Zesílit, nevzdat se a vyhrát! X.

Vůdce nejmocnějšího klanu v Konoze seděl za svým psacím stolem a probíral se nutnými papíry. Za dobu, co je v čele rodu se pro něj tato práce stala jen obyčejnou každodenní rutinou. Zrovna pročítal jednu z mnoha listin, když kdosi zabouchal na dveře jeho kanceláře. Pomalu zvedl hlavu a se zlověstným výrazem ve tváři řekl: „ Dále!“
Staré těžké dubové dveře se pomalu otevřely a do pokoje vešel mladý vysoký muž s dlouhými tmavě hnědými vlasy a světlýma očima.
„Hiashi-sama.“ pozdravil a uklonil se.
„Neji?! Co potřebuješ?!!“
„Mám pro vás zprávu.“
„Zprávu?“
„Ano… vaše dcera… Hinata-sama… je zpátky“
„Co…Cože?? Co to říkáš? Ona je přeci mrtvá!!“ rozkřikl se Hiashi.
„Není“ odpověděl mu rozhodně mladík.
„Ráno se vrátila, a byl s ní nějaký muž.“ pak se otočil a beze slova odešel.
Hiashi Hyuuga nevěřil tomu, co právě vyslechl od svého synovce. Jeho dcera, ta, která ho před několika lety tolik ponížila svým jednáním, ta která nebyla schopná přijmout to čím je a raději zbaběle utekla, se opovážila vrátit zpátky? Ale pro něj byla dávno mrtvá. Jako správný vůdce klanu a otec, ji sice nechal hledat, ale když ji po půl roce nenašli, prohlásil jí za mrtvou. A teď, teď je najednou tady. Nechtěl tomu věřit, potřeboval zjistit víc o její přítomnosti, jejím životě. I když ji nechal zemřít v očích svých i ostatních, přeci jen je prvorozená, a jako taková má prvotní právo na převzetí vlády nad celým Hyuuga klanem. Přemítal o všech možnostech, jak se zbavit tohoto problému. Zamyšlen vyšel ze své pracovny a vydal se směrem k budově Hokageho.

Blonďatý mladý muž pospíchal po přeplněné ulici, směrem ke svému domu. Nevnímal okolní hemžení, stále myslel na vzkaz, který mu zanechali Akatsuki.
„Jak jen mohli vědět, že se vrátila?“ honilo se mu hlavou.
„Musí tu mít někde svého špeha! Ale kdo by to mohl být? Někdo, kdo by se dokázal nenápadně dostat do její blízkosti, a nikomu by to nebylo podezřelé… někdo s kým se dobře zná…“ zastavil.
Najednou, jako by se mu v hlavě rozsvítila kontrolka, která mu vnukla myšlenku.
„Co když je to…ale to ne…“ zatřepal hlavou, aby vypudil tu hloupost z hlavy a pak se znovu rozběhl ke svému bytu. Zanedlouho se dostal k cíli své cesty. Odemkl dveře, proběhl předsíní a obývákem a zastavil se až ve svém pokoji. Rychle naházel do batohu nějaké oblečení, několik kunaiů, shurikenů a dalších zbraní a pak co nejrychleji vyběhl ze svého bytu, aniž by se zdržoval zamykáním. Zamířil si to přímo k Páté. Snažil se nemyslet na to, co ho napadlo během cesty domů, ale ta věc mu stále vrtala hlavou.
„Mohlo by to tak být, mohl by to být on, ale jak, proč, …“ přemýšlel.
„Musím to zjistit, ale teď je nejdůležitější Hinata!“ přidal do kroku a za několik minut stál před kanceláří Hokageho.

Kushiro seděl na rozbité posteli v jejich domě, obličej měl schovaný v dlaních, ale i tak bylo poznat, že jeho tmavě fialové oči pláčou. Pláčou pro ni, jeho lásku, vzali mu ji přímo před nosem a on s tím nedokázal nic dělat. Nebyl tam, když ho potřebovala, v nejtěžší chvíli jí nechal samotnou, bez pomoci. Nedokázal splnit to, co jí kdysi slíbil.

Bylo to pár týdnů, po jejím příchodu na základnu. Slabá a vyděšená dívenka, která měla v srdci tolik odvahy a odhodlání stát se silnější, že ho to až překvapilo, stála na cvičišti po boku jejich vrchního velitele Haraka Asagi, který ji držel kolem ramen.
„Tohle je Kushiro.“ řekl a ukázal na něj „Bude s tebou trénovat.“
Tenkrát velitel vybral právě jeho, aby s ní trénoval a pomohl jí tak zdokonalit se. Za to mu byl neskutečně vděčný, právě díky němu zjistil, že je pro něj ta jediná, a že i on jí není lhostejný. Asagi mu důvěřoval, a svěřil mu dívku, kterou miloval jako svou vlastní dceru. Každý den ve stejnou dobu spolu chodili na cvičiště a trénovali, trávili spolu každou volnou chvíli, ale nikdy si neřekli, co k sobě cítí. Až tenkrát, když Kushiro dostal se svým týmem misi. Měli zajistit nějaké výtržníky v jedné vesnici a za tři dny se vrátit zpátky. Ale ze tří dnů se stal týden,
z jednoho týdne dva. Jediný, kdo se tenkrát vrátil z pětičlenné jednotky, byl on. Když procházel bránou, vrhla se na něj a pevně ho objímala, z očí jí tekly proudy slz a celá se třásla. Opětoval její objetí, i když jeho tělo bylo plné šrámů, z kterých vytékal krev. Nevnímal bolest, byl šťastný, že jí zase vidí, že jí má u sebe. Ten den mu řekla věc, na kterou nikdy nezapomene a na slib, který jí dal: „Už mě nikdy nenechávej samotnou!“
„Nenechám. Už budeme pořád spolu, to ti slibuju.“

Pomalu se narovnal a vstal. Rozhlédl se po zničeném pokoji, jeho pohled se zastavil u vzkazu napsaného na jedné ze stěn.
„Dostanu tě zpátky, ať to stojí cokoli.“ pak se otočil a vyběhl ven z domu směrem k budově Hokage.

Zvuk dopadajících kapek na studenou tvrdou podlahu přerušoval neklidný dech mladé dívky, která se krčila v rohu tmavé místnosti. Bála se, celá se třásla chladem, měla žízeň a hlad. Nevěděla, jak dlouho už jí tu drží, ale odhadovala to na hodiny. Tělo, měla samou modřinu, a hlava jí bolela jako střep, pomalu zvedla ruku a nahmatala bolavé místo, pak opatrně přejela rukou po zranění. Když na konečcích prstů ucítila lepkavou, mazlavou tekutinu, okamžitě jí došlo, co to je. Rána sice nebyla moc velká, ale přesto dost krvácela. Byla zesláblá a chtělo se jí spát, zdálo se jí, že její víčka jsou každou vteřinou těžší a těžší.
„Ne, teď nesmíš usnout!“ přikázala si v duchu ale její tělo, jako by jí vůbec nechtělo poslouchat. Pomalu, ale jistě se její oči začali zavírat. Náhle jí ale probralo prudké světlo. Někdo otevřel dveře její cely a vešel dovnitř. Ucítila, tlak na pravé paži, to jak jí neznámí zvedal z podlahy. Snažila se zahlédnout tvář onoho člověka, ale rána do hlavy způsobila, že viděla rozmazaně. Hinata cítila, jak jí opouští všechny síly, jak její tělo slábne, pokoušela se tomu zabránit, ale marně. Za několik vteřin omdlela.