Arigatou 32 - Rhonoki se vrací

„Teď už je tenhle boj jen mezi náma dvěma, malá Hinato… Čtyři dole, zbýváš sama,“ slyšela Hinata Midoriho chladný hlas.
Loutkář však neútočil, počkal nejprve, až se Hinata zvedne ze země. To ji překvapilo. Proč jí tenhle nepřítel nechá, aby se zvedla?
„Nejsem taková bestie, jak na první pohled vypadám, že?“ ozval se znovu ten chladný hlas.
Hinata sebou cukla. Na chvíli úplně zapomněla, že Midori umí číst myšlenky.
„Ale jsi!“ ozvala se konečně.
„Jsi bestie, co zabila Temari!“ rozkřičela se Hinata na celou chodbu, dívaje se při tom na kunoichino opodál ležící bezvládné tělo. Midori se zamračil.
„Kolik ti je, Hinato? Patnáct, že?“
Hinatě se na tváři objevil výraz podivení. Midori však pokračoval: „Měla by ses už konečně naučit, že ve válkách lidé umírají. Tak to prostě je. Já porazil Temari a Temari zemřela. A až se jednoho dne pomstíš, nebo až se pomstí ten kluk, co tu leží na zemi, zemřu já.“
Hinata tomu nemohla uvěřit. Byl tohle opravdu ten samý ninja, se kterým před chvílí bojovala a se kterým se za chvíli utká znovu o holý život?
„A proč si teda nechal žít Kankura-san?“ zeptala se opatrně.
„Proč?“ opakoval podiveně Midori, „kdo by se pak pomstil, kdybych vás všechny zabil?“
Na tuhle odpověď Hinata jen sklonila hlavu.
„Válka…“ říkala si v duchu.
„Ano, válka,“ opakoval Midori.
„Tak se zvedni z té země, nebo tě zabiju taky,“ promluvil znovu ten opět chladný hlas, jak Midori zvedal ruce, do kterých už koncentroval chakru.
Hinata se bleskurychle zvedla ze země a na poslední chvíli vykřikla: „Juuken!“ aby vykryla Midoriho první útok.
Tak to bylo konečně tady. Bitva byla dlouhá, na začátku pět silných ninjů proti jedinému členovi Ryouyou. A teď, na konci, samotinká Hinata proti raněnému Midorimu. Oba teď měli v rukách zkoncentrovanou chakru a oba tak i stejné vyhlídky na výhru.
Zprvu měla na vrh Hinata, byla na rozdíl od Midoriho v tomhle stylu boje trénovaná už od malička, navíc se při něm muselo hodně improvizovat, takže se nemohla rozmýšlet moc dopředu. Midori měl v pravém rameni stále zabodnutý kus kankurovy loutky, takže měl boj obtížnější, musel totiž bojovat jen jednou rukou, po několika minutách se však projevilo Hinatino mládí. Mohla být trénovaná, jak chtěla, jako sotva patnáctileté děvče se však unavila mnohem rychleji, než o několik let starší Midori.
„Musím to rychle skončit,“ říkala si v duchu, „nebo to skončí on!“
Midori se pousmál, nic však neříkal a dál pokračoval v boji.
Nebojovali dlouho, od té chvíle možná jen pár dalších minut, když Hinata začala pomaličku ustupovat. Posunula nejprve jednu nohu dozadu, pak druhou a poličku už posouvala znovu první, když Midori zaútočil o něco silněji, než normálně. Hinata udělala dva rychle kroky vzad, aby se útoku vyhnula, za ní však leželo Kankurovo tělo, o které zakopla a spadla na záda.
Toho se Midori chystal využít a skončit tak tenhle boj nadobro, udělal tedy krok vpřed.
„Musím rychle něco vymyslet!“ ozývalo se Hinatě v hlavě, stále dokola.
Stále ta samá věta, zatímco se Midori napřahoval k poslednímu útoku.
„A tak skončila bitva pěti ninjů z Konohy proti jedinému členovi Ryouyou,“ pomyslel si Midori a udeřil.
Ve stejnou chvíli Hinatu konečně něco napadlo. Prudce kopla Midoriho do levého kotníku. Ninja zakolísal, ztratil kontrolu nad chakrou a začal padat k zemi. Hinata mezitím obnovila svůj Juuken a napřáhla ruku dopředu.
Celé to netrvalo snad ani sekundu, pro oba ninji to však byl nejnapínavější okamžik souboje. Do poslední chvíle Hinata netušila, zda se strefila, nebo si jen získala další dvě, možná tři vteřiny navíc.
Nakonec se to však dozvěděla. Midori dostal zásah Juukenem přímo do dolní čelisti, která nepříjemně zakřupala. V bolestech se ninja svalil na zem vedle Hinaty, která se okamžitě na to ze země zvedla, Midoriho rychlost mu však umožnila vstát ze země téměř nastejno s Hinatou, drže si při tom zdravou rukou spodní čelist.
„Hakke Rokujuuyonshou!“ vykřikla Hinata a použila proti Midorimu svůj hmat 64 úderů.
Nukenin se znovu pokusil použít svou rychlost, tak zraněn se však všem úderům nestačil vyhnout. Vyhnul se sotva polovině, kterou Hinata hned zopakovala, načež Midori konečně poražen padl k zemi.
Hinata tomu nemohla uvěřit. Konečně byl poražen. Tenhle boj konečně skončil…
Chvíli se na sebe vítěz a poražený jen dívali, po chvíli ticha se však Hinata otočila k odchodu.
Ozvalo se za ní chraptivé zakašlání.
„Že je… tohle ale… pos… pos**nej osud co?“ začal Midori.
Hinata se zastavila a pomalu otočila.
Midori znovu zakašlal, takže měl teď plášť ještě víc od krve.
„Mys… myslel jsem… že mě zabije ten, co … co támhle le… leží,“ ukázal očima směrem na Kankura, protože nemohl hýbat tělem.
„Ty ale neumřeš. Zatknou tě místní stráže. Už jsou určitě na cestě,“ ujistila ho Hinata.
Na to se Midori pousmál, načež vykašlal další dávku krve.
„jestli je to tak… tak pak … mě nezajmou … stráže.“
„Jak to myslíš?“ ptala se Hinata.
„Vím… vím… jak dopadl boj těch …dvou,“ odvětil Midori.
Hinatě přejel mráz po zádech.
„Co? Jak dopadl? Co se stalo? Jsou v pořádku?“ ptala se rozčileně Hinata.
„Takhle… jsme se … ne… nedomluvili,“ promluvil Midori.
Hinata se na něj rozhněvaně podívala.
„Jak to myslíš?“ ptala se znovu.
„Slíbil jsem… že ti řeknu… jaké bylo Kekkei Genkai syna … feudálního pána.“
Hinata se na něj teď podívala spíše tázavě.
„Jeho Kekkei Genkai je přece Byakugan!“ vykřikla.
Midori se pokus zavrtět hlavou, nakonec však jen řekl: „ne, není. Jeho… jeho Kekkei Genkai mělo čer… červenou barvu a… …mělo černé vzory. Byl to… byl to Sharingan…“
V celé budově se rozhostilo ticho, že kdyby někdo upustil špendlík, slyšeli by to i v dolním patře.
„…ale jak…?“ hlesla Hinata, neschopna slova.
Vždyť to přece nebylo možné! Tajine-sama má Byakugan. Pak ho přece jeho syn musí mít taky!
„Nevím, jak… je to možné,“ odpověděl Midori na Hinatinu nevyřčenou otázku, „ale vím… to naprosto… naprosto jistě,“ ubezpečoval ji.
„Jako rovni s ním… mohli bojovat jen He… Hebimaru a… a… ona…“ poslední Midoriho slovo vyřkl ninja velmi potichu, téměř šeptem.
„Ona?“ opakovala Hinata, „ta žena? To ona zabila Tajineho syna?“
Midori se opět pokusil zavrtět hlavou, znovu se však zmohl pouze na slova: „ne, ona ne. To… Hebimaru… zabil… jeho syna.“
Na chvíli se znovu rozhostilo ticho.
„Měla bys… už jít… malá… Hinato.“
„Proč?“ zeptala se kunoichi.
„Rhonoki… řekl jsem mu… …dorazí každou chvíli…“
„Proč mě varuješ?“
Midori se pousmál, načež se znovu rozkašlal.
„Chci… abys ještě chvíli … žila. Víš… líbíš se mi.“
S posledním slovem se Midori pokusil znovu se pousmát, znovu se však místo toho rozkašlal a tentokrát o něco hůř, než předtím.
„Tak už… jdi!“ řekl nakonec.
Hinata se ještě chvíli na bezvládného Midoriho dívala, než se otočila a vyběhla z budovy.
Už venku na náměstí si všimla postavy zahalené v černém plášti, jdoucí proti ní. Rychle, než si jí Rhonoki stačil všimnout, zabočila Hinata do uličky kousek od ní.
A tam potkala známou tvář.
„Kibo-kun!“ vykřikla překvapeně.
Konec třicáté druhé části.