SasuSaku *Když Láska Neumírá*/díl 6. - Na Konci všeho

Ihned po snídani jsme celý tým dali feudálnímu pánu a všem v hlavním městě sbohem a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ale nad horami, kam jsme měli namířeno se stahovala temná mračna, ze kterých se tu a tam objevil i blesk a byl slyšet hrom. Asi za 3 hodiny jsme došli k pohraničním horám. Jejich hřebeny tyčící se k černé obloze působili vskutku děsivě. Když jsem se na ně podívala, hlasitě jsem polkla. Kakashi-san řekl, že bychom měli poobědvat, než vyrazíme do hor. Cesta může být ještě dlouhá. Sedli jsme si tedy do trávy a Kakashi-san vytáhl nějaké jídlo, které měl ještě z feudálního domu. Dívala jsem se na ty děsivé hřebeny hor a přemýšlela. Byla jsem ráda, že jsem nebyla nijak nucena se rozloučit s Tokaruishou jinak, než pouhým poděkováním za nocleh. Když jsme odcházeli, naštěstí mi přesto všechno připadal, že je s misí spokojen.

Vítr mi zafoukal do vlasů, což pro mě ještě přikreslilo už beztak strašidelnou atmosféru. Naskočila mi z toho husí kůže. Vítr se honil velkou loukou a vysokou trávou. Stromy pod horami se ohýbaly pod náporem větru a my tam tak uprostřed toho všeho seděli, a nevěděli, co na nás hory chystají a zda-li se dožijeme večera. Kolem druhé hodiny jsme konečně vyrazili do hor. Byla zima a foukal studený vítr a tak jsme si oblékli teplé pláště. Bylo nám to docela divné, ale již po páté hodině se začalo stmívat a být šero. Mračna houstla a vypadala čím dál hrozivěji. Najednou zahřmělo a vzápětí se zpustil liják.
„Kso!“ zaklel Naruto.
„Tvé oči jsou teď mé!“ slyšeli jsme mužský hlas.
„Zesílil jsi Sasuke, ale na mou porážku to nestačilo!“ řval někdo na druhé straně skály, po které jsme právě šplhali. Najednou se před námi zjevily dva obrysy.
„A hele, není tohle čirou náhodou Sharingan Kakashi a jeho škvrňata?“ všichni jsme k těm obrysům zvedli hlavy. Další blesk ozářil oblohu. Ty obrysy nepochybně patřily Zetsuovi a Kisamemu.
„A hele Akatsuki se ještě nerozpadli?“ řekl s úsměvem Kakashi.
„Haha, tady někdo asi podceňuje Akatsuki jen proto, že o nich už asi rok nebylo slyšet, že? Ve skutečnosti tiše střádáme materiál na uskutečnění našeho velkolepého plánu a Itachi má na starost výzkumné středisko právě tady v horách. Když se dozvěděl, že tady po něm jde jeho bráška Sasuke, poprosil nás o ochranu do doby, než k němu Sasuke dojde. Nyní tam na druhé straně týhle skály bojují a rozkaz Itachiho zní, aby se mu do boje nikdo nepletl, ale nebojte, brzy bude po všem,“ řekl pobaveně Kisame a povýšeně se na nás díval.
„Tak co skrčci? Bojíte se?“ smál se.
„To teda ne!“ vyhoupl se Naruto na horizont a hodil po Kisamem 3 kunaie. Ten se tomu vyhnul a vytáhl Samehadu. Zkusil zasáhnout Naruta, ale ten uskočil, naneštěstí si však nevšimnul, co Kisame chystá dál. Kisame Naruta odkopl na protější skálu.
„Narutooo!“ zařvala jsem úzkostně.
„Sakuro, nemůžeme se tady všichni zdržet, tyhle nech na nás, utíkej za Sasukem, s takovouhle ho nezachráníme!“ volal Kakashi hlasitě, abych ho slyšela přes ohlušující dunění kapek deště. Spadla jsem na kolena. Kapky, které na mě dopadaly mi najednou přišly tak těžké.
„Dělej, Sakuro!“ zařval Kakashi-san. Po tváři mi stekla slza, chtěla jsem si stoupnout, ale nohy mě neposlouchaly. Najednou mi hlavou proběhl obrázek Sasukeho. Prudce jsem se postavila a rozeběhla se dál po strmé stěně skály. Zetsu se rozeběhl proti mně a pokusil se mi zkřížit cestu
„Já jsem tvůj protivník!“ skočil mezi nás Sai. Oběhla jsem je a utíkala dál. Vůbec jsem si nebyla jistá, zdali dělám dobře, ale nechala jsem je za sebou a utíkala vstříc hřebenu a děsivé podívané za ním. Vyběhla jsem na horizont. Dole pode mnou jsem zahlédla dva temné a nejasné stíny. Seskočila jsem dolů a úzkou škvírou mezi skalami běžela za nimi. Sasuke-kun tam stál, opřený o skálu. Nyní už jasná postava jeho bratra, Itachiho, se k němu blížila s hrozivě natáhnutou rukou, která mířila přímo na jeho oči.
„Sasuke-kun!“ zvolala jsem. Věděla jsem, že utíkám, ale přišlo mi to, že se k nim vůbec nepřibližuji. Itachiho ruka se natahovala dál a dál, a Itachi se neustále přibližoval, až nakonec Sasukeho dvěma prsty žduchl do čela. Itachiho tělo se svalilo k zemi. Sasuke tam stál, jako přibitý ke skále a neměl ani sílu se pohnout.
„Sasuke-kun!“ zařvala jsem znovu. Slzy my tekly po tvářích. Jak jsem tak utíkala zarostlou skalní úžinou, celé nohy, ruce i obličej jsem měla do krve rozdrásaný od větví, trnů a ostrých kamenů a stejně jsem utíkala dál. Najednou Sasukeho tělo bezvládně spadlo vedle Itachiho.
„Sasuke-kun!“ přiběhla jsem k jejich tělům. Najednou jsem přestala cítit nohy a padla jsem na kolena.
„Sasuke-kun!“ volala jsem úzkostně. Bez váhání jsem ho začala léčit, ale zjistila jsem, že má vážně poškozené 3 životně důležité orgány. Věděla jsem, že to asi nemá smysl, ale dávala jsem všechnu chakru, sílu a lásku do toho, abych mu orgány vyléčila.
„Sasuke ty nesmíš umřít, rozumíš?! Neumřeš! Už jenom proto, že já tě tak šíleně miluju!“ řvala jsem směrem k obloze. Snažila jsem se brzdit slzy, ale ty mi stejně tekly proudem. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mé tváři.
„Sakuro?“ okamžitě jsem se podívala tím směrem. Sasuke tam ležel a měl otevřené oči. A ty jeho krásné oči snad poprvé v životě koukaly na mě. Do těch mých.
„Sakuro, jak ses-“
„Drž hubu Sasuke-kun, k čertu! Zavři klapačku, víš jak tě to vysiluje? Nedělej to!“ řvala jsem na něj a přitom brečela. Sasuke se jen usmál tím svým provokativním úsměvem.
„Sakuro, můžeš si říkat co chceš, můžeš mi říkat co chceš, ale já tady teď… zemřu,“ hlasitě se rozkašlal a vykašlával krev.
„Do p*dele Sasuke-kun nemluv!“ Sasuke se podíval na své břicho, na kterém ležely mé ruce a léčily ho.
„Zesílila jsi. Dokonce bych nikdy neřekl, že budeš schopná nadávat někomu jinýmu, než Narutovi,“ zasmál se a opět se rozkašlal.
„Sakuro, odpusť. Myslel jsem, že pomsta mě uspokojí, ale i teď, když je Itachi mrtvý, nic jako uspokojení, hrdost, štěstí… ani nic podobného necítím. Až teď, na konci všeho, mi to dochází. To ty Sakuro… To ty jsi vždycky byla ta jediná, která mi dokázala dát štěstí. I přes to jaká jsi byla otravná malá holka… A jak to tak vidím, vyrostla jsi. To ty jsi byla jediná, se kterou jsem se, tehdy ještě v týmu 7 cítil dobře, ale byl jsem příliš zaslepen pomstou na to, abych to všechno viděl. Nyní to vidím, Sakuro. Vidím to, co jsem dřív neviděl. Tebe. A teprve teď, což už je sakra pozdě, mi to došlo. Miluju tě Sakuro,“ Sasuke si odkašlal a utřel si ústa od krve. Pak se ke mně natáhl a podepřel se lokty. Aniž bych si to uvědomila, naše rty se spojily. Sasuke, pomalu, ale jistě, mi poprvé a naposled vsunul jazyk mezi rty a dlouze mě políbil. Pak se odpojil a usmál se na mě. Pomalu si lehl zpátky na studenou skálu. Najednou jsem cítila, všude kolem mě, nejen studenou vodu, ale také teplou tekutinu. Všude kolem mě byla kaluž krve.
„Už to ani nebolí,“ ztěžka odkašlal.
„Vzpomínej na mě v dobrém, Sakuro. Jsem rád, že alespoň teď, když už pro mě všechno končí, jsem ti mohl přiznat své city. Odpu-“ Ještě než to Sasuke stačil doříct, jeho oči se zavřely. Úsměv na jeho rtech pomalu ochabnul.
„Sasuke-kun!!!“ vykřikla jsem tak hlasitě, že se to muselo rozlehnout po celých pohraničních horách a po tvářích se mi začaly kutálet slzy mnohonásobně větší.
„Sasuke-kun ty nesmíš umřít… Já tě miluju, chápeš? Tak s tím k čertu něco udělej a neumírej!!!“ řvala jsem. Vyčerpaně jsem zavřela oči.
„Sasuke-kun,“ všechno, co jsme spolu prožili mi najednou proletělo hlavou. Z ničeho nic jsem ucítila za svým krkem něčí ruku. Byla to jen otázka sekundy a pak už nic. Tma.

Poznámky: 

Slovíčko Závěrem
Tak nový díl je na světě, a dokonce v termínu :cD! Doufám, že se Vám líbil a rádi si počkáte na další, který vyjde 30.5.2009. Vím, že tenhle dílek má název, který zní jako závěrečná kapitola, ALE FFKA JEŠTĚ POKRAČUJE!!! Tak teda za týden, zlatíška moje,

S Pozdravem, Vaše Shiori Uchiha :c**