Ne každý smí začít znovu 07 - Představivost nekrvácí

Podmračeně sledovala nepřítele, kterak před ní kličkuje. Zmocňovala se jí zuřivost. Co na tom, že shinobi má za každou cenu zachovat klid, jí už nervy doslova tekly! Instinktivně sáhla na svůj pravý bok pro sai, ale nebyl tam. V duchu proklela Kakashiho do horoucích pekel a zaťala ruce v pěst. Pravda, na tohohle zmetka by jí vystačily i její tajné žiletky, jenomže zde byla nucena nosit fádní a naprosto neužitečnou uniformu - jak ten hadr nesnášela! Chvatně se rozhlédla kolem sebe a nakonec vzala za vděk dřevěnou jehlicí, kterou vytáhla z vlasů malé holčičky po své levici, která se v tom okamžiku dala do usedavého pláče. Potlačila nutkání dát oči v sloup a vší silou mrštila jehlicí přes celou místnost. Zásah!
„Co si to dovoluješ, ženská?! Víš ty vůbec, kdo já jsem?!“ prskal spratek, jehož šálu právě přišpendlila ke zdi a tudíž už nemohl po herně pobíhat jako smyslů zbavený.
„Já vím moc dobře, kdo jsi! Jsi mrňavý nevychovaný rozmazlený hajz...“
„Kaishi!“
Střelila vražedným pohledem k oknu, jímž právě skákal dovnitř ANBU. Okamžitě propustil jejího zajatce, jakoby mu vůbec nezáleželo na tom, kolik práce jí dalo se ovládnout a nerozsápat toho skrčka na kousky, ale pouze ho zajmout. Pak přistoupil k brečící holčičce a se sladkým úsměvem jí vracel jehlici. Drobounkou ručičkou si ji ledabyle zasunula do vlasů, načež celá zrudla a odběhla do kouta.
„Řekl bych ti, že už děláš pokroky, ale...“ raději větu nedořekl, protože mu bylo jasné, že by to mohlo být to poslední, co v životě udělá. Místo toho se usmál a zlehka ji objal kolem ramen.
„Kdyby jsi mi alespoň nezakázal nosit sem saie,“ kousala si vzteky ret.
„To myslíš vážně?!“ zděsil se naoko, ale věřil, že jen upouští páru a ve skutečnosti by k tak brutálnímu násilí nesklouzla. I když v případě Konohamara v to spíš mohl jen doufat.
„Oh, Kakashi-kun,“ pozdravila ho právě příchozí postarší dáma ve stejných nelichotivých pytlovitých šatech barvy pošmourného nebe, jaké měla na sobě i Kaishi.
„Suzume-san,“ kývl ANBU na ženu, jež kdysi bývala i jeho vychovatelkou, byť jen asi dva měsíce - déle se v přípravce neohřál. Ale ona si jej přesto pamatovala a ráda mu to připomínala pokaždé, když sem zavítal.
„Vše v pořádku, Michiko?“ optala se své podřízené. „Pauza se mi trochu protáhla,“ omluvně se usmála.
„V naprostém, ale už je pomalu čas nachystat děti k odchodu domů,“ sdělila jí stroze a pak se nahnula ke Kakashimu a důvěrně mu špitla do ucha. „Ta babizna vedle chrápala dobré dvě hodiny!“
Hatake uznale pokýval hlavou, protože jestli opravdu byla tak dlouho sama napospas malému Sarutobimu, pak se její sebekontrola opravdu značně zlepšila! Možná to bylo i tím, že už se pomalu smiřovala s faktem, že ji Třetí drží od života shinobi, jak nejdál může. Byl za to rád. Její vztah k vůdci vesnice nebyl nikdy příliš srdečný, ale co jí po přezkoušení oznámil, že bude pro blaho všech lepší, když si najde nějakou civilní práci a doporučil ji do této vřeštící kobky, jak s nechutí školku nazývala, doslova jím pohrdala. Měl pocit, jako by věděla víc, než s čím je ochotná se svěřit, ale Kakashi nevyzvídal. Sázel na to, že až přijde čas, podělí se s ním o všechny důvody své nevraživosti sama.
Opřel se o zeď a pozoroval mumraj, který nastal, když si pro své ratolesti postupně přicházeli rodiče. Neutekla mu výhružná pěstička směřovaná ke Kaishi ani její zcela nepedagogicky vypláznutý jazyk, když si neposedného Konohamara odváděla pohledná černovláska – snacha Třetího. Pousmál se, když nesmělý obrýlený chlapec, který kolem ní za posledních pět minut vykroužil několik téměř dokonalých elips, konečně sebral odvahu a na rozloučení ji obejmul kolem pasu. Kaishi mu s úsměvem rozcuchala kaštanové vlasy a na oko káravě mu doporučila, aby si utřel nos, když ho za ruku odváděla k jeho matce čekající u dveří. Rezignovaně schovala hlavu do rukou, když tak dítko učinilo rukávem. Školka se pomalu vylidňovala, když ucítil, jak ho něco zatahalo za nohavici. Shlédnul a zamrkal na drobounkou blonďatou holčičku, která mu s očima nekompromisně zarytýma do podlahy podávala dřevěnou jehlici, kterou jí před chvílí sám vrátil. Chvíli váhal, ale pak si od ní dárek vzal. Holčička výskla a s pohledem stále upřeným na zem upalovala pryč, div že se vůbec trefila do dveří.
„Měla bych žárlit?“ přitočila se k němu Kaishi a se zdviženým levým obočím pozorovala vyřezávanou ozdobu do vlasů, jež držel.
„A já?“ dobíral si ji stejně a chytil ji kolem pasu.
„Co tady vlastně děláš tak brzy? Myslela jsem, že se vrátíš až večer.“
„Vrátil jsem se dříve a papírování hodil na podřízené,“ nevinně se usmál.
„Jak dlouho si myslíš, že se nechá Tenzou takhle zneužívat?“ škubalo jí v koutcích.
„Dlouho,“ ubezpečil ji s úsměvem a vzal ji za ruku. „Pojď, zvu tě na dango.“
„Teď? Na večeři je ještě brzy.“
„Ber to jako předkrm a pokud zase zdlábneš půl stánku, tak prostě večeři opět vynecháme...“
„Ráda bych, ale mám rande,“ zhatila jeho naděje.
„Zase? Vždyť to už je potřetí tento týden!“
„Asuma odchází na delší misi, tak mi to takhle chce vynahradit. Nebude to dlouho trvat, budeme rychle hotoví, slibuji,“ usmála se na něj, ale náladu mu to nezvedlo. Nesnášel, když takhle dvojsmyslně mluvila o tréninku s Asumou. Doslova ho to vytáčelo, ale bylo mu jasné, že nejspíš právě proto to dělá.
Když vyšli před školku, přivinula se k němu, a na rozloučenou mu něžně skousla ušní lalůček, pak poodešla několik kroků, ale Kakashi ji zadržel.
„Cvičiště je tímhle směrem,“ ukazoval na opačnou stranu, než kam měla namířeno.
„Ano, ale musím se jít převléct, přece si nemyslíš, že budu trénovat v tomhle fusaku?“ zhnuseně ukázala na svou uniformu.
„S tím převlékáním bych ti mohl pomoct,“ přitáhl ji k sobě a zlehka jí přejížděl bříšky prstů po šíji. Přivřela oči.
„Jo a přijdu zase o hodinu pozdě...“ vysoukala ze sebe nakonec a trochu se odtáhla. „Večer ti to vynahradím,“ jemně mu zaryla nehty po hrudi, „ale teď už vážně musím jít.“
„Proč vlastně nechceš trénovat se mnou?“ neodpustil si ještě.
„Protože s tebou nikdy nedokážu vytrénovat to, co s Asumou.“
„Skutečně?“ nechtěl to přiznat, ale dotklo se ho to. „A co konkrétně?“
„Zabijácký instinkt,“ zasmála se. „Je to přece syn Třetího!“

„To nebylo špatný, teda na učitelku ze školky,“ ztěžka oddechoval Asuma a se samolibým úsměvem oddělával boxer mířící na její hrdlo. Okamžitě toho využila, udělala přemet vzad, přičemž zdvihla jeden ze svých saiů z lehce přerostlé trávy a ještě ve vzduchu jím mrskla po Asumovi. Moc nechybělo a byl bez ucha, ale takto dýka jen zahučela do hustého porostu za ním.
„Ve vzduchu se ti hůř míří, co?“ snažil se opět působit frajersky, ale bylo znát, že to s ním trochu otřáslo.
„Mířila jsem přesně,“ ujistila ho chladně. „Přece sis nemyslel, že bych si chtěla rezavět ostří zrovna tvou krví.“
„Tak jsi chtěla ztrestat veverky?“ posmíval se jí. Evidentně si myslel, že se jenom snaží siláckými řečmi zakrýt svou špatnou mušku, ale nedbala toho. Prosmýkla se kolem něj a vběhla mezi keře do míst, kam vletěla její dýka. S napjatým každičkým nervem v těle se pozorně rozhlížela, ale ten pocit už byl pryč. Pocit, který ji poslední týden doslova ovládal. Cítila, že ji někdo pozoruje, sleduje, plíží se za ní a nenechává ji snad ani na chvíli bez dozoru. Šílela z toho, ta paranoia už jako by jí zatemňovala úsudek. Stálo ji mnoho energie utajit to před Kakashim. Proč by ho měla nejspíš zbytečně znepokojovat? Ale soustředit se na boj s Asumou, to už bylo nad její síly. Jedině proto ji ten egomaniak dokázal porazit tak snadno. Bude ji to stát krabičku cigaret, taková byla dohoda. Urputně pátrala po své dýce. Byla si jistá, že musela dopadnout někam sem! Možná ji odnesl ten, jenž měl být jejím cílem. Pokud ovšem někdo takový skutečně existuje! Měla pocit, že blázní, že si s ní určitě jen zvráceně hraje představivost, ale...
„Představivost nekrvácí!“ procedila tiše skrz zuby, když zdvihala krví potřísněné ostří z pod rozkvetlého keře.