Rebirth // 3 //

Děsící zjištění

/Už je to tu zase … opět ten chlad mizí … zas cítím teplo … a svoje tělo … je to možné? Že jsem na živu?/ dívka pomalu otevřela ztěžklá víčka a snažila se rozeznat rozmazané obrazy. Párkrát mrkla a zahleděla se do bílého stropu.
/Eh … strop?/ zamrkala podruhé a zrak už se jí krásně zaostřil. Mírně natočila hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe. Pohled jí ihned utkvěl na nevinně oddechujícím černovlasým chlapci. Spal … to bylo jasné, ale zřejmě asi trochu nepohodlně. Každou chvíli hrozilo, že spadne ze židle. /Co tu dělá nějakej cizí kluk?!/ prudce si sedla. Chytila se za hlavu, jelikož se jí lehce zamotala. Snažila si vzpomenout, co se vlastně stalo. Až pak, když na chlapce po druhé koukala, si vzpomněla.

/No jistě!!! To jsou oni … to byli oni, kdo mě dopravili …/ podhlédla na pokoj, /do nemocnice. To oni mi zachránili život … ale byl tam ještě jeden … to si pamatuji./ Zamyslela se kam se jeho parťák ztratil. Poté očima opět sklouzla k mladíkovi. Zdál se starší a vypadl … slušně …

Jeho černé havraní vlasy v roztřapeném účesu narušovalo pár bílých neposedných pramenů, které měl v přední části hlavy. Konečky spodních vlasů byly delší než ty hornější a byly odbarvené lehce do fialoví barvy. Jeho temnějšímu vzhledu dodávala ofina padajícímu do očí, které měl teď klidně zavřené. V pravém uchu měl podivnou náušnici ve tvaru klíče a levé zápěstí mu zdobilo několik ostnatých i neostnatých řetízků mezi než patřil také dokola obmotaný řetízek s přívěskem kříže, lebky a dalších podivných kruhovitých tvarů. Na obou dvou rukou měl kožené bezprsté rukavice černé barvy a tělo mu halilo taktéž kožený plášť se stojacím límcem. Z pod něj vykukovala bílá košile z /satén?/ zřejmě saténu. To je zhruba tak celý vzhled, který mohla dívka odhadnout. Víc toho nebylo vidět díky plášti.
/Už vím, proč jsem mu na první dojem nevěřila tolik, jako tomu menšímu světlovlasému chlapci.Vypadá … tajemně a nebezpečně …/ ovšem to nejdůležitější, co si přála vidět, nemohla. Oči měl zavřené.
Odvrátila od mladíka pohled i když věděla, že by ho zvládla pozorovat ještě dlouhou chvíli, a prohlédla si svá zranění. Hlava se jí konečně zklidnila, takže teď už bolest vůbec necítila. Viděla ale, že má skoro všude obvazy přes to, že už necítila žádnou bolest. Vzala za jeden uvázaný konec na levé ruce a pomalu ho začala rozmotávat. Když už se jí to konečně podařilo, odhalila svou bledou kůži na které teď kromě lehkých či dlouhých škrábanců už nic nebylo. Ty ošklivé spáleniny a hluboké rány zmizely. Překvapeně hleděla na ten výjev. Nevěděla sice, jak dlouho spala, ale nemohlo to být zas tak dlouho. Neměla pojem o čase, ale věděla jedno. Takhle rychlé uzdravení v životě neviděla. Pamatovala si přesně tu chvíli, kdy ležela v lese a pozorovala spoje spálené a zubožené tělo od krve. V tu chvíli by ani vůbec nemyslela na to, že by to dokázala přežít a teď to vypadalo takhle??? Byla udivená a právem. Obmotala si další obvazy jak na druhé ruce tak i na nohou. Všude to bylo stejné. Dokonce i noha, kterou myslela, že měla zlomenou, byla v pořádku. Skrčila jí, zas natáhla, zakroutila s kotníkem a vše bylo na správném místě. Nic nebolelo, netahalo, neštípalo. Naposledy si vzpomněla na ošklivou ránu v boku. Letmo vrhla pohledem k chlapci, jestli spí. Poté nenápadně odtáhla peřinu a povytáhla si bílou nemocniční košili. Z pod ní jí vykoukla dlouhá ošklivá jizva. /No jistě … byla bych bláhová, kdybych si myslela, že i tohle se mi zahojí stejně jako zbytek./
Z přemýšlení jí vyrušilo zašustění. Kluk se probíral a tak co nejrychleji stáhla košili zpátky a mírně se zakryla.
Yuri pootevřel jedno oko, poté druhé a zamrkal. Jakmile si všimnul, že se neznámá probrala a pozoruje ho. Napřímil se na židli a prohrábnul nemotorně již rozcuchané vlasy.
„Už si vzhůru? To jsem nečekal … tak brzo-“zaseknul se a upíral svoje oči křišťálově bíločerné oči na dívku. Pozoroval již skoro zahojené rány s údivem.
/Ty rány … takhle skvěle by to nezahojili ani medici … za tu chvíli … to není možné, jak se jí to mohlo zahojit takhle…/ přemýšlel s pohledem stále upřeným na ní.. /Kdo vlastně ta holka je?/
/Asi je stejně překvapen jako já …/ zamyslela se dívka a otevřela pusu, jelikož jí na jazyk šlo několik otázek. Ovšem … na prázdno.
/Co?! Co se děje??? Proč … proč nemůžu mluvit?! / vyděšeně hleděla na chlapce, který teď odtrhl pohled a podíval se jí do obličeje. Zjevně už si všiml problému.
„Ty … si němá?“ vyšlo z jeho úst překvapeně. /Jedno překvapení za druhým … ale … to věc trochu komplikuje …/
Pokusila se vydat hlásku, ale nic … zkusila to znova a … nic.
/Ne!!! JÁ NEJSEM NĚMÁ !!! NE…NE NE!!! TO NENÍ MOŽNÉ!!!/ Vyplašeně se chytla za hrdlo.
/Proč??? Proč nemůžu mluvit?!/
Yuri nevěděl jak reagovat. Nehýbal se, v klidu seděl na židli a pozoroval jí,.
/Já chci zpátky svůj hlas …/ sklopila nešťastně pohled a tupě se dívala na bílou deku, kterou byla přikrytá.
/Ne jen, že nevím kdo jsem … co je to za podivné místo, kdo jsou ti dva kluci a co tu vlastně dělám, ale taky nedokážu mluvit. Nedokážu zjisti, to co mě tíží … jsem jak nic, které neví kam se má vlastně zařadit…/ oči se jí zalily slzami.
Yuri vstal. Přemýšlel, co má dělat. Jestli jí nějak utišit či podobně, ale … nebyl tenhle typ. To spíš Ionari byl takový.
„Nechám tě tu v klidu. Potřebuješ si odpočinout. Ještě se za tebou určitě přijdeme podívat …“prohodil s pohledem odvráceným od ní. Poté tiše zamířil ke dveřím, ve kterých zmizel.
Slané slzy samoty a nevědomí se kutálely po její drobné bledé tváři. Uvnitř se v dívce zdvihl pocit samoty.

Stál opřený o jednu z chladných zdí nemocnice a pohrával si s přívěskem na zápěstí..
„Tohle trochu komplikuje situaci …“ brouknul si pro sebe.
„A co ???“ ozval se Ionari, který konečně dorazil Yuri byl tak zaujatý svými myšlenkami, že si ani nevšiml jeho přítomnosti. Lehce sebou škubnul a zvedl zamyšlený pohled.
„A jeje … to vypadá vážně, když se takhle tváříš …“ zmrznul světlovlasému chlapci úsměv na tváři.
„Doufejme, že umí psát …“ prohodil jen tak tmavovlasý chlapec. Ionari na něj nechápavě civěl.
„Už se probudila jo?“
„Jo …“
„No tak to je skvělé ne? Půjdeme se jí teda zeptat co se vlastně stalo a-“
„Brzdi Ionari,“ přerušil ho Yuri.
„Proč?Na co ještě čekáme?“
„Myslíš, že už jsem se o to nepokusil, zatím co si posílal zprávu?“pozdvihl obočí Yuri.
„No zřejmě jo, tak v čem je teda problém?“
Tmavovlasý mladík si povzdechl. Poté nechal řetízek na pokoji a vzhlédl k týmovému partnerovi.
„Neumí mluvit … nebo spíš nemůže … já nevím … snažila se něco říct, ale otevřela pusu na prázdno…“
„Ona je němá?“ podiví se Ionari. Tohle teda rozhodně nečekal.
„Nevím … asi … jen že … asi to nečekala nebo já nevím, jelikož na to nereagovala zrovna moc pozitivně.“
„Hmmmm….to je špatné. Už chápu, proč si říkal, že to komplikuje situaci, ale … vždyť snad psát umí ne?“
„To doufám …“ podotkl Yuri se stále zamyšleným pohledem.
„Ale to není vše že?“ opřel se taky o stěnu světlovlasý mladší kluk.
„Ne … probudila se to je dobře… ale…“
„Ale?“ pozdvihl obočí tentokrát Ionari.
„… ale ty těžké zranění a popáleniny po celém těle jsou skoro pryč…“
„No tak … medici jsou dobrý … ale pochybuji, že zrovna tady tak dobře. Nikdy se úplně nepodaří vyléčit zrovna tahle zranění, co měla ona. To je trochu blbost …“ nevěřil mu to.
„Myslíš, že jsem blázen?“ pokračoval v klidu Yuri. Ionari nevěděl, co má odpovědět. Až teď to vypadalo, že si zřejmě Yuri srandu nedělá.
„Neblbni … to není možný…“
„Půjdeme se najíst a pak jí navštívíme. Alespoň se o tom sám přesvědčíš,“ odlepil se vyšší mladík od zdi a zamířil ke dveřím s nápisem EXIT. V patách mu byl Ionari, který teď měl na tváři stejně zamyšlený výraz.
„Víš já nevím … přijde mi to dost … divný. Nejdřív ona jediná přežije … nic o ní nevíme. Pak jen tak tak unikne smrti. Normální člověk už by na jejím místě nebyl mezi námi a nakonec se dozvíme, že je němá …“
„Ber to tak, že v životě se stane spoustu zvláštních věcí, které nedokážeme vysvětlit. Jenže já si myslím, že tohle vysvětlení má … jen jsme ho ještě nezjistili …“ namítl Yuri. Poté se rozhostilo dlouhé ticho. Každý z nich uvažoval nad tím, co se za pár hodin stalo a jak to bude pokračovat dál.
[size=17][font=Monotype Corsiva]
Nevšimla si toho, ale mezitím, co jen tak ležela a dívala se z okna, usnula.
‘Stála neznámo kde … obklopená tmou. Z ničeho nic se ozval zvuk připomínající padání kapky do louže. V dobu dopadu se objevila zář, která osvětlila tmavé místo. Sic na chvíli, ale osvětlila …
/Halilo?/ zavolala dívčím hlasem do neznáma. Bez odezvy … tak to zkusila znova … /HALOOO!/
/Auuu … neřvi sakra … drčí mi z toho celá hlava …/ ozval se otrávený chraplavý hlas.
/Kdo si?!/ zajíkla se dívka.
/Heh … spíš by si se měla ptát sama sebe …/ uchechtnul se cizí hlas.
/Jak …jak to myslíš?/
/Kdo jsi ty …?/ ozvalo se zvonivě třikrát za sebou. Dívka se chytla za hlavu./Dost! Nevím !!! Já nevím!!!!/
/Ale no tak … ty to víš … já to vím… oba to víme …/
/Nevím … já NEVÍM!!!!/
Tma kolem zmizela a ona se ocitla uprostřed bojiště. Stojící a pozorující krvavou spoušť a bojující válečníky. Mionn!!!!!!!!! Ozve se z domu napravo od ní. Rozeběhne se za křičícím hlasem, jako by to bylo automatické. Mionnnnnn!!!! Mami!!!!!!!! Okolí se rozmaže a vidí všude místo toho plameny. Hořící trámy a plameny olizující vše co mají poblíž. Mionn … ozve se potichu a ona se otočí. Pak je tma … nic než zas ta tma a zvuk dopadajících kapek do louže…‘
„Je v pořádku ???“ ozval se chlapecký hlas odněkud z dálky.
„Ano … je dobře, že jste nás v čas zavolali.. Nemuselo to dopadnout nejlépe,“promluvil daleko hlubší mužnější hlas. Poté se ozvaly kroky.
„Uff… to bylo o fous Yuri. Yuri si v pohodě?“ chytl Ionari mladíka za rameno a podíval se na něj.
„Probouzí se …“ špitl tmavovlasý chlapec s upřeným pohledem na dívku. Ionari ho napodobil.
Dívka pomalu otevřela svoje tyrkysově křiklavé oči a zamžourala na dva sklánějící se chlapce. Okamžitě vylítla do sedu, jelikož se jich lekla. Nečekala tak blízko dvě sklánějící se hlavy nad ní. Tím způsobila bolestnou srážku. Všichni tři se chytli za hlavu.
„Dop***le!!!“
„Au!!!“
Ozvalo se od obou. Dívka si zuřivě mnula hlavu a po chvíli opět sledovala omluvně ty dva.
/Jak se jim mám omluvit, když nedokážu vyslovit ani hlásku hm??? A co to … co to sakra zas bylo za … sen? Bylo to tak živé ….já-/
„To je dobrý …“ přerušil její myšlenky Ionari., když viděl její zkroucený obličej. Yuri si stále držel čelo a se zavřenýma očima se snažil potlačit bolest, jež mu na onom místě pulzovala.
„Hele … jak vím ten problém s tím mluvením a tak jsem ti přinesl tužku a papír. Můžeš nám cokoliv napsat, to snad umíš ne???“ zaculil se na ní opět světlovlasý kluk a s úsměvem jí všechny vyjmenované věci strčil do ruky. Ještě zmatený z toho všeho na něj vyjukaně hleděla.
„No neboj … my tě neukousneme … ale, že si nám nahnala strach. Málem jsme tě ztratili …“ nešťastně se na ní podíval. To už byl při smyslech i tmavovlasý starší mladík a stál opodál a měřil si ty dva pohledem. Dívka uhnula před jeho očima.
„Yuri sakra … můžeš se tvářit trochu pozitivně? Děsíš jí …“ zapeskoval mladší kluk. Yuri se na to jen za šklebil a povolil zamračené mimiky na tváři.
„Takže … jak se vlastně jmenuješ?“ vrátil se pohledem zpět k dívce. Ta střelila pohledem po obou dvou, pak se chopila tužky a začala něco psát na papír.
/Jak se vlastně jmenuji???Co mám napsat …/ poté si vzpomněla na sen.
Podala papír Ionarimu. Mezitím se přiblížil i Yuri a oba teď hleděli na písmenka úhledně napsaná na papíře.
„Takže…. Mionn jo??? Tak milá Mionn …těší nás. Ještě jednou já jsem Ionari a tohle je Yuri,“ usmál se na ní světlovlasý kluk.
/Mionn … to je jak pro princeznu …/ neodpustil si Yuri a musel se pousmát.