Ne každý smí začít znovu 11 - Epilog

„Co tady děláš?“ sykl, ale neotočil se. Vpíjel se očima do pahýlu stromu, který před chvíli sám zničil svým jutsu. Dlaň ho svrběla. Měl takovou chuť skácet další, ale ničemu by to nepomohlo, ne když byla tady. Tak blízko! Slyšel její dech, cítil její vůni a představoval si její úsměv...
„Tak co tady chceš?!“ zopakoval svou otázku naléhavěji, ale odpovědi se stále nedočkal. Jediné, co slyšel, byl jeho vlastní zrychlený tep šumící v uších. Na chvíli zapochyboval, jestli si s ním jen krutě nezahrála představivost a otočil se. Stála tam. Byla starší a pohublejší, než si ji pamatoval, a jiskry v jejích zlatohnědých očích zmatněly, ale stále byla krásná, nebezpečně krásná.
„Přišla jsem se rozloučit,“ pokusila se usmát, ale jen na krátký okamžik nadzdvihla koutky úst.
„Utahuješ si ze mě?“ Kakashi si byl jistý, že se přeslechl. Musel se přeslechnout! Ale strnulý výraz její tváře mu napověděl, že to myslí vážně.
„Mám zpoždění, já vím. Kakashi...“
„Sedm let. Ale na tom nesejde,“ přerušil ji.
„Nesejde... Jo, to vidím,“ rozpřáhla ruce, aby poukázala na spoušť, kterou kolem natropil. Kakashiho pohled už nemohl být tvrdší. Musela vynaložit velkou snahu, aby jej ustála, ale i tak po chvíli uhnula pohledem.
„Trénink,“ utrousil suše, otočil se k ní zády a začal sbírat poházené kunaie.
Chvíli váhala, ale nakonec se sehnula a také zdvihla několik vrhacích nožů válejících se po zemi. Neušlo mu, jak se pomalu přibližovala. Nemohla sbírat ty vzdálené? Vždyť měl takový rozptyl! Ne, ona si musela vybrat ty, které měl v dosahu.
„Proč jsi se vrátila do Konohy?“ upustil posbírané zbraně a napřímil se. Rozčilovala ho. Nechtěl se tomu poddat, ale nemohl si pomoct.
„Figuruji nyní jako diplomatická vyslankyně Písečné. Mám tu misi,“ slabě se usmála a tak jako on položila kunaie do trávy.
„Diplomatickou misi? A zrovna ty?“ poznamenal jedovatě.
„Co tím chceš říct?“ zeptala se podezřívavě.
„Já jen že bych nevěřil, že v sobě diplomatické nadání probudí zrovna Kamisori,“ pokrčil rameny.
„Kamisori...“ špitla a odvrátila se od něj.
„Trochu jsem se vyptával.“
„Nejsem hrdá na minulost,“ pomalu se k němu zase otočila s prázdnýma očima jakoby bez života, „ale tahle minulost není moje. Rozumíš? Není! Je té ženské, která se na mě doma blahosklonně usmívá z těch příšerně idylických rodinných fotografií. To ona byla Kamisori, ne já. A Gaara-sama dává druhé šance.“
„Tak proč jsi mi ji zatajila, když tvrdíš, že to nejsi ty?“
„Nechtěla jsem, aby ses na mě díval... takhle.“ Vpíjela se do jeho nevraživé tváře a zoufale se snažila nevnímat náznak pohrdání.
„Byl jsem ANBU! Myslíš si, že nevím, co je to ušpinit si ruce?“
„A víš, co je to vraždit z rozmaru?“
Neodpověděl.
„Vraždit kvůli povrchní marnivosti? Oblékat se výstředně a budit pozornost v branži, kde by měla hrát prim nenápadnost nebo ještě lépe neviditelnost? Ne, to by jí pýcha nedovolila, to raději po akci zmasakrovala všechny, kdo by ji snad mohli poznat. A ještě to hloupé krycí jméno, které si sama dala - Žiletka. Nenávidím ji!“ Křečovitě se chytla zjizvené paže skryté v rukavici.
Kakashi se snažil zahnat myšlenku, že i ona si dala před sedmi lety podobně nesmyslnou přezdívku. A dokázal si živě představit, že uniformu písečných shinobi by na ni nikdo nedostal ani násilím, protože jak jinak vysvětlit obtažené rudé šaty se zlatým spirálovým ornamentem, které měla teď na sobě při plnění mise? Možná, že se alespoň vzdala skrytých žiletek, ale rozhodně by na to nesázel. Ona a Kamisori si jsou podobné mnohem víc, než si připouštěla. Nebo na druhou stranu možná si to připustila a právě proto ji nesnesla.
„A on?“ zajímalo ho.
„Cože?“
„Miluje ji?“
„Velmi,“ hlesla, když pochopila, že se ptá na manžela.
„A tebe?“
Odmlčela se. Váhala. Byla to jednoduchá otázka, tak proč nenacházela odpověď? Kakashi důrazně zopakoval svůj dotaz. Zhluboka se nadechla.
„Není snadné být ženou vůdce klanu. Zvlášť když mě z něj odstřihli. A vlastně k němu ani patřit nechci! Není snadné být doma někde, kam nepatřím. Kdysi ano, kdysi jsem byla sirotek, kterého se ochotně ujali. Dali mi rodinu, péči, pozornost. Byla jsem zvídavá, přehnaně snaživá, neústupná a tak jsem se stala dokonce osobní svěřenkyní nejvyššího. Naučil mě vše a já hltala každé jeho slovo, každý jeho náznak, každou jeho nevyslovenou myšlenku. Obdivovala jsem ho, vzhlížela jsem k němu, zamilovala se. Zní to skoro jako pohádka, že? Myslím, že možná byla,“ zamračila se. „Pak přišlo dítě a mě zakázali plnit úkoly. Nemůžeš být Takari, když jsi matka. Člověk v sobě může potlačit mnohé, ale mateřské pouto těžko a to je riziko. Ale já jsem si musela vyřvat tu poslední akci. Tu poslední zpropadenou akci!“
„Lituješ toho?“
„Samozřejmě že ano! Měla jsem všechno, muže, kterého jsem milovala, úžasnou maličkou holčičku a život, který jsem považovala za perfektní a všechno jsem to zahodila. A jenom kvůli té nesmyslné pýše a aroganci! A teď? Teď přežívám ve zvráceném životě cizí ženy a můžu se jen rezignovaně dívat, jak mou prvorozenou vychovávají k tomu, aby ty zrůdnosti jednou vedla sama.“
„Prvorozenou...?“
„Ona je tak chytrá, silná a tvrdá. Bude z ní ukázková Takari, vím to a děsí mě, že s tím nemůžu nic dělat. Můžu ji jen němě sledovat a bloumat po domě plném šťastných vzpomínek, které jsou mi cizí, protože ty moje zůstaly v Konoze... S tebou.“
S poslední její větou se v něm vzedmula vlna vzteku. Sedm dlouhých let se snažil na ni zapomenout, vyhnat ji z hlavy, snažil se neprobouzet se s pocitem, že vedle něj někdo chybí a ona si sem teď jen tak nakráčí a mává mu jeho zmrzačeným srdcem před očima! Kde bere tu drzost?
„Já to nechápu, co ode mě vlastně chceš?“ procedil skrz zuby.
„Jak jsem řekla, rozloučit se. Prostě se potřebuji s tebou rozloučit. Potřebuji za tím vším konečně udělat tlustou čáru, posunout se dál a potom bych snad...“
„Dobrá, tak tedy sbohem.“ sykl ledově.
„Kakashi...“
„Ne, tohle je šílené. Proč mi to vlastně všechno říkáš teď? Proč jsi se neobtěžovala mi to vysvětlit tenkrát, když jsem o to stál?!“ stěží se ovládal.
„Kakashi...“ třásl se jí hlas.
„Tak proč?!“
„Protože bych neodešla!“ vmetla mu do tváře a jeho to šokovalo. „Málem jsem tehdy neodešla ani z tvého bytu. Víc bych prostě nezvládla!“
„Monoe...“
„Neříkej mi tak, prosím. Jsem Kaishi, vzpomínáš? A ty...“ v očích se jí zaleskly slzy. „Ty jsi můj ANBU.“ Natáhla k němu třesoucí se ruku a něžně shrnula temnou látku, jež halila jeho obličej. Její hebké rty se zlehka dotýkaly jeho, než ji k sobě přitiskl a vášnivě jí polibek oplácel. Minuly minuty, dny, roky. Posledních sedm let se rozplynulo v zoufalém polibku plném potlačované touhy a vzteku, který smazal veškerou realitu, ale přesto nemohl trvat navždy. Vnímal její ledové prsty na své tváři, jak rozechvěle kloužou dolů, vnímal, jak se pomalu odtahuje. Tušil její sbohem, ale oči nechal zavřené. Věděl, že odchází, cítil to, ale nechtěl to spatřit. Znovu už ne.