SRDCE NAPŮL 04

Ještě před chvílí černé oči, mu teď rudě zářily a stisk na jeho krku nepříjemně sílil. Rychlým pohybem od sebe odstrčil dlouhovlasého muže a uvolnil tak jeho ocelové sevření. Prudce se nadechl, aby nabral do plic co nejvíce vzduchu, který mu byl až doposud odpírán a potom si rukou opatrně přejel po otlačeném hrdle, kde už se pomalu začínalo objevovat několik modřin. Stáli tam proti sobě a náhle se zdálo, jakoby se v místnosti o několik stupňů ochladilo.
Dva poslední členové mocného klanu Uchiha…
Dva bratři…
Dva pohledy plné nevyřčených slov a pocitů…

Ayako stála u okna svého hotelového pokoje a přes zataženou záclonu pozorovala dění na ulici. Oči měla stále uslzené, ale na tváři se jí už objevil nepatrný náznak úsměvu. Možná to bylo vědomím toho, že se o ní stará Sasukeho bratr. Pomalu se otočila a došla ke staré dřevěné skříni. Jedním rychlým pohybem otevřel její dveře a prohlížela si prázdný prostor před sebou, teprve teď jí došlo, že s sebou nemá žádné oblečení. Když utíkala ze své vesnice, za ním, vůbec nemyslela na to, že by si měla vzít nějaké věci. Chtěla být jen s ním, to že jí řekl, že těch pár nocí, které s ní strávil, byli jen pro jeho rozptýlení, jí vůbec nezajímalo. Milovala ho a v hloubi duše věřila, že i on miluje ji, a že to co tvrdil, není pravda, že jí jen chce chránit před lidmi, kteří by jí mohli kvůli němu ublížit.
„ Měla bych si něco koupit, abych se mu líbila.“ řekla si, sebrala ze stolku batoh a vyrazila na nákupy. Bloudila Konohou a hledala nějaký ten obchod s oblečením, jenže v takhle velké vesnici ještě nebyla a tak nemohla nic najít. Zdálo se jí, že chodí pořád dokola.
„Tady už jsem jednou byla?!“ přemýšlela.
„Kudy mám teď jít!“začínala panikařit, pak si ale všimla muže na konci ulice. Rozběhla se za ním, už byla skoro u něj, když se otočil. Ayako zklamaně zastavila, nebyl to on, ten muž mu byl jen velmi podobný.
„Já sem ale hloupá…“ řekla si v duchu.
„Možná bych se měla vrátit, a počkat až se vrátí Itachi. Určitě mi pak pomůže nějaký obchod najít.“ usmála se a vydala se směrem, kterým tušila, že je její hotel. Šla už poměrně dlouhou, ale hotel jako by se propadl do země.
„Určitě to bylo tudy.“povzbuzovala se, když zahýbala do jedné z ulic. Jenže místo aby se dostala blíž svému cíly, byla mnohem dál. Poznala, to místo, kde teď stála.
„To je přece hlavní brána…“ chtěla jít zpátky, když zaslechla něčí rozhovor.
„Hej Izumo, víš, co se ráno stalo v Ichiraku?“ ptal se první muž.
„Něco sem slyšel. Prej se ty dva do sebe zase pustily.“odpověděl druhý.
„ Ale ne, Sasuke vytáh Naruta za flígr od stolu, protože se bavil s Itachim!“
„Ty jo. Jak dlouho už jsou vlastně spolu, Kotetsu?“
„Hmmm myslím, že rok.“
„Tak to maj na nějakou tu hádku nárok ne?“
„To jo.“ Oba muži se začali hlasitě smát. Zelenovláska nemohla uvěřit svým uším. Její miláček, její láska, už rok chodí s nějakým klukem.
„Sasuke… ty…
Už vím, proč si přišel za mnou…
Nebaví tě to s ním…
Ukážu ti, jak moc tě miluju…
Nenechám si tě vzít nějakým hloupým klukem…
Budeme napořád spolu, a z něj zbude jen ubohá vzpomínka na minulost…“

Ostří kunaiů se s hlasitým zaskřípěním srazila a dva ninjové od sebe prudce odskočili.
„Odkud tohle k sakru víš?!“
Zeptal se podrážděně Sasuke a pohotově vykryl další z Itachiho útoků.
„Na tom teď nezáleží. Prostě to vím.“
„Ty jsi mě sledoval a pak jsi za mými zády klidně mluvil s tou malou čubkou?!!!!“
Vyštěkl nevěřícně mladý Uchiha a ohnal se po druhém muži nožem, jehož čepel mu hladce přejela po tváři a zanechala za sebou stružku karmínové tekutiny.
„Ayako není žádná čubka!
Vždyť ona vůbec neví, co se to tady děje!
Zatraceně, vždyť to nevím ani já!!
Co se to s tebou sakra děje?!
Jak jsi mohl něco takového udělat?!
Chudák holka!
A co teprv Naruto? Myslel jsi vůbec na něj?!“
Pěnil Itachi a stíral si krev vytékající z rány.
„Zato ty na něj myslíš nějak často…“
Zasyčel mladík a sledoval bratrovu reakci.
„Co…cože…?“
Vykoktal ze sebe překvapeně Itachi.
„To sis myslel, že jsem tak blbej, že si nevšimnu, jak na něj pořád čumíš?!
Jak za ním furt dolejzáš?!
Šel jsi po něm už od začátku, že jo?!
Chtěl jsi ho mít jenom pro sebe…
Ale on si vybral mě! Mě!!!“
Rozesmál se Sasuke jako blázen.
„Chtěl bys vědět jaký to s ním je?
Jaký to je, když v přívalu rozkoše šeptá tvoje jméno?
…“
Zašeptal zasněně a bavil se nad mužovým výrazem.
Itachi mu však náhle vyrazil zbraň z ruky a jediným chvatem ho srazil na zem, kde ho okamžitě znehybnil.
„Ty…“
Zavrčel mu starší Uchiha vražedně těsně u obličeje a pomalu přiložil svému mladšímu bratrovi ke krku kunai.

„Tohle by se sice Irukovi ani Kakashimu nelíbilo, ale já té prostě musím udělat.
Jinak to nejde…“
Říkal si v duchu blonďák, když opouštěl byt svých senseiů.
Vyšel z domu a opatrně se rozhlédl kolem. Sice měl být Kakashi na cvičišti a Iruka v akademii, ale u těchhle člověk nikdy neví. Jakmile usoudil, že nic nehrozí, hned vyrazil na cestu.
„Musím vědět, co se to s tebou děje, Sasuke…“
Přemítal a přidal do kroku.
Za několik minut už stál před místem, kterému ještě dnes ráno říkal domov.
Rychle vyběhl schody, až stanul před dveřmi do jejich bytu.
Ty už tu však k jeho velkému překvapení nebyly. Namísto nich se všude kolem povalovaly jen kusy dřeva a hromada třísek.
Naruto bez rozmyšlení vběhl dovnitř a v tu chvíli by se v něm krve nedořezal.
Uprostřed pokoje ležel Sasuke a nad ním se skláněl Itachi a ke krku mu tiskl kunai.