Romantika

„Suna Bunshin… slušný…. tohle jutsu jsi dřív neuměla!!“ odplivla krev Akki a znovu se podívala na svou mladší sestřičku. „Ale na mě se budeš muset snažit víc!“ A opět se na ni rozběhla. Za běhu si hrábla do vlasů a pár si jich vytrhla. Ty pak na Tenshi hodila.
Vlasy se metr a půl před Tenshi proměnily na jakési rudé jehly.

Antishi připadalo, že si jen lehla a už ji budila Hinata.
„Jsi vzhůru?“ optala se Hinata Ant, když neotvírala oči. Nechtělo se jí.
„Jo. Jak to šlo?“ odvětila Antisha a posadila se.
„Všechno je jak má být. Ale je mi divný, že nad námi pořád létá jeden sokol. Všechno oblétá pravidelně v kruhu. Ale už celkem dlouho se nevrátil. Tak hodně štěstí,“ řekla Hinata a usnula.

Tak, oznam na začátek: tohle dílko není moje, ale přeložila jsem to z Fanfiction.net (od holčiny s nickem Wolf´s paradise.. poslední dobou tam dost brouzdám a tohle mě opravdu zaujalo, tak třeba se vám to bude taky někomu líbit. viděla bych to ještě tak na dva díly, uvidíme
Zima.

Něco málo po jedné hodině ráno se v jejím pokoji objevil ninja. Shino ho nepoznala, protože měl na sobě masku, ale pomohl jí obléct se do jeho oblečení a vystrčil ji ze dveří. Shino v obleku utíkala do haly, kde se sestrou často sedávali a povídali si. Čekalo tam spousta lidí.
„Nemysli si Shino, že schvalujeme tvůj sňatek s tím všivákem, ale neschvalujeme Saita jako vůdce a taky nás už unavují věčné rozbroje, jdeme na pomoc tvému muži, protože na tobě nám záleží.“ Řekl Toshi, Shinomoriin bratranec.

To je ten kluk ze včerejška! Rosvítilo se jí.

4-Díl
To znamená, že s ním budu nejspíš v týmu. Neeee!
Z rozrušení spadla ze stromu. Bylo jasné, že si jí museli všimnnout, což potvrdili i přibližující se kroky.
A jéjé... Vyškrábala se na nohy. Zajímavé bylo, že k ní šla jen jedna osoba a to ten kluk v té upjaté, divné, zvrhlé, zelené kombinéze.
„Haló je tam někdo?“ volal z dálky.
„Eeeeh?“ zmohla se jen. To už ten kluk došel až k ní.

Pár dnů se neodvážila vejít do jeho pokoje. Velkými oblouky se mu vyhýbala a vymýšlela různé záminky, aby snad někoho nenapadlo, že se prostě bojí. Ano, měla strach, že bude muset odpovídat na tu bolestivou otázku, kterou jí nedávno položil. Měla strach, že mu bude chtít pomoct když ho uvidí odpočívat na nemocniční posteli a nebo měla strach, že ji popadne touha mu ublížit? Bylo to tak těžké, urovnat si myšlenky v hlavě tak, aby dávaly smysl, protože poslední dobou jí nedávalo smysl zhola nic.

Mari a Gaara

„Cože?“ neodpustil si Gaara.
„Jo, a rychle se obleč!“ nakázala Mari, která byla pohotová a už byla skoro oblečená.
„Jak to ty ženské dělají, že jsou vždycky nějak napřed,“ mumlal si pro sebe Gaara, ale hned dostal polštářem a Mari mu tiše nadala: „Nic si nemumlej a dělej!“
Gaara se nakonec schoval pod postel a Mari šla konečně otevřít.
„To je dost a vážený kazekage-sama může vylézt z té pod postele,“ řekla Miharu.
„Nikdo tady není,“ bránila se chabě Mari.

Paprsky slunce intenzivně ozařovaly Sakuřinu tvář. Spala klidně a harmonicky… Na tváři lehký úsměv, který jasně prokazoval, že je šťastná. Venku hlučně prozpěvovali ptáci a den byl v plném rozkvětu. Z otevřeného okna doléhal do pokoje šum z ulic... Tento den mohl být dokonalý... Počasí bylo ideální, nic nebránilo člověku radovat se, ovšem osud pro Sakuru nachystal úplně něco jiného.

Vyskočila jsem ze židle a třískla dlaní do stolu.
„Co si ku*va myslíš?!“ křikla jsem zlostně na Peina.
„Kdo ti jako řekl takovou blbost, jako třeba to, že se k vám se Sasukem přidáme?! Si myslíš, že sem asi padla na hlavu, že? My nemáme za potřebí přidávat se k Akatsuki, a právě teď se vrátíme zpět do Kono-“
„Sakuro,“ skočil mi do řeči Sasuke klidným, ale rázným hlasem.
„Uklidni se laskavě, a neřvi tady po něm!“ Okřikl mě.
„Sasuke-kun, ty...“ vykoktala jsem ze sebe nevěřícně.

[i]Někdy je vše jinak, než se zdá. Úsměv skrývá slzy, radost skrývá smutek, lež skrývá pravdu. Lidé jsou různí, některé známe, některé míjíme, některé nenávidíme. A právě ta hluboká nenávist se zrodila jednoho letního dne, kdy by každý čekal, že teplé sluneční paprsky vyvolají dobrou náladu. Naopak. Ten den se jedné ženě změnil život a nitku bezstarostného mládí přetrhla drtivá skutečnost. Toho dne, tu noc se zhnusila sama sobě, přestala věřit, přestala doufat a uzavřela se do sebe.

[b]„Máme misiu!“
„Po dlhom čase!“ Kričal rozradostený Kiba a jeho ozvena sa šírila po celej Konohe. Shinova reakcia sa dala predpovedať.Je to predsa tichý a nesmelý typ presne ako ja.
Pobrala som sa smerom k tým dvom ak som pravda nepočítala Akamara.
„Čaw Hin...“ Pozdravil hrdinsky Kiba
„Zdravím Hinata.“
„Ahojte.“ Môj hlas znel nesmelo.
„No mohli by sme sa dať na cestu.“ Prehlásil Kiba.

Temari o pár kroků ustoupila, ale znova se na přímila a znova zaútočila. Uhodila, ale znovu dostala ránu a to tak silnou, že vrazila do protějšího stromu. Znovu vstala a ve stromu byla prohlubeň.

V čakárni pred sálou vládlo napätie. Ayme upierala zrak na Tsunade, ktorá sa tvárila neurčito a pritom s napätím čakala na jej vyjadrenie.
“Ayme…”povedala kľudným a stále neutrálnym hlasom, ”si tu..”
“Áno Tsunade, čakám tu už chvíľu.”
“Ako je na tom Shikamaru?” snažila sa oddialiť rozhovor ohľadne Itachiho. To neveštilo nič dobré.

„Hele je to už dlouhá doba cos odešel nemyslíš že je čas se vrátit když jsi ho pořád ještě nenašel?“
„Ani náhodou a ty mi do toho nemluv,“ odpověděl Naruto naštvaně.
„Jak jenom chceš mimochodem jen tak cestou bys mě mohl oživit.“
„Jasně jakoby už nepobíhalo po světě dost šílenců a já ještě jednoho budu oživovat, už mě vidíš jak to udělám.“
„Upřímně jo vidím jak to děláš a nebude to bezdůvodně hehe.“
„O čem to plácáš, nerozumím ti ani slovo.“

„ Jak jí to mám říct, jak mám říct Hinatě, že jsem se do ní zamiloval“
„ No zkus třeba kytku“ poradila Sakura.

Cesta trvala dlhšie než som si myslel, a tak keď som uvidel veľkú bránu so znakom Listovej na vrchu, potešil ma pocit úľavy. Veď koniec koncov, ešte som tu nikdy nebol. Stráže sa ku mne nesprávali práve najvľúdnejšie. Možno to bolo tým, že mám čelenku Iwagakure. A ani mne neušlo, že kedysi dávno Listová viedla tajnú vojnu so Skalnou, ba dokonca som počul, že ešte je nažive jeden shinobi, ktorý v tej vojne bojoval. Ak ho stretnem, čo ma čaká? Nevyleje si na mne zlosť kvôli tej bolesti, ktorú im spôsobili moji predkovia?

Nevěřila svým uším. To, co jí Kabuto povídal…snad ani neznělo skutečně. Ale přesto to do sebe všechno zapadalo. Speciální genjutsu takové síly, že bez jakýchkoliv problémů ovládne i Zetsua… proč ne? Orochimaru je přeci schopný všeho. A ona…Kytičkovi křivdila. Vždyť si myslel, že ona není ona!
Otřela slzu ze své tváře.
“Díky, Kabuto. Cením si toho..“ pípla, „ale teď už je stejně pozdě. Už tu musím zůstat…“
“A proč, prosím tě?“ divil se brýlatý.

Stále dokola, útok, obrana, znovu útok.
Nepřemýšlela, do koho zrovna vráží kunai, jen se snažila ubránit své spolubojovníky.
Všimla si ale, že jeden Akatsuki na ni zásadně neútočí, přesněji Itachi.
Sama od sebe se proti němu vyřítila, snažila se nedívat do jeho rudých očí.
Zrovna teď opravdu nepotřebovala být hypnotizována Sharinganem.
Proč na mě neútočí? Vždyť jsem ho zabila! Neměl by se chtít pomstít?
Myšlenky jí vířily hlavou.

Itachiho slza se zaleskla ve světle zapadajícího slunce. Sakura jen nevěřícně zírala na černovlasého muže sedějícího u krbu. Nemohla pochopit to, co právě slyšela. On stále k Sasukemu něco cítí? Něco jiného, než nenávist? Běhalo dívce stále v hlavě a její mozek to odmítal pochopit. Najednou se jí před očima objevil Sasukeho obrázek. Hluboko v hlavě. A hluboko v srdci cítila strach o něj. I přes to, že jí Itachi řekl, že Sasukemu se podařilo utéct, Sakura se stejně nemohla zbavit jistého strachu.

Lidičky nebijte mě. Ja vím je to krátké ale přece aspoň něco..poslední dobou nemám zrovna nejvíc času

V minulém díle:
Pozoroval její vlasy, které ve světle měsíce zářily, jako by byly posázené diamanty. Nadechl se její vůně. Byla tak záhadná. Nedokázal identifikovat, čím voní, ale její vůně byla jako droga. Přiblížil se k ní a pohladil ji po vlasech. Neuhnula, zato byl rád. Pomalu se k ní přibližoval, cítil její horký dech. Najednou dívka uhnula a otočila se.