Ne každý smí začít znovu 05 - Bojíš se tmy?

Konečně vyšli ven. Měli zpoždění, jelikož ji několik dlouhých desítek minut přemlouval, aby směl její milovaný bambus nést on. Kdyby ho totiž do své drobné náruče měla vměstnat ona, tak by v nemocničním pokoji nejspíš zapustili kořeny, než by se jí to povedlo. Nevěřil by ale, kolik mu to dá práce a to si o sobě myslel, že jeho manipulativní schopnosti jsou na poměrně vysoké úrovni.
Svižným tempem vyrazili pryč od nemocniční budovy, když ale z nenadání zastavila a Kakashi, který měl silně omezený výhled plnou náručí bambusu, do ní málem narazil.
„Co se děje?“ zeptal se otráveně.
Celá zkoprnělá hleděla do široka otevřenýma očima před sebe. Když nereagovala, ani poté co svou otázku zopakoval, chtěl s ní lehce zatřást, ale nenašel způsob, jak to udělat, aniž by mu celý náklad nepopadal, a tak do ní jen mírně šťouchl ramenem.
„Já, uvědomila jsem si, že vlastně nemám kam jít... Nepatřím sem. Jsem vlastně bezdomovec.“ smutně na něj pohlédla.
„Aha, zapomněl jsem, mám pro tebe klíč,“ chvíli různě přechytával dlouhé zkroucené stvoly, které pracně držel pospolu oběma rukama, až to nakonec vzdal. „No, mám ho v kapse, později ti ho dám.“
„Klíč? To jako od bytu?“ zeptala se pomalu.
„Ano.“
„Od tvého?“ vyhrkla a Kakashi se okamžitě začal dusit slinou, která mu zaskočila.
„Eh...“ vysoukal ze sebe nakonec. „Od tvého.“

„Michiko,“ uvítal ji Třetí ve své pracovně a ona měla pocit, jako by při vyslovení toho jména dostala facku.
Dočista ho nesnášela a měla chuť na něho zakřičet, že se jmenuje Kaishi, ale ovládla se.
„Hokage-sama,“ lehce se uklonila a doufala, že si její vzteky zatnuté čelisti nevšimne anebo že to bude přisuzovat jejímu nedávnému zranění. Tak či tak to Sarutobi nijak nekomentoval.
„Chtěl jsem tě oficiálně uvítat v naší vesnici, jejíž součástí jsi se stala, a také se optat na tvé zdraví.“
„Stále si na nic nevzpomínám, Hokage-sama,“ ujistila ho, protože neměla zájem nechat ho dál chodit kolem horké kaše. Už dávno pochopila, že její amnézie je mu trnem v oku. Jak jinak vysvětlit ten bezpočet skenů mysli a nepříjemných výslechů, kterým byla během své hospitalizace neustále podrobována? Pochopila i, že je přesvědčený, že si to způsobila sama. Ale proč by to dělala? Kdo by se dobrovolně zbavoval vzpomínek? Možná někdo, jehož život byl až příliš bolestný a pokud tomu tak je, tak rozhodně nemá zájem se k němu vracet. Rozhodla se. Je jedno kým byla a kam patřila, teď je Kaishi - Kaishi z Konohy! A tenhle plesnivej dědek ji může oslovovat jak chce, ale nic na tom nezmění.
„Chápu,“ bodl do ní ledovým pohledem, až se mírně zachvěla. „Podle jednoho z mých ANBU jsi shinobi. Dovol mi to otestovat.“
„Co prosím?“ přimhouřila oči.
„Potřebuji vědět na jaké úrovni jsi. Samozřejmě mám jistou představu...“
„Samozřejmě,“ přerušila ho. Jak by také neměl? Pokud byla schopná nadělat si v mozku takovou paseku, že ani proslulý klan Yamanaka neměl šanci v něm cokoli nalézt, musela být na úrovni jounina. Tak proč ten test? Chce si ověřit, že má pravdu a nebo to spíše vyvrátit? Vpíjela se do tvrdých ledových očí a měla jasno – potvrdit.
„Nebude ti tedy vadit podrobit se testu již zítra?“
„Ne,“ procedila skrz zuby, jak nejzdvořileji byla schopná. Zítra... Sotva ji pustili z nemocnice, kde jí léčitel kladl na srdce, aby se ještě nejméně dva týdny šetřila, má už zítra ukázat svou sílu? Třetí jistě musel vědět, že by neměla. O co mu jde? Chce ji obratem dostat zpět do špitálu? Ne. Spíše chce zjistit, čeho je schopná, i když je stále oslabená.
„Výborně. V devět ráno tě tedy bude na cvičišti očekávat přezkušující jounin.“

„To je díra!“ ujelo jí, když otevřela dveře svého nového domova. Bylo zcela evidentní, že tento byt nebyl dlouho obydlen. Mohlo to být i několik let, co sem naposledy vstoupila lidská noha. Zato těch pavoučích tu bylo jistě nepočítaně, vzhledem k pavučinám jež halily snad každý kout. Ometla rukou největší svinstvo ze stolu a pokynula mu, aby na něj složil její drahocenný bambus, pak odtáhla závěs z okna, ale to byla chyba. Těžký prach, který opustil záhyby tkaniny se rozvířil po místnosti a nutil ji k dusivému kašli. Asi po minutě, kdy už ji plíce pálily, sevřela ruce v pěst a energicky odkráčela z bytu. Hlasité prásknutí dveřmi znělo Kakashimu v uších ještě několik sekund.
Stál sám uprostřed ponurého pokoje a přemýšlel, jestli zůstat nebo jít za ní. Zdála se mu podrážděná a lehce vzteklá už od chvíle, kdy vyšla z pracovny Hokage, před kterou na ni čekal. Pravdou bylo, že krom informace, že ji zítra čeká zkouška, z ní nedostal ani slovo a trochu ho to znepokojovalo.
Už si zvykl na to, že rozzuřit ji, je poměrně snadné. Nicméně naštěstí byla z těch, které špatná nálada nedrží dlouho a velice brzy se zase uklidní. Byla jako prskavka, která náhle zazáří a celému světu dává svůj hněv na odiv. Ale jak rychle vzplane, tak také vychladne. Ale teď je to jiné, možná by za ní přece jen měl jít...
Najednou se dveře znovu rozevřely. Stála v nich s úsměvem na rtech a nadšeně se rozhlížela.
„Jé, tohle je... Fakt díra,“ dodala rezignovaně a neubránila se, aby se tomu nezasmála. „Jsem tomu tady chtěla dát druhou šanci,“ vysvětlovala svůj náhlý odchod, „myslela jsem, že v denním světle... No, ale nějak mi nedošlo, že už je vlastně večer,“ pokrčila rameny a dala se do úklidu.
Její rychlost ho zarážela. Bez sharinganu se přistihl, že občas vidí jenom blyštící se červenou čmouhu. To ta jemná látka na jejích šatech! Vsadil by se, že musí nějakým způsobem nepřirozeně lámat světlo a při vyšší rychlosti ji rozmaže, čímž se zdá mnohem rychlejší.
„Hej, zpomal,“ zachytil ji, když se kolem něj mihla a jelikož mu to nedělalo až tak velký problém, jak by čekal, jeho teorie se tím potvrdila. „Nesmíš to přehánět,“ káral ji, když v jeho náručí ztěžka oddechovala, „jsi ještě v rekonvalescenci, musíš odpočívat.“
„Myslím, že asi neumím odpočívat,“ omluvně se usmála.
„Vypadá to tak,“ souhlasil, ale stejně ji přinutil, aby se posadila. „Nezapomeň, že zítra tě čeká náročný den,“ připomněl jí a kupodivu neprotestovala, jen se jí do tváře vkradl opět ten odměřený nasupený výraz, který měla po celou cestu sem.
„Já, no...“ ošíval se. „Už je docela pozdě, měl bych asi jít. Dobrou noc, Kaishi,“ rozpačitě se usmál a otočil se k odchodu. Avšak než stačil sáhnout na kliku, cítil, jak se k němu zezadu přivinula a tváří se mu přitiskla k zádům.
„Prosím, neodcházej, nechci být sama. Já... Mám strach.“
„Ty?“ byl trochu v šoku. Nedokázal si vůbec představit, čeho by se ona mohla bát. „Bojíš se tmy?“ zkusil nakonec v žertu.
Mlčela, ale cítil, jak se chvěje. Uvolnil její sevření a otočil se, aby jí viděl do tváře. Její čirý smutek ho překvapil.
„Hej, co se stalo?“ lehce jí uchopil za levou paži, aby jí dodal odvahy.
Sklopila zrak a ještě hodnou chvíli váhala, než nakonec špitla: „Bojím se světa, kde není můj ANBU.“
Tu noc neodešel.