Někdo, pro koho stojí za to zemřít

Vyvedli mne z tmavé chodby, ruce svázané za zády. Nikdy jsem si nemyslel, že skončím takhle. Slunce mě ostře udeřilo do očí, musel jsem sklonit hlavu. Strážím se můj čin nezdál, donutily mne ji znovu narovnat.

Byl jsem doveden až k široké římse vysoko nad hlavami zástupu tísnícího se pode mnou. Dav se vzdouval jako voda velkého oceánu čeřená silným, divokým větrem. To já jsem byl onen vítr. Já jsem bouřil davy a stavěl nejlepší přátele proti sobě. Celou vesnici jsem rozdělil na dva tábory. Co jsem to provedl?

Zničil jsem klid ve vesnici, kterou jsem miloval a chránil. Byl jsem ochotný položit za ni život. Obětovat pro ni cokoliv, rodinu, přátele, vše co jsem kdy měl. Ale ne takhle. Takhle potupně. Jako zločinec. Musím zemřít před zraky lidí, na kterých mi vždy záleželo. Já je už asi nezajímám. Jsem jen další bezejmenná oběť, jedna z tisíce mrtvých duší, které položili život pro dobro své drahé vlasti. Jenže o mě si to nikdo říkat nebude. Nebude ze mě hrdina, který se obětoval, aby přinesl vesnici mír. Ne teď.

Stráže mi zatlačily na ramena tak silně, že jsem klesl na kolena. Muž v drahé róbě si stoupl vedle mě a rozvinul svitek. Nevnímal jsem ho, nevnímal jsem nic. Křik davu utichl, obraz se rozmazal. Zatočila se mi hlava, zavřel jsem oči. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Panika mnou prostupovala jako ostrý nůž. Uvědomoval jsem si, že tohle je můj poslední den.

Už nikdy nespatřím východ ani západ slunce. Už nikdy neuslyším šťastný dětský křik a veselé cvrlikání ptáčků za oknem. Už nikdy déšť neschladí mou rozpálenou kůži. Už nikdy…

Otevřel jsem oči a vzhlédl k nebi. Stále bylo ticho, zvuky byly přebytečné. Teplo a světlo zářícího kotouče mě izolovalo od okolního světa jako bych byl zabalen do vaty. Ta pověstná vata mě donutila vzpomínat.

Vzpomínal jsem na nádherné chvíle s tebou. Seděli jsme v parku, byla to naše první schůzka a já měl nehoráznou trému. Chtěl jsem ti říct, že tě miluju, ale ty jsi mě umlčela. S naprosto vážnou tváří jsi tvrdila, že bych svými slovy zničil dokonalou harmonii přírody. Smála ses tím svým krásným, vysokým smíchem, když jsem se na tebe překvapeně díval. Pak jsi mě políbila, krátce, ale láskyplně.
„Smrt! Smrt! Smrt!“
Skandování davu mě vytrhlo z uklidňující vzpomínky a vrátilo zpět na zem. Radši bych dál utíkal do snu, než stál čelem ke kruté realitě a poslouchal rozsudek z úst tlustého, bohatého soudce.

„Za trestný čin vraždy…“

Teprve teď mi došlo, proč tu vlastně jsem. Já zabil. Mimo misi. Civilistu…
Temná noc. Foukalo. Já se vracel z mise a ty asi z práce v Ichiraku, tvého zaměstnání. Zničehonic se jakoby odnikud objevilo pět temných siluet.

Obklíčily tě. Nejsi kunoichi, neměla ses jak bránit. Musel jsem ti pomoct.
Po několika kopech a úderech ležely na zemi. Čtyři siluety se zvedly, ale ta pátá. Bylo mi jasné, že ten muž je mrtvý.

Brečela jsi mi v náručí, ale byla jsi v pořádku. Snažil jsem se tě utěšit. Říkal jsem ti, že teď už jsi v bezpečí a to je hlavní. Neposlouchala jsi. Pořád jsi opakovala něco o vraždě a smrti. Byla jsi vyděšená a klepala jsi se.

Čekali jsme do rána. Když první paprsky ranního slunce ozářily liduprázdnou ulici, spatřil jsem, čí smrt jsem způsobil. V temně rudé, pomalu v hlíně pomalu se ztrácející krvi ležel syn feudálního pána.

Nemělo to cenu, šel jsem se přiznat. Přeci se říká, že přiznání je polehčující okolnost. Jenže jsem zapomněl na jednu zásadní věc. Smrt člena panovníkovi rodiny zaviněná jinou osobou má jen jeden trest. A to za všech okolností.

Nikdo se nestaral o psychické trauma mé lásky, ani o čin mrtvého následníka postu feudálního pána v Zemi Ohně. Nikoho nezajímaly okolnosti.

„…se odsuzuje Hatake Kakashi, shinobi z Vesnice skryté v listí, k trestu smrti,“ dav se souhlasně rozkřičel. Zjevně už na mé straně není nikdo, možná až na jednoho člověka.

„Ale kvůli činům, které vykonal pro svou vesnici, je mu dovoleno spáchat Seppuku,“ dav začal nesouhlasně bučet.

Chvíli trvalo, než se dav uklidnil. Pak se teprve mohlo přistoupit k obřadu. Začal jsem počítat poslední minuty mého života. Meč byl přinesen, kat se také dostavil.

„Já to zvládnu sám.“

„Opravdu?“ zeptal se posměšně soudce.

„Ano,“ nevrle jsem zavrčel.

Popravčí, jenž měl ukončit mé trápení setnutím hlavy, odešel. Rozvázali mi ruce, promnul jsem si zápěstí. Opět jsem pomyslel na tebe. Brečíš teď někde v koutku? Křičíš s davem a přeješ si mou smrt?

Uchopil jsem do rukou chladný kus oceli, který mi měl vzít poslední naději na alespoň trochu radostný život s tebou. Nějaký čas jsem se odhodlával. Vzít si život bylo těžší, než jsem si myslel, těžší než nás učili. Naposledy jsem si vzpomněl na tvé tenké rty, jak šeptají ta něžná slůvka. Bodl jsem…
Ostrá bolest mi pronikala celým tělem. Snažil jsem se, aby na mně nebylo nic znát. Nechtěl jsem udělat radost škodolibému soudci a už vůbec ne davu, který byl ovládán jako stádo ovcí.

Čepel pomalu prokluzovala orgány. Klečel jsem v krvi, pomalu jsem upadal do konejšivé tmy. Nastal čas.

Vytáhl jsem si meč z břicha a nasměroval ho k odhalené šíji. Tak tohle je konec? Člověk přestane vnímat realitu a myslí jen na věci, na kterých mu doopravdy záleží?

Já myslel jen na tebe. Viděl jsem tvou veselou, usměvavou tvář, tvé jemné kaštanově hnědé vlasy a hlavně tvé důvěřivé černé oči, které dokázaly říct víc než tvá výmluvná ústa.

Vždy tě budu milovat, Ayame…