O muži který říkal mám tě rád 01 - Strastiplná cesta

Kankurou za sebou nevědomky práskl dveřmi. Všichni přítomní se na něj podívali.
„Pardon,“ usmál se křečovitě. „Děcka mě zdržela.“
„Ach, zase za někoho zaskakujete?“ povzdychl si Tansoku, jeden z Radních.
Kankurou jen přikývl, posadil se na volné místo vedle Gaary a Tansoku navázal na téma, které bylo přerušeno.
„Až mi příště budeš chtít přiřadit záskok pro nějaký tým geninů, buď mi přidej, nebo mi od Sakury objednej pořádný oblbovák na hlavu,“ zasyčel Kankurou Gaarovi do ucha.
Gaara na to nijak nezareagoval. Kankurou si umanul, že si to po schůzi s Radními s Gaarou vyřeší. S harantama on přece pracovat nemůže! Už mu to tolikrát opakoval a přesto neúspěšně. Kankurou zaregistroval, že Arashi, druhý Radní, odroloval jakýsi svitek, který měl zvláštní pečeť. Nepatřila totiž k žádné z velkých vesnic. Zpozorněl, tohle by mohlo být zajímavé.
„Kazekage-sama, přišla nabídka spojenectví od lorda ze Země Nebe.“
Gaara se na židli narovnal, i jeho tohle zaujalo více, než ekonomika, kterou předtím probíral Tansoku. Převzal si od Radního svitek a začal ho pročítat. Po chvíli se Kankurou na židli začal ošívat, ale přestal s tím hned, jak ho Temari zpražila pohledem.
„Myslím, že by to stálo za pokus,“ oznámil Gaara, když předával svitek zpět Arashimu. „Bylo by to oboustranně prospěšné. Písečná by jim pomohla vytvořit model našeho systému a my bychom od nich získali nové vědomosti o pokročilejších technologiích.“
Kankurou se znovu ošil, z toho koukala dlouhodobá mise.
„Na jak dlouho by to mělo být?“ zeptal se.
„Hlásíš se dobrovolně?“ podíval se na něj Gaara. „Je to diplomatická mise…“
„Myslíš si, že to nezvládnu?“
„To si nemyslím,“ zakroutil Gaara hlavou. „Jde o to, že předešlé diplomatické mise byly mezi zeměmi Aliance. Tohle bude opravdu čistě politické.“
„Takže budeš muset odložit čepici a barvičky,“ vložila se do toho Temari. „A taky by bylo dobré, kdybys tam prozkoumal jejich vojenskou základnu. V Druhé velké ninja válce nadělali pěknou paseku.“
„Ano, to je dobrá připomínka,“ souhlasil Gaara.
Kankurou se zašklebil. Bez barev na obličeji se bude cítit pěkně nesvůj. Ale pokud to bylo nezbytné…
„Takže je ta mise moje?“
„Nejsou tu i jiní kandidáti?“ přerušil rozhovor sourozenců Radní Arashi. „Ne, že bych s výběrem nesouhlasil, ale možná by o misi měl zájem i někdo jiný.“
„Jediným schopným adeptem je Kankurou,“ konstatoval suše Gaara. „Ostatní shinobi mají jiné mise nebo vedou své týmy. Takže tu není o čem rozhodovat.“
„Dobrá, Kazekage-sama,“ uklonil se mírně Arashi. „Připravím oznámení o příchodu našeho zástupce.“
Kankurou by jásal, kdyby nebyl v přítomnosti ostatních. Dlouhodobá mise! Konečně změní prostředí, pozná nové lidi… Jen škoda, že musí doma nechat celou paletu fialové. A vlastně i čepici. Ale s tím se nějak vyrovná. Zvedl se, pro něj schůze skončila.
„Půjdu si sbalit,“ oznámil. „Jak dlouho bude trvat, než jim zpráva dojde?“
„Asi pět dní.“
Kankurou přikývl na znamení díků a odporoučel se. Pokud tam sokol letí pět dní, jemu to bude trvat déle. Bude hodně záležet na trase, ale počítal s tím, že do Země Nebe dojde do deseti dnů.

A byl blázen, když doufal, že tam do té doby dojde. Cesta byla neuvěřitelně náročná. Překonat poušť? Hračka, vždyť v ní vyrůstal. Přejít les? Brnkačka, tím procházel pokaždé cestou do Ohnivé země. Dokonce prošel bez úhony i soutěskou tak úzkou, že nebýt chakry, polykal by v té divoké řece andělíčky. Jenže další hora? To už bylo prostě moc. Navíc měl pocit, že už tu jednou byl, překročil snad bludný kořen? Blbost, jenom jsou všechny hory stejné! Teatrálně si povzdechl a hlasitě zanadával. Zamračeně si změřil příkrý svah plný zrádných kamínků, které přímo čekaly na to, až po nich uklouzne. Zaklel podruhé, znovu utáhl popruh batohu, soustředil chakru do chodidel a rozběhl se. Cesta byla čím dál příkřejší a náročnější. Po půl hodině Kankurou ztratil sílu nadávat i bezhlesně. Na vrcholku už jen popadal dech. Zastavil se na relativně bezpečném místě, rozhlédl se po scenerii, která se před ním pyšnila v nazlátlém odlesku západu Slunce. Podle mapy by měl být několik desítek kilometrů za hranicemi Písečné, tohle pohoří bylo vlastně v zemi nikoho. Cestu odhadl ještě tak na dva dny, pokud už ho nevyzve žádná další hora, mohl by to stihnout za den.
Zhluboka se nadechl, až mu v hrudníku zapískalo. Obrnil se na sestup, který byl při stmívání o dost riskantnější. Ale na hoře spát prostě nehodlal.
Jenže cesta dolů někdy bývá těžší než ta nahoru. Zvlášť, když prdlačku vidíte, že. Kankurou se čím dál víc řídil intuicí, začínal se dokonce modlit, aby mu nepodjela noha. Ale zřejmě byly jeho prosby vyslyšeny, nakonec se dolů dostal bez úhony. Oddychl si a uslyšel slabé zaburácení.
„Do háje už!“ zakřičel. „To mi tak scházelo!“
Bouřka je povětšinou nevítaným společníkem, když se nemáte kam schovat. A tak se Kankurou rozběhl směrem, o kterém si myslel, že je správný. Doběhl na širokou a rozrytou cestu. Došel k závěru, že je cesta používaná a někam ho dovede.
Nicméně, bouře ho zastihla v naprosté pustině. No, pokud za pustinu berete široširá pole. Nějaká možnost, kde se schovat, tu nebyla. Kankurovi nezbylo nic jiného než v tom lijáku pokračovat.
Najednou mu smysly nakopl instinkt a on se okamžitě sehnul. Vteřinu na to mu v místě, kde měl hlavu, proletěl obrovský modifikovaný shuriken. Hned se soustředil, snažil se najít chakru nepřítele. Nebyla silná… Rozhodně byl silnější. Tak proč útočníka nemohl rychle najít?! Zhluboka se nadechl, pak rychle uskočil před dalším shurikenem.
„Srabe!“ zařval na plné plíce.
Konečně se Kankurovi podařilo útočníka pořádně lokalizovat. Rozmáchl se, rozhodil své kunaie a pomocí chakrových vláken je namířil tak, jak potřeboval. Podle řevu Kankurou poznal, že zasáhl. Stáhl kunaie k sobě, poslouchal, jestli uslyší někoho dopadnout na zem. Neslyšel. Bubnování deště prořízl blesk následován hromem. Díky takovým přírodním podmínkám byl docela v nevýhodě, on byl zvyklý na horko a písek!
Ucítil pohled v zádech. Okamžitě se otočil, ten parchant skryl chakru! Rozmáchl se, ale protivník byl rychlejší. Porazil Kankura na zem, kolenem mu přitlačil hrudník k zemi, hrotem kunaie mu namířil na hrdlo. Kankurou nadzvedl obočí. Na hrudníku mu seděl asi tak patnáctiletý fracek, kterého by lehce shodil. Kdyby měl u sebe loutky.
„Hej, Kiyoshi?! Co to vyvádíš?!“ vyrušil je hrubý, mužský hlas. „Okamžitě toho nech!“
„A-Ale, Shou-sensei! Tento muž přešel nezákonně hranice a…“
„A tak se ho pokusíme zabít?! Přemýšlíš vůbec?“
Kankurou se odvážil otočit hlavu a spatřil vysokého muže ve středních letech, tvářil se dost přísně. Ale hlavně ho zaujalo oznámení o hranicích. Nepřekročil je náhodou už před třemi dny?
Kiyoshi z něho slezl a Kankurou se postavil.
„Moc se za něj omlouvám, mladý pane. Tady mladej nastoupil k hlídce teprve před týdnem a je do všeho tak hrr. Ale nedivte se, že zaútočil, přešel jste hranici na neoznačeném místě.“
Kankurou se zamračil. Jeho mapa neobsahovala žádná místa, kde by mohl jednoduše překročit hranice.
„Jsem posel z Písečné,“ řekl nakonec. „Naše mapa nemá zakreslená žádná místa, kde bychom mohli hranici překročit.“
Shou zalapal po dechu. Asi ho jeho oznámení zaskočilo. Pak se ale vzpamatoval, mírně se uklonil.
„A máte nějaké potvrzení, pane?“ zeptal se.
Kankurou kývl a ze dna batohu vyhrabal ruličku svitku, která jej označovala za diplomatického posla z Písečné. Starší muž si jej přečetl a pak mu ho vrátil.
„Potřebujete odvést do hlavního města?“
„Ne, to zvládnu, jen mi řekněte, jestli jdu správně.“
„Jste na hlavní obchodní cestě, Kankurou-sama. Pokud půjdete pořád po ní, dojdete tam do zítřejšího večera.“
Kankurou poděkoval a nechal ty dva za sebou. Do svého imaginárního seznamu si připsal úkol probrat s lordem Yukimurou pohraniční stráž.
Ušel asi další dva kilometry, ale pak mu nohy vypověděly službu. Určitě tam dojde až pozítří…