co měla na jazyku a mé chabé protesty nebrala vůbec v potaz.
„Už jsi s tou podrobnou analýzou skončila? Myslela jsem, žes mi přišla pomoct,“ osočila jsem se na kamarádku rádoby dotčeně.
„Chodíte spolu, že jo?“ vybalila na mě znenadání a potutelně se přitom usmívala. Nepochybně mi tenhle dotaz na tělo chtěla položit ihned po příchodu.
Nefalšovaně jsem žasla nad její schopností od píky rozebrat a pouhým přihlížením správně zformulovat lidské city.
„Em… ne oficiálně, proto si to nechávám zatím pro sebe. Je to příliš křehké,“ přiznala jsem s omluvným kukučem. Po všech úskalích, jež naše přátelství úspěšně překonalo, jsem neměla v úmyslu před ní cokoli skrývat či zapírat, jak vidno, stejně by to byla zbytečná námaha.
„To chápu. Jen se divím, že pako Narutova formátu takovou radostnou novinu doposud nevykřičelo do světa… asi fakticky dospěl,“ polemizovala s lehce pochybovačně nakrčeným nosem.
Ooh, kdybys jen věděla, jak vyzrále umí líbat! Ozvala se vnitřní Sakura zapáleně.
Ano, dávno není oním hlučným nevycválaným chlapcem, naučil se trpělivosti, zodpovědnosti i rozvážnosti, nadto s přibývajícími léty získal jistý druh šarmu a neodolatelného kouzla, přitakala jsem svorně.
V mžiku jsem si vybavila naše minulé setkání na vrcholu monumentu, blonďákovy mužné paže zaručující bezpečnost, svalnatou hruď nabízející útěchu a především jeho žhavé rty dovádějící mě k šílenství. Když jsem se konečně probrala ze zasnění, přistihla jsem se přiblble uculujíc, což mé bystré společnici neuniklo, s hlavou ke straně si mě zpytavě prohlížela.
„Co mu dáš krom společného dárku, noc plnou vášně?“ optala se laškovně.
„Co?! Proboha, Ino, ty seš vážně neuvěřitelná!“ vřískla jsem a ruku si šokovaně připlácla na rázem orosené čelo, zatímco jsem se v obličeji zabarvovala do sytě rudé. Jak ji něco takového mohlo napadnout? A jak, sakra, okamžitě vydedukovala, že mu chci darovat něco pouze za mou osobu?
Rychle jsem poklekla, abych nakrabacený papír obalila i na spodní část a hlavně zamaskovala přetrvávající rozpaky.
„Hodlám mu upéct dort,“ prozradila jsem zkušenější vrstevnici trochu rozmrzele.
„He?! Co prosím, ty a kuchyň… a dort?“ hýkla překvapeně.
Přilepila jsem konečný cíp a se vztyčenou bradou se hrdě postavila na nohy.
„Náhodou, já umím péct, jako malá jsem pomáhala tátovi.“
„Mno, budiž. Nepřipadá ti to ale v osmnácti kapánek dětinský?“
„Pro někoho, kdo stoprocentně jakživ žádný nedostal? Vždyť den jeho narození všichni ve vesnici proklínali,“ opáčila jsem posmutněle, neboť jsem se k nim kdysi řadila i já.
„No jo, pravda. Člověk by dneska řekl, že se to odehrávalo minimálně v předešlým století,“ připustila zaraženě, pravděpodobně o mém motivu k zorganizování téhle akce hlouběji nepřemýšlela. „Karty se obrátily, z třídního šaška se stal nejsilnější ninja s vysněným titulem na dosah, navíc upoutal více než přátelský zájem své vyvolené, která mu nemohla přijít na jméno.“ Rozverně na mě mrkla a posléze sestersky poplácala po rameni, čímž si vysloužila ošklivě pokroucenou grimasu.
„Hádám, že jsem slyšela dost. Víš ty co? Já si to tu dodělám, ty bys radši měla jít zkontrolovat Choujiho, jestli připravuje občerstvení a nějakým nedopatřením se jím neláduje.“ Nečekala jsem na odpověď, místo toho ji značně násilně nasměrovala ke dveřím a pomocí tlaku vyvíjeného na blondýnčiných lopatkách tu rýpalku sunula k východu.
„Děláš velkou chybu, Sakuro, vyhazuješ svou jedinou duševní podporu,“ halekala přidušená smíchy.
„S tím dokážu žít. V pět na viděnou, Prasečino.“
Jakmile jsem ji vystrnadila, běžela jsem rozmístit žíněnky a k nim vrchní poloviny švédských beden coby provizorních stolků, během čehož jsem byla nucena trpět pravidelně se opakující lupání z aparatury.

Vyflusaně jsem si oprášila zaneřáděné ruce, pak je spojené pozvedla nad hlavu a protáhla si bederní svaly zakrnělé od stání v předklonu. Zmučeně jsem očima přelétla všeličím zakydanou pracovní desku i horu použitého nádobí, když jsem si v nerezové naběračce zavěšené pod skříňkou s hrníčky všimla svého zbědovaného odrazu, v němž dominovaly od úsilí znachovělé tváře. Ve vlasech jsem měla cosi připomínajícího čokoládovou polevu, na spánku a levém líčku se mi táhly bílé šmouhy od mouky a ve výstřihu se lesklo něco neidentifikovatelného.
Na přezkoumání stavu oblečení jsem nesebrala odvahu, tak jsem zrakem opětovně sklouzla na výsledek mého několikahodinového lopocení. Jak se ukázalo, výroba obyčejného kulatého dortu neprobíhala dle mých utkvělých představ či dětských vzpomínek.
Vlastně jsem nesčetněkrát zápasila s nutkáním bafnout celou formu a vzteky ji prohodit oknem na ulici, jelikož jsem pořídila připálit těsto, jež jsem v závěru z nevysvětlitelných příčin upekla k jedné straně, plus se potýkala se zdrclým krémem, tupým nožem a rozteklým marcipánem. Přání ´krásné narozeniny´ seskládané ze zakoupených, nevím z čeho uplácaných, barevných, sladkých písmenek působilo na konečném vzezření onoho paskvilu celkem žalostně.
„Chjoo,“ zaúpěla jsem dlouze, lokty vyždímaně zapřela o kousek volného místa na kuchyňské lince, načež jsem obličejem netečně přistála v rozsypaném cukru.
Děkovala jsem Bohu, že rodiče nebyli doma a neslyšeli peprné nadávky své dcery doprovázené dutými ranami; musela jsem se hodně držet, abych náš skromný příbytek v afektu nesrovnala se zemí.
Přestože jsem ten výtvor dělala s láskou, náhle jsem si jeho předáním nebyla dostatečně jistá, hlavou se mi neustále honila eventuální reakce ostatních.
Budou mít podezření po vzoru Ino?
Když jsem šla Tsunade-sama požádat o povolení k zapůjčení tělocvičny na akademii, pronajmutí baru jsem si z finančních důvodů prostě nemohla dovolit, obdařila mě opravdu zvláštním, do jisté míry uspokojivým pohledem, z něhož jsem se cítila patřičně nesvá.
Skutečně je má náklonnost k Narutovi tak zřejmá?
Jednou jsem se do toho pustila, tak to teď neodpískám, i když jsem si s onou lákavou myšlenkou pohrávala. Shromáždila jsem pozůstatky původní vervy, byl totiž nejvyšší čas pofackovat svinčík a hodit se do gala.

Třebaže jsem nejbližší pozvané hosty nabádala k dochvilnosti, sama jsem s uzavřenou, inkriminovanou papírovou krabicí přikvapila těsně před pátou odpolední.
Poněvadž jsem netoužila budit nežádoucí pozornost, nakonec jsem si oblékla klasický vycházkový oděv, i tak jsem byla spatřena nemile brzy.
„No hurá. Už tady stepujeme dobrý čtvrt hodiny a ty nikde. Kde je Naruto?“ sjela mě Ino vymanivší se z debatujícího hloučku zúčastněných.
„Přivede ho Konohamaru. Nestíhala jsem, komplikace, neptej se,“ odbyla jsem ji ne příliš sdílně, přičemž jsem do kouta mazala obhlédnout nachystané jídlo a pití, vše se zdálo být v pořádku. Vzhledem k nízkému obnosu peněz, jež se nám povedlo vybrat, nebyla tabule nic extra, vonělo to však úžasně.
„Říkala jsem, že se o to postarám,“ ozvala se po mé pravici členka týmu deset malinko ukřivděně.
„Budete si přát nějakou speciální hudbu, holky? Hádejte, kdo je zručný opravář elektroniky,“ chvástal se Kiba postavivší se doprostřed a objímající nás zezadu kolem ramen, čímž mě ušetřil omluvy a složitému osvětlování nastupující nervozity. Záhy o své kladné body přišel kvůli otázce na zapovězené téma. „Co je to?“ Bohužel poukazoval na převázaný balík.
„Nic,“ zalhala jsem při pokusu vyklouznout pryč.
„Předveď se, Čelisko. Chci se mrknout.“ Užuž se natahovala po šňůrce, když kdosi zařval: „Pozor, přicházejí!“ Pak nastal chaos. Ve dveřích se objevil ctihodný vnuk a za ním Naruto s očima převázanýma strakatým šátkem. Při pozorování jeho tápání jsem se musela v duchu uchechtnout, popíchl mě škodolibý osten škodolibého zadostiučinění.
Překážející škatuli jsem nepozorovaně položila ke zdi a přidala se k hrobově ztichlé skupince.
„Kde to jsme, Konohamaru? Tvrdil jsi nanejvýš pět minut,“ lamentoval oslepený Jinchuuriki pohybující se na způsob čerstvě oživlé mumie. Oslovený mladík se k němu připlížil a hbitým zatáhnutím clonu strhl.
„Překvapení! Všechno nejlepší!“ zvolali jsme jednohlasně.
Zaskočený blonďák zůstal oněměle stát, hodnou chvíli na nás zíral, poté očima přelétl vymóděnou tělocvičnu a nanovo jimi spočinul na usmívajících se tvářích známých.
„Lidi…“ zadrhl se mu hlas. Vypadal velmi dojatě, až jsem měla neodolatelnou chuť jít ho uchlácholit, to už k němu ale mířila TenTen se skvostně zdobeným sametovým pouzdrem. Na chvíli jsem Naruta ztratila z dohledu, neboť se kolem něho všichni nahrnuli, dozajista mu jeden po druhém přáli a potřásali rukou. Byla jsem si vědoma, že bych je měla následovat, jenže jsem se nedokázala přimět opustit tohle pohodlné místo v povzdálí.
Fronta se posunula, tudíž se mi naskytl obrázek na Ino naklánějící se dopředu a šeptající oslavenci něco do ucha, ten s neopadajícím úsměvem přikývl, vyhledal mě mezi postávajícími těly a ty své štěstím jiskřící safíry zaklesl do mých váhavostí opředených smaragdů.
Snad po věčnosti jsem těžce polkla, upocené dlaně otřela o předek sukně a silou vůle přesvědčila vláčné končetiny k chůzi. Následující sled událostí mi poněkud splýval, matně si vybavuji, že mi Chouji cestou podstrčil vybalený dort, s nímž jsem vytvořenou uličkou doklopýtala před týmového kolegu.
„Všechno nejlepší, Naruto,“ špitla jsem přiškrceně, potom přišel letmý stisk a předání té zrůdné kalorické bomby.
„Páni, Sakuro-chan, to je tvoje vlastní práce?“ promluvil po opadnutí prvotního úžasu laskavě. Přes částečně sklopená víčka k zipu oranžové bundy jsem na skráních vnímala spalující intenzitu jeho zacílených zorniček.
„Uh-um.“ Nepokojně jsem přešlápla, v mysli si opakovaně omílajíc početné a velmi zvědavé obecenstvo.
„Je mo-“
„Pusu!“ zaznělo od kohosi za mnou, právě když jsem se chystala provést osvědčený únikový manévr.
„Pu-su! Pu-su!“ nakazila se většina davu.
Zatraceně! Co si počnu?
Pomalu jsem pozvedla hlavu a pohlédla na nejistě vyčkávajícího chlapce, jeho úsměv byl nyní ten tam, skrytý význam skandujícího požadavku ho přepnul do vážného režimu. Nepodnikl nic, co by napovědělo, jak se mám zachovat. Zčistajasna mi docvaklo, že nechává rozhodnutí v mé režii, svěřuje mi možnost volby, což znamenalo dvě varianty.
Buď ho políbím a zahraju jim divadlo, nebo raním Narutovy city.
Přestože jsem si přála uchovat nás zatím v tajnosti, užívat si schůzky ve stínu a soukromí, zároveň jsem ho nechtěla zklamat.
Mrkej na ta psí kukadla, to nesmíme dopustit!
Podívala jsem se do těch oddaných, azurových potůčků a začala se v nich utápět, rázem jsem zapomněla, kde se to vlastně nacházím. Aniž bych porušila oční kontakt, opatrně jsem si od něho nazpátek převzala dort, jenž nás dělil, a setrvačností jej vrazila přichomítlé Ino.
O krok jsem se přisunula, rozevřené dlaně zvolna umístila na mužnou hruď, ve vzdálenosti stěží deseti milimetrů lenivě přivřela víčka a přede všemi nebojácně přitiskla své hebké rty na jeho. Vypnula jsem, přestala se zaobírat okolními vjemy a plně se soustředila na Naruta. Cítila jsem, jak zkoprněl zaskočením, během chvilky se však uvolnil, vypustil zadržovaný dech a položil mi ruce na boky. Plánovala jsem pouze kradmý polibek, leč mé tělo mělo zjevně odlišné úmysly, nemálo tomu napomohlo divoce bušící srdce pod mou pravačkou a tolik známá, uklidňující vůně; rozlepila jsem tedy oschlé rty, špičkou jazyka je jedním tahem oběma navlhčila a klouzavými pohyby se spontánně obula do té příjemné činnosti. Vedle nosu mě zalechtal pramínek střapatých vlasů, když Naruto pro lepší přístup naklonil hlavu ke straně a pevně mě objal kolem pasu.
„Dobře, to stačí, chápeme, že to neděláte poprvé. Hlavně se nesnězte,“ dolehl ke mně Kibův posměšný, lehce otrávený hlas.
Rozverně jsem se usmála proti Narutovým ústům, tím pádem se o ně měkce otřela zuby, pak jsem se odtáhla, otevřela oči a v zápětí byla obdařena zjihlým pohledem společně s tím nejširším šklebem, jaký jsem kdy viděla. Nemohla jsem si pomoct a spiklenecky mu ho oplatila, vtom mě nadšeně popadl, přitiskl k sobě, poté vyzdvihl do vzduchu a bláznivě se mnou zatočil dokola.
„Ááá, co to-? Ah, Naruto, pust mě na zem!“ pištěla jsem ztřeštěně. S radostně potrhlým úsměvem vyhověl prosbě a postavil mě na rozklepané nohy. Radši jsem kousek odstoupila a přitom škrtla o cosi tvrdého, dřevěného. Onou věcí nebylo nic jiného než futrál s dárkem vyrobený rodinou TenTen, jež pořád dřímal v ruce.
„Tak to otevři,“ pobídla jsem ho zadýchaně.
Po krátkém potýkání se sponou bezhlesně vytáhl zdobený kunai s vyrytými jmény všech rookies, včetně zesnulého Nejiho.
„Panejo! To je… díky, lidi,“ vypravil ze sebe ohromeně a přetáčel zbraň ze všech možných úhlů.
„Teď nevím, komu mám gratulovat dřív,“ utrousil uštěpačně Sasuke přitočivší se doslova odnikud. Obrátila jsem nad tou polohlasnou poznámkou panenky ke stropu, neboť jsem přesně věděla, že naráží na naši proběhnutou intimní scénku.
„Narutovi, samozřejmě, je to jeho den. Neprosila jsem tě náhodou, ať dorazíš na pátou?“ vytkla jsem mu pozdní příchod, poklepávaje přitom ukazováčkem na imaginární hodinky na zápěstí.
„Viděl jsem dost, nejhezčí moment večera rozhodně nepřekonám,“ opáčil s posměšně pozvednutým koutkem.
„Pche, jsem netušila, že Orochimaru zapracoval i na tvých vtipkařských schopnostech, klobouk dolů,“ popíchla jsem ho. „Když jsme u toho, kdy budeme pokračovat my?“
„Klidně hned zítra ráno, jestli budeš schopná,“ rýpal dál, za což jsem ho zpražila plamenným pohledem.
„Kdykoli. Zajdu sem uklidit a pak jsem volná. Jak budeme vlastně postupovat?“ zajímala jsem se natěšeně, nalákaná vidinou nějaké super nové techniky na zrychlení.
„Meditace. Klíč k dosažení vyššího tempa je totiž v tvé hlavě,“ poskytl mi ne zrovna atraktivní odpověď, nezaníceně jsem se na Sasukeho ušklíbla.

Jak čas plynul, zábava byla stále více a více odvázanější, hosté si hlasitě povídali, smáli se, při rozkrajování si utahovali z mého dortu, kterého se Naruto vehementně zastával, tancovali a zpívali; tedy až na Sasukeho, ten tu nejspíš vydržel jen díky přítomnosti Kakashiho, s nímž se zapojil do konverzace.
„Myslíš, že z toho něco vzejde? Docela se k sobě mačkají,“ pronesla tiše Ino, přisednuvší si vedle mě. Přeměřila jsem si ploužící dvojici skládající se z vždy optimistické TenTen a vlídného mistra Iruki a neurčitě pokrčila rameny.
„Ty seš přece odbornice v týhle oblasti.“
„Jop, něco je ve vzduchu. Ty ses doopravdy vzmužila, všechna čest, Naruto je v sedmém nebi. Mám takový dojem, že se dneska ještě budou dít věci,“ prorokovala, naprosto ve svém živlu.
Jako zázrakem se v tu chvíli otevřely dveře, jimiž s neproniknutelným výrazem prošla Tsunade-sama následovaná Shizune a za nimi, k překvapení přítomných, dcera lorda Daimyo - Kiyone.
„Nádherné narozeniny, Naruto-kun!“ zvolala, zatímco si přes parket lokty klestila cestu ke kandidátovi na Hokage debatujícím s Konohamaru.