Ne každý smí začít znovu 08 - Jmenuji se Kinirono Michiko!

„Proč je kolem toho takový povyk? Pár děcek si vzájemně naplácá a to nejvytrvalejší dostane novou vestu. To je toho,“ zívla a převalila se na matraci.
Hladká přikrývka sklouzla po jejím těle a už zakrývala v pravdě jenom to nejnutnější. Odvrátil se, aby měl sílu dále se oblékat a ne udělat úplný opak. Ale i tak se musel nad její definicí chuuninské zkoušky pousmát. Něco na ní bylo. Sice by to nebagatelizoval až tolik, ale když si vzpomenul na vlastní zkoušku, inu, byla to fraška. Buďto je gennin schopen vykonávat post nižšího velitele nebo ne, není třeba to dokazovat takhle hloupým způsobem. Každý sensei musí vědět, zda-li je jeho svěřenec zralý postoupit na další metu a pokud ne, není správnou osobou na svém místě. Ale neodsuzoval zkoušku celou, první části přece jen utužovaly vztahy a upozorňovaly na tolik důležité trhliny v týmové spolupráci. Ovšem finální zápasy, které jsou naplánované na dnešní den, to už je jen pouhá estráda k pobavení mocnářů.
Sehnul se a špičkami prstů zdvihl se země zlatavé hedvábí s rudými ornamenty.
„Čas vstávat.“ Hodil po ní kimono. Odpovědí mu byl polštář poslaný do zad. Nicméně periferně zahlédl, jak se přece jen neochotně zvedá z postele. Jenom doufal, že dnes si domácí úbor zaváže alespoň o trochu těsněji než jindy, koneckonců tlačil ho čas.

Snídaně se neuvěřitelně vlekla, alespoň jí to tak připadalo. Proč, když neustále tvrdí, že spěchá, si nemůže opravdu pospíšit? Nakonec odcházel asi jenom s půlhodinovým zpožděním, ale Kaishi měla pocit, že uběhlo dobrého půldne. Chvíli počkala, ujistila se pohledem z okna, že skutečně míří pryč a pak z mrazáku vytáhla pytel s převlekem. Nikdy nepochopila, proč Kakashi vůbec vlastní mrazák, když je jeho zásada stravovat se co nejčerstvěji. Popravdě ho ještě neviděla využít jeho služeb a právě proto posloužil jako dokonalá skrýš. Bleskově se převlékla a oklepala ji zima, neboť jistou nevýhodu ledová skrýš přece jen měla. Mrkla na sebe do zrcadla a zděsila se. Díky volnému šedivému topu, tmavě modrým tříčtvrtečním kalhotám a typickým konožským sandálům vypadala jako šedá myška. Tedy téměř. Dlouhé kakaově temné kadeře smotala do tuctového nevýrazného drdolu, přičemž se snažila zakrýt co nejvíce zlatavých pramenů a nakonec přes sebe přehodila cestovní plášť s kapucí, kterou si natáhla až do čela, čímž zamaskovala poslední kousky zlata. Pod plášť si ještě připnula opasek se saii, jelikož jí bylo více než jasné, že odejít neozbrojená, rovná se sebevraždě. Zhluboka se nadechla a pak vyskočila z okna.

Držela se ve stínech budov, ale velmi brzy narazila na dav valící se do arény a vmísila se do něj. Když zahlédla asi tři řady před sebou Maito Gaie, stáhla si kapuci hlouběji do čela. Od toho osudného dne, kdy bláhově přijala jeho výzvu, ji pokaždé, kdy se potkali, přesvědčoval k odvetě. Naposledy jí trvalo asi hodinu, než se jí podařilo vymanit se z jeho spárů. Ještě pořád má snad všech pět pohromadě a určitě se nebude plazit kolem vesnice pouze za pomocí jazyku! A že by jí s tím dotěrou někdy pomohl Kakashi? Ani zdaleka! Ten se vždy výborně bavil a navíc si pochvaloval, že o něj Gai úplně ztratil zájem.
Trochu zpomalila, aby se propadla hlouběji do chumlu lačnících diváků a dál se nechala volně unášet proudem. Koutkem oka mapovala situaci. Snažila se zapamatovat si pozici každého ANBU, kterého zahlédla, aby se jim dokázala vyhnout. Nebyl to pro ni problém. Brzy zjistila, že její paměť je na velice dobré úrovni, pokud ovšem pomine tu drobnost s amnézií. Když stanula na ochozech arény, měla už poměrně jasnou představu, kde se nachází kolik členů elitních jednotek, včetně Kakashiho, který zde zodpovídal za bezpečnost. Namířila si to severozápadně zhruba třetinu okruhu od něj. Tady věřila, že zůstane nepovšimnuta. Zvláště když tuto část měl ohlídat Akio – nejmladší a nejneschopnější člen Kakashiho týmu. Ano, dobrá volba.
Byl ohlášen první zápas. Zdejší vyzáblá holčina s rudými ornamenty na tvářích a s vrčícím chlupatým pometlem krčícím se za jejími kotníky kontra zjizvený hromotluk ze Skryté Mlžné. Kdyby si měla vsadit, tak zcela jasně na hromotluka. Zápas začal a ona odtrhla oči od počínající šarvátky. Sledovala obecenstvo. Dívala se na stovky diváků lačnících po krvi dětí a hledala někoho, jako je ona sama. Někoho, kdo hledá. Věděla, že její stín je zde. Musí být. Její domnělá paranoia začala záhy potom, kdy odstartovala tahle nesmyslná chuuninská zkouška. Byla si tak jistá, že ji pronásleduje nějaký cizinec, který přicestoval pod záminkou tohoto stupidního rituálu. Jenomže dnes nehodlala být lovnou zvěří, dnes bude za lovce ona.
Bouřlivý potlesk ji vytrhl ze soustředění a i ona začala tleskat. Zahajující souboj skončil velice rychle, přesně jak očekávala, ale byla ráda, že si nevsadila – prohrála by. A hned bez okolků byli ohlášeni další protivníci - zrzavý dlouhán ze Skryté Písečné a ještě větší hromotluk ze Skryté Mlžné s nezdravou namodralou barvou pleti. Kaishi se zadívala na tribunu se soutěžícími, kde se po vyhlášení účastníků zrzek zřejmě vysmíval hromotlukovi, který po něm vystartoval. Jakoby zázrakem ho zachytil jeho sensei dřív, než by byl za tuto neuváženost diskvalifikován. Jeho sensei... Oči se jí rozšířily poznáním. Někdo chyběl. Zrzavý dlouhán, který teď už mířil na bojiště, byl jediným písečným shinobim na tribuně. Kde je jeho sensei? Snažila se rozvzpomenout, jak ten muž vypadal. Byla si jistá, že už ho zahlédla. Pátrala v paměti a pomalu si vybavovala šlachovitého padesátníka nevelkého vzrůstu s pronikavýma světle modrýma očima a krátkými vlasy barvy písku. Snažila se nepodlehnout panice a pomalu se rozhlížela. Nebylo těžké jej nalézt, když už věděla, koho hledá. Stál necelých deset metrů od ní a nepříjemně si ji prohlížel. Při pohledu na hlubokou jizvu u jeho levého ucha, která se sice již hojila, ale i tak nebylo pochyb o její čerstvosti, se vnitřně roztřásla.

Byla to nuda. Kakashi potlačil zívnutí a znovu přejel pohledem celou arénu včetně bojiště. Všude byl klid. Druhý souboj skončil snad ještě dříve než ten předešlý a kapitán ANBU nedokázal pochopit, jak se ta mlžná nemehla vůbec mohla dostat až takto daleko. Byl ohlášen třetí zápas, ale jeho pozornost upoutala dvojice na levé straně jeho zorného pole. Blonďák v písečné uniformě zaháněl ke zdi nešťastníka v kápi. Nejspíš nějaká neuvážená nekrytá sázka. Povzdechl si a zadíval se na Akia, který, jak jinak, celou situaci zcela ignoroval. Hodlal se toho ujmout sám, čistě jen proto, aby se neukousal nudou. Vydal se pomalu ochozem směrem k dvojici. Nespěchal. Nehodlal znepokojovat návštěvníky. Kdyby někdo zahlédl běžet kapitána ANBU, mohli by si domýšlet nesmysly a později by mu to dal Třetí pěkně sežrat. Chybělo sotva dvacet metrů, když se zaleskla dýka se třemi čepelemi, kterou ovšem kapucínovi blonďák vykroutil z ruky a zároveň mu strhl kápi. Teď už Hatake běžel.
„Co se to tady děje?!“ zavrčel výhružně na blonďáka, když stanul mezi ním a Kaishi, kterou tak kryl svými zády. Cítil, jak se chvěje a to ho dopalovalo.
„Nic, co by se vás týkalo,“ oplatil mu stejně tvrdým tónem a naklonil hlavu tak, aby za jeho ramenem zahlédl nebohou oběť. „Jen se snažím konečně si promluvit se svou ženou.“
„S kým?“ hádal, že se přeslechl.
„S Takari Monoe - svou ženou.“
„Kolikrát vám to mám opakovat?!“ šeptla hystericky a postavila se po bok kapitána. „Jmenuji se Kinirono Michiko! Nejsem ta vaše Monoe.“
Najednou cítil, jako by se v něm něco zlomilo, něco žhavého a ostrého, co putovalo celou jeho dutinou břišní a působilo mu palčivou bolest, ale musel se zeptat: „Jsi si jistá, že nejsi?“
„Jistě že si jsem jistá, Kakashi! Vždyť já...“ ztuhla v půlce věty a s pusou stále ještě otevřenou zírala střídavě na oba muže.