Nevratné ticho: Hon na jinchuurikiho I.

O sedm let později, 28. 3.
„Bojové tábory nevykazují známky toho, že by chtěly ze dne na den vztyčit bílou vlajku a poslat své lidi zpátky do rodných vesnic. Jejich počet roste a lidé, kteří přestali věřit své vesnici, se k nim přidávají. Brzy táborů bude tolik, že se s trochou štěstí porvou samy mezi sebou, přijdou k rozumu a rozpustí se dobrovolně. Pokud ale taková situace nenastane, dojde k tomu, čeho jsme se obávali. Tábory se nezávisle na sobě vrhnou na jednotlivé vesnice. A která vesnice jim pak vydrží oponovat? Bude to zdemolovaná Konoha? Epidemií zmítaná Suna? Nebo možná Kirigakure, která prochází vnitřní válkou? Chcete si někdo vsadit?“
Promlouval hlubokým hlasem starší muž ke své šestičlenné organizaci, když domluvil a přestal se v předklonu lokty opírat o židli, otočil se k obecenstvu zády. Mlčky pak přešel k obrazu, který pokrýval celou stěnu, zahleděl se na vodní hladinu vyobrazeného jezera, jako kdyby tam mohl najít šifru, odpověď na momentální problém. Marně vyčkával, jestli z místnosti zazní osvobozující řešení, vlastně šlo spíše o řečnickou otázku, tušil, že nedostane odpověď. Na to konto se otočil zpět a pokračoval.
„Tento problém jsme vydrali na povrch my, dalo by se říct. Odstranili jsme zbytek Akatsuki. Kontinent 5 živlů měl tehdy společného nepřítele, velmi silného, bylo potřeba, aby lidé drželi při sobě. Nyní už tomu tak není, Akatsuki přestalo existovat. Jenže kvůli tomu teď cítím zodpovědnost za to, co se děje. Protože možná za měsíc nebude kromě Akatsuki existovat už ani svět, který známe. Lidé ztratili strach a ztratili i úctu k autoritám.“ Chtěl ještě pokračovat, ale všiml si, že se Naruto blaženě tetelí. Všimli si toho i ostatní a nejspíš bylo všem jasné, oč jde.
„Daichi? Děje se něco? Tohle je vážná situace.“ Napomenul ho s káravým pohledem a doufal, že ten kluk bude aspoň mít nějakou smysluplnou výmluvu, aby ho mohl propustit z tohohle setkání. Tímhle tempem za chvíli budou všichni využívat jeho tolerantní vůli a bude pak pořádat jednání jen sám se sebou.
„P-pardon, tohle… Eh. Já jen, jen jsem se tak zapřemýšlel, však víte… To, občas se stává to, že nějak prostě… Tak.“ Komolil ze sebe celý rudý, snažil se tvářit velmi vážně, ale nedařilo se mu to ani za mák. Nori nad ním musel protočit oči, hormony jsou zlo, ale čekal, že jeho druhého nejlepšího žáka už tyhle pubertální výkyvy přešly.
„Běž, prosímtě, my to tu dořešíme.“

Během, za který by se nemusel stydět ani vrcholový sportovec, zamířil nervózní blonďák do téměř nejvyššího patra mohutného sídla, když konečně na chodbě vylovil z kapsy klíče od svého bytu, dostal se do předsíně. Nejspíš by se tam býval raději ani nedostal, z ničeho nic mu na záda ze stropu skočila příšera a dlaněmi mu zatemnila dění. Tou příšerou nebyl nikdo jiný než jeho týmová kamarádka, Kyerine. Díky ní a Norimu se toho hodně naučil, možná až příliš. Například, mít ji za zády znamenalo vždy velký problém. Raději ji setřásl.
„Ty jedna!“ Prudce se kryl svými dlaněmi a prsty naznačil zarytí drápů do kořisti, zlomek sekundy na to už svíral její pas a lochtal ji přesně tak, jak zasloužila. „Měl jsem jednání! Důležité! Velmi důležité! A-… Vždyť víš, že tu nesmíš být.“
Chytil její drobná zápěstí a zavedl ji hlouběji do pokoje, kde mu z jeho ne zrovna pevného sevření unikla a odskočila od něj. „Já vím. Myslíš, že mě Nori zmasakruje na úzké plátky slaniny?“
Věnoval jí překvapený úšklebek a bezmocně zakroutil hlavou. Narážela na naprosto nezpochybnitelný fakt, Nori by jí nezkřivil jediný vlásek, vždyť ona je klenot jeho sbírky. A co víc, pocházejí ze stejné země, znamenají jeden pro druhého nový domov.
„Kyerine, co tady děláš?“ Vyzvídal, osobně se totiž neobjevovala moc často, viděl ji po 3 měsících. Díky technice s ní byl ale v kontaktu téměř každý den, vyměňovali si některé informace, ale o bojových táborech se snažili nebavit. Rozdílné názory dělají divy.
„Jen se mi stýskalo a chci vědět, jestli se už k něčemu chystáte. To je vše.“ Řekla vážným tónem, jasně na ní viděl, co chce slyšet. Vždy mu byl její zápal pro dobro vesnic záhadou. Připravena bojovat za dobro vesnic a přitom ani z jedné z nich nepocházela.
„Mno, zatím nevidíme všechny souvislosti. Musíme to všechno prošetřit a až pak zasáhnout, protože taky bychom-“
„Cože?! To si děláš srandu. Vy pořád ještě čekáte?! Byli jste vůbec teď někdy v Kiri nebo Suně? Lidé tam umírají!“ Frustrovaně švihla svými pažemi do prostoru, chtěla dát najevo, jak moc absurdní jí připadá to jejich nekonečné vyčkávání. Opravdu se zlobila. Hodně.
„Kyerine, já vím, že je to takové celé divné, ale nemám na vybranou. Řídím se rozkazy.“
„Aha! Takže rozkazy! No to je fakt skvělé, Naruto.“
„Ano, rozkazy. Pokud to nevíš, tak řídit se určitými pravidly a držet se určitých zásad nás odlišuje od těch šílenců v bojových táborech.“
„A ty víš něco o bojových táborech?! Zlato, byl jsi tam vůbec někdy?!“ Nastalo hrobové ticho. „Nebyl! Naruto, tak sakra mlč a neříkej, že se tímhle a tímhle lišíte! Ty totiž absolutně netušíš, co se tam děje! Já v nich už byla a-“
„Hele, klid, já… Mrzí mě, že lidé umírají a že se děje tolik zlých věcí, ale já s tím opravdu teď ještě nemůžu nic dělat, zkrátka to nejde.“ Zkoušel si získat ztracenou příjemnou atmosféru. Položil jí dlaň na svěšené rameno a konejšivě po něm přejížděl palcem. „Všechno bude dobré, slibuju.“
Zhluboka si povzdechla a semkla rty, vypadalo to, jako kdyby se uvnitř prala se silným nutkáním mu všechno vysvětlit, říct mu, jak moc vesnice potřebují zásah téhle nic-nedělající organizace. Jenže nejspíš by to k ničemu nevedlo, a tak jen nepřítomně mávla rukou a vydala se do nejbližšího pokoje pro hosty. Naruto se ještě vydal do své pracovny, potřeboval si pročíst zprávy od svých zvědů, posledních pár dnů je trochu zanedbával. Bylo toho zkrátka moc.

30. 3.
Mezi mohutnými stromy se nadlidskou rychlostí pohyboval noční tvor, svým tempem trhal všudypřítomnou mlhu a za sebou zanechával jen málo patrné stopy. Dnešní noc se na první pohled nikterak nelišila od té předchozí, ostrý šum větru vytvářel doprovod pro poklidná přistání kapek deště. Široko daleko jste mohli život slyšet jen jako kuňkání žab, cvrlikání hmyzu a občasné houkání sov.
Narušovatel kličkoval mezi nastraženými kořeny, jež sem tam vystoupily až na úroveň pasu, jiné naopak nesahaly ani po lýtka, ale za to se táhly do ve tmě nedozírné dáli. V korunách stromů se dalo pohybovat jen omezeně, ztrouchnivělé dřevo sice naplňovalo hustý les zvláštní, opojivou vůní, avšak pevnou jistotu pro odraz poskytnout nemohlo. I na ohořelé, zpopelnatělé bezmocně se válející větve nebo v bahně se topící kmeny jste mohli narazit.
Po dlouhé a jistě náročné cestě nalezl náš opovážlivec svůj cíl. Konohu. Nepozorovaně pronikl do své rodné vísky neoficiálním způsobem a na malou chvíli se nechal pohltit nostalgií. Uběhlo už několik let od dob, kdy chodil v této ohnivou vůlí zaplavené vesnici na akademii, kdy se svým týmem chytal kočky a kdy zapáleně trénoval chůzi po vodě. Všechny ty krásné zážitky a tehdy složité problémy se mu najednou zdály banální, dětinské a nepodstatné. Kolik času ztratil? Dospěl tak pozdě.
Tiše si povzdechl a promočeným rukávem pláště si zkusil otřít ledový obličej posetý kapkami, jeho kápě ho před deštěm už dávno nechránila. Nemělo cenu otálet, prohlížením zašlé minulosti a litováním se nic nezmění, vydal se rovnou k ubytovně, kde žila Tsunade. Byl si jistý, že v časech jako tyto se nebude válet někde po barech a hernách, jak měla kdysi ve zvyku. A vůbec, fungovaly ještě zdejší bary? Bylo tolik nezodpovězených otázek, ale některé (jako například tato) byly vlastně zcela nepodstatné.
Jeho neslyšitelné a zároveň rychlé kroky mířily rovnou k cíly, všímal si podobností a rozdílů mezi tím, co je a co bylo. Domy na sebe jen mrtvě zíraly bez jediného rozsvíceného okna, viditelně zestárly, omítka jim rozpraskala a na mnohých místech i odpadla, chybělo jim i pár šindelů. Některé domy se rozpadaly až takovým způsobem, že byly neobyvatelné. Cesty mezi domy se tvářily hodně unaveně, nesly veškerou tíhu pobíhání obyvatelstva při záchvatech paniky, bylo to tak znatelné, šlápoty se stávaly umělecky-nedokonalými kalužemi. Tam, kde se kdysi udržovaly chodníky, se uvolněné a roztříštěné kusy dlaždic nejspíš snažily vytvořit mozaiku. Pouliční lampy svítily mnohem tlumeněji, některé jen dle jejich libosti poblikávaly a jiné se rozhodly uložit ke spánku. Celou scenérii si prohlížely moudré hlavy Hokagů obemknuté silnou sítí a lešením, aby nedošlo k velkým škodám při zřícení některé z částí.
Konečně stanul před oknem zacíleného bytu, zaťukal na něj. Bylo umatlané, trochu popraskané. Vyčkával, ani se nehnul, nebylo totiž těžké v takovém počasí uklouznout a zamířit si to střemhlav do natěšené bahnivé pasti. Naštěstí se ukázalo, že Tsunade je vzhůru, nebo možná měla jen křehký spánek. Čas strávený v předokenní čekárně se tím výrazně zkrátil. Jakmile Tsunade zvládla ze svého ospalého stavu zaostřit a rozpoznat cizincovu tvář, vrhla se k oknu, div ho nevyrazila.
„Naruto…“ Mumlala už při otvírání okna a nejspíš tím ujišťovala svou vlastní domněnku, cítila se trochu naivně. Byl dlouho, tak dlouho pryč a teď byl zpět? Mohla to být pravda? Nebyl to jen přelud, genjutsu nebo součást strategie nepřátel? Zariskovala, uvědomovala si ostrost hrozby, ale… Tolik chtěla věřit, potřebovala znovu nějakou naději. A pokud tohle měl být její konec, už na tom stejně nezáleželo. Byla to velmi citlivá, nervózní situace.
S liščím úšklebkem obratně vklouzl dovnitř. Nastala chvíle dusivého ticha, ani jeden z nich nevěděl, jak ji přerušit, Tsunade nevěděla, jestli opravdu před ní stojí ten kluk z minulosti a Naruto nevěděl, kde začít a ani co všechno by si měl nechat pro sebe. Zírali na sebe jako ty domy, mrtvě a tupě.
Jako první projevila známky života Tsunade, zavřela okno a překřížila si chvějící se ruce na hrudi, aby budila aspoň drobný respekt.
Nad tím se musel ještě víc pousmát. „Dobrý večer, bábi. Už jsme se-“
„KDE jsi u všech čertů byl! Jiraya se už dávno vrátil a- CO sis myslel! Měl jsi tu už dávno být, vesnice má problémy. A ty si někde kdovíkde s kdovíkým trénuješ?! TO JE SOBECKÝ!“ Probodávala ho vyjevenýma očima a musela se hodně krotit, aby zaťatými pěstmi neproměnila dům v třísky. Jeho přístup k povinnostem ji neskutečně iritoval, a kdyby nebyly nemocnice plné a ninjů ve službě málo, na místě by mu zpřerazila všechna žebra a končetiny k tomu. Olej do ohně přilíval ten jeho výraz, asi se cítil nad věcí, jelikož jí jen hleděl do očí a stále se lehce usmíval. Musel nad něčím váhat, nebo zase vzpomínal na staré časy. Nechtěla věřit tomu, že by momentální situaci bral tolik na lehkou váhu.
„Omlouvám se, víc vám k tomu asi neřeknu. Jsem tu teď.“ Pokrčil rameny a rozhlédl se po pokoji, tím pádem mu unikl naprosto ze řetězu utržený výraz Tsunade.
V místnosti se rozpínal chaos a nepořádek, pohledem jste mohli zakotvit na třech výraznějších místech: na prostorné šatní skříni, posteli a psacím stolu se židlí. Jinak se všude povalovaly malé předměty, papíry a papírové vlaštovky, oblečení, prázdné a poloprázdné lahve a také fotografie. A obaly od jídla. „Trochu mi to tu připomíná můj… Kdysi můj byt.“
„Hezký.“ Utrousila podrážděně a smetla z postele pár objektů, aby se mohla posadit. Trochu zoufale si promnula spánky a zavřela oči, musela se uklidnit. Ten kluk jí dal fakt zabrat, ale popravdě se stal její velkou nadějí, plamínkem v zašlém ohništi, který by se později mohl rozhořet ve vatru. Lidé by se mohli vzchopit a vše by se postupně spravilo. „Tak, uděláme to takhle, -“
„Ne. Vy poslouchejte mě.“
„Co? Ne! Svou šanci být Hokagem a rozhodovat jsi vyhodil oknem, tak se s tím rozhodnutím teď budeš muset vyrovnat!“ Nad její prudkou reakcí nepatrně pozvedl obočí a pohrával si s pokušením vypálit, že ona už Hokagem také není na dlouho. Ale to se zdálo až příliš kruté, Tsunade prokázala vesnici úžasnou službu, jenže mračna už se stahovala a ona na to hold nestačila. Moc dobře věděl, že rada vesnice se ji chystá sesadit a zvolit někoho jiného. Bylo to trochu smutné, o dění ve vesnici věděla podstatně méně než ten, kdo strávil pět let mimo.
Rukou si zajel do mokrého rozcuchu a než stačil oponovat, uvědomil si, že bude výhodnější nejdřív zjistit, jaké má informace ona a pak se teprve případně podělit o ty své, a tak dál neprotestoval.
„Fajn, jsem ráda, že jsme se konečně dostali k věci. Jako první je potřeba, aby ses vypravil směrem do Země Větru. Pošlu s tebou tým a vy vystopujete a přivedete zpět tým InoShikaCho, poslala jsem je tam na misi, ale nevrátili se. Víme, že jsou naživu, drží je v zajetí nějací blázni a chtějí strašně velké výkupné, které vesnice nemá kde vzít. Rozumíš? Půjde s tebou Kakashi a Sai. Dotazy?“
„Já už nemůžu s nikým spolupracovat.“ Namítl vážným, nekompromisním tónem. Moc dobře věděl, že ti její takzvaní blázni jsou bojový tábor, podobných míst vzniklo víc než 20 a tým Shikamara + Sakura se očividně dostal do jednoho z umírněnějších. Šlo jim o výkupné, ne o… Otočil se k odchodu.
„P-počkej, kam jdeš?! Nemůžeš jít sám. Naruto, ty nerozu-“
„Přivedu je, berte to jako mé poděkování za to, co pro mě vesnice udělala. Tím ale má služba tady končí. Ve světě se dějí věci, o kterých tady nemáte ani potuchy a já jsem toho dobrovolnou součástí. Přišel jsem se rozloučit a dát vědět, že už na mě nemusíte čekat. Budu pro vás pak nepřítel jako každý jiný. Nenechte se zmást.“ Oběma rukama se opřel o parapet a zoufale se hluboce předklonil, aby mu nešlo vidět do tváře, jeho oči plné odlesků se na pár vteřin zavřely.
Muselo to tak být a věděl víc než dobře, jaký to bude pro Tsunade šok, i on to snášel trochu hůře. Na druhou stranu si najednou konečně připadal volný, opadl všechen stres a nejistota a uvolnilo se místo pro svobodu a naplnění.
Tolikrát si tuhle chvíli představoval a konečně stál přímo v ní, byl v Konoze. Po tolika letech…
„Sbohem, Tsunade-sama“ šeptl. „Dovedu tým 10 a Sakuru do Suny a zpět do Konohy, ale dál ať mě Konoha nehledá… A to v jejím vlastním zájmu.“
„Jak sakra víš, že je máš dovést do Suny? Jak víš že je tam Sakura…?“ Její zorničky se zúžily a celým tělem jí projel jedovatě pichlavý vzorek paniky.
Do háje. Nesnášel komunikaci s lidmi z Konohy, zapomínal na své zásady a stával se příliš… Příliš tím kým původně byl. Byl až příliš lidský. Příliš zranitelný. Dále už raději nic neříkal, prozradil toho víc než dost a sám sebe dovedl na staré známé pochyby: Nerozhodl se tenkrát špatně?
Teď ale musely myšlenky stranou, musel se dostat do bojového tábora dříve, než dojde na tamější zvyky, určitě už teď tým z Konohy mučili a během spalujícího utrpení kladli otázky na tajné informace. Bylo by příliš naivní myslet si, že jsou ještě všichni v pořádku, ať už psychicky nebo fyzicky. A pokud některá z vesnic nebo jiný z táborů zahájí na toto místo ofenzivu, nemá tým z Konohy ve svém zesláblém stavu šanci přežít.
Čas a informace byly vždy nejpodstatnějším článek světa shinobi a to bez ohledu na to, na které straně stál.