Hedvábný déšť 01 - Když první z kapek smáčely zem

„Do hajzlu!“ ulevil si mladík a vší silou praštil do zchátralého polorozpadlého laťkového plotu, ten nápor nevydržel a sesunul se k zemi jako domeček z karet. Už je to přes půl roku a z téhle čtvrti je furt bouranina. Ale vlastně mu to ani nevadilo. Často zde nacházel odreagování po rádoby duchaplných a neskutečně dlouhých rozmluv s otcem. Proč v tom zatraceným důchodu nezůstal?! Pohlcen novým návalem vzteku kopl do trámu přilehlého domu, díky čemuž se s rachotem zřítil poslední kus jeho střechy. Tímhle tempem tu demoliční četa nebude mít co dělat, až se sem konečně dostanou. S povzdechem pokýval hlavou a teprve nyní si uvědomil, že ho někdo pozoruje.
„Co tu chceš?“ utrousil věcně, protože tato čtvrť byla z důvodu bezpečnosti okolí uzavřena.
„Ulevil sis?“ záměrně ignorovala jeho otázku.
„Hele, tady nemáš co dělat. Zmiz!“ vyštěkl otráveně, protože na společnost opravdu neměl náladu. I když si musel přiznat, že na tuhle dívčinu špatný pohled nebyl. Vlastně čím déle si ji prohlížel, tím více ho šimralo v žaludku. Už od pohledu hedvábně jemné ebenově černé vlasy jí v kaskádách spadaly přes dmoucí se ňadra až ke štíhlým avšak přesto zřetelným bokům. Pár neposlušných pramenů povlávajících ve větru se sice snažilo zakrýt jí tvář, ale přesto mu neunikly jemné a dokonale symetrické rysy její bělostné tváře s plnými lehce pootevřenými rudými rty. A když si ladným pohybem odhrnula vlasy z čela, zadíval se do jiskřivých blankytně modrých očí lemovaných neskutečně černou záplavou dlouhých řas. Když se od nich konečně odpoutal, sjel znovu očima celou její postavu, aby uznal, že na první pohled jednoduché dlouhé švestkově fialové šaty, které byly ovšem na patřičných místech řádně obepnuty, dráždily jeho fantazii víc, než by si byl ochoten připustit. A ten zadek...!
„Hej!“ zavolal na ni, když mu došlo, že se otočila k odchodu.
Nereagovala. Jen velmi nerad odtrhl pohled od jejího svůdného pozadí a rozběhl se za ní.
„No tak počkej přece, copak neslyšíš?“ vyhrkl, když se před ní zastavil a zatarasil jí tak další cestu.
„Tak si vyber, mám odejít nebo zůstat?“ rozhodila ruce v rezignovaném gestu a mrskla po něm netrpělivým pohledem.
„Já jenom, že není důvod až tolik spěchat,“ ošil se, „ještě jsme se ani nepředstavili.“
„K tomu ale také není důvod, Sarutobi,“ pozvedla významně levé obočí a ladným obloukem ho obešla.
„Ale…“
„Sbohem,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
Chvíli ještě sledoval její útlou vzdalující se postavu, ale pak se mu do žil vrátil dřívější vztek. Nakopl cihlu, která se válela na cestě, a zaklel.
„Zapomeň na to, Asumo.“
„Co?“ vyjelo z něj podrážděně a očima těkal po místě, odkud odhadoval dalšího narušitele. Netrvalo dlouho, než na jedné z vetchých střech zahlédl chuunina se senbonem v ústech, kterak si ho kriticky prohlíží.
„Říkám, abys to nechal plavat,“ seskočil k němu Genma.
„Ale co, sakra?“ vyjel na něj.
„Na ni prostě nemáš,“ skousl jehlici a letmo přimhouřil oči.
„A co je zrovna tobě do toho?“ zaťal ruce v pěst. Rozčiloval ho i pohled do jeho samolibé tváře.
„Ber to jako přátelskou radu,“ ušklíbl se a opatrně doskočil zpět na střechu, „a shání tě Hokage-sama,“ zavolal ještě za sebou a zmizel.
Shání tě Hokage-sama, parodoval si jeho zprávu v duchu, ale jinak jí nedbal. Copak je tatíkův pejsek, aby přiběhl hned na zavolání? To ani náhodou! Zastaví se tam později, až půjde takříkajíc kolem. A dál pustil rozkaz z hlavy, protože jeho myšlenky se točily kolem jiné věty, kterou mu Shiranui vmetl do tváře. Na ni prostě nemáš... Co tím jako, sakra, myslel? Proč by na ni neměl? Sice nevypadala nejhůř, to se musí nechat, ale to je asi tak všechno. Prostě obyčejná holka, co se potuluje, kde nemá. Navíc i ví, že je synem Hokage, a tato informace mu už od dětství zajišťovala dívčí náklonnost. Takže je prostě jasné, že kdyby chtěl, tak by si z ní udělal fanynku jako z jakékoliv jiné. Ale neměl zájem. Nicméně pořád mu vrtalo hlavou, proč se do toho ten arogantní chuunin pletl? Měl snad na ni zálusk on a když pohořel, tak se pokusil trapně podrýt sebevědomí jemu? To se chlapeček spletl! Nakopl další cihlu a vyrazil směrem, kudy odcházela ta holka.

Rychlým krokem opouštěla polorozpadlou čtvrť a silou vůle se pokoušela zahnat slzy, které se jí draly do očí. Milovala to tady. Nenáviděla! Ale pořád se vracela. Nedokázala si představit, že by se sem už neměla nikdy podívat. Snažila se nevnímat trosky, suť a přízrak smrti, ne, pokoušela se vybavit si vůni rozkvetlých keřů, které lemovaly chodníky, hlahol dětí dovádějících na nedalekém hřišti a hlavně její hýkavý smích. Vždycky ji rozesmál. A teď? Teď ji ta představa uklidňovala. Jenomže dnes byla vyrušena. Ten mladý Hokageho floutek se tu prostě zničehonic objevil a choval se, jako by mu to tu snad patřilo! Tohle je její místo! Jak pohrdala elitami, namyšlenci a hlavně ninji. Nechápala jejich touhu po boji, po vítězství. Copak si neuvědomují, že opakem vítězství je smrt? Nedokáží si vážit života? Dobrá, ona si nedokáže vážit jich. Zaťala ruce v pěst, ale okamžitě je zase povolila. Odmítala si nechat dále kazit den, natož někým jako je on. Zhluboka se nadechla.
„Neměla bys sem chodit, není tu bezpečno!“ ozvalo se jí zničehonic za zády, ale nelekla se.
„Najednou tu není bezpečno?“ pronesla trochu otráveně a nechala Genmu, aby s ní srovnal krok.
„Jak to myslíš – najednou? Vždyť zákaz vstupu je tu více jak půl roku!“ snažil se tvářit zmateně.
„A ty mě tu každou neděli už skoro půl roku sleduješ, ale ozval jsi se až dnes. To kvůli tomu namyšlenému frajerovi? Ale no tak, já se o sebe přece dokážu postarat sama,“ lehce se na něj usmála.
„Tys o mě věděla?“
„Jistě,“ ujistila ho a jako odpověď na jeho zdvižené obočí dodala, „možná že nejsem ninja, ale i tak přece poznám, když mě někdo sleduje.“
„To je nesmysl.“
„No tak dobrá,“ rezignovala, „prozradila mi to matka. Bylo mi divné, že se přestala strachovat, když sem chodím, tak jsem z ní vytáhla, že mi domluvila ochranku,“ vysvětlila a pobaveně sledovala, jak dává oči v sloup. „Ale ty jsi mě sem nechodil jenom hlídat, ty jsi také chodil za ní, že?“ dodala téměř šeptem.
Neodpověděl. Měla pravdu, ale mluvit o tom bylo příliš bolestné. Snažil se tuto kapitolu svého života odstřihnout, uzamknout a zapomenout, ale nebylo to tak snadné. Díky ní měl ale možnost pomalu se smiřovat. Když ji viděl truchlit, cítil, že v tom není sám a moct s někým byť mlčky sdílet žal, bylo pro něj osvobozující. Lehce ji objal kolem ramen a vedl ji pryč ze zdevastované čtvrti. Snažil se přitom zapudit vidinu rozpadlé barabizny, před kterou každý týden sedávala. Barabizny, která ještě nedávno bývala sice prostým leč malebným domkem, než se přes ní převalila devítiocasá pohroma. Barabizny, jež bývala jeho domovem. Sklopil zrak a snažil se potlačit myšlenky na dětství, na tu spoustu legrace, lumpáren a vylomenin, které v tom domě zažil, na ty chvíle bezděčného souznění, které se už nikdy nevrátí.
„Nemusel jsi se skrývat, nevadila by mi společnost,“ špitla do ticha.
„Dnes jsi měla společnost a nadšeně jsi nevypadala,“ neodpustil si, i když věděl, kam mířila. Nechtěl ji ale otevřeně odmítat, samota mu vyhovovala.
„To nebyla společnost, to byl narušitel,“ nakrčila nos.
„Večer budeš mít společnost.“
„Cože?“ zamrkala nechápavě.
„Zapomněla jsi?“ škodolibě se usmál.
„Ale... Ne. To je už dnes?“ vyhrkla zoufale.
„Slíbila jsi to,“ upozornil ji s pokřiveným úsměvem.
„Já vím,“ hlesla a zasmušila se. Neměla náladu jít večer ven a už vůbec ne v takovém doprovodu. Byl to špatný nápad. Už od začátku tušila, že to nemá dělat, že s tím nemá souhlasit. Koneckonců to bylo proti všem jejím instinktům. A po dnešku si byla naprosto jistá, že je to ten nejhorší nápad ze všech! Jenomže Genmovi je tak těžké říct ne.

Kráčející siluety zahnuly za roh a zmizely z dohledu. Mladík krčící se na střeše jednoho z poničených domů se převalil na záda. Ten parchant! Se mě chtěl normálně zbavit! Asuma pěnil, když mu došlo, že mu asi těžko mohl Genma předat vzkaz od otce, když tu holku celou dobu šmíroval. Ale bylo to mazané, to mu musel nechat, Hokage ho totiž sháněl neustále. Takže každou neděli. Vybavil si tu část rozhovoru, kterou dokázal zaslechnout. Se ještě uvidí, kdo na ni nemá! Přimhouřil oči a s prsty křečovitě zaťatými v pěst zmizel ze svého úkrytu.