Hedvábný déšť 03 - Když se v dálce vítr zvedá

„Co je to s tebou, Asumo?“ vytrhla ho z přemýšlení ta protivná Yuuhi.
„Hleď si svého,“ obořil se na ni a zrychlil, ale brzy ho dohnala.
„Jsme spolu v týmu, takže si hledím svého!“ vmetla mu do tváře a upřela na něj ty nesnesitelné krvavé oči. Vnitřně se oklepal.
„Tak mě z toho vynech,“ zavrčel a znovu přidal, tentokrát už ho neotravovala. Les se kolem něj míhal jako splašený a jemu vůbec nezáleželo na tom, že zbytek jeho týmu je nejspíše daleko vzadu. Co na tom? Úkolem bylo doručit jakousi tretku do rukou feudálního pána a tak se i stalo. Hotovo! V popisu mise nenašel nic o tom, že se mají všichni vrátit společně držíce se za ručičku. Tak proč by se měl zdržovat?
Hlavou mu opět začaly vířit myšlenky, ze kterých ho tak neomaleně vytrhla ta holka. Zbourali ji. Poslední poničená čtvrť po útoku Kyuubiho byla srovnána se zemí. Jeho místo, ne, jejich místo padlo. Likvidační četa se tam konečně dostala a on tak přišel o své útočiště. Vřelo to v něm pokaždé, když si vzpomenul na těžký dusivý prach, který tam nalezl druhý den po rozhovoru s ní. Musela to vědět. Musela vědět, že se blíží konec, to proto byla tak zoufalá, že ji chce odvést. Loučila se. A on teď neví, kde ji hledat. Vzteky se mu zatmělo před očima. Do hajzlu!
Jedna z prvních lekcí, kterou na akademii dostanete, je, že ninja se musí za všech okolností stoprocentně soustředit. Kdyby na to Asuma pamatoval, jistě by jej nepřekvapila naprasklá větev, která se pod ním prolomila. Zřítil se z několika metrů na zem, kde naštěstí husté křoviny zmírnily jeho dopad, ale i tak si bolestivě pochroumal nohu. Lehce se oklepal, aby zapudil šok, a pokusil se vstát. Šlo to ztuha a pravdou bylo, že postavit se na zraněnou nohu bylo nemyslitelné. Dokázal se ještě tak vyplést z křoví a posadil se na lesní cestu. Teď mohl jenom čekat. Sice to trvalo, ale jeho tým nakonec dorazil.
„Co to, Sarutobi? Myslíš, že teď je vhodná doba na piknik?“ utrousil jedovatě Aoba, který se do něj nevybíravě strefoval prakticky celou misi. Ale co, ani on nebyl nadšený, že mu opět velí tenhle šašek.
„Aobo,“ napomenula ho Kurenai, „nevidíš, že je zraněný?“
„Hm,“ pokýval kapitán hlavou, když si prohlížel zkrvavenou nohu, „určitě to musí bolet. Konečně pošramocená pýcha je velmi vážné zranění.“
Na místě by ho roztrhl vejpůl, ale nemohl vstát. Zuřivost z něj překypovala a mísila se s vystřelující surovou bolestí, která napovídala, že pravá holeň je momentálně mimo hru. Dívka zlehka odstrčila kapitána a poklekla k němu. Vyhrnula krví nasáklou látku a zlehka se dotkla okolí velké rány. Asuma sykl.
„Bolí to?“ zašeptala, ale on jen zarytě zakroutil hlavou.
„Ty hrdino,“ otituloval ho sarkasticky Aoba. „Dej mu první pomoc, odneseme ho do vesnice,“ přikázal Kurenai a podával jí krabičku s červeným křížem.

Cesta do vesnice se nesnesitelně vlekla. I když ho z každé strany přidržoval jeden z jeho týmových partnerů, díky pofidérnímu ošetření ztrácel docela dost krve a byl rád, že vůbec může pokračovat. Navíc na té holce už začínala být znát únava. Nespletl se, je slabá. Naštěstí se v dálce pomalu rýsovala hlavní konožská brána a jeho utrpení bude tak brzy u konce.
Když konečně dorazili do nemocnice, Aoba ho nemilosrdně setřásl na lavičku. Náraz, který projel jeho tělem, mu proti jeho vůli vehnal slzy do očí. Zamlženě sledoval, jak jeho kapitán mluví s pohlednou blondýnkou na recepci a ukazuje jeho směrem, poté se vrátil.
„Už se o něj postarají, pojď, Kurenai.“
Dívka zavrtěla hlavou: „Zůstanu s ním.“
„To není potřeba, postarají se o něj,“ ujišťoval ji.
„Zůstanu,“ stála si na svém a posadila se vedle Asumy. Aoba střelil pohrdavým pohledem po zraněném a pak se na ni soucitně zadíval.
„Jak chceš.“ S těmito slovy odešel.
Seděli mlčky. Rozčilovala ho. Neprosil se jí o společnost, nestál o její podporu. Proč si nejde po svých? Naštěstí měla tolik rozumu, aby ho neotravovala nějakýma rádoby uklidňujícíma kecama.
„Sarutobi Asuma! Vyšetřovna číslo tři!“ zakřičela blondýnka z recepce a Asumovi došlo, že jeho kapitán zranění jistě bagatelizoval, když si pro něj nedojeli s vozíkem a čekají, že se tam dobelhá sám. Ten hajzl!
„Sarutobi Asuma!“ vřeštěla znovu recepční.
„A jak asi?!“ sykl podrážděně, ale to už Kurenai vstala a pokoušela se ho zvednout. Povytáhl obočí.
„Tak mi přece trochu pomoz,“ napomenula ho a on se na ni zavěsil. Její dech se pod jeho tíhou zrychlil a byl výrazně hlasitější. Doufal, že ta pitomá vyšetřovna je blízko nebo té chudince rupnou záda. Doklopýtali za recepci a celkem brzy našli dveře označené třemi vodorovnými čarami.
„Už to zvládnu sám,“ obořil se na ni hrdinsky. Kurenai ho okamžitě pustila, což mělo za následek zavrávorání a bolestivý náraz bokem do kliky od dveří.
„Myslím, že ne,“ ušklíbla se a opět ho podepřela. Po vyzvání, které přišlo prakticky okamžitě, protože si nejspíš lékařský personál náraz spletl se zaklepáním, vstoupili.
Ostře osvětlená místnost páchla desinfekcí. Lehce nakrčil nos, ale jeho pozornost okamžitě přilákalo lůžko vprostřed místnosti. Lhal by, kdyby nepřipustil, že by si na něm rád odpočinul.
„Položte se na lehátko, léčitel tu bude hned,“ zadrmolila sestřička sedící v rohu u psacího stolu, která něco horlivě vypisovala, aniž by se na ně podívala. S Kurenainou pomocí se vyšplhal na lehátko a nekompromisním pohledem jí dal najevo, že už může konečně vypadnout. Ani se nehla, jen se do něj vpíjela krvavýma očima a on se odvrátil. Vážně, kdyby měl sám tak nechutné duhovky, v životě by se do zrcadla nepodíval!
„Zdravím!“ vplul do místnosti prošedivělý střízlík s protivným úsměvem. „Tak copak to tady máme?“
Kurenai ho předběhla a dala se do líčení situace. Nakonec byl i rád, že může mlčet a nemusí léčiteli vysvětlovat zcela evidentní. Koneckonců kdyby měl ulomený zub, asi mu z holeně nepotečou potoky krve, ne? Celkem ho i překvapilo, že z jejích úst to vypadalo, jakoby se zranil při hrdinském plnění mise. Ale na druhou stranu je to vlastně pravda, tak co. Cukl s sebou, když se léčitel dotkl nohy.
„To bude fraktura,“ zasmušil se, ale prohmatával dál. Asuma zavřel oči a snažil se nedat své utrpení najevo, ale bolest, jaká jím projela při každém doteku toho chlapa, byla téměř nesnesitelná. „Nejméně na dvou místech. Kotník to také odnesl. Nepěkně. Ale máte štěstí, chlapče, na zlomeniny a zvláště pak rozdrcené kosti já se specializuji. Drahá, počkejte si venku.“
Ucítil jemný stisk na rameni, který měl být nejspíš povzbudivý a pak za Kurenai zaklaply dveře.
„Máte toho jistě dost, chlapče, takže vám dáme něco proti bolesti a lehce vás uspíme.“ Asuma chtěl zavrtět hlavou, ale léčitel ho předběhl. „Není třeba, abyste zbytečně trpěl, hrdinství už jste prokázal dost podle slov vaší dívky.“
Chtěl mu vpálit, že ona není jeho dívka, ale nenašel na to sílu a raději to spolkl, konečně co je zrovna jemu do toho.
„Tsuyu, dejte mu...“ Jen letmo poslouchal léčiva, která léčitel hlásil své sestřičce. Pak se ozvaly zvuky charakteristické při přehrabování v šuplících a na kachličkách zaklapaly podpatky, jak se k němu sestřička blížila.
„Teď to trochu štípne,“ pronesla potichu a napíchla mu žílu. Skoro to nevnímal. V porovnání s končetinou, kterou měl v jednom ohni, bylo tohle jako nic. Možná by si ani nevšiml, kdyby ho na to sama neupozornila. Ještě jehlu ani nevytáhla a jeho už zaplavoval pocit úlevy. Bolest pomalu ustupovala a světlo, které cítil za víčky se vytrácelo.
„Sladké sny, Sarutobi,“ zašeptala mu do ucha, než se propadl do tmy.

Přítomnost ho volala. Jen velmi neochotně zdvihl příliš těžká víčka, aby je okamžitě znovu zavřel. Okolní světlo bylo bolestně oslepující.
„Konečně,“ ozvalo se stroze.
Do hajzlu! Pokusil se víčka znovu otevřít a tentokráte udržet. Ležel na lůžku nemocničního pokoje. Plenta, jež vysela po jeho levé ruce, naznačovala, že není jediným pacientem, ovšem o tom se mohl jenom dohadovat. Jediné, co věděl až nepříjemně jistě, bylo, že má návštěvu.
„Nahnal jsi mi strach,“ přistoupil k němu návštěvník.
„Nemyslím si,“ odtušil suše a pokoušel se posadit. Byl ale ještě příliš omámen. Ten plesnivej dědek mu nechal píchnout nějaký nechutný dryák a prý trochu vás uspíme. To určitě!
„Léčitel říkal, že rekonvalescence si nějakou dobu vyžádá, operace kotníku byla poměrně náročná...“
„Proč jsi tady?“ přerušil ho neomaleně.
„Jsi můj syn, Asumo,“ řekl svým typicky poučným tónem.
„Málem jsem zapomněl.“ Zavřel zase oči a odvrátil hlavu od návštěvníka. Po chvíli zaslechl tiché klapnutí dveří.
„Milý jako vždy,“ ozvalo se zpoza závěsu.
„Co ty tady děláš?“ podivil se Asuma a pokusil se odhrnout plentu. Pacient z vedlejšího lůžka byl ale rychlejší.
„Trochu jsem to přehnal,“ poukázal posunkem ruky na zavřené oko, „ostatně tak jako ty.“
„Co ty o tom víš, Kakashi?“ Měl nepříjemné tušení.
„Docela dost. Kurenai se tě sice snažila dojemně krýt, ale Aoba si to pro sebe nenechal.“
„Hajzl,“ ujelo mu.
„Tobě ještě nikdo neřekl, jak je týmová spolupráce důležitá?“
„Nezačínej. Oni stejně nejsou můj tým.“ Ten namyšlený ANBU ho rozčiloval. „A jak vůbec můžeš znát podrobnosti, když jsi zase upoutaný v posteli?“ zeptal se ostře.
„Trvalo ti dlouho, než jsi se probral z limbu a Sandaime-sama byl poněkud sdílný,“ nepěkně se usmál a Asumovi projela žilami dávka adrenalinu. Vztekle zatáhl závěs, který je dělil a otočil se na druhý bok. Neměl náladu poslouchat tyhle povýšenecké kecy. Chtěl být sám, ale to by byl v tomhle zatraceném špitále až příliš velký luxus. I když ze své pozice nedohlédl na dveře, slyšel, jak se znovu otevřely.
„Jak se dnes cítíte, Kakashi-san?“ zeptal se ženský hlas a zvuky podpatků napovídaly, že přistoupila k vedlejší posteli.
Ten hlas mu byl povědomý. Ano, vzpomíná si, je to ta sestra, která mu píchla do žil to svinstvo. Ta, která mu popřála dobrou noc. Šokovaně se posadil, nedbal malátnosti, kterou pocítil a energicky rozhrnul závěs. Zíral na pohlednou černovlásku naklánějící se nad Kakashim a nebyl schopný slova.
„Vyspaný dorůžova, Sarutobi?“ ušklíbla se.