Romantika

Konoha se brání

Seděl pod stromem v trávě a sledoval, jak si dvojčata hrají s ostatními dětmi. Hachi se pořád držela trochu stranou, ale Sasuke byl ve svém živlu. Právě dokazoval malému klukovi z rodu Inuzaka, že je silnější a rychlejší. Sourozenci měli sice oba zakázáno přeměňovat se do své vlčí podoby, ale to malému nebránilo, aby se nesnažil s ostatními soupeřit.
Podařilo se mu zvítězit sice jen o kousek, ale i tak dosáhl toho, že si získal respekt ostatních mladíků a obdiv u malých holčiček.

Letí na ňu katana a ani sa len nepohne, len dúfa, že to nespraví...
Na svoju obranu len povie: „Milujem ťa! A vždy som aj milovala! A vždy aj budem!“
Chlapík s katanou však nezastavil. Tak len zakričala: „SASUKE!!! Nie, prosím, ja ťa milujem!“ Hovorí s plačom, pozerá sa mu do očí, a v tom momente sklonila hlavu a...
„Prečo, prečo! Prečo to nedokážem urobiť! Ahhhhhh!“ zvreskol Sasuke.
Sakura zodvihla hlavu... Dívala sa do tých nádherných očí, do očí, ktoré ju mali zabiť...
Usmiala sa a povedala: „Jediný dôvod je... láska!“

Bola noc. Celá Konoha spala, až na pár ninjov, ktorí držali stráž. I v domčeku na okraji Listovej sa svietilo. V kuchyni pri stole sedelo strapaté dievča. Vyzeralo unavene, bolo bledé, vlasy malo neumyté, kruhy pod očami… Siahlo po ďalšom hrnčeku s kávou.

info: Hinata nikdy neuměla dát najevo své city. Až teď...
Songfic na píseň First time od Kelly family

Byl to radostný den pro všechny z Konohy. Malým dětem, které se sotva naučily správně chodit a mluvit, se otevřely brány ninjovské akademie. Pyšní rodiče stáli na dvorku a čekali, až jejich ratolesti vyjdou ven s hlavou hrdě vztyčenou a ohníčky v očích.

Mladé ružovlasé dievča sa prechádzalo po lese. Bol spln, takže jej Mesiac svietil na cestu. Dievča zastalo na čistinke osvetlenej Mesiacom. Toto miesto navštevovala vždy, keď sa cítila smutne... Bolo to miesto, kde sa mohla kedykoľvek nerušene vyplakať. Tam si sadla a rozplakala sa. Pre plač si nevšimla mladého muža, stojaceho len pár metrov od nej.
Chodil sem každý večer, pozerať sa na mladé ružovlasé dievča, ktoré zakaždým plakalo. A on nevedel prečo... Chcel ísť za ňou, objať ju, utešiť, ale neodvážil sa...

Vystoupili jsme a hned nám řekli, kam máme jít. Tak jsme si tam museli vyslechnout strááášně dlouhý vyprávění o předávání nových dovedností dalším generacím. Blablabla...

Tma? Ne… Samota? Ne… Beznaděj? Ne… rotovaly mi v hlavě nejrůznější myšlenky.

Seděla na podlaze, po tváři jí stékal pramínek krve. Po těle měla modřiny, které se nechtěli léčit. A ona věděla, že až se vrátí zpátky, vše zmizí. Jen ta vnitřní bolest bude znovu a znovu nárůstat, dokud ji nezlomí a ona... Nezemře.
„Jak se ti tu líbí, sestřičko?“ nenáviděný hlas se opět ozval. Strach jí svíral srdce a ona brečela. „Asi moc ne, viď?“ Samolibý výraz v jeho tváři ji děsil. To nemohl být on, její bratr. Tohle nebyl ten Sasuke.

Poté, co Sasuke odešel, odběhla Sakura na záchod a zamkla se tam. Nějakou chvíli tam pobyla a po chvíli se celým bytem začal rozléhat křik plný radosti i vystrašení zároveň. Stalo se to zreovna ve chvíli, kdy přišel Sasuke a zvolal: „Mám tady plný balení Aspirinu na tu tvou chřipku.“ Po chvíli se proti němu vyřítila nesrozumitelně blábolící Sakura a začla s ním třást.
„Co se děje miláčku?“ otázal se Sasuke ustaraně.

Bol neskoré, príjemne teplé popoludnie. V posledných lúčoch zapadajúceho slnka kráčala neznáma postava v dlhom, čiernom plášti s kapucňou, ktorej tieň zahaľoval postave oči. Šliapala prirodzene, no pri tom nečujne a medzi stromami sa mihotala ako tieň. Prechádzala v celku opustenou krajinou, sama nevedela kam a ani prečo, jednoducho išla. Upútavala pozornosť každého človeka, ktorého len zriedkavo niekde stretla. Spod plášťa jej totiž vytŕčal dlhý, čierny chlpatý chvost. Svojim výzorom sa nikdy nezaoberala, nevedela prečo sa tak líši od ostatných.

Děvče sedělo pod rozkvetlou, dívala se na západ Slunce. Co se to se mnou děje? Sakra, proč znova vzpomínám na naše poslední setkání? Už je to tady zase, zase si mě tady nechal…Před pár lety jsem ti řekla, co k tobě cítím ale ty jsi mě jen omráčil a nechal na lavičce jako odhozenou fusekli. Občas si říkám, co asi děláš? Teď když jsi bez nás cítíš nějakou bolest z toho že ti nejsme nablízku? Znovu, pořád ty samé otázky…
*křup* rychle jsem se otočila

Všichni se o něj báli. Byl to jejich dobrý přítel! Najednou se rozrazily dveře a všichni zvedli hlavu. Z nich vystoupila Tsunade.
Nadechla se a spustila: ,,Naruto je v pořádku.´´
Všichni si oddychli a nejvíc Hin.
,,Ale spí a předpokládám, že bude spát dlouho, tak vás prosím abyste ho nechali v klidu. Běžte domů a odpočiňte. Pustím vás k němu nejdříve za dva dny.´´
,,Ale…´´ nadechla se Hinata.
,,Žádné ale! Je mi to líto. Běžte domů.´´

1/4; Začátek
2/4; První stať
3/4; Druhá stať -

„Doplácím a… Pět navrch.“
„Nepřeháněj…“
Někdo klepe na dveře; ťuk ťuk, klep klep.
Neslyšeli to, ani jeden z těch dvou. Zaměstnáni hrou totiž nevnímali svět.
„Ale jo, pět. Rovnejch pět,“ přikývl muž a usmál se.

Nakonec se na to vykašlal a šel zpátky do kanceláře,po cestě se cítil dosti divně ale ten pocit mu byl velice povědomý. Když si sedal do svého křesla cítil se nesvůj a v tom se to stalo, v jednom okamžiku se kolem něj všechno zpomalilo.
„Neříkej že chceš tady sedět celý den, tohle není co chceš teď dělat. Já tě vidím …….“
Dřív než ten tajemný hlas řekl víc tak ztichnul spolu se skřípotem dveří které otevírala Sakura.

Převalovala sem se na posteli, koukala do stropu, ale usnout mi už nešlo.Sedla sem si, podívala sem se na budík a sekla sebou zpátky na postel.Byly tři hodiny ráno!Normálně do školy vstávám tak kolem půl osmí, protože to do školy máme kousek.Koukla sem na Kaori.Ta ještě v klidu spala.Nechala sem jí, hodila na sebe šaty a mikču a vyrazila ven.Radši sem slezla po žebříku z koupelny, který tam nechal táta když něco opravoval.Ani sem se dlouho nemusela rozmýšlet kam pudu.Hned sem si vzpomněla na náš strom na kopci, který sme si tam před dvěma lety zasadili se

Zazvonil zvonek. Naruto ho nevnímal a dál se blížil k Sasukemu. Zvonek se ozval znovu, ale nikdo nepřicházel otevřít. Osůbka za dveřmi se rozhodla, že čekat je nesmyslné, uchopila kliku a vešla dovnitř.
„Bože, co se to tu dělo?‘‘ vydechla Sakura, když vstoupila přímo do kuchyně. Celá kuchyň poničená, z polic vyházené veškeré věci a jako třešnička na dortu na zemi ležel omráčený Sasuke. Růžovláska na nic nečekala a přiběhla ke svému milému.

Oheň už dávno vyhasol. Sasuke sa prebral. Bolo mu divné, že nikto nie je na stráži. Poobzeral sa po tábore. Nikde nevedel nájsť Sakuru a Itachiho. Kde len môžu byť? Išiel sa pozrieť do lesa. Možno sú tam.
Ako tak išiel, započul hlasy.
„Idem sa pozrieť bližšie. Možno sú to oni.“ A naozaj. Uvidel Sakuru s Itachim ako sa o niečom rozprávajú.

Sedím na lúke a dotieravé slnko mi oblizuje tvár. Jeho lúče sú aj napriek tomu príjemné a vzbudzujú vo mne pocit upokojenia a dokonalej harmónie duše. Konečne ma opustila jedna z mojich horších nálad a ja rozmýšľam ako uhladiť problém, ktorý som si vyrobila. Cítila som sa ako totálna nevyspelá hlupaňa a nie ako devätnásťročná dospelá žena.

How can you see into my eyes like open doors

Plán na polapení