Život křehký jako kouř 5

„Chrám Ohně?“ zopakovala Kushina. „A jo no…“
Všichni čtyři zvedli hlavu a dívali se na vysoké bílé věže chrámu. Tak majestátní… Hnědá starobylá střecha vypadala nebezpečně, velké dřevěné dveře vypadaly nebezpečně… Vlastně i stromy, ta část lesa všude okolo vypadala nebezpečně.
Kushina hvízdla a otočila se na ostatní.
„Jdeme dovnitř?“
„Dovnitř?“ vyvalil oči Asuma.
„Dovnitř,“ zopakovala Kushina a zazubila se.
„Ale senseii,“ zavrtěl hlavou Fuku, „Chrám ohně, to je sídlo mnichů… Nemůžeme tam jenom tak vtrhnout.“
„Nemůžeme?“
„Ne. Nemůžeme.“
Mizu hluboce vydechla.
„Ale když jim řekneme, že jsme se ztratili a hledáme cestu domů, že máme hlad, už dva dny jsme nejedli a že jsme spali v lese na jehličí, když nás málem přepadla divoká zvěř…“
„Většina z toho se nikdy nestala,“ pokrčil obočí Fuku, ale Asuma se usmál.
„To přece nikdo neví…“
„Hele, copak vás neláká podívat se dovnitř?“
„Láká,“ přitakala Mizu.
„Na mnichy,“ zazářil Asuma, „kteří jsou obdařeni zvláštními schopnostmi…“
„Cože?“
„Slyšel jsem to ve vesnici. Že je tam prý jeden mladý kluk, který se i přes svůj věk brzo stane jedním ze dvanácti strážných ninjů Feudálního pána…“
„To jsem taky slyšel,“ přitakal Fuku. „Ale nemůžeme tam jenom tak vejít a-,“
Ale to už se senseii hnala k těm velkým, majestátním dveřím. Její tým se za ní hned rozběhl. Asuma a Mizu s neutrálními, ale spíš potěšenými výrazy, a Fuku se tvářil, jako kdyby očekával pohromu. Vyběhli schody a těsně před vraty se zastavili.
„Kde je zvonek?“ pokrčila čelo Kushina a Asuma zavrtěl hlavou.
„Asi zvonky nepoužívají. Zaklepejte na dveře.“
Ťuk ťuk ťuk.
Mizu i Kushina si upravily vlasy. Ale nikdo neotevíral.
Kushina zabouchala rázněji. Tak rázně, až se dveře otřásly.
„Senseii.“ Asuma chtěl něco namítnout, ale ve dveřích se najednou otevřelo malé okýnko. Naráz, z ničeho nic, se na ně díval jakýsi tvrdý pohled černých očí.
„Čeho si žádáte?“ zaznělo od pohledu.
Slova se ujala Kushina.
„Jsme… Jsme tým z Konohy,“ začala přemýšlivě, „a… Ztratili jsme se při extrémně těžkém tréninku. Putujeme krajem už dva dny v kuse, bez jídla. Přespali jsme na jehličí a v noci jsme museli bojovat s divokou zvěří, která nás přepadla…“
„Prosíme, mohli bychom se u vás jenom na chvíli osvěžit a zeptat se na trasu dál?“ přerušil ji honem Asuma a pohled v okénku se najednou rozjasnil.
„Shinobi z Konohy! No jistě, že vás pustíme!“
Dveře se začaly se skřípotem otevírat. Ale potom se najednou zastavily a hlas pokračoval škvírkou mezi nimi.
„Ale musíte mi zodpovědět na otázku, kterou musíte vědět, pokud jste doopravdy shinobi z Listové…“
„A-ano,“ zakoktali všichni čtyři sborově.
Otázku… Otázku? napadlo Asumu a pokrčil čelo. Ale co když ji stejně nebudou vědět… Co když… Co když bude extrémně těžká?!
„Jak se jmenuje váš Hokage křestním jménem?“
„Křestním?“ zopakoval Fuku. A pokrčil obočí. „Křestním…“
Kushina nervózně skousla ret. A Mizu svraštila čelo.
Každý mu vždycky říkával ‚Sarutobi-sama‘ nebo ‚Sandaime-sama‘ nebo ‚Hokage-sama‘… Nikdo mu nikdy neříkal křestním jménem!
Hlas potichu zakašlal. Očekával odpověď.
„Nevíte?“
Kushina se nervózně zavrtěla.
„No…“
„Ale jistěže víme,“ usmál se Asuma. „Hiruzen… Sarutobi Hiruzen…“
„A proč jsi čekal?“ vybafla Kushina.
„Jenom jsem to chtěl udělat trošku zajímavějším...“
No jistě. Jak by syn nevěděl jméno svého otce?
„Pojďte dál,“ usmál se hlas a ohromné dveře se skřípavě otevřely.

Asuma čekal, že v obrovském bílém chrámu budou takové obrovské, dlouhé chodby s velikými bílými dlaždicemi na podlaze, osvětlené jenom svícny, protože se zdálo, že chrám nemá žádná okna. Potom čekal veliké sály vykládané bílým mramorem a velké dveře s bohatě zdobenými rámy a možná nějakou menší zahrádku bez rostlin, zato se spoustou malých kamínků upravených do nejrozličnějších tvarů, jako měli jejich sousedé. Nikdy ho nenapadlo že mniši by potřebovali třeba jíst. Jo, byl ochoten své fantazii povolit jeden sál s dřevěnou podlahou, spoustou polštářků a nízkých stolečků se šálky pařícího se čaje. Ale nikdy by nepřipustil že v Chrámu ohně bude něco jako kuchyň. Ale ona tam byla a nejspíš se blížil čas večeře. Jak je Mugen - tak se představil mnich-vrátník - vedl chodbou, pobíhali kolem nich mniši s rouchy vyhrnutými nad kolena, s mísami, vařečkami, někteří dokonce opásáni zástěrou. Pokřikovali po sobě věci jako „Přines mi koření!“ a „Nezapomeň za pět minut vypnout rýži!“ a téměř nikdo si jich nevšímal, což bylo dobře, jelikož Mizu z jejich rychlých noh vykukujících spod vyhrnutého roucha chytala záchvaty smíchu.
„Za chvíli je večeře, tak se nejdřív najíte a pak vás zavedu k hlavnímu mnichovi,“ promluvil k nim Mugen a Kushina přikývla.
Zdálo se, že jejich sensei se při vstupu do chrámu nějak uklidnila. Jakoby se těch mnichů tak trochu bála, ne, ne bála. Spíš k nim cítila jakousi úctu, respekt. Ano, Asuma by se tady taky neodvážil dělat hlouposti, ale Kushina-sensei vypadala mnohem ztřeštěnější.
Vešli do jídelny. Do oněch velkých dveří na konci chodby – jedněch z mnoha, ale jediných otevřených. A vevnitř se skrývalo…
„Panejo,“ vydechla Kushina nevěřícně a Asuma zavrtěl hlavou.
„Je správné nechat se tu vykrmovat?“
„Jo,“ přikývla Kushina bez přemýšlení.
„Ale… Jsme tu jenom hosté a-,“
Jako kdyby je poslouchali, což možná dělali, přiskočil k nim jeden z mnichů s vyhrnutým hábitem a s velkou mísou rýže v holých rukou. Zvláštní, pomyslel si Asuma. Neměl rukavice ani nic podobného… Copak ho ta mísa nepálí do rukou? Z rýže se každopádně kouřilo o sto šest a chladem to asi nebylo.
Sál byl zatím prázdný, až na oněch pár lidí, mnichů s oranžovými hábity, kteří roznášely dřevěné misky po dlouhatánských nízkých stolech, kolem kterých bylo na tisíce polštářů. Na tisíce míst pro spousty a spousty mnichů… No, možná to bylo jenom pro dvě stě lidí, ale Asumovi to tak jako tak přišlo – ohromné. Ano, to je to správné slovo. Ohromné. Dvě stovky polštářů vedle dlouhých nízkých stolů, pod majestátním stropem, vedle stěn bez oken. A všechno tady bylo úžasně světlé… Vlastně… Co to je tam vzadu? Velká fontána se zurčící vodou! Ano, vzadu v jídelně byl jakýsi koutek přírody. Fontána a velké zelené listy nějaké ohromné rostliny, která jakoby prorůstala celou zadní stěnou.
Mnich s rýží v rukou pokynul svojí holou hlavou ke stolu u stěny. Byl to ten nejmenší stůl v místnosti, asi pro deset lidí a už na něm bylo prostřeno – dřevěné misky, jídelní hůlky, dřevěné nádoby na vodu. Totální respekt přírody, nic umělého.
„Posaďte se k tomuto stolku, prosím,“ usmál se na ně vlídně. „Jmenuji se Kao a za všechny vám mohu vyřídit, že je nám ctí, že s námi budete o dnešním večeru jíst. Prosím, vůbec se netrapte s myšlenkami, že obtěžujete, protože pro nás je poctou, že vás můžeme hostit,“ otočil se na Asumu a přikývl.
„Dě-děkujeme,“ hlesla Kushina a zaujala místo, stejně jako ostatní. Kdo by do ní řekl, že někdy bude vypadat tak zaraženě? Dokonce ani neusedla do čela, jako to od ní Asuma očekával, ani se nesvalila na nejbližší polštář. Místo toho stůl obešla a sedla si ke stěně, nohy způsobně do kříže pod sebe, tak aby měla dobrý výhled na sál plný mnichů. Asuma rychle vykročil za ní a sedl si po její pravici a vedle dosedl ještě Fuku. Mizu nejdřív seděla oproti Asumovi, nedělajíc si žádné starosti s výběrem místa, ale když jí došlo že zbytek jejího týmu usedl na opačné straně a ona zůstala sama, rychle se zvedla a snažila se co nejnenápadněji přemístit ke Kushině s levé strany. Kaovi její pohyb neunikl ani omylem a pobaveně se ušklíbl, než by si toho úsměvu stihl všimnou kdokoli jiný kromě Asumy, vrátil se ke svému dřívějšímu výrazu, vlídnému a zdvořilému úsměvu.
„Prosím, vydržte minutku,“ pokračoval Kao, zatímco před ně pokládal celou tu velkou mísu s kouřící rýží, „za moment večeře začne.“
„Děkujeme mnohokrát,“ přikývl Fuku a Mizu se nervózně koukala po hromadě bílého jídla. Měla doopravdy hlad.
„Kdy už to začne?“ rozhlédla se netrpělivě. A jakoby na ni celý chrám reagoval, otevřely se ohromné dveře naproti, kterých si Asuma předtím vůbec nevšiml, a ty malé, kterými přišli oni – teď se mu zdály prťavé v porovnání s těmi druhými – se okamžitě zavřely.
Do místnosti začaly proudit ony tisíce – nebo spíš dvě stovky – mnichů. Zaujímali svoje místo podél nízkých stolků, kam si vždycky sedali v tureckém sedu. A náhle si všichni čtyři uvědomili, že šest jakýchsi holých hlav míří důstojným krokem, ale přece trošku ohnutí, taky k nim. Jeden stařík s bílým plnovousem, čtyři celkem vitální muži a jeden chlapec, který zřejmě nebyl o moc starší než Kushinini žáci.
Než zasedli vedle nich, jeden po druhém se uklonili.
„Dobrý den, Konožští shinobi,“ zahlaholil stařík skřípavým hlasem. „Je nám ctí uvítat vás tady, v Chrámu ohně. Přeji vám dobrou chuť, při pojídání námi vypěstované rýže. Nechť vaše žaludky mohou být zaplněny, stejně jako nádoba vašich dobrých skutků.“
A večeře mohla začít.

Jen co šest mužů usedlo ke stolu - nejstarší a nejmladší do čela a ostatní zády k sálu a čelem k ninjům - po celém sálu se ozvalo klapkání dřívek, vrzot dřeva podlahy, jak se mniši posouvali ke svým miskám a posléze spokojené mlaskání mnoha úst. Po pár sekundách se ozval taky hovor a zdálo se, že návštěvníkům z Konohy nikdo nevěnuje speciální pozornost, ve skutečnosti na ně mniši ale neustále vrhali kradmé a zvědavé pohledy.
Asumu to zneklidňovalo, zato Mizu si ničeho nevšímala a hned se natáhla po hůlkách. Obratně si nabrala do misky rýži a po pár soustech beze studu hlasitě polkla a usmála se na mladičkého mnicha u jejich stolu.
„Prosím, můžeš mi podat tu zeleninu co máš před sebou?“
„Už jsem myslel že držíš dietu,“ vrátil jí úsměv kluk a natáhl k ní ruku s miskou plnou zdravě vypadající zeleniny.
„Taková krásná holka dietu nepotřebuje,“ zasmál se jeho poznámce mnich sedící vedle něj. Měl oči tvrdé jako diamant a stejně tak modré, ale když se do nich Asuma podíval spatřil světýlka laskavosti.
„Jistěže ne!“ potvrdila Mizu, se samozřejmostí jako by lichotky od tajemných mnichů přijímala každý den. „Kromě toho, kdybych držela nějakou dietu, za chvíli ze mě nic nebude! Ninja spořádá spoustu kalorií! Musíme hodně jíst,“ vykládala vesele s plnou pusou mezi jednotlivými sousty.
„No, to je vidět,“ pousmál se nejstarší z mnichů.
Mniši se bouřlivě rozesmáli a Kushina, když to viděla, se spokojeně opřela o stěnu a rozesmála se s nimi.
„Vypadají mile, viď?“ špitla Asumovi. „Najdřív jsem se bála že budou trvat na takové té formální večeři, ale nejspíš ne, což je děsně fajn. Nevydržela bych několik hodin v téhle poloze!“
Asumu napadlo něco o trpělivosti kterou by měl ninja oplývat, ale nechal si to raději pro sebe a po vzoru své sensei se natáhl po hůlky.
Fuku se hůlek ani nedotkl, vzpřímil se a podíval nejstaršímu mnichovi přímo do očí. Ten mu pohled opětoval a Fukův úmysl se vytratil jako pára nad hrncem, když sklopil oči.
„Asi bychom se měli představit,“ promluvil tiše s očima pořád poníženě sklopenými.
„Jó, jasně! Ale nech to na svou sensei!“ vylétla Kushina. „Já jsem Uzumaki Kushina! Tohle je Kanegawa Fuku, Nekoda Mizu a Sarutobi Asuma.“
I když Kushina jejich jména odbila, jakoby vůbec nebyla důležitá, po tom posledním stůl ztichl. Mniši vyvalovali oči na Asumu a on by se nejraději schoval za svou učitelku. Ale to by mu nejspíš nedovolila... Zdálo se, že i hovor ostatních mnichů v sálu ztichl. A pak...
Začalo to kdesi na samém konci chrámu, tichounce a nenápadně, jenom pár výkřiků, trošku zmatených, trošku překvapených a malinko vydšených, někde se něco rozbilo a ozvalo se dunění velkých, chlupatých tlap na dřevěné podlaze. Nejdřív tomu vlastně nikdo nevěnoval pozornost, ale pak se hluk začal přibližovat, nenápadně, ale jistě a rychle jako tsunami. Dup, dup, dup, bylo to pořád hlasnější, ozval se další výkřik a pak ještě jeden a pak nějaká nadávka - znělo to jako "Budho chlupatej" ale klidně to mohlo být i "Chlupatej Budho" - zařinčelo další sklo a pak už to bylo za dveřmi sálu a mniši k nim otočili své hlavy právě ve chvíli, kdy se hluk přes ně převalil. Spolu s velkou chlupatou koulí zamotanou do jednoho z minchů který zjevně stál na chodbě. V motanici rukou a tlap přelétli kus sálu, porazili několik stolků a dalších mnichů a pak nastalo na kratičký okamžik ticho. To však bylo hned přerušeno krátkým zaštěkáním vycházejícím s klubka mnichů a světlehnědých chlupů, koule se vymotala s jejich rouch a s dalším štěkáním se vrhla na Mizu, přičemž povalila mladého mnicha u jejich stolku.
„Kawa-chan!“ stihla ještě vyhrknout Mizu, než se ocitla na zemi, přiškrcena svým pejskem.
„Chiriku, nestalo se ti nic?“ ozval se do hlučného, veselého štěkání hlas mnicha s diamantovýma očima, když se naklonil nad Chirika - nejmladšího mnicha v Chrámu ohně.